KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Brian Mulligan: V Praze mě čeká premiérový hattrick english

„V tichu se otevírá možnost odhalit jemné nuance, které Wagner zapsal do partitury.“

„Divákům radím, aby se neznepokojovali tím, čemu nerozumějí, a soustředili se spíš na to, co je skutečně oslovuje.“

„Toužím si zazpívat Revírníka v Lišce Bystroušce.“

Faust / San Francisco Opera / Foto: Cory Weaver


Irsko-americký barytonista Brian Mulligan, majitel bohatě zbarveného hlasu a pěvec precizní dikce, je pravidelně zván na pódia nejprestižnějších operních domů a koncertních síní světa. Na repertoáru má více než šedesát rolí v sedmi jazycích – od Verdiho a Strausse až po hudbu 21. století a v posledních letech se stále výrazněji profiluje také jako wagnerovský pěvec. V Praze debutuje 26. listopadu na koncertu České filharmonie. Pod taktovkou Antonia Pappana zazní v české premiéře koncertní provedení opery Vězeň Luigiho Dallapiccoly.

Váš hlas se se v poslední době posunul k wagnerovskému repertoáru, rozhovor ostatně vedeme během příprav na nového Parsifala v San Francisku. Dokázal byste čtenářům popsat, co se v těle i mysli musí změnit, aby hlas unesl tento typ hudby – aniž by ztratil jemnost, kterou vyžaduje například Verdi nebo Strauss, ale ostatně i Brahms nebo Beethoven, jejichž dílům se také věnujete?

Vždy zpívám svým vlastním hlasem, takže při interpretaci Wagnera se můj způsob zpěvu nijak nemění a má technika zůstává stejná. Myslím, že největší výzvou při přizpůsobení se Wagnerovi je zvyknout si na velikost orchestru; ten může hrát opravdu velmi, velmi hlasitě! A jistě, jsou chvíle, kdy si ten mohutný zvuk užíváme a necháváme se jím unést. Ale stejně tak je u Wagnera mnoho míst, kde předepsal piano, nebo dokonce ještě tišší dynamiku. V těchto tichých okamžicích vždy vkládám do hlasu mnoho energie, protože právě ony dělají ty velké momenty ještě působivějšími. Právě v tichu se totiž otevírá možnost odhalit jemné nuance, které Wagner do partitury zapsal – a ty, věřím, prohlubují mou charakterizaci postavy.

Která z Wagnerových rolí je vám v současné době nejbližší? 

Moje nejoblíbenější role je obvykle ta, kterou právě zpívám – a v tuto chvíli je to Amfortas. Je to postava nádherná a zároveň srdcervoucí. Je plný studu a vnitřního utrpení, a přesto si v sobě neustále nese královskou důstojnost. Má velkolepé chvíle, ale i neobyčejně jemné, tiché momenty, o nichž jsem mluvil – a když představení skončí, vždy ve mně zůstává hluboký pocit naplnění.

Byla vaše vize od začátku jasná? Chtěl jste vždy zpívat výrazné dramatické role, nebo vás k nim váš hlas zavedl sám?

Vždycky jsem doufal, že jednou budu zpívat Strausse a nakonec i Wagnera, ale člověk nikdy neví, jak se jeho hlas a tělo s časem vyvinou. Jsem velmi šťastný, že jsem dospěl do věku, kdy mi hrdinský barytonový repertoár skutečně sedí a věřím, že i sluší, a zpívám ho s velkou radostí. Byl jsem samozřejmě velmi trpělivý a opatrný a začal s ním až po čtyřicítce.

Vnímáte okamžik, kdy hlas „dozraje“ pro určitou roli? A jak poznáte, že ještě musíte počkat, i když po té roli toužíte?

Opravdu nikdy nelze dopředu vědět, kdy – nebo zda vůbec – nějaká role člověku skutečně padne. Musíte to prostě zkusit a být k sobě upřímní. Ne všechny wagnerovské role jsou si rovny – může se stát, že vám určitá postava nesedne, ale to zjistíte teprve tehdy, když si ji vyzkoušíte s orchestrem. Každá role přináší jiné nároky; to, co je obtížné pro mě, může být pro někoho jiného snadné – a naopak. Ve Wagnerovi zkrátka neexistují žádné zkratky!

Chtěl bych se zastavit ještě u jedné vaší parádní role a tím je Straussův Jochanaan. Co musí pěvec mít v sobě, aby dokázal tuto náročnou roli správně interpretovat?

Jochanaan je nádherná role, kterou rád zpívám znovu a znovu – a právě na této roli je krásně vidět, jak zásadní je práce s dynamikou pro úspěšnou interpretaci „velké hudby“. Samozřejmě, v Salome zní mohutný orchestr, ale já věřím, že Jochanaanův nejpůsobivější okamžik je zároveň ten nejtišší. Ve svém posledním pokusu zachránit Salome jí zpívá odzbrojujícím způsobem krásné kázání o Bohu a odpuštění – a já se snažím zpívat tu pasáž s co největší láskou. A i když Jochanaan tráví většinu času mimo scénu, odkud káže, je nesmírně důležité pamatovat na jeho laskavost a tuto vnitřní krásu uchovat i ve vlastním zpěvu.

Ve světě opery se neustále řeší konflikt mezi věrností partituře a osobní interpretací. Kde leží vaše hranice: kdy ještě sloužíte skladateli a kdy už říkáte něco vlastního?

