„Francouzská režisérka německou kulturu vidí také bez příkras, ale spíše pobaveně.“

„Na podvody je určitě zvyklý – a v závěru jde tedy jeden nepodstatný neúspěch jen zapít k baru.“

„Podrobné a uvolněné herectví, ale i zpívání na vysokém standardu. Vyrovnané obsazení. Vše se samozřejmostí, která vzbuzuje lehkou závist.“

Zlatá osmdesátá. Nebo začátek devadesátých. Kecal je cynickým provozovatelem zábavního podniku Kezal´s Village plného hostů, komedianti jsou céčkoví varietní umělci, Jeník frajer v džínách a Mařenka těhotná servírka. Takhle napsané to vypadá strašně – ale Smetanova Prodaná nevěsta, zpívaná v němčině, je v drážďanské Semperově opeře přesto podařená: hudebně poutavá, reálná – a hlavně zábavná. Stojí za ní francouzská režisérka Mariame Clément a český dirigent Tomáš Netopil.

Páteční premiéra ukázala, že se dá konkrétní opera přesadit do jiného prostředí i vcelku rozumně. Český divák by si v tomto případě určitě řekl, že to není nutné. Podobnou inscenaci, dávající najevo odstup nejen od folklóru a typicky národního kulturního koloritu, ale i od dědictví devatenáctého století, kam Bedřich Smetana patří, by asi žádné české divadlo nenastudovalo. I aktualizované nebo ironizující výklady zůstávaly zatím usazeny v českém prostředí. Německá divadla si evidentně „Verkaufte Braut“ zcela přivlastnila. Drážďanské nastudování je „německé“, nicméně není tak brutálně nemilosrdné jako současné mnichovské, kde je bavorský venkov nedávné minulosti znázorněn hodně naturalisticky – s hromadou hnoje a latrínou… Francouzská režisérka německou kulturu vidí také bez příkras, ale spíše pobaveně.

Spolu s výtvarnicí scény a kostýmů Julií Hansen situovala Mariame Clément příběh do šantánu vedeného bez velkých kulturních ambicí vysokým, bezohledným světáckým suverénem, který se nerozpakuje o svůj personál a hosty starat i tak, že se vloží do vyjednávání mezi rodinami, i když se ho to osobně evidentně nijak nedotkne. Ostatně, na podvody je určitě zvyklý – a v závěru jde tedy jeden nepodstatný neúspěch jen zapít k baru. Určitě se dají najít slabiny a nelogičnosti takového přeznačení postavy vesnického dohazovače, ale v každém takovém okamžiku pak vstupuje do hry také divákova ochota přijmout divadelní nadsázku. Nesleduje přece dokument, ale chce se – v případě komické opery dokonce především – bavit. A když to docela funguje, tak se přijmou pravidla hry a odloží se hnidopišství. Ano, jistě je pro tvůrce inscenačně jednodušší popustit uzdu fantazii v rámci vlastních zkušeností ze současnosti, než do detailů studovat bezmála dvě staletí starou lidovou kulturu jednoho nevelkého středoevropského národa a snažit se pak v rámci jejího autentického znázornění o legraci, která zaujme a zabere i v současnosti. Ale proč něco takového po německém divadle vůbec požadovat. To je možná úkol především pro české divadelníky, pokud by se jim do toho chtělo a bavilo je to…

Smetanova hudba nedošla újmy. Tomáš Netopil, který za sebou má už pět let vedení hudby v Essenu a s německým jazykovým prostředím podrobné zkušenosti, pečlivě připravil orchestr, zaštítil podrobnou práci korepetitorů s pěvci a zkušenou rukou – bez stopy nesouladu s režijním pojetím – vedl představení tak, že mělo dobré tempo, vtip a spád i lyrická a vážnější místa. Sächsische Staatskapelle Dresden je výborné těleso, vynikající divadelní těleso – a i když je asi víc zvyklé hrát Wagnera, Strausse nebo Korngolda, zhostilo se nakonec partitury skvěle, přesně, tvárně. A to byl dirigent nesmlouvavý co do tempa. Hned předehrou vstoupil do dění opravdu virtuózně. Nic však nepřeháněl a orchestr inspiroval k preciznosti i k emocím a často ho nechal i krásně rozezpívat. Stejně jako sbor – zde jsou to v podstatě hosté v restauraci, aktivní účastníci zábavného programu.

Tomáš Netopil si přivedl z Essenu představitele Kecala. Belgičan Tijl Faveyts má na basistu hodně světlý hlas, ale zpíval uvolněně a zahrál sebevědomou figuru opravdu věrohodně. Energickou Marií, nijak tklivou, ale přesto sympatickou, byla arménská sopranistka Hrachuhí Bassénz. Slovenský tenorista Pavol Breslik vládne pěkně vedeným hlasem, drží styl a nečiní mu k tomu problém civilně a věrohodně hrát. Koktajícího Wenzela neodolatelně ztvárnil Benjamin Bruns, který zpívá i mnohem závažnější tenorové úlohy; dodal proto postavě vedle komičnosti svým znělým hlasem i na operní velikosti a zajímavé psychologické závažnosti. Jedním z nejkrásnějších míst byl jeho výstup s Marií. O známé árie a duety však v téhle inscenaci v první řadě nejde. Je to především hudební divadlo. K tomu patří nejen podrobné a uvolněné herectví, ale i zpívání na vysokém standardu. Vyrovnané obsazení. Zpěv se samozřejmostí, která vzbuzuje lehkou závist. Od hlavních rolí až po oboje rodiče, které ztvárnili pěvci v plné aktivní síle. V inscenaci se má někdy jako Hans objevit i tenorista Richard Samek, který působí v Drážďanech v operetě. Z tamního souboru ostatně stylově zaskočil jako „Zirkusdirektor“, tedy Principál, Barry Coleman.

Smetanovi Komedianti přijdou do Kezal´s Village nabídnout své služby. Svou hudbu pouštějí z kazeťáku, jedna skupinka je mexická, jedna středověká a jedna havajská, ale moc toho nepředvedou. Ani znuděná Esmeralda. Medvěd se v baru, který je v rohu na scéně po celou dobu opery, skutečně opije. A v závěru opery už se tihle „umělci“ jen marně dožadují prostoru pro své vystoupení. Kecal má ale zrovna jiné starosti. Právě totiž zjišťuje, jak je to s těmi Míchovými syny… Většina věcí byla trochu jinak, také v titulcích bylo vidět, že jsou někdy v překladu trochu jiná slova než v češtině, ale nic podstatného nescházelo. Jen ten kluk, co má přiběhnout a křičet, že se medvěd – vlastně už Vašek – utrhl, chyběl úplně…

A stejně by bylo zajímavé, kdyby třeba celou drážďanskou inscenaci někdo dovezl do Čech a konfrontoval takového Smetanu s publikem, kterému je dobře v kontaktu s tradicemi jeho vlastní země. Stejně jako by určitě muselo být zajímavým pokusem inscenovat třeba Weberova Čarostřelce „jako“ v komunistických nebo postkomunistických Čechách, zdůraznit něco typicky tuzemského a vypustit všechno „německé“ – a pak ho jet ukázat drážďanskému nebo mnichovskému publiku…

Foto: Semperoper Dresden/Ludwig Olah, Petr Veber