„V libretu Kouzelné flétny najdeme všechno možné, je to vlastně taková první revue.“

„Vedení MET k nastudování Kouzelné flétny pozvalo Nathalii Stutzmann, což se jako příliš šťastné neukázalo.“

„Režie Simona McBurneyho se snažila o to, aby se na jevišti neustále něco dělo. Když zpěv jednotlivých protagonistů nerušila hra jejich kolegů, rušila množstvím videoprojekcí (často velmi primitivních) a zejména nejrůznějšími neoperními zvuky, které někdy dokreslovaly herectví na jevišti.“

V závěru svého krátkého, leč velice plodného života, pracoval Wolfgang Amadeus Mozart mimojiné na dvou operách, La clemenza di Tito a Kouzelná flétna. Jestliže první operu psal na objednávku pro Prahu jako slavnostní operu ke korunovaci Leopolda II. za českého krále, Kouzelná flétna vznikla pro lidové, tehdy předměstské, divadlo Emanuela Schickanedera ve Vídni. Přenos Kouzelné flétny 3. června 2023 byl posledním z letošních operních přenosů z Metropolitní opery do kin celého světa v rámci programu The Met: Live in HD.

Kouzelná flétna byla poprvé uvedena ve Vídni 30. září 1791. V Metropolitní opeře zazněla poprvé poměrně pozdě, až 30. března 1900 v nastudování dirigenta Luigi Mancinelliho a s legendární Marcellou Sembrich v roli Královny noci. Tato opera od svého prvního uvedení v MET prakticky nikdy na delší dobu nezmizela z repertoáru této první scény světa (ostatně podle nejnovějších statistik se jedná o nejhranější operu vůbec a předčila i slavnou Verdiho La Traviatu, s níž se o prvenství často dělí).

Nová inscenace Kouzelné flétny v Metropolitní opeře měla premiéru 19. května 2023 v hudební nastudování Nathalie Stutzmann a v režii Simona McBurneyho. Připomeňme, že předešlá inscenace režisérky Julie Taylorové (měla premiéru 8. října 2004, v níž Královnu noci zpívala Lubica Vargicová) se hrála ještě 6. ledna 2023. Co vedlo vedení Metropolitní opery k nahrazení úspěšné inscenace Julie Tylorové inscenací McBurneye lze těžko chápat, byť je jasné, že každá divadelní inscenace má vedle své premiéry také svou derniéru. Inscenace Simona McBurneye není původní, byla již uvedena (a zaznamenána) v jiných evropských divadlech, např. v roce 2014 na festivalu v Aix-en-Provence, nebo v Holandské opeře v Amsterdamu v roce 2020. Inscenace se v každém divadle drobně proměňovala, což bylo dáno nejen jinými sólisty, z nichž někteří byli angažováni i do MET, např. Kathryn Lewek z Aix-en-Provence jako Královna noci nebo Thomas Oliemans z Amsterdamu jako Papageno, ale patrně i možnostmi jednotlivých divadel.

Škoda, že do MET nebyli pozváni dirigenti evropských inscenací, Pablo Heras-Casado z Aix-en-Provence nebo zejména Marc Albrecht, který operu nastudoval naprosto stylově a s přehledem dirigoval v Amsterdamu. Vedení MET nicméně k nastudování Kouzelné flétny pozvalo Nathalii Stutzmann, což se jako příliš šťastné neukázalo. Tato výborná pěvkyně v nastudování Kouzelné flétny volila často překotná tempa (bohužel ne vždy všichni hráli zcela pohromadě), nestylově zasahovala do temp jednotlivých hudebních čísel, pěvcům dovolovala nevkusné fermaty, a přestože zpěváci nezpívali appoggiatury, několik se jich tam v průběhu večera přece jen vloudilo.

Režie Simona McBurneyho se snažila o to, aby se na jevišti neustále něco dělo. Když zpěv jednotlivých protagonistů nerušila hra jejich kolegů, rušila množstvím videoprojekcí (často velmi primitivních) a zejména nejrůznějšími neoperními zvuky, které někdy dokreslovaly herectví na jevišti. Ostatně tvůrci videoprojekcí (Blake Haberman) i zvuků (Ruth Sullivan) byli přiznáni na jednotlivých stranách forbíny. Příliš esteticky nepůsobilo svlečení prince Tamina do bílého spodního prádla (pomiňme, že jeho postava se na takové svlečení příliš nehodila) třemi dámami (ve vojenských maskáčích), z nichž jedna potom „fetovala“ vůni jeho botasek. Zrovna tak nevkusné bylo Papagenovo močení na jevišti ve druhém dějství (naštěstí zády k divákům). Vzhledem k obsazení docházelo i k paradoxním situacím, když černý tenorista zpíval Tamina a Monostatos byl běloch. Dialogy byly přepsány tak, že Sarastro větu „… deine Seele ebenso Schwarz als dein Gesicht ist“ (tvá duše je zrovna tak černá jako tvůj obličej) nepronášel – ostatně celá úprava (nikoli krácení) dialogů byla velice sporná. Tamino ani Pamina svým oblečením nepůsobili jako princ a princezna. Královna noci byla stařičká paní a i tři chlapci byli maskováni jako staří pánové s hůlkami (proč?). O nesmyslné režii a výpravě by se dalo psát ještě dlouho, ale nechci tím čtenáře unavovat (proč např. Papageno tahal po jevišti skládací žebřík?). Nedá se říct, že by během inscenace režisér nevytvořil situace, kterým by se divák zasmál (myslím upřímně, nikoli škodolibě), něco mělo opravdu vtip a nápad, ale jako celková koncepce inscenace režie Simona McBurneyho neobstála a právem se vtírá otázka, proč tedy úspěšná předešlá inscenace byla stažena a proč byla nahrazena právě touto (když už nemůže MET vytvořit původní inscenaci opery, která by měla být dlouho na repertoáru, proč ze současných inscenací volila právě tuto, a ne třeba drážďanskou Josefa E. Köpplingera nebo McVicarovu z Covent Garden či Carsenovu z Berlína). Představení, které bylo 3. června 2023 přenášeno do kin celého světa, bylo ovšem velice dobře přijato americkými diváky. Zajímalo by mne, zda vedení MET je s takovou inscenací spokojeno (tuto otázku si ostatně kladu často, když sedím v hledištích našich i zahraničních divadel a sleduji nepovedené inscenace).

