„Když byl v roce 1900 vybrán při konkurzu na místo titulárního varhaníka ze stovky účastníků Louis Vierne, byla zahájena éra, během které se tam pak vystřídali ti nejlepší virtuosové, improvizátoři a skladatelé v jedné osobě.“

„V katedrále Notre-Dame měla vždy silné zastoupení varhanní improvizace, která je i dnes pro francouzské varhaníky nedílnou součástí jejich umění.“  

„Tehdy jsem si uvědomil, jak nádherná a umělecky kvalitní může slavnostní bohoslužba být a že máme u nás opravdu co dohánět.“

Varhaník Karel Martínek před několika lety koncertoval v pařížské katedrále Notre-Dame. Vzpomíná na tu možnost jako na životní zážitek a pro Notre-Dame a tamní varhany má v srdci velké místo. Není divu, že zrovna on sledoval na začátku týdne požár gotického kostela s mimořádnou účastí. Není divu, že zrovna on přivítal s vděčností informaci o tom, že varhany požár přečkaly.

  Když jsem v úterý večer uviděl na internetu fotografie pařížské katedrály, ze které stoupá hustý dým, myslel jsem nejprve, že se jedná o fake. Když jsem však zjistil, že obrázek pořídil jeden z pařížských kolegů varhaníků, došlo mi, že jde o realitu – a rozbušilo se mi srdce. Od té chvíle jsem u počítače seděl až do dvou hodin v noci a ráno v šest hodin jsem opět spěchal k notebooku, abych zjistil, zda pařížská katedrála ještě stojí…

Když se potvrdila dobrá zpráva, že konstrukce stavby požár přežila, velmi brzy se na sociálních sítích začaly objevovat netrpělivé dotazy varhaníků z celého světa, jaký je stav (především hlavních) katedrálních varhan. Jak nyní již víme, velké varhany přečkaly katastrofu až zázračně bez většího poškození. Poněkud horší je stav menších chórových varhan, které sice nebyly poničeny ohněm, ale byly z velké části zaplaveny při hašení vodou. Mezi varhaníky se probouzely silné emoce a všichni jsme očekávali s napětím každou další zprávu. – Čím jsou varhany v Notre-Dame tak výjimečné?

Jak o varhanách, tak o hudbě v pařížské katedrále toho bylo napsáno mnoho. Proto mi dovolte, abych se na tento výjimečný nástroj a výjimečný prostor podíval z poněkud osobnějšího úhlu pohledu. Protože mám to štěstí, že mě hudba nejen živí, ale také je mou celoživotní vášní, je přirozené, že svůj profesní vývoj vnímám velmi intenzivně na základě silných prožitků a důležitých milníků. Podobně, jako mě zásadně poznamenal okamžik, kdy mě otec poprvé vzal na koncert varhanního festivalu u sv. Mořice v Olomouci, tak mám také v živé paměti moment, kdy jsem od táty dostal k narozeninám gramofonovou desku s varhanní hudbou Louise Vierna a Marcela Dupré a s improvizacemi Pierra Cochereaua, nahranou v Notre-Dame. Bylo to pro mě jako zjevení. Desku jsem si pouštěl stále dokola a dokonce jsem nutil spolužáky, kteří za mnou přišli na návštěvu, aby ji se mnou poslouchali. Podotýkám, že jsem byl v páté třídě základní školy. Doslova jsem hltal zvuk varhan, nic podobného jsem do té doby neslyšel. A podobně jsem hltal emotivně vypjaté skladby Viernovy a neskutečný improvizační ohňostroj Pierra Cochereaua.

Když jsem se v pozdějším věku začal o francouzskou varhanní hudbu zajímat intenzivněji, zjistil jsem, co pro Vierna znamenala Notre-Dame a co Vierne znamenal pro katedrálu. Cítil genia loci tohoto důležitého místa, kde se doslova klubala evropská hudební kultura a kde se před staletími utvářel fenomén, který dnes nazýváme vícehlas. I on byl fascinován zvukovými možnostmi varhan přestavěných v roce 1868 geniálním Aristidem Cavaillé-Collem. Když byl v roce 1900 vybrán při konkurzu, kterého se účastnilo téměř sto uchazečů, na místo titulárního varhaníka, byla tím zahájena éra, během které se pak za hracím stolem varhan vystřídali ti nejlepší virtuosové, improvizátoři a skladatelé v jedné osobě.

Louis Vierne setrval na místě titulárního varhaníka dlouhých 37 let, během nichž se s ním život příliš nemazlil. Od narození trpěl téměř úplnou slepotou, četnými psychickými problémy a často i ústrky od konkurentů. Jeho milovaná katedrála byla také svědkem jeho smrti, která byla nesmírně symbolická. Na závěr svého koncertu byl stižen srdečním infarktem a při závěrečné improvizaci se jeho tělo sesunulo na varhanní lavici a noha zůstala opřená o pedál, takže katedrálou zůstal znít dlouhý basový tón. Symboličtější smrt pro varhaníka snad nemůže existovat…

V katedrále Notre-Dame měla vždy silné zastoupení varhanní improvizace, která je i dnes pro francouzské varhaníky nedílnou součástí jejich umění. Jeden z vrcholů v tomto směru byl bezpochyby Pierre Cochereau, který nastoupil na post titulárního varhaníka v roce 1954. Jeho improvizace se staly legendárními a jeho koncertům naslouchala vždy zcela zaplněná katedrála. Pro vývoj varhanní hudby v Notre-Dame měl však Cochereau význam ještě z jiného hlediska. Inicioval totiž rozsáhlou rekonstrukci, která znamenala podstatné zvětšení dosavadních varhan, které se bezmála s osmi tisíci píšťal staly jedním z největších nástrojů v zemi. Nutno podotknout, že názory na tuto rekonstrukci se mezi varhaníky různí. Faktem je, že nyní již nelze tyto varhany označovat pouze jako nástroj z dílny Cavaillé-Colla, ačkoliv jeho píšťaly stále tvoří páteř zvuku.

