10. říjen
Svátek má Marina.
2022 – zemřel León Schidlowsky, chilský a izraelský experimentální skladatel a malíř (narodil se 21. července 1931). Komponoval orchestrální i komorní hudbu. Šest desítek z jeho skladeb je napsáno v grafické notaci, jejich partitury byly k vidění na mnoha výstavách. Jako obdivovatel hudby Arnolda Schönberga zahájil svou kariéru skladatele v tradici Druhé vídeňské školy, jeho hudbu silně ovlivnil také Edgard Varèse. Byl členem a ředitelem avantgardního souboru Grupo Tonus v Santiagu, jeho skladba Nacimiento je považována za první elektroakustické dílo složené v Latinské Americe. Byl profesorem skladby na Conservatorio Nacional a od roku 1969 profesorem skladby a hudební teorie na Hudební akademii Samuela Rubina při Telavivské univerzitě v Izraeli.
2016 – zemřel Jiří Matys, skladatel a pedagog (narodil se 27. října 1927). V jeho díle převažují komorní skladby. Kromě tradičních smyčcových kvartetů, dechových kvintetů nebo sonát psal hudbu i pro méně běžné nástrojové kombinace, také řadu sborových skladeb, mezi kterými vynikají hlavně dětské sbory. Ceněná jsou i jeho instruktivní díla pro klavír, zobcovou flétnu, housle, akordeon a další nástroje. Zkomponoval také kantátu na slova lidové poezie Ty velické zvony, pro soprán, smíšený sbor a varhany. Vyučoval hlavně v Brně na hudební a pak i na taneční konzervatoři.
2014 – zemřel Curtis Otto Bismark Curtis-Smith, americký klavírista, skladatel a pedagog (narodil se 9. září 1941). Od roku 1968 vyučoval na Western Michigan University v Kalamazoo, souběžně vystupoval s různými orchestrálními soubory. Ústředním bodem jeho tvorby byl klavír. Navazoval mimo jiné na Johna Cage a využíval techniky preparovaného klavíru. V roce 1972 vyvinul techniku „klavírního smyčce“, kterou lze slyšet například v jeho Rhapsodiích a Unisonics; přes struny nástroje se natahuje vlasec, čímž se vytvářejí specifické tóny. Později mu byly inspirací subsaharské africké polyrytmy a melodie.
2010 – zemřela Joan Sutherland, australská operní pěvkyně – dramatická koloraturní sopranistka (narodila se 7. listopadu 1926). Proslula od konce 50. do 80. let 20. století přínosem k renesanci belcantového repertoáru. Koncertní debut měla v Sydney v roce 1947 v inscenaci Purcellovy opey Dido a Aeneas. V Královské opeře Covent Garden v Londýně debutovala 28. října 1952; zpívala tam Amélii v Maškarním plese, Agátu v Čarostřelci, Hraběnku ve Figarově svatbě, Desdemonu v Otellovi, Gildu v Rigolettovi, Evu v Mistrech pěvcích norimberských, Paminu v Kouzelné flétně a Lady Rich v Brittenově opeře Gloriana. Později se našla v belcantovém repertoáru. Debut v Metropolitní opeře měla roku 1961 jako Lucie z Lammermooru. S Lucianem Pavarottim v roce 1972 natočila studiovou nahrávku Pucciniho Turandot pod taktovkou Zubina Mehty, ačkoli tuto roli nikdy nehrála na jevišti. Byla známá pod přezdívkou La Stupenda (Úžasná). Narodila se v Sydney skotským rodičům. Roku 1954 se provdala za australského dirigenta a klavíristu Richarda Bonynge, který dirigoval prakticky všechna její operní představení a koncerty od roku 1962 až do jejího odchodu do důchodu v roce 1990. V roce 2003 se stala patronkou soutěže Cardiff Singer of the World, ve které předtím několikrát usedla v porotě.
