PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Bohéma je klenot mezi tituly, kvůli kterým operu děláme.“

„V Metropolitní opeře je potřeba určitý typ hlasu a techniky. Nepomáhá tomu, kdo zpívá na sílu.“

„Carlo Rizzi má svoji představu, ale zároveň nechává prostor a umí doprovodit..“

Barytonista Adam Plachetka oslaví Vánoce doma s rodinou, ale přitom už pomalu opět balí na cestu do Metropolitní opery v New Yorku. Čekají ho tam poslední tři představení Pucciniho Bohémy, kterou jako režisér i scénograf vytvořil Franco Zeffirelli. Adam Plachetka se do MET vrací pravidelně…

„Spontánní reakce diváků… Těžko se jí podaří vyvolat některému z dnešních režisérů a scénografů.“

„Dirigent Carlo Rizzi vedl představení nádherně, zažitě, s nadhledem a současně s obrovskou empatií věnovanou příběhu i pěvcům.“

„Marcello je díky Plachetkovi – hned po ústřední dvojici a před Musettou – opravdu důležitou postavou příběhu.“

Newyorská Metropolitní opera opětovně – pokolikáté už? – obnovila čtyři desítky let starou, ale nadále nadčasovou a ideální inscenaci Pucciniho Bohémy, kterou jako režisér i scénograf vytvořil Franco Zeffirelli. Není to však žádné muzeum – jde o mimořádně přirozeně vyprávěný příběh, neméně přirozeně navázaný na hudbu. Té dává dirigent Carlo Rizzi až překvapivě velkou lyriku…

„V libretu Kouzelné flétny najdeme všechno možné, je to vlastně taková první revue.“

„Vedení MET k nastudování Kouzelné flétny pozvalo Nathalii Stutzmann, což se jako příliš šťastné neukázalo.“

„Režie Simona McBurneyho se snažila o to, aby se na jevišti neustále něco dělo. Když zpěv jednotlivých protagonistů nerušila hra jejich kolegů, rušila množstvím videoprojekcí (často velmi primitivních) a zejména nejrůznějšími neoperními zvuky, které někdy dokreslovaly herectví na jevišti.“

V závěru svého krátkého, leč velice plodného života, pracoval Wolfgang Amadeus Mozart mimojiné na dvou operách, La clemenza di Tito a Kouzelná flétna. Jestliže první operu psal na objednávku pro Prahu jako slavnostní operu ke korunovaci Leopolda II. za českého krále, Kouzelná flétna vznikla pro lidové, tehdy předměstské, divadlo Emanuela Schickanedera ve Vídni. Přenos Kouzelné flétny 3. června 2023 byl posledním z letošních operních přenosů z Metropolitní opery do kin celého světa v rámci programu The Met: Live in HD.

„Inscenace, kterou nyní diváci mohli sledovat v kinech, je zcela novou produkcí MET.“

„V MET debutující holandský režisér Ivo van Hove přistoupil k opeře Don Giovanni celkem tradičně.“

„Part Leporella nečinil Adamu Plachetkovi žádné potíže. Díky kameře, zabírající často detaily obličeje, byla jeho mimika doslova hereckým koncertem.“

Je to neuvěřitelné. Už 581krát byla slavná Mozartova „opera oper“ Don Giovanni uvedena na první světové operní scéně. Zatím poslední reprízu v rámci projektu The MET: Live in HD vysílala Metropolitní opera do kin po celém světě 20. května 2023 a v roli Leporella se představil Adam Plachetka.

„Na operní scéně debutovala ve švýcarské Basileji.“

„Průlom v její kariéře znamenalo angažmá v Bayreuthu, kam ji přivedl Wieland Wagner.“

„Grace Bumbry se pravidelně věnovala i interpretaci písní a řada jejích recitálů je zaznamenána.“

Náhoda tomu chtěla, že 7. května letošního roku zemřely dvě významné mezzosopranistky: česká operní pěvkyně a herečka Soňa Červená v Praze a americká pěvkyně Grace Bumbry ve Vídni. Soňa Červená se dožila požehnaného věku 97 let, Grace Bumbry skonala ve svých 86 letech.

„Libreto opery má charakter filmového scénáře, opera má vcelku spád, přestože představení trvá tři hodiny.“

„Přestože Metropolitní opera si na svůj provoz musí sama vydělat nebo sehnat peníze od sponzorů, příkladně uvádí díla soudobých skladatelů a pečuje o současnou americkou tvorbu.“

„Blanchardova hudba je více než z poloviny jazzová, což může přispět k přiblížení operního žánru mladé generaci.“

Při přímém přenosu z Metropolitní opery v cyklu The Met: Live in HD byla i v českých kinech poslední dubnovou sobotu uvedena opera Šampion amerického jazzmana Terence Blancharda, z jehož tvorby newyorská scéna již zprostředkovala 23. října 2021 operu Oheň v kostech. Libreto k opeře Šampion napsal Michael Cristofer. Líčí životní osudy slavného boxera Emila Griffithe.