Cochereau však přišel ještě s jednou důležitou iniciativou – roku 1967 založil pravidelné sobotní varhanní koncerty (Auditions d´Orgue), při kterých se za hracím stolem varhan vystřídalo několik tisíc varhaníků ze všech kontinentů. Koncerty, které byly od počátku zdarma a které už navštívilo několik milionů posluchačů z celého světa, ještě více přispěly k tomu, že z Notre-Dame se stalo důležité centrum varhanní hudby.

Také nyní je varhanní hudba v Notre-Dame v těch nejlepších rukách. O pozici titulárního varhaníka se dělí hned tři varhaníci: Philippe Lefebvre, Olivier Latry a Vincent Dubois. První dva jmenovaní zastávají tuto pozici již od roku 1985 a je neuvěřitelné, že Latry nastoupil na tento post již ve třiadvaceti letech. Je to jeden z nejvýznamnějších varhaníků současnosti. Už před lety mi utkvěl v paměti svými nahrávkami kompletního díla Oliviera Messiaena, pořízenými právě v katedrále Notre-Dame. Philippe Lefebvre je dnes považován za jednoho z nejlepších improvizátorů, jehož harmonický jazyk mě vždy přivádí k úžasu. Děkuji Bohu za to, že jsem se s ním mohl setkávat při hodinách improvizace u katedrálního nástroje, tyto lekce mě obohatily více než cokoli jiného a bylo nesmírným požitkem být účasten slavnostní liturgie, kterou doprovázel. Vincent Dubois je sice služebně nejmladším titulárním varhaníkem, svým uměním se však plnohodnotně zařadil po bok obou kolegů. Nesmím ovšem zapomenout ani na dva varhaníky, působící na chórových varhanách – Yvese Castagneta a Johanna Vexa. I oni jsou špičkovými varhaníky, bez nichž by hudební život katedrály byl mnohem chudší.

Jak už jsem napsal, můj profesní život je protkán důležitými milníky a událostmi, které mě formovaly. Dvakrát se můj život propojil s pařížskou katedrálou nejintenzivněji. Poprvé, když jsem byl účasten při první návštěvě Paříže slavnostní liturgie v katedrále Notre-Dame. Tehdy jsem si uvědomil, jak nádherná a umělecky kvalitní může slavnostní bohoslužba být a že máme v tomto ohledu v mnoha chrámech a katedrálách v naší zemi co dohánět. Slyšel jsem úchvatný zpěv Maîtrise de Notre-Dame – katedrálního sboru, v dialogu s velkými varhanami. Došlo mi, že ne vždy je pouhý zpěv lidu tím nejlepším způsobem oslavy Boha. A jak je nesmyslné redukovat varhany na pouhý doprovodný nástroj. Liturgie v Notre-Dame na mě udělala obrovský dojem, už jen třeba takovou drobností, že většinou předsedá nedělním bohoslužbám pařížský arcibiskup.

Druhým a nejzásadnějším milníkem v mém varhanickém životě byl okamžik, kdy jsem měl tu čest mít v Notre-Dame před čtyřmi lety sólový koncert. Byla to událost, na kterou již nezapomenu a v souvislosti s událostmi posledních dní si ji v paměti budu uchovávat o to více. Nezapomenutelný byl okamžik, kdy jsem poprvé vstoupil na kůr. Srdce se mi zachvělo, když jsem u boční stěny spatřil původní varhanní lavici, na které sedával a také zemřel Louis Vierne. Srdce mi zaplesalo, když jsem mohl obdivovat původní hrací stůl A. Cavaillé-Colla, který je dodnes vystaven v boční věži – jakémsi minimuzeu historie tamních varhan. Těžko se vyjadřují pocity, které jsem zažíval, když jsem se večer před koncertem připravoval. Sám, zamčený v prázdné, temné a tiché katedrále. Měl jsem celý večer na to, si plně vychutnat zvukové bohatství tohoto nástroje. Neskutečnou plnost bourdonů, nosnost principálů, ušlechtilost mixtur, rozmanitost jazyků, sílu a mohutnost pléna… Na koncertě jsem hrál hudbu francouzských a českých skladatelů. Po koncertě se však dostavil pocit, který zná každý, kdo prožil něco, na co se extrémně těšil. Pocit, že už je to pryč a že bych si to přál znovu…

Po požáru katedrály víme, že varhany zůstaly uchráněny katastrofy. Co však nyní nikdo netuší, je datum, kdy budou opět znít. Přes ujišťování některých vysokých představitelů, že rekonstrukce katedrály bude otázkou pěti let, se obávám, že to bude trvat mnohem déle. Přeji však z celého srdce – a že v něm mám pro Notre-Dame vyhrazeno důležité místo – kolegům titulárním varhaníkům, aby rozezněli zdi katedrály svým mistrovským uměním co nejdříve. Aby rozdávali radost nejen těm, kdo mají k Notre-Dame – podobně jako já – silný citový vztah, ale všem lidem dobré vůle.

Foto: Notre-Dame de Paris, Instagram, Katolický týdeník, archiv autora