1. duben
Svátek má Hugo.
2006 – zemřel Jurij Mazurok, ruský operní pěvec ukrajinského původu – baryton (narodil se 18. července 1931). Ve Velkém divadle slavně debutoval v roce 1963 v titulní roli Čajkovského opery Evžen Oněgin, která se stala jeho životní. Vystupoval na nejvýznamnějších scénách světa, včetně Metropolitní opery, londýnské Royal Opera House Covent Garden a Vídeňské státní opery.
1976 – zemřel Miroslav Ponc, skladatel a dirigent (narodil se 2. prosince 1902). Byl členem brněnského Devětsilu a zapojil se do hnutí české levicové avantgardy. Na výstavě Devětsilu v Praze 1926 a na divadelní výstavě v Magdeburku v roce 1927 vystavoval model „barevné hudby“, umožňující mechanické spojení hudby, slova, světel a barev. Spolupracoval s Osvobozeným divadlem, po E. F. Burianovi se stal hudebním dramaturgem Moderního studia. V Národním divadle v Praze připravoval scénickou hudbu, spolupracoval s činohrou a působil i jako hostující dirigent, také byl šéfem činoherního orchestru ND. Scénické hudbě se začal věnovat od roku 1929 a vytvořil víc než 250 partitur pro různá divadla, rozhlas a film. Vystudoval varhany na Pražské konzervatoři, pokračoval v Berlíně na Sternově konzervatoři a na Vysoké hudební škole a univerzitě v Berlíně, kompozici u Aloise Háby a klavír u Ervína Schulhoffa, absolvoval kompoziční oddělení Mistrovské školy u Josefa Suka, dirigování studoval v Benátkách a Terstu u H. Scherchena. Jeho manželkou byla herečka Ludmila Skleničková.
1958 – zemřel Břetislav Bakala, dirigent a skladatel (narodil se 12. února 1897). Byl žákem Leoše Janáčka na Varhanické škole a na Mistrovské škole. Řadu let působil v Národním divadle Brno, nejprve jako korepetitor a poté jako dirigent. Roku 1926 byl jmenován dirigentem Orchestru Československého rozhlasu a dvanáct let poté se stal zakladatelem Symfonického orchestru v Brně, pozdější Státní filharmonie Brno. Velkou část Janáčkových děl natočil na gramofonové desky. Je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně.
1955 – narodil se houslista Čeněk Pavlík. Studoval u Josefa Muziky, jednoho z posledních žáků Otakara Ševčíka. Na Pražské konzervatoři i na HAMU ho vedla Nora Grumlíková. V roce 1986 založil s klavíristou Ivanem Klánským a violoncellistou Markem Jeriem Guarneri trio, od roku 1989 Guarneri Trio Prague. Kromě koncertní činnosti vyučuje na interpretačních kurzech.
1947 – narodil se Václav Riedlbauch, český skladatel, pedagog a manažer (zemřel 3. listopadu 2017), od roku 1987 umělecký šéf opery Národního divadla, programový ředitel Paláce kultury (1990–1993), šéfproducent a následně ředitel hudebního vydavatelství Panton (1993–1996), od 1. ledna 2001 generální ředitel České filharmonie, v letech 2009 až 2010 ministr kultury ve vládě Jana Fischera. Působil také v Ochranném svazu autorském. Studoval akordeon u Josefa Smetany a skladbu u Zdeňka Hůly na Pražské konzervatoři, skladbu pokračoval na HAMU v Praze ve třídě Václava Dobiáše, kde pak skoro pět desítek let učil. Vychoval řadu skladatelů, mezi nimi jsou např. Vlastislav Matoušek, Josef Marek, Jiří Bezděk, Adam Klemens, Jindra Nečasová Nardelli, Petr Wajsar, Martin Hybler, František Fiala, Marko Ivanović, Bohuslav Jelen, Jan Fila, Jaroslav Pelikán, Marie Sommerová-Holáňová, Pavel Trojan Jr., Petr Malásek a řada dalších. Jako pedagog působil i na Vysoké škole ekonomické v Praze a na Pražské konzervatoři. Podle dobových dokumentů a pamětníků se v listopadu 1989 jednoznačně postavil na stranu komunistů. V letech 2006–2009 se z jeho iniciativy konal v Rudolfinu festival Pražské premiéry, významný projekt na poli soudobé vážné hudby. Jako člen Stálé komise Concertino Praga se řadu let podílel na přípravě této rozhlasové soutěže. Dlouhodobě působil jako ředitel Nadace Bohuslava Martinů. Napsal dvanáct orchestrálních skladeb, varhanní koncert a řadu dalších komorních i vokálních děl včetně skladeb pro děti a pedagogické literatury. Jeho celovečerní balet Macbeth se na Nové scéně Národního divadla hrál od roku 1984 šest sezon. V roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu Gustava Mahlera za vynikající výsledky v oboru hudby. Je pohřben ve Strakonicích na hřbitově u sv. Václava.