„Robert Carsen je jedním z nejlepších operních režisérů současného divadla.“

„Již v Salcburku přesunul Carsen děj opery z roku 1740 do období krátce před 1. světovou válkou, poslední dějství v hostinci ve vídeňském Prátru umístil do jakéhosi luxusního bordelu.“

„Přenos Růžového kavalíra z MET v programu Live in HD opět dokumentoval, že Metropolitní opera v New Yorku stále patří k tomu nejlepšímu, co ve světě opery můžeme dnes vidět.“

Je tomu již více než 112 let, kdy poprvé v drážďanské Semperově opeře zazněla pátá opera Richarda Strausse Růžový kavalír. Po prvotinách Guntram a Ohně zmar našel Strauss svůj vlastní osobitý kompoziční styl v operách Salome (1905) a Elektra (1909), celovečerních jednoaktovkách, které měly také premiéru v Drážďanech a které okamžitě postavily svého tvůrce na piedestal jednoho z nejúspěšnějších a nejžádanějších operních autorů své doby. Strauss byl po těchto premiérách považován za nejlepšího současného skladatele. Rosenkavalier se teď objevil 15. dubna v rámci projektu The MET: Live in HD v celosvětovém přímém přenosu z newyorské Metropolitní opery – a tím pádem v programu společnosti Aerofilms i v tuzemských kinech. 

„Dirigentova jemná a plynulá gesta, klidný a oduševnělý výraz ve tváři zcela očividně inspirují instrumentalisty ke stejné hře. Více romantiky do Wagnerovy hudby snad už vložit nelze.“

„Christine Goerke publikum strhla nejen omračujícím hlasem, který se vyznačoval tmavou sametovou barvou a ďábelsky dramatickým nábojem, ale také zlověstným hereckým výkonem s přesvědčivostí na nejvyšší úrovni. Kvality jejího výstupu slovy stěží popsat.“

„Třetímu dějství jednoznačně dominuje Piotr Beczała. Ten během rozhovoru uvedl, že při nastudování Wagnera vlastně vychází z italského belcanta. A je pravdou, že přesně tak Beczałův Lohengrin zněl. Plynule, lehce, měkce a s rezervou na každém vysokém tónu.“

Po úspěšné inscenaci Parsifala se François Girard vrací na newyorskou scénu s tamním Wagnerovým nejhranějším titulem, tedy operou Lohengrin. Premiéra se konala 26. února 2023. České publikum pak mohlo zhlédnout představení v kinech v sobotu 18. března. Inscenační tým se držel hesla „v jednoduchosti je krása“ a scénu symbolicky zaplavily barvy čtyř odstínů. Kromě fenomenálních pěveckých a hereckých výkonů všech protagonistů, od těch andělsky hodných po ty ďábelsky zlé, exceloval ve své zásadní úloze rovněž sbor. Svých nástrojů se mistrně, leč ryze týmově ujali hráči pod vedením Kanaďana Yannicka Nézet-Séguina, který stmeloval početné těleso pod návalem Wagnerových romantických nekonečných melodií. Třetímu dějství v titulní roli Lohengrina dominoval polský tenorista světového renomé Piotr Beczała, jenž se jako civilista ocitá na jiné planetě…

„V Metropolitní opeře byla Fedora poprvé uvedena 5. prosince 1906 s Linou Cavalieri a Enricem Carusem v hlavních rolích.“

„Obsazení jistě dominovala bulharská sopranistka Sonya Yoncheva, které Fedořin part nečinil žádné potíže (ostatně není až tak náročný ve srovnání s rolemi v jiných veristických operách) a byla přesvědčivá i po herecké stránce.“

„Rosa Feola zaujala svým zvonivým sopránem i hereckým pojetím bezstarostné Olgy a výborně si vedl i barytonista Lucas Meachem v roli de Siriexe.“

V sobotu 14. ledna měli operní fanoušci na celém světě jedinečnou možnost v rámci přenosů The MET: Live in HD vidět veristickou operu Umberta Giordana Fedora. Měla premiéru 17. listopadu 1898 v Teatro Lirico v Miláně a Giordano ji napsal dva roky po Andreovi Chénierovi. Přestože v letech 1888/1929 napsal celkem třináct oper, na jevištích se nejčastěji uvádějí jako jeho nejúspěšnější opery právě jen Fedora a Andrea Chénier. Jestliže druhá jmenovaná prošla v posledních letech řadou našich operních scén, Fedoře jsou tuzemská divadla mnoho dlužná. Přitom se jedná o výborně napsané dílo, operu na kvalitní libreto i předlohu (V. Sardoua, podle jehož námětu vznikla např. Pucciniho Tosca a k jehož hře Madame Sans-Gêne Giordano sáhl později), o operu se strhující hudbou.

„Zlobivý Leo neuspěl na gymnáziu a byl vyslán do Německa, aby se  vyučil zahradníkem. Ani v tom neviděl budoucnost. Vrací se do Brna, pokouší se získat výuční list v oboru strojní zámečnictví. Jakmile je to však možné, statuje v divadle.“

„Přece jen mu ale úspěch spadl do klína jiným způsobem. Odlišnými cestami. Vedly jej po berlínském intermezzu do Vratislavi, odkud se vydal na hostování v Londýně, aby mu poté začala k nohám padat Vídeň.“ 

„Jeho úspěch ve světě byl opravdu fenomenální. Znal se s Mahlerem i s Toscaninim; ulice po něm pojmenovali ve Vídni i v Mnichově; od roku 2013 má bustu rovněž ve foyer Mahenova divadla v Brně.“

Kým jiným vkročit v rámci cyklu o našich zapomenutých krajanech do roku 2023 než letošním „oslavencem“? Vždyť 18. srpna uplyne rovných sto padesát let od narození muže, který  –  být tu teď s námi  –  by nesporně uměl oslavu pořádně roztočit. Leo Slezak totiž prý měřil bez pěti centimetrů dva metry a vážil skoro sto padesát kilogramů… Bodejť by z tak mohutného těla nevycházel na jevišti mohutný hlas. Hrdinný tenor, který však podle dobových svědků, ale koneckonců i  na hrstce dochovaných nahrávek, předváděl zvládnutí hladivých pianissim.