2008 – zemřel Milan Kymlička, skladatel, autor zejména hudby k filmům (narodil se 15. května 1936). Vystudoval Pražskou konzervatoř u Emila Hlobila a HAMU v Praze. Jako jediný československý student byl tehdy vybrán ke studiu skladby u Bohuslava Martinů, ale nakonec nedostal povolení za ním vycestovat do Říma, kde učil. Napsal hudbu ke dvaceti filmům, balet, koncert pro violoncello a orchestr, několik smyčcových kvartetů a řadu drobnějších skladeb, zejména pro klavír. Skládal i populární hudbu. V 60. letech doprovázela jeho hudba animované filmy Václava Bedřicha, skládal pro Milana Drobného, Josefa Laufera, Hanu Zagorovou či Petra Nováka. S jeho písní Až jednou vyhrál Milan Drobný v roce 1968 hudební soutěž Děčínská kotva. V emigraci v Kanadě složil hudbu k dětské show Upsy Downsy Town, k seriálům Lassie, Babar, Nekonečný příběh, Alfred Hitchcock uvádí, k filmům Malí muži, Svatba v bílém, Život hrdiny nebo Ztracený svět. Po roce 1989 napsal opět v Česku hudbu pro pro seriálovou pohádku O ztracené lásce a pro filmy Návrat ztraceného ráje a Mazaný Filip, za tu byl nominován na Českého lva.
1975 – premiéru měl surrealistický hudební film Lisztomania režiséra Kena Russella. Franze Liszta jako první klasickou popovou hvězdu hrál rocker Roger Daltrey, hudbu k filmu aranžoval progresivní rockový klávesista Rick Wakeman
1971 – narodil se Jevgenij Kissin (Evgeny Kissin), ruský klavírista, pokračovatel ruské klavírní školy, který získal mezinárodní ohlas už jako zázračné dítě. Proslul zejména jako interpret Beethovena, Chopina, Liszta a Rachmaninova. Koncertuje na všech kontinentech a jeho nahrávky získaly několik hudebních ocenění, včetně tří cen Grammy. Od roku 2002 je britským občanem, od roku 2013 má také občanství Izraele a od roku 2017 žije v Praze. V prosinci 2022 uvedl v Rudolfinu s houslistou Janem Fišerem a violoncellistou Václavem Petrem skladbu kritizující ruskou vojenskou invazi na Ukrajinu.
1969 – natočeno bylo album Jesus Christ Superstar, soundtrack budoucího muzikálu Andrew Lloyd Webbera a Tima Rice, který byl na scéně uveden až v roce 1971. Kvůli kontroverznosti tématu (poslední Ježíšovy dny jsou vyprávěny z pohledu Jidáše) měli producenti strach z reakce věřících a církve, a tak vydali nejprve v roce 1970 písně z muzikálu. Teprve po úspěchu alba byl muzikál v roce 1971 uveden živě na Broadwayi a o rok později v londýnském West Endu.
1968 – premiéru měla Sinfonia pro 8 hlasů a orchestr Luciana Beria, objednaná Newyorskou filharmonií k jejímu 125. výročí a věnovaná Leonardu Bernsteinovi. Zpívající hlasy promlouvají, šeptají a křičí úryvky z textů. Premiéra nakonec uvedl autor s orchestrem a vokální skupinou The Swingle Singers. Později přidal pátou větu. V této podobě dílo zahrála Newyorská filharmonie pod taktovkou Leonarda Bernsteina 8. října 1970.
1964 – zemřel František Pícha, skladatel a pedagog, sběratel lidových písní (narodil se 3. října 1893). Sesbíral na 1000 textů a nápěvů lidových písní z jižních Čech. Vydal na 300 úprav lidových písní pro zpěv a klavír, pro sbory i ve formě pásem pro národopisné soubory. Kromě toho napsal řadu kantát, orchestrálních i komorních skladeb. Za 1. světové války narukoval na ruskou frontu, byl zajat a z českých zajatců vytvářel pěvecké i instrumentální soubory. Po válce studoval skladbu u Josefa Bohuslava Foerstera, Jaroslava Křičky, Karla Boleslava Jiráka a Josefa Suka. V roce 1935 se stal členem České akademie věd a umění. Působil napřed jako soukromý učitel hudby a v roce 1938 se stal profesorem skladby na Pražské konzervatoři. Za německé okupace byl dán do předčasného důchodu a po skončení války měl učit skladbu na tehdy vznikající AMU, ale z politických důvodů byl v roce 1948 opět penzionován a později začal učit opět na Pražské konzervatoři, kde bylo politické klima snesitelnější.
