Jupiter a Titan čili poslední Mozart a první Mahler. Dvě mistrovská díla, dvě stěžejní kompozice evropské symfonické tvorby, které od sebe dělí plných sto let, se rozezní sálem zlínského Kongresového centra. Filharmonie Bohuslava Martinů je provede 16. dubna pod taktovkou svého šéfdirigenta Roberta Kružíka.

Mozartova poslední, jedenačtyřicátá symfonie nesla původně název Sinfonie mit der Schlussfuge (Symfonie se závěrečnou fugou), dnes ji však známe pod jménem Jupiter. Toto přízvisko sám Mozart nikdy nepoužil – pravděpodobně pochází od londýnského houslisty a impresária Johanna Petera Salomona, který chtěl tímto názvem vystihnout její monumentálnost a téměř božskou dokonalost. Ve své poslední symfonii se Mozartovi podařilo dokonale propojit starý (barokní polyfonní) styl s novým (klasicistním homofonním), přičemž oba typy zkombinoval mistrným způsobem. Vrcholem této syntézy je závěrečné Finale s oslnivým fugatem, mnohými považované za jednu z nejpozoruhodnějších částí jeho tvorby vůbec. Celé dílo se postupně stalo základním pilířem symfonického repertoáru a podstatně přispělo k tomu, že se symfonie etablovala do pozice nejvýznamnější orchestrální formy.

Svou první symfonii vytvořil Gustav Mahler během působení v Městském divadle v Lipsku. Vznikla poměrně rychle, částečně proto, že obsahuje hudební motivy vycházející ze skladatelových dřívějších děl i z tvorby jiných autorů. Tento způsob ostatně konvenuje slavnému Mahlerovu výroku, v němž přirovnal komponování k dětské stavebnici: „Znovu a znovu vytváříme nové budovy ze stejných bloků. Ty bloky tam byly, připraveny k použití, od dětství…“ Premiéra symfonie, tehdy ještě pod názvem Symfonická báseň ve dvou částech, se uskutečnila v roce 1889 v Budapešti a skončila pro Mahlera typicky, tedy naprostým neúspěchem. Reakce publika skladatele zklamala, a tak symfonii přepracoval. Na doporučení svých přátel, kteří na rozdíl od něj vycítili, že posluchači potřebují vodítko k pochopení celého díla, pak přidal ke všem větám i programové názvy a komentáře. Nová verze zazněla už následujícího roku ve Výmaru pod názvem Titan, přičemž další revize následovaly v dalších letech. Mahler v této symfonii zhudebňuje probuzení jara, vkládá rustikální ländler s jódlovacím motivem, groteskní dětský popěvek i bolestný výkřik zraněného srdce. Proplétají se v ní nevinnost, ironie i cesta od temnoty k vznešenosti. S délkou pětapadesáti minut dílo patří k nejkratším Mahlerovým symfoniím.

Oba klíčové kusy hudebních dějin zazní 16. dubna v rámci cyklu B Filharmonie Bohuslava Martinů v jejím sídelním Kongresovém centru Zlín, kde je řídí šéfdirigent Robert Kružík.

Foto: archiv KlasikyPlus

Facebook X E-mail WhatsApp