Opírám se výhradně o to, co je napsáno v partituře. Takový přístup s sebou samozřejmě přináší jisté obtíže, ale zároveň i klid – klid z důvěry v samotné dílo a víru, že skladatel vždycky ví co napsal pro hlas; tedy nástroj, jenž jeho hudbu oživuje.

Jaký je podle vás největší omyl, který ve veřejnosti o opeře a operním pěvci přetrvává?

Myslím, že největším omylem, který se kolem opery traduje, je představa, že je nedostupná či nesrozumitelná. Hudba je tu přece proto, aby ji mohl prožívat každý! A právě v opeře se skrývá tolik neuvěřitelné krásy. Často divákům radím, aby se neznepokojovali tím, čemu zcela nerozumějí, a soustředili se spíš na to, co je skutečně oslovuje. Na operu by člověk neměl chodit s pocitem, že si musí předem udělat „domácí úkol“. Stačí prostě přijít, poslouchat – a nechat se unést vzrušením z hudby, která vzniká přímo před vámi.

Je to rada i těm divákům, kteří vás zanedlouho uslyší jako Vězně ve stejnojmenné Dallapiccolově opeře?

Ano, jednoznačně.

Pád domu Usherů / San Francisco Opera / Foto: Cory Weaver

Role v soudobé opeře často nesází na melodii, ale na existenciální napětí, což je ostatně i příklad této opery, kterou uvedete v Praze ve třech večerech s Českou filharmonií. Vyžaduje to od vás jiný typ herectví, jiný typ ticha?

Myslím, že každá partitura si zaslouží jedinečnou pozornost a zkoumání, abychom odhalili, jak skutečně funguje. Ve Vězni mám dojem, že ticho v hudbě není jen prázdnota – je to prostředek, kterým se vyjadřuje samota a izolace hlavního hrdiny. Toto napětí vytváří téměř nepřetržitý stav zoufalství a právě ten by měl prohloubit mou interpretaci této role.

V Praze mě vlastně čeká takový premiérový hattrick: bude to můj debut u vás, zároveň to bude i můj debut v této roli a do třetice se jedná o českou premiéru tohoto mimořádného díla se zvláštní atmosférou. Doufám, že se mi podaří v této roli správně nadávkovat jak vášeň, tak zoufalství. 

Které další opery či skladatelé by si podle vás zasloužili častější uvádění? 

Jedním z mých nejoblíbenějších skladatelů je Američan Dominic Argento. Zemřel před několika lety, ale zanechal nám nádherné hudební dílo. Obzvlášť mám rád jeho sborovou hudbu; přibližně před deseti lety jsem pro Naxos nahrál album jeho písní. Mezi současnými skladateli mě pak velmi oslovuje Ola Gjeilo, Nor, který píše ohromující hudbu jak pro hlas, tak pro orchestr, a s nímž bych si moc přál spolupracovat.

Nemohu se vás nezeptat na český repertoár. Máte s ním nějaké zkušenosti a láka vás nějaká konkrétní role? 

Nemám bohužel žádné zkušenosti se zpěvem v češtině, ale moc rád bych si jednou zazpíval Revírníka v Lišce Bystroušce. Janáčkova hudba mě nesmírně oslovuje, Její pastorkyňa patří mezi mé nejoblíbenější opery!

Ztvárňujete často muže, kteří se nacházejí na hraně moci, viny nebo šílenství. Jak hluboko do jejich psychiky se necháváte vtáhnout? Máte mechanismus, jak se z těchto emocí po představení vrátit zpět „k sobě“? 

Během let jsem se naučil oddělovat sám sebe od rolí, které zpívám. Je to nutnost a jediný způsob, jak si zachovat duševní rovnováhu! U většiny projektů se dobrovolně uzavírám do svého světa, přičemž můj pes je taková moje kotva, která mě uvádí zpět do reality zejména na dlouhých procházkách a časem stráveným venčením v parcích. Většinu dní věnuju několik hodin studiu nebo cvičení, ale když práce skončí, snažím se ji nechat za sebou. Je důležité také odpočívat!

Kdybyste mohl pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste se s ní či ním chtěl bavit?

Nejtajemnější postavou, kterou hraju, je pro mě bezesporu Wagnerův Holanďan. Podle okolností inscenace, mých kolegů nebo jednoduše mé aktuální nálady jej mohu ztvárnit různými způsoby. Moc bych si přál se s ním setkat v jeho stavu prokletého, ztraceného ducha a nahlédnout pod pokličku toho, co opravdu znamená být tisíce let starý, a přesto stále zoufale toužit po lásce.

Foto: Archiv umělce, San Francisco Opera, Cory Weaver, Dario Acosta

Jan Sebastian Tomsa

Kulturní publicista, editor a překladatel

Na české kulturní scéně se jako teoretik pohybuje mnoho let a dlouhodobě se zabývá prací s textem. Spolupracuje s promotéry a kulturními institucemi a publikuje v odborných i mainstreamových médiích. Specializuje se na velké hlasy světové opery a operní tvorbu 20. století. Mimo hudby se věnuje i kunsthistorii a sbírání umění a výrobě japonské autorské keramiky.



Příspěvky od Jan Sebastian Tomsa



Více z této rubriky