1964 – zemřel Genrich Gustavovič Nejgauz (Heinrich Felix Neuhaus), ukrajinsko-ruský sovětský klavírista a klavírní pedagog (narodil se 12. dubna 1888). Mezi jeho žáky patřili Svjatoslav Richter, Emil Gilels, Jakov Zak, Tichon Chrennikov, Anton Ginsburg, Eliso Virsaladze, Alexej Lubimov, Radu Lupu, Julij Mejtus a mnozí další, z českých klavíristů Valentina Kameníková a Zdeněk Hnát. Vyučovat začal v roce 1914, nejprve spolu s rodiči na hudební škole v Jelizavetgradu, později na konzervatořích v Tbilisi a v Kyjevě a od roku 1922 na moskevské konzervatoři, kde pedagogicky působil až do smrti. U studentů se snažil rozvíjet zejména tvůrčí představivost a umělecký rozhled. Využíval svůj vlastní široký kulturní přehled a jazykové znalosti, často se studenty diskutoval a uváděl jim příklady a paralely z literatury či filozofie. Vedle výuky celý život koncertoval. Uváděl Chopina, Schumanna a Brahmse, ale také Skrjabina a nejnovější skladby Mjaskovského, Fejnberga, Krejna či Prokofjeva. Až do dvanácti let byl prakticky samoukem, i když rodiče byli učiteli hudby. V sedmnácti se rozhodl pro kariéru klavírního interpreta a odjel studovat do Berlína, kde ho učili Leopold Godowsky a Karl Heinrich Barth. Strávil také dva roky v Itálii a pobýval ve Vídni. V roce 1915 zakončil studia zkouškami na konzervatoři v Petrohradu. Nejgauzův otec pocházel z Německa, matka byla částečně polského původu; byl přes ni spřízněn mimo jiné s ruským skladatelem a dirigentem Felixem Blumenfeldem a s polským skladatelem Karolem Szymanowským. Hlavní principy svého pojetí klavírní interpretace shrnul v roce 1958 v knize O umění klavírní hry.
1963 – zemřela Edith Piaf, francouzská národní ikona, mezinárodně oblíbená šansoniérka (narodila se 19. prosince 1915). Trvalé slávy dosáhla v nejznámějším pařížském kabaretu Olympia, kde vystupovala v období mezi lednem 1955 a říjnem 1962. Nahrávky z pěti z těchto koncertů jsou opakovaně vydávány.
1948 – narodil se Władysław Komendarek, polský hudebník, legendární tvůrce elektronické hudby, který působil v progresivní rockové skupině Exodus. Na albu Klasykotronika přetvořil slavná klasická díla do moderní elektronické podoby.
1946 – narodil se Willard White, britský operní pěvec – basbarytonista, umělec jamajského původu. Začínal v 70. letech v New York City Opera, později v English National Opera, kde účinkoval v roce 1976 v první skutečně kompletní nahrávce opery Porgy a Bess. Pak už následovala Metropolitní opeře, Covent Garden, Opéra Bastille, operní domy v San Franciscu a Los Angeles i v evropských metropolích a také festivaly v Glyndebourne, Aix-en-Provence, Verbier a Salcburku. Jeho hlas zazněl také ve filmu Amadeus. Několikrát zpíval roli Vodníka ve Dvořákově Rusalce, mimo jiné v roce 2004 v Metropolitní opeře. Účinkoval nadále i po sedmdesátce… Ke zpěvu ho mimo jiné inspirovaly nahrávky amerického basbarytonisty a aktivisty za občanská práva Paula Robesona. Během návštěvy Jamajky ho slyšela zpívat Evelyn Rothwellová, hobojistka a manželka dirigenta Johna Barbirolliho, a navrhla mu, aby jel studovat do Londýna. Studoval však nakonec v New Yorku na Juilliard School, kde si ho v letech 1971 až 1972 vybrala k účasti na svých mistrovských kurzech Maria Callas.
