PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Jitka Čechová, vynikající sólistka i komorní hráčka, umělecká garantka letošního ročníku, pro svůj koncert v srdci klavírů Bechstein zvolila ryze český repertoár.“

„Než však nabídla samotného Janáčka, kde kvalita jejího úhozu a smysl pro stavbu skladby nachází živnou půdu, zahrála Klavírní sonátu Josefa Páleníčka.“

„A přestože jednotlivé nálady skladby vycizelovala, její Páleníček, Janáček a Ježek zážitek ze Suka bohužel přebili.“

Jeden z posledních koncertů festivalu Lípa Musica patřil 14. října klavíristce Jitce Čechové. Umělecká garantka letošního ročníku se po komorních projektech uvedla i jako sólistka, a to v areálu výrobce klavírů Bechstein v německém Seifhennersdorfu nedaleko českých hranic. Překvapivě sáhla k pozdně romantickým a modernistickým skladbám Nováka, Suka, Janáčka, Ježka a Páleníčka a ukázala, jak široký je její záběr ve vztahu k české hudbě.

„Úvodní skladbou večera bylo Adagio pro smyčce, op. 11 Samuela Barbera. Již při prvních tónech této nádherné, ale velmi melancholické skladby, běhal mráz po zádech.“

„Po poklidné zahajovací skladbě večera přišel čas na divokou, expresivní a vášnivou hru Milana Paľy v Houslovém koncertu Leoše Janáčka s názvem Putování dušičky.“

„Velmi náročný nástup tercetu po modulaci zvládli pěvci precizně a následoval ho duet výrazného a pevného barytonu a křišťálově čistého sopránu.“

Sedmý koncert Podzimního festivalu duchovní hudby se uskutečnil ve středu 11. října. Festival se po koncertech v Domu U parku a Klášterním Hradisku navrátil do chrámu sv. Mořice, kde zazněly v podání Moravské filharmonie Olomouc skladby Samuela Barbera, Leoše Janáčka a Ludwiga van Beethovena. Speciálními hosty večera byli slovenský houslista, jedna z nejvýraznějších osobností současné hudební scény s unikátním a nepřehlédnutelným stylem hry Milan Paľa, dále sopranistka Lucie Silkenová, mezzosopranistka Barbora de Nunes-Cambraia, tenorista Tomáš Černý, barytonista Tadeáš Hoza a Ars Brunensis Chorus, pod vedením dirigenta Mariána Lejavy.

„Pro mě jako pro interpretku je důležité dát prostor vřelosti, a to dokonce i tehdy, když je dějový a hudební pohyb rychlý.“

„Nevěřím na dirigentskou diktaturu. Zároveň ale vím, že reprezentuju partituru – a občas musím být jejím silným advokátem.“

„Janáček je tak silný skladatel, že mu budoucnost určitě patří.“

Pařížská Opera Bastille hraje do 17. října Janáčkovu Věc Makropulos s nestárnoucí Karitou Mattilou v hlavní roli a s krásně zrajícím Pavlem Černochem v jedné z nejdůležitějších dalších úloh. Dirigentka obnovené inscenace Susanna Mälkki v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o své profesi a o vztahu hudby a divadla v inscenacích…

„V jednadvaceti sáhlo po Süsskindovi pražské Německé divadlo; zároveň koncertoval jako slibný a stále vyhledávanější klavírista.“

„Roku 1942 se stal v Londýně dirigentem zajímavé společnosti Carl Rosa Opera Company, kde měl v souboru k dispozici i hvězdné sólisty.“

„Následovaly Hansovy mnohaleté toulky napříč zeměkoulí; do Československa zavítal jen jednou, v rámci Pražského jara 1964.“

Dirigoval, hrál na klavír, skládal nebo vyučoval v Československu, Nizozemí, Velké Británii, v Severní i Jižní Americe. Poté, co z naší země odešel, se sem během zbývajících dvaačtyřiceti let života vrátil jen jednou, pouze nakrátko. A přece nám v mnoha ohledech, hudebním školením počínaje a válečným koncertováním konče, patřil. Natolik výrazně, že vzpomínka na něj není kuriozitou, ale nezbytností. Hans, či chcete-li Hanuš, nebo dokonce Jan, Walter Süsskind v sobě totiž navždy nesl étos pražského prostředí za první československé republiky, byť na svět přišel ještě za Rakouska-Uherska.