1932 – narodil se Jiří Smutný, český dirigent a skladatel. Studoval u Václava Smetáčka a Roberta Brocka a jako druhý obor skladbu u Karla Janečka a Emila Hlobila na HAMU v Praze. Začal jako korepetitor na AMU a v Národním divadle, pak působil v Československém státním souboru písní a tanců, začal učit na Hudební škole ve Voršilské v Praze a pak na Gymnáziu Jana Nerudy jako profesor harmonie, kontrapunktu a hudebních forem. Skládal scénická díla, instrumentální a vokální díla pro sólový hlas i sbory. První jeho operou zaznamenanou tehdejší Československou televizí byly Dalskabáty, hříšná ves podle Jana Drdy, brzy nato opera Věštkyně podle Karla Čapka a později opera Ženská historie podle povídky Eduarda Basse. V rámci festivalu české opery ve Stuttgartu byla uvedena i opera Noční rozhovor podle Friedricha Dürrenmatta.
1930 – zemřela Cosima Wagner (narodila se 24. prosince 1837), nemanželská dcera skladatele Franze Liszta, manželka klavíristy a dirigenta Hanse von Bülowa, později druhá žena německého skladatele Richarda Wagnera, po jehož smrti vedla 23 let, až do roku 1906, Hudební slavnosti v Bayreuthu. Nepochybně tak zachránila Wagnerovu festivalovou vizi před nebezpečím, že upadne v zapomnění. Vedle dalšího provádění Parsifala postupně uvedla na jeviště ostatních devět Wagnerových zralých oper, které nyní tvoří tzv. bayreuthský kánon (Bludný Holanďan, Tannhäuser, Lohengrin, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští a tetralogie Prsten Nibelungův), a zvýšila počet představení v průběhu každé sezóny na dvacet. Její syn Siegfried, který v roce 1907 vedení festivalu převzal, v tomto tuhém „bayreuthském stylu“ pokračoval až do začátku první světové války, kdy byly slavnosti pozastaveny. Po znovuotevření roku 1924 pokračovaly pod vedením Siegfrieda v mírně modernizovaném duchu do jeho a Cosiminy smrti roku 1930. Je pohřbena vedle těla Richarda Wagnera na zahradě jejich bayreuthské vily Wahnfried. Dnes se v ní nachází Muzeum Richarda Wagnera.
1918 – zemřel Richard Mandl, rakouský skladatel původem z Moravy (narodil se 9. května 1859). Studoval na konzervatoři v Paříži u francouzského skladatele Léo Deliba. Přestože napsal dvě opery a řadu skladeb pro orchestr, stal se známým zejména svými písněmi. Mimo jiné zhudebnil básně Theodora Storma psané dolnoněmeckým dialektem plattdeutsch. Pro svůj židovský původ byl v roce 1935 zařazen na Goebbelsův seznam židovských hudebníků, jejichž díla se nesměla hrát a notové záznamy byly ničeny.
1917 – zemřel Scott Joplin, americký pianista, zakladatel ragtimu (narodil se (pravděpodobně 24. listopadu 1867 nebo 1868). Mezi jeho nejslavnější skladby patří Maple Leaf Rag a The Entertainer (známý z filmu Podraz), v roce 1974 se dokonce dostal na třetí místo americké singlové hitparády. Na klavír ho učil Julius Weiss, který mu dal dobrý základ klasické hudební formy, pak studoval kompozici na Smithově Univerzitě v Sedalii.
1917 – narodil se Dinu Lipatti, rumunský klavírista a skladatel (zemřel 2. prosince 1950). Studoval v Bukurešti, pak v Paříži a už od patnácti let získával první ceny jako skladatel i interpret. Za války se usadil ve švýcarské Ženevě, kde získal pozici profesora konzervatoře. V roce 1947 u něho byla zjištěna Hodgkinova nemoc, které po třech letech podlehl.