1945 – zemřel Jan Křtitel Voves, varhaník a skladatel (narodil se 27. srpna 1885), asi nejvýznamnější člen rozsáhlé rodiny varhaníků, kteří na přelomu 20. století působili na mnoha pražských kůrech. Studoval na Pražské konzervatoři u Josefa Kličky a Karla Steckera. Po krátkém působení v kostele sv. Václava na Smíchově se v roce 1905 stal varhaníkem a od roku 1913 ředitelem kůru v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově. Tam pak setrval až do své smrti. Byl hlavně skladatelem chrámové hudby, napsal tři mše, četné litanie a na sto padesát motet. Kromě toho skládal i pro klavír a světské písně a sbory. Některé jeho skladby vyšly tiskem.
1938 – premiéru měl 1. smyčcový kvartet, op. 49 Dmitrije Šostakoviče. V Leningradu zaznělo dílo poprvé v podání Glazunovova kvarteta. Druhou premiéru mělo v Moskvě 16. listopadu 1938 v podání Beethovenova kvarteta.
1935 – newyorskou premiéru měla opera Porgy a Bess od George Gershwina, založená na divadelní hře Porgy z roku 1927 a stejnojmenném románu z roku 1925 od DuBose Heywarda. Ten byl autorem libreta, některé texty napsal Ira Gershwin. V divadle Alvin Theatre v New Yorku se uskutečnilo 124 představení. Úplně poprvé byla opera uvedena v Bostonu 30. září 1935. Režii měl Rouben Mamoulian, který dříve režíroval broadwayské inscenace Heywardovy hry Porgy. Dirigentem byl Alexander Smallens. Později, 27. ledna 1936, začalo turné. Opera se postupně hrála ve Filadelfii, Pittsburghu a Chicagu a 21. března 1936 se končilo ve Washingtonu. Evropskou premiéru měla opera 27. března 1943 v Královském dánském divadle v Kodani.
1925 – preméru měla skladba Flos Campi, suita pro sólovou violu, malý sbor a malý orchestr od Ralpha Vaughana Williamse. Pod taktovkou Henryho Wooda hrál orchestr Queen’s Hall a violista Lionel Tertis. Jednotlivé části mají motta ze starozákonní Písně písní, sbor však zpívá beze slov.
1919 – premniéru měla opera Žena bez stínu (Die Frau ohne Schatten) Richarda Strausse a libretisty Huga von Hofmannsthal. Uskutečnila se ve Vídeňské státní opeře, dirigoval Franz Schalk. O několik dní později měla premiéru druhá inscenace v drážďanské Semperoper pod taktovkou Fritze Reinera. Námět pochází od Goetha z knihy Rozhovory německých emigrantů. Strauss partituru dokončil 24. června 1917.
1919 – narodil se Miroslav Kubíček, dirigent a skladatel (zemřel 14. ledna 1955). Na Pražské konzervatoři vystudoval hudební pedagogiku. Po skončení války učil na hudební škole v Mariánských Lázních a věnoval se hudebně osvětové a dirigentské práci. V jeho kompozičním odkazu figurují komorní i symfonické skladby a také úpravy jihočeských lidových písní.
1893 – narodil se Willi Apel, americký muzikolog německého původu (zemřel 14. března 1988). Od roku 1936, kdy emigroval do USA, vyučoval: nejprve na Longy School of Music v Cambridgi ve státě Massachusetts, pak byl několik let profesorem na Harvardově univerzitě a na Radcliffe College a v letech 1950 až 1970 přednášel hudební vědu na Indiana University v Bloomingtonu. Vdova Ursula Apel-Siemeringová založila po jeho smrti nadaci na podporu studentů staré hudby na School of Music Indianské univerzity. Apel věnoval stejnou pozornost středověké a renesanční hudbě jako obvyklým a známým tématům typu Mozart a Beethoven. Ovlivnil tím vysokoškolské hudební vzdělávání v USA. Jeho kniha o notaci rané polyfonní hudby zůstává jedním z klíčových děl na toto téma.