„Karita Mattila nabídla postavu čím dál nešťastnější, cynické, životem unavené operní divy vokálně svrchovaně zvládnutou.“

„Susanna Mälkki pojala Janáčkovu partituru tempově i výrazově značně lyrizujícím způsobem.“

„Čapkovo poselství je v inscenaci zastřeno, stejně jako emocionální nárazy Janáčkovy hudby.“

Inscenace Věci Makropulos v Opéra national de Paris, dirigovaná Susannou Mälkki, přesazuje Čapkovu a Janáčkovu hru o nesnesitelné tíze nesmrtelnosti z Čech do Kalifornie, z Prahy, kdysi dávno rudolfinské, do Hollywoodu. Režisér Krzysztof Warlikowski, podpořen scénografkou Małgorzatou Szczęśniak, tak činí pomocí postavy Marilyn Monroe. Škoda, že její jméno alespoň nenabízí stejné iniciály jako Ellian Mac Gregor, Eugenie Montez, Ekaterina Myškina nebo Elsa Müller, což jsou podoby, pod nimiž Elina Makropulos postupně prochází staletími. Takhle jeho nápad působí trochu lacině. V případě sopranistky Karity Mattily jiné iniciály nevadí. Hraje a zpívá Emilii Martu impozantně.

„Projektoval jsem si vlastní představy do vnímání Bartošovy hry, anebo i on cítil apel naplnit přednášenou skladbu něčím navíc?“

„Uvažoval jsem, zda nějak zádumčivě podzimního melancholického tónu neznělo první půlí až příliš.“

„Jan Bartoš zajisté přesvědčil o svém prvotřídním umu a koncertnímu křídlu C. Bechstein D 282 zároveň s tím udělal tu nejlepší reklamu.“

Hybatelé rezonance je řada klavírních recitálů pořadatelské organizace C. Bechstein, výrobce klavírů a pianin. Šestou sérii řady zahájil 2. října v prostorách Anežského kláštera přední český interpret Jan Bartoš. Zajímavostí jeho vlastní dramaturgie zahrnující čtyři kompoziční celky byl klavírní cyklus Osm preludií Miloslava Kabeláče.

„S úderem sedmé hodiny večerní na pódium nastoupil méně formálně, leč stále elegantně oděný orchestr.“

„Značný prostor dostávají také kontrabasisté, kteří v složitých doprovodech excelují, a i na nich je znát, že si svůj part od srdce užívají.“

„Viklický svůj part ‚sype z rukávu‘ s naprostou lehkostí a vzbuzuje pocit, že se jedná o cosi jednoduchého.“

Mimořádné události mohli být svědky ti, co ve středu 27. září zavítali do sálu Reduta Moravské filharmonie Olomouc. Společně s filharmoniky tam oslavil pětasedmdesáté narozeniny přední český hudebník s bohatou kariérou nejen v oblasti jazzové hudby, pianista a skladatel Emil Viklický. Hosty večera byli Pavel Hrubý (basklarinet, tenorsaxofon a sopránsaxofon) a dirigentka Ema Javorová, pod jejímž vedením zazněly skladby nejen Emila Viklického, ale také Leoše Janáčka.

„Antonín Dvořák je bezvýhradně mým nejoblíbenějším autorem.“

„Je potřeba oslovovat mladé publikum a už od toho nejmenšího, předškolního věku; dělat pro ně samostatné projekty na špičkové úrovni – děti jsou velmi vnímavé a vycítí hned jakoukoli faleš.“

„Cena Thálie to pro mne znamenala především utvrzení, že jdu správnou životní cestou a že moje práce má smysl.“

Pavla Vykopalová je pevným pilířem souboru Janáčkovy opery v Brně. Její interpretace mladodramatických sopránových rolí je vždy naplněna vroucností a opravdovostí prožitku a její charakteristická sladká barva hlasu je nezaměnitelná. V současné době se připravuje spolu se souborem na 8. října na premiéru opery Jakobín Antonína Dvořáka, ve které studuje roli Julie.