1915 – zemřel Johann Joseph Abert, německý hudební skladatel, dirigent a kontrabasista pocházející z Čech (narodil se 20. září 1832). Působil hlavně ve Stuttgartu. Komponovat začal už v 11 letech. Studoval na Pražské konzervatoři kontrabas u Josefa Hraběte a hudební teorii u Jana Bedřicha Kittla a Augusta Wilhelma Ambrose. Získal místo kontrabasisty v královské dvorské kapele ve Stuttgartu a brzy se stal úspěšným skladatelem, jeho dílo zahrnuje i několik oper a symfonií, ve své době byl značně oceňován. V roce 1867 se stal dvorním kapelníkem stuttgartské opery po Carlu Antonu Eckertsovi. V Paříži se setkal mj. s Rossinim a Wagnerem. Jeho hudební odkaz se nachází ve Württemberské zemské knihovně ve Stuttgartu a zčásti též v Německém literárním archivu v Marbachu, něco také v Českém muzeu hudby. Jeho syn Hermann Abert (1871–1927) byl profesorem hudební vědy v Halle, Lipsku a Berlíně. Dcera Anna Amalie byla také významnou muzikoložkou, působila jako profesorka v Kielu a vydala mj. Geschichte der Oper (Dějiny opery).
1907 – narodil se Gejza Dusík, slovenský skladatel (zemřel 6. května 1988). Byl jako průkopník slovenské populární hudby generačním druhem Alexandra Moyzese, Eugena Suchoně a Jána Cikkera, nejvýznamnějších spolutvůrců dějin moderního slovenského hudebního umění. Společně s Pavlem Braxatorisem a Františkem Krištofem Veselým patří mezi spoluzakladatele slovenské operety. Celkem jich napsal dvanáct, z nich do roku 1945 byla vůbec nejpopulárnější Modrá růže. Už v roce 1935, tedy ještě před absolutoriem na vídeňské konzervatoři, měla v Slovenském národním divadle v Bratislavě premiéru jeho první opereta Tisíc metrů lásky. Mimořádnou pozici zaujímá v jeho tvorbě Pieseň o rodnej zemi (Najkrajší kút v šírom svete), píseň z operety Hrnčiarsky bál z roku 1956. Zpopularizoval ji slovenský tenorista Peter Dvorský, když ji v roce 1983 nahrál jako singl na desku Modrá ruža. Dusík napsal na 250 tanečních písní. Od roku 1949 jako ředitel vedl do roku 1974 Slovenský autorský svaz, od roku 1968 Slovenský ochranný zväz autorský.
1907 – narodil se Walter Kaufmann, hudební vědec, skladatel, pedagog a dirigent narozený v Čechách (zemřel 9. září 1984). Studoval na Německé univerzitě v Praze filozofii, hudební vědu, skladbu u Fidelia Finka a v Berlíně na Hochschule für Musik. Pak byl dirigentem v několika menších evropských divadlech a symfonických orchestrech. Kvůli židovskému původu odešel do Indie, kde se stal ředitelem oddělení evropské hudby v All-India Radio v Bombaji. Po válce byl hostujícím dirigentem BBC v Londýně a hudebním asistentem ve filmových studiích J. Arthur Rank films. V roce 1947 se přestěhoval do Kanady, vedl klavírní oddělení konzervatoře v Halifaxu (Maritime Conservatory of Music) a ve Winipegu se stal dirigentem nově vytvořeného Winnipeg Symphony Orchestra a ředitelem jeho smíšeného sboru Winnipeg Philharmonic Choir. Také obnovil činnost Winnipeg Male Voice Choir. V roce 1957 odešel do USA a stal se profesorem muzikologie na University of Indiana v Bloomingtonu. Uchoval si vřelý vztah ke své rodné zemi, což dokazuje např. jeho suita pro velký orchestr Praha, Slovanské tance či Dvě české skici pro housle a klavír. Kromě bohaté skladatelské činnosti je známý hlavně svými pracemi v oblasti asijské hudby, kterou sbíral.
