10. březen
Svátek má Viktorie.
2020 – svět na příští dva roky ochromila opatření, která měla zamezit šíření právě zjištěné pandemie koronovairu (covid-19). Mimořádná opatření začala v Česku od 18:00 zákazem hudebních, divadelních, filmových a sportovních představení, uměleckých produkcí, slavností, trhů a veletrhů pro více než 100 osob. Záhy byly restrikce ze zdravotních důvodů postupně dále zpřísňovány – byl vyhlášen nouzový stav, omezen pohyb a stanoven zákaz nočního vycházení, byly uzavřeny školy, obchody a hranice, nekonaly se žádné kulturní akce, lidé museli nosit roušky…
1952 – narodil se Mikael Ericsson, švédský violoncellista spojený od 80. let s Prahou. Roku 1972 začal studovat na Akademii múzických umění hru na violoncello u Josefa Chuchra a komorní hru u Josefa Vlacha. V roce 1978 se stal finalistou Čajkovského soutěže v Moskvě a roku 1980 zvítězil na Pražském jaru. V roce 1982 sestavil s manželkou Janou Vlachovou Nové Vlachovo kvarteto, které v roce 1995 změnilo název na Vlachovo kvarteto Praha.
1922 – zemřel Jan Hanuš Sitt, česko-německý houslista a violista, hudební skladatel a pedagog (narodil se 21. září 1850).
1910 – zemřel Carl Reinecke, německý klavírista a skladatel (narodil se 23. června 1824), v letech 1860 až 1895 ředitel orchestru lipského Gewandhausu a profesor kompozice a klavíru na tamní konzervatoři. Mezi jeho žáky byl i Leoš Janáček.
1895 – narodil se František Michálek, český varhaník a hudební skladatel (zemřel 18. listopadu 1951).
1892 – narodil se Arthur Honegger, švýcarsko-francouzský hudební skladatel (zemřel 27. listopadu 1955). Jeho nejznámějšími díly jsou oratoria Jeanne d’Arc au bûcher (jana z Arku na hranici) a Le Roi David (Král David) a orchestrální Pacific 231, pocta parní lokomotivě. Poslední dílo – Vánoční kantátu – napsal Honegger v roce 1953. Na Pařížské konzervatoři studoval u Charlese-Marie Widora, Andrého Gedalge a Vincenta d’Indyho. Mezi válkami byl členem neformálního uskupení Pařížská šestka, které s ním tvořili Georges Auric, Louis Durey, Darius Milhaud, Francis Poulenc a Germaine Tailleferre. Francouzský tisk za jejich společné umělecké rysy považoval rebelii proti hudebnímu stylu Richarda Wagnera i proti impresionismu Clauda Debussyho a Maurice Ravela. I když se jejich temperamenty a osobnosti lišily, měli mnoho společného – znali se navzájem, byli kamarádi, objevovali se ve stejných programech. Pařížská šestka, to je avantgardní, provokativní, ale i neoklasická, elegantní a melodická hudba, která nás zavádí do meziválečných let. Skupina se hned nerozpadla, ale rozvolnila se tak, jak se jednotlivci čím dál jasněji profilovali pro své individuální umělecké dráhy. Honegger, mající rodinné kořeny v protestantském Švýcarsku, patřil na poválečné scéně ve francouzské metropoli k avantgardě, ale byl silnou individualitou a na hudbě oceňoval a zdůrazňoval důstojnost, prostotu a vážnost. Je pozoruhodné, jak soustředěné a střízlivé partitury vytvořil, ačkoli mohl být ovlivněn pozdními romantiky, impresionisty, expresionisty nebo folkloristy, bezstarostností meziválečné zábavné hudby, jazzem, hravým neoklasicismem i novou věcností… Jeho hudba je někdy trochu archaizující, ale současně dostatečně moderní; je to hudba úsporná ve výrazu, ale ne konstruktivistická a ne studeně neosobní…
1832 – zemřel Muzio Clementi, italský skladatel, klavírista, učitel, dirigent, vydavatel, editor a výrobce klavírů (narodil se 23. ledna 1752). Je nazýván „otcem moderní klavírní techniky“. Proslavily ho především jeho sonatiny a etudy. Byl tak nadaný, že už v devíti letech zastával místo varhaníka a ve dvanácti složil čtyřhlasou mši a oratorium, z něhož se ale dochovalo jen libreto. Po studiích, které mu zařídil v Anglii zámožný mecenáš Peter Beckford, odešel do Londýna, kde se s úspěchem účastnil hudebního života jako pianista, skladatel a dirigent (od klavíru) v královském divadle King’s Theatre. V roce 1780 vystoupil v Paříži před Marií Antoinettou a pak i ve Vídni před jejím bratrem, císařem Josefem II. Císař zorganizoval klavírní soutěž Clementiho s Wolfgangem Amadeem Mozartem v Hofburgu na Štědrý den roku 1781, aby pobavil sebe a své hosty. Soutěž skončila nerozhodně… Mozart později převzal melodii z Clementiho klavírní sonáty B dur č. 2 do své předehry ke Kouzelné flétně. Roku 1794 se stal Clementiho žákem John Field, skladatel a klavírista, který měl později vliv na Chopina. V devadesátých letech se Clementi začal profilovat i jako vydavatel hudebnin a stavitel klavírů. V roce 1798 byla slavná firma pro stavbu klavírů Longman & Broderip přejmenována na Clementi & Co, stavěla klavíry a vydávala díla všech slavných hudebníků té doby, hlavně Beethovenova. Na svých cestách se setkal s Josephem Haydnem, Franzem Lisztem, Felixem Mendelssohnem-Bartholdym a dalšími. Jeho hrob byl přenesen do jižní části Westminsterského opatství vedle hrobu Wilhelma Schielda a Johanna Petera Salomona. Na náhrobku je označen jako otec klavíru. Existuje kompletní nahrávka celého klavírního díla na 18 CD, kterou pořídil italský pianista Pietro Spada ve spolupráci s Georgem Dardenem ve čtyřručních skladbách.
1749 – narodil se Lorenzo Da Ponte, italský básník a operní libretista (zemřel 17. srpna 1838). Roku 1781 se usadil ve Vídni a podařilo se mu dosáhnout nejvyššího možného postavení – stal se dvorním básníkem císaře Josefa II. na místě uvolněném Pietrem Metastasiem. Je autorem libret Mozartových oper Così fan tutte, Figarova svatba a Don Giovanni. Napsal však i libreta pro Antonia Salieriho a řadu dalších skladatelů. Později odešel do Londýna, kde pokračoval v dráze libretisty v divadle King’s Theatre, ale stal se i knihkupcem, antikvářem a nakladatelem. V roce 1804 odjel do New Yorku. V Americe se protloukal všelijak, mimo jiné vedl obchod s potravinami ve Filadelfii a soukromě – a později na univerzitě – vyučoval italštinu. V roce 1825 prosadil v New Yorku provedení Dona Giovanniho.