Psal jsem o hudebním nastudování i o režii, nyní ještě několik slov k pěvcům operního přenosu. Opět musím s politováním konstatovat, že v českém programu bylo uvedeno obsazení pouze sedmi rolí z celkového počtu osmnácti (proč?), navíc s nesmyslným překladem Mluvčího (Sprecher) jako Vypravěče (není to Erzähler) i proti zvyku uvedené Noční královně (místo Královny noci). Přestože tvrdím, že se na přenosu nedá posuzovat znělost hlasu jednotlivých pěvců, na výkonu Erin Morley (Pamina) bylo slyšitelné používání široké dynamiky v jejím pěveckém výkonu, který bych bezpochyby označil za nejlepší toho večera. Zpívala stylově čistě, krásně vedeným sopránem, vyrovnaným ve všech polohách, i s velkým osobnostním vyzařováním. Díky jejímu výkonu jistě stálo za to celé představení zhlédnout. Ani ostatní pěvci nebyli špatní, ostatně v Metropolitní opeře málokdy slyšíme horší pěvecké výkony. Vedle Erin Morley bych za špičkový výkon označil Kathryn Lewek v roli Královny noci (zpívající koloratury do vysokého f3 dramatickým sopránem), Brentona Ryana jako Monostata (i herecky velice dobře vyprofilovaného), i Lawrence Brownleeho jako Tamina. Sarastro Stephena Millinga nemá takový profondní bas jako kdysi Kurt Moll nebo Franz Crass a ani jeho němčina nebyla na špičkové úrovni (což ovšem většina sólistů, v čele s Erin Morley, splnila beze zbytku). Mluvčím byl Harold Wilson, poněkud starším Papagenem Thomas Oliemans (patrně nejslabší článek v sólistickém obsazení), Papagenou Ashley Emerson a tři dámy zpívaly Alexandria Shiner, Olivia Vote a Tamara Mumford. Ještě dodejme, že přiznaně na flétnu na jevišti hrál Seth Morris, na zvonkohru Bryan Wagorn, scénu vytvořil Michael Levine a kostýmy Nicky Gillibrand. Sborový part v Kouzelné není příliš rozsáhlý a sbor MET se jej zhostil jako vždy na výbornou (nikde nebyl uveden sbormistr).

Operu La clemenza di Tito psal Mozart na tehdy již zastaralé Metastasiovo libreto (mnohokrát před ním zhudebněné), jehož neaktuálnost si musel uvědomovat (zvláště po spolupráci s tak kvalitním libretistou, jakým byl Lorenzo Da Ponte) a nechal je alespoň upravit Caterinem Mazzolou. Opera měla v Praze premiéru 6. září 1791 a císařovna údajně o opeře prohlásila, že se jedná o „německé svinstvo“ (una porcheria tedesca). K libretu Kouzelné flétny měl Mozart rozhodně blíž (operu komponoval ve formě singspielu na německé libreto, „Titus“ vznikl na libreto italské jako opera seria). Jeho tvůrce Emanuel Schikaneder, s nímž se Mozart již léta znal (oba byli zednáři), byl velice ceněný herec, ale také divadelní ředitel, režisér, libretista a dokonce i příležitostný skladatel. Ve Vídni stál v čele Divadla na Vídeňce (Theater auf der Wieden), které uvádělo ve své době nesmírně populární kouzelnické hry i opery, na které lidové publikum rádo chodilo. Schikaneder napsal i libreto ke Kouzelné flétně a v ní pro sebe roli Papagena. Libreto není původní, vychází z různých pramenů, zejména z Liebeskindovy povídky Lulu anebo Kouzlená flétna ze sbírky povídek, která se objevila ve sbírce Dschinnistan (operu na tento námět s názvem Lulu napsal Friedrich Kuhlau v roce 1824). V libretu Kouzelné flétny najdeme všechno možné, je to vlastně taková první revue. A jak je libreto k opeře dějově bohaté, tak svádí k nejrůznějším interpretacím. Někteří režiséři operu inscenují jako pohádku, jiní v ní hledají prvky osvícenství, další zednářství apod. Režijních výkladů je bezpočet, stejně tak mohou být různé názory na hudební interpretaci partitury (již předehra, resp. pojetí prvních třech akordů, dává tušit velké interpretační možnosti). Jestliže snad nejstarší kompletní zvukovou nahrávkou opery je záznam provedení Artura Toscaniniho v Salcburku v roce 1937, dnes existují již desítky video záznamů představení této opery, které dávají za pravdu výše uvedeným řádkům.

Foto: MET / Aerofilms