1873 – narodil se Sergej Rachmaninov, ruský skladatel a pianista, jehož jméno si každý spojí především s klavírem (zemřel 28. března 1943). Psal sólové kusy i klavírní koncerty, z nichž zejména ten druhý z roku 1901 se díky chytlavé invenci těší mimořádné pozornosti. Komponoval však i písně, pravoslavné sborové skladby Vigilie a Liturgie Jana Zlatoústého, symfonie, kantátu Jaro, symfonickou báseň Ostrov mrtvých, poému Zvony, Rapsodii na Paganiniho téma a díla pro hudební divadlo: operu Aleko, kterou absolvoval v roce 1892 konzervatoř, operu Monna Vanna, která zůstala nedokončená, a aktovky Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, uvedené poprvé v lednu 1906 ve Velkém divadle v Moskvě… Ve své době byl vynikajícím klavírním virtuosem, cestujícím po světě, byl i dirigentem a schopným autorem. Měl za sebou studia v Petrohradu a v Moskvě a roky bolestivého hledání tvůrčí sebejistoty a pak i víc než jedno desetiletí uměleckých úspěchů, když v Rusku zvítězila bolševická revoluce. Skladatel s rodinou ještě před koncem roku 1917 odcestoval na turné do Švédska a do rodné země se už nikdy nevrátil… Mezi válkami žil střídavě v Americe i v Evropě, měl vilu u Paříže a ve Švýcarsku. Na konci 30. let se vrátil do USA. Jeho poslední velkou partiturou je suita Symfonické tance, premiérovaná ve Filadelfii v roce 1941. Je mistrovsky instrumentovaná, energicky rytmická a vitálně roztančená, místy vychází ze starších vlastních děl, ale i z obecně ruských motivů, včetně pravoslavné hudby. Rachmaninovova hudba je spjatá se svou dobou. Jde o symfonismus pozdního romantika, o hudbu naléhavou a vášnivou, nijak impresionistickou. Ovlivnili ho Rimskij-Korsakov a Čajkovskij, není divu, že jeho díla vykazují velkou sílu v melodice a v lyrickém výrazu. Originální byla i jeho hra, ovlivněná mimořádně dlouhými prsty.
1871 – zemřel Josef František Wittoch, český kantor, varhaník, sbormistr a skladatel (narodil se 14. listopadu 1788). Varhaničil a komponoval hlavně chrámové skladby. Desítky jeho rukopisů jsou uloženy v Národním muzeu, další skladby v archivu Východočeského muzea v Pardubicích. Kantorksý život strávil v Ostřetíně a pak v Horní Rovni. Stal se zakladatelem rodu, jehož členové se po několik generací zabývali hudbou. Nejznámějším se stal jeho vnuk Karel Wittoch (1856–1907), houslista, sbormistr, skladatel a hudební pedagog.
1869 – zemřel Alexander Dreyschock, klavírista a skladatel (narodil se 16. října 1818). Hudební vzdělání získal u Václava Jana Tomáška a stal proslulým klavíristou. Koncertoval po celé Evropě, vynikal hlavně neuvěřitelnou technikou levé ruky. V Rusku, kde se stal profesorem petrohradské konzervatoře, ředitelem dramatické hudební školy a carským dvorním klavíristou. Zasloužil se i o to, že se Bedřich Smetana stal ředitelem Společnosti pro klasickou hudbu v Göteborgu (sám toto místo odmítl). Mezi jeho žáky patřil Vilém Blodek nebo polský skladatel a klavírista Władysław Żeleński. Byl pohřben v Praze na Olšanských hřbitovech.
1866 – narodil se Ferruccio Busoni, italsko-německý hudební skladatel, pedagog, teoretik hudby a klavírní virtuos (zemřel 27. července 1924). Byl zázračným dítětem. Jako klavírista spolu s rodiči poprvé vystoupil v sedmi letech a v deseti už hrál své vlastní skladby ve Vídni. Mezi návštěvníky tohoto koncertu byl Franz Liszt a seznámil se tam i s Johannesem Brahmsem a Antonem Rubinsteinem. Stal se učitelem hudby v Helsinkách a vzniklo tam i celoživotní přátelství s Jeanem Sibeliem. V roce 1890 zvítězil v soutěži Antona Rubinsteina se svým Koncertním kusem pro klavír a orchestr. Učil, vystupoval jako klavírista i dirigoval, propagoval zejména soudobou hudbu. Mezi jeho žáky byli např. Egon Petri, Kurt Weill a Stanley Gardner. Napsal na tři sta vlastních skladeb, asi nejznámějším orchestrálním dílem je suita Turandot z roku 1905, která se v roce 1917 stala základem pro stejnojmennou operu. Také upravil další více než stovku děl jiných skladatelů pro klavír, hlavně Johanna Sebastiana Bacha. V roce 1907 publikoval své stěžejní teoretické dílo, Entwurf einer neuen Ästhetik der Tonkunst (Náčrt nové hudební estetiky), ve kterém kritizuje přílišnou vázanost dosavadní hudby a předvídá, že hudba budoucnosti bude založena na rozdělení oktávy na více než dvanáct tónů. Je pohřben na III. městském hřbitově na Stubenrauchstraße v Berlíně. Až v 80. letech 20. století došlo k oživení zájmu o jeho dílo.