1867 – narodil se Dragutin František Pokorný, český dirigent, hornista a folklorista (zemřel 21. října 1956). Začínal jako hráč a korepetitor vídeňského Karlstheatru, záhy však odešel do Srbska a stal se v Bělehradu na dvanáct let dirigentem Srbského národního divadla. Za první světové války se s armádou dostal do Albánie a do severní Afriky, kde organizoval symfonický orchestr a pořádal koncerty. Po návratu do Bělehradu se stal na osmnáct let kapelníkem Srbské královské gardy. Na koncertech významně propagoval českou hudbu.
1854 – narodil se Gerónimo Giménez, španělský skladatel a dirigent (zemřel 19. února 1923). Už ve dvanácti hrál na housle v orchestru divadla Teatro Principal. O pět let později se stal ředitelem kočovné operní společnosti. Jejím prvním představením byla opera Safo od Giovanni Paciniho, kterou uvedli v Gibraltaru. Na pařížské konzervatoři studoval housle u Jeana-Delphina Alarda a skladbu u Ambroise Thomase. Získal tam první cenu za harmonii a kontrapunkt. Mezi těmi, kteří se o cenu ucházeli, byl třeba i Claude Debussy. V roce 1885 byl jmenován ředitelem Teatro Apolo de Madrid a nedlouho poté ředitelem Teatro de la Zarzuela a Teatro Lírico. Ruperto Chapí si u něj objednal předehry ke svým zarzuelám El Milagro de la Virgen a La bruja. Kromě divadelního orchestru řídil symfonický orchestr Sociedad de Conciertos de Madrid a dbal, aby repertoár vedl místní obecenstvo k symfonické hudbě. Jako skladatel byl výjimečně plodný, zásoboval madridská divadla i několika zarzuelami ročně a kromě nich napsal i mnoho symfonické a komorní hudby. Měl také značný vliv na své následovníky Joaquína Turinu a Manuela de Fallu. Federico Moreno Torroba přepracoval Giménezovu zarzuelu La tempranica na operu La vida breve.
1825 – zemřel Dmitrij Stěpanovič Bortňanskij, ruský skladatel ukrajinského původu (narodil se 26. října 1751). Sloužil u dvora carevny Kateřiny Veliké a v letech 1769 až 1779 pobýval v Itálii, kde úspěšně komponoval opery. Po návratu do Ruska působil jako dvorní skladatel a ředitel carské kapely v Sankt Petěrburku. Proslavil se zejména duchovní sborovou hudbou pro obřady pravoslavné církve. Zkomponoval desítky sborových koncertů, liturgických zpěvů a hymnů. Napsal také několik oper, sonát a klavírních skladeb.
