Podzimní finále loňského ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrává mimořádně letos na podzim, a to až do 30. listopadu. A právě pozítří, v pátek 5. listopadu, se bude v Janáčkově divadle od 19 hodin konat kýžená premiéra opery Bohuslava Martinů Řecké pašije. Hudebního nastudování se ujal Robert Kružík, režie Jiří Heřman s asistentkou Kateřinou Nováčkovou, scény Dragan Stojčevski, kostýmů Alexandra Grusková, dramaturgie pak Patricie Částková.

Náročná sborová čísla nastudovali Pavel Koňárek, Michal Vajda a Valeria Maťašová. V hlavní roli Manolia se diváci mohou těšit na Harolda Meerse a Petra Bergera. Postavu Kateřiny ztvární Pavla Vykopalová, Kněze Grigorise Jan Šťáva, Kněze Fotise David Szendiuch. Jannakose se ujal Ondřej Koplík, Kostandise Roman Hoza a Jiří Miroslav Procházka, Lenia Andrea Široká, Panaita Petr Levíček. V roli Ladase diváci uvidí Roberta Musialeka, jako Stařečka pak Josefa Škarku a coby Patriarchu Petra Karase. Michelis bude patřit Dušanu Růžičkovi a Václavu Čížkovi, Andonis Vítu Noskovi, Stará žena Jitce Zerhauové, Nikolios Tadeáši Hozovi a Despinio Tereze Kyzlinkové. V postavě malého Manolia se alternují Boris Trhlík a Kryštof Cholava. V rámci festivalu Janáček Brno se představení budou konat ještě v neděli 7. a v pátek 19. listopadu. Další uvedení Národní divadlo Brno plánuje 19. a 27. března a 10. dubna příštího roku.

V hudbě Martinů vystihl strhujícím způsobem příběh společnosti, která je manipulována, fanatizována a záhy dohnána k nejhrůznějšímu činu. Pro své pohodlí obětuje nevinného, jen proto, aby nemusela přijmout do vesnice další obyvatele svého národa, lidské bytosti, které ztratily svůj domov, a to nikoliv svým přičiněním. O co větší je tragédie, když jde o jeden národ, který neumí přijmout své obyvatele. „To, co mě osobně na tomto příběhu nejvíce zaujalo, je vnitřní proměna člověka, kterému je přidělena role v pašijových hrách. Sledovat, jak se jednotlivé postavy ztotožňují s přidělenými rolemi, jak se vyrovnávají se slabostmi lidského ega a vnitřně se od něj osvobozují, je pro mě inspirující,“ uvádí režisér Jiří Heřman a dodává, že při výstavbě díla necítil nutnost přenášet děj do současnosti, například do uprchlického tábora. V díle vidí podobenství o konfliktu ve společnosti a současně naději, která nikdy nekončí. „Nechci diváka bičovat současnými obrazy, chci je vést nadčasovou jevištní formou k uvědomění a naději,“ uzavírá režisér.

Foto: M. Olbrzymek