1862 – narodil se Frederick Delius, anglický skladatel (zemřel 27. července 1934). Hudbě se začal věnovat poměrně pozdě, studoval ji v Lipsku. Počátkem devadesátých let začal tvořit opery, nejslavnější z nich, Romeo a Julie na vsi vznikla roku 1901. Psal také sborovou a komorní hudbu, třeba Piano Concerto, Légende nebo Requiem.
1807 – zemřel Václav Josef Bartoloměj Praupner, skladatel, houslista, varhaník a dirigent (narodil se 18. srpna 1745). Během studií se seznámil s hrabětem Františkem Antonínem Nosticem-Rhieneckem, pozdějším stavitelem Stavovského divadla, který ho ustanovil svým domácím učitelem a ředitelem vlastního divadla. Zároveň se stal ředitelem několika pražských kůrů, zejména u Františkánů, v Týnském chrámu a u Křížovníků, kde byl velmi oblíben a napsal celou řadu skladeb. Roku 1794 byl jmenován také ředitelem divadla hraběte Thuna a roku 1803 také prvním ředitelem orchestru Jednota hudebních Umělců – Tonkünstler Sozietät, podle vídeňského vzoru. Provedl s ní například Haydnovo oratorium Stvoření nebo Čtvero ročních období a celou řadu vlastních skladeb. Napsal desítky mší, symfonií, koncertů a melodramů. Pozoruhodný je melodram Kirké, který byl uváděn v Thunovském divadle. Vystupuje i v románu Aloise Jiráska F. L. Věk, v televizním seriálu natočeném podle tohoto románu v roce 1970 režisérem Františkem Filipem hrál Praupnera Vlastimil Brodský.
1784 – premiéru měl Kvintet pro klavír a dechové nástroje Es dur, K. 452 Wolfganga Amadea Mozarta. Uskutečnila se ve vídeňském Burgtheatru, na klavír hrál autor. O několik dní později, když psal otci do Salcburku o tomto benefičním koncertu, uvedl, že kvintet považuje za nejlepší dílo, které vytvořil.
1747 – premiéru mělo oratorium Judas Maccabaeus HWV 63 George Friderica Handela (Georga Friedricha Händela). Dílo bylo napsáno k poctě generála Viléma Augusta, vévody z Cumberlandu, vítěze nad jakobitskými vzbouřenci v bitvě o Cullodenu 16. dubna 1746. První provedení se uskutečnilo v Londýně v Královském divadle Covent Garden. Juda Makabejský, založený na příběhu židovského bojovníka za svobodu, popsaného v deuterokanonické starozákonní 1. knize Makabejských, se brzy stal jedním z nejpopulárnějších Händelových oratorií, přicházela další a další provedení. Autor skladbu postupem času obohatil o několik dalších chytlavých částí, převzatých z jiných svých oratorií.
1734 – zemřel Louis Lully, francouzský skladatel, nejstarší syn Jeana-Baptiste Lullyho (narodil se 4. srpna 1664). Očekávalo se od něj, že půjde v otcových stopách, ale nedostatek talentu a nevhodné chování, které vyústilo až v trest odnětí svobody, mělo u dvora za následek jeho vydědění. Jako skladatel měl úspěch pouze v případě děl, na kterých spolupracoval s jinými autory.
1629 – narodil se Jean-Henri d’Anglebert, francouzský skladatel, dvorní cembalista na dvoře francouzského Krále Slunce Ludvíka XIV. (zemřel 23. dubna 1691). Vydal tiskem pouze jedinou práci, Skladby pro cembalo (Piéces de clavecin), vyšly v roce 1689 a byly první francouzskou publikací, která obsahovala tabulku hudebních ornamentů spolu s jejich přepisem do not. Kromě čtyř vlastních cembalových svit obsahují i transkripce hudby d’Anglebertova přítele Jeana-Baptisty Lullyho pro cembalo. Také zkomponoval pět varhanních fug na vlastní témata a Kyrie. Pozice dvorního cembalisty byla dědičná, a tak ji později převzal d’Anglebertův syn.