„Je potěšitelné, že v současnosti jsou v České republice velmi dobří producenti; to se výrazně změnilo k lepšímu.“

„V Anglii je televizní a filmový průmysl jeden z nejprogresivnějších.“

„Kultura je důležitá, protože probouzí emoce v našem chladném materialistickém světě.“

Předsedou poroty Mezinárodního hudebního festivalu Zlatá Praha byl letos významný německý režisér a producent Reiner Moritz, výkonný ředitel Poorhouse International v Londýně. V průběhu soutěžní přehlídky jsme se setkali k velkému exkluzivnímu rozhovoru pro portál KlasikuPlus.cz.

„Posluchači zvyklému na originální smyčce, které dodávají kompozici zpěvnost, toužebnost, vřelost i dramatičnost, se nabídlo zajímavé srovnání, které rozhodně nevyznělo v neprospěch úpravy pro dechové kvinteto.“

„Hlas Petra Nekorance zraje, jeho síla, zabarvení, pohyblivost až vyrazila při prvních taktech dech, jeho pevnost zajímavě kontrastovala s něžně znějícími dechy.“

„V Letní hudbě Samuela Barbera soubor s jemným citem představil svou impresionistickou polohu.“

První koncert Komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia ozdobilo vystoupení výborných muzikantů. V prostorách Barokního refektáře Profesního domu na pražském Malostranském náměstí se v pondělí 25. září představili Belfiato Quintet a tenorista Petr Nekoranec. Spojení mladého pevného hlasu s virtuózními hráči na dechové nástroje přineslo výsostný zážitek.

„Podmínky Schulmeisterova koncertu pokládám za nedůstojné a ostudné především vůči umění samotnému.“

„I velmi dlouhé úseky mi přišly vlastně hotové, ideální, inspirované, snadno zapadající do měřítek dospělých hudebníků.“

„Přesto kdybych si měl představit Schulmeistera za patnáct let, zajímalo by mě, jak se hráčsky vypořádá s integrací těch méně šlechetných lidských vlastností.“

V úterý 19. září na festivalu Dvořákova Praha vystoupil slibný mladý klavírista Jan Schulmeister. V méně formálních prostorech Bořislavka Centra zahrál hodinový recitál z děl Wolfganga Amadea Mozarta, Leoše Janáčka a Sergeje Rachmaninova. Přestože na koncert dorazilo mnoho posluchačů, klavírista byl výborně připraven a hrál i obsažně, zážitek znesnadňovalo nepříjemné prostředí a další vnější vlivy.

„Cesta z temnoty ke světlu byla ztvárněna bez okázalé výstavby. Skromně a pokorně, snad s určitou dokumentární pravdivostí, jako stenografický záznam prožité bolesti.“

„Občas bylo vidět, že Josef Špaček má plné ruce práce, když musel přepínat jednotlivé stránky během provedení rukou. Na kvalitě a souhře však toto nepohodlí nebylo nijak znát.“

„Zažít dva muzikanty, kteří nejsou zahledění sami do sebe, dokáží publikum potěšit, rozesmát a navíc i nenásilně vzdělávat, je obrovské privilegium.“

Brilantní smyčce – podtitul koncertu se v případě houslisty Josefa Špačka a violoncellisty Tomáše Jamníka naplnil nanejvýš zajímavě. Dva z nejvýraznějších interpretů klasické hudby mladší generace vystoupili na Svatováclavském hudebním festivalu. Moravskoslezský kraj díky tomuto svátku duchovní, staré i multižánrové hudby už zažil mnoho znamenitých koncertů. Vystoupení skvělých hráčů na smyčcové nástroje bylo v něčem klasické, ale i hodně netradiční. O tom, zdali patří do zlatého fondu kostelních zážitků festivalu, přemítá následující reflexe.