1813 – narodil se Giuseppe Verdi, italský skladatel, autor 28 oper a bezmála dvacítky komorních, sborových i orchestrálních skladeb a písňových cyklů (zemřel 27. ledna 1901). Zpočátku komponoval se zaměřením na politiku, podporoval hnutí za sjednocení Itálie Risorgimento, jeho melodie (zejména sbor Židů Va, pensiero z opery Nabucco) se staly jeho symboly, krátce se i přímo politicky angažoval. V osmi letech se stal placeným varhaníkem v místním kostele. Zkoušky na konzervatoř v Miláně sice zdárně složil, ale přijat nebyl, údajně pro už vysoký věk. Počátky tvorby mu zkalila smrt dvou jeho dětí a manželky. Slávu mu založila až jeho v pořadí třetí opera Nabucco, poprvé uvedená 9. března 1842 v milánské La Scale. Zvláštní význam pro něj měla premiéra Nabucca ve Vídni, díky které se osobně setkal s Donizettim, v Parmě, kde na představení přišel jeho otec Carlo, a zkoušky v Miláně v prosinci 1841, kde se poprvé setkal se svou pozdější druhou životní družkou, sopranistkou Giuseppinou Strepponi, která získala roli Abigail. Jejich blízký vztah začal zhruba o dva roky později, v září 1849 začali spolu žít v Bussetu a vzali se v roce 1859. V dubnu 1844 přijal jako žáka o osm let mladšího Emanuela Muzia, který se stal jeho jediným žákem a klíčovým důvěrníkem a spolupracovníkem. V revolučním roce 1848 se silně vlastenecky angažoval, stal se i poslancem prvního italského parlamentu, složil Hymnus národů pro slavnostní otevření Světové výstavy v Londýně v květnu 1862 a později byl jmenován členem italského senátu. Světový úspěch mu přinesl mnohá vyznamenání a řády v nejrůznějších zemích světa. Stal čestným občanem měst Parma, Bologna, Milán a Řím a členem Francouzského institutu v Paříži. V roce 1881 byla jeho busta slavnostně vystavena ve foyeru milánské Scaly. Byl velkým obdivovatelem a přítelem národního italského básníka a spisovatele Alessandra Manzoniho. Na jeho počest složil Rekviem, poprvé zaznělo v kostele San Marco v Miláně u příležitosti prvního výročí Manzoniho smrti 22. května 1874. Mělo nevídaný úspěch i díky vynikajícímu obsazení: rodačka z Kostelce nad Labem, sopranistka Tereza Stolzová, mezzosopranistka Maria Waldmann, tenorista Giuseppe Coppini a basista Ormondo Maini. Mezi Stolzovou a Verdim v té době zřejmě vznikl milostný vztah. Podle svého přání byl pochován v kapli Domova pro přestárlé hudebníky (Casa di riposo per musicisti) v Miláně, který vybudoval a kterému odkázal svá autorská práva. Verdiho pohřeb se stal mimořádnou událostí mezinárodního významu. Arturo Toscanini na jeho počest řídil devítisetčlenný sbor, který provedl sbor zajatců z opery Nabucco.
1804 – narodil se Albín Mašek, varhaník a skladatel (zemřel 24. března 1878). Zkomponoval na 200 skladeb vesměs určených pro chrámové potřeby. Učil zpěv a hru na klavír, stal se ředitelem kůru a varhaníkem v malostranském kostele sv. Tomáše a postupně vystřídal i další pražské kostely. Byl sbormistrem v Jeruzalémské synagoze a konečně v roce 1859 nahradil svého otce na kůru v chrámu sv. Mikuláše, kde setrval až do smrti. Byl nejmladším synem varhaníka a skladatele Václava Vincence Maška.
1789 – zemřel Pierre-Louis Couperin, francouzský varhaník a skladatel (narodil se 14. března 1755), činný mimo jiné v kostele Saint-Gervais-Saint-Protais a v katedrále Notre-Dame de Paris. Byl členem slavné muzikantské dynastie, do níž patřil téměř o sto let dřív i François Couperin, sloužící u Ludvíka XIV.
1669 – narodil se Johann Nicolaus Bach, německý varhaník a skladatel (zemřel 4. listopadu 1753). Působil v městském kostele sv. Michala v Jeně a v univerzitním kostele Kollegienkirche. Komponoval duchovní a instrumentální skladby, vedl univerzitní Collegium musicum a zabýval se stavbou hudebních nástrojů – je považován za vynálezce loutnového klavíru. Byl synem Johanna Christopha Bacha, který byl bratrancem Johanna Sebastiana Bacha.
*********
A VĚDĚLI JSTE, ŽE v tento den také…
1938 – podle Mnichovské dohody muselo Československo odstoupit pohraniční území Německu.
1917 – Lenin svolal v Petrohradě tajné setkání ústředního výboru strany, kde prosadil bolševickou revoluci