10. duben
Svátek má Darja.
2025 – zemřel Niklas Eklund, švédský trumpetista (narodil se 27. července 1969). Po pěti letech v Basilejském rozhlasovém symfonickém orchestru zahájil roku 1996 sólovou kariéru, především jako historicky vzdělaný interpret, prominentní hráč na barokní trubku. Podílel se na vystoupeních a nahrávkách Johna Eliota Gardinera. Studoval na hudební škole Göteborské univerzity u svého otce, trumpetisty a dirigenta Bengta Eklunda. Pokračoval u Edwarda H. Tarra na Schola Cantorum Basiliensis.
2012 – zemřela Lili Chookasian, americká operní pěvkyně arménského původu (narodila se 1. srpna 1921), altistka, v letech 1962 až 1986 působící v Metropolitní opeře v New Yorku. Kariéru začala ve 40. letech 20. století jako koncertní zpěvačka, ale širšího uznání se dočkala až jako operní umělkyně. V 60. a 70. letech se stala jednou z předních světových altistek. Poté, co ukončila aktivní dráhu, vyučovala zpěv na Hudební fakultě Yaleovy univerzity.
2012 – zemřela Barbara Buchholz, německá hudebnice, skladatelka a hráčka na theremin (narodila se 8. prosince 1959). Prvních úspěchů dosáhla jako baskytaristka v německé ženské jazzové kapele Reichlich Weiblich. Od začátku 80. let pracovala jako interpretka i jako skladatelka na různých interdisciplinárních projektech. Na konci 90. let se setkala s Lydií Kavinovou, praneteří Léona Theremina, studovala u ní v Moskvě a v roce 2005 s ní založila soubor Platform Touch! Don’t Touch! Experimentovala s různými zvukovými možnostmi pro theremin, jeho nové herní techniky rozvíjela v jazzu i v současné hudbě a iniciovala vznik nových skladeb pro tento nástroj.
1979 – zemřel Nino Rota, italský skladatel filmové i klasické koncertní hudby (narodil se 3. prosince 1911). Proslul hudbou k filmům Federica Felliniho, Luchina Viscontiho, Franca Zeffirelliho a Francise Forda Coppoly; za podíl na jeho filmu Kmotr II z roku 1974 získal Oscara za nejlepší původní hudbu k filmu. Pro italské i mezinárodní produkce napsal více než 150 partitur – průměrně tři ročně po dobu 46 let. Složil navíc deset oper, pět baletů a desítky dalších orchestrálních, sborových a komorních děl plus hudbu k mnoha divadelním inscenacím. Dlouhodobě pedagogicky působil na Liceo Musicale v italském městě Bari, kde byl téměř třicet let ředitelem.
1958 – narodil se Yefim Bronfman, izraelsko-americký klavírista původem z Uzbekistánu v Sovětském svazu. Od roku 1975 vystupuje sólově i s významnými symfonickými orchestry po celém světě. V patnácti emigroval do Izraele, v roce 1976 se přestěhoval do New Yorku, aby studoval u Rudolfa Firkušného na Juilliard School. V roce 1978 debutoval s Newyorskou filharmonií. Studoval také u Leona Fleishera na Marlboro Music School ve Vermontu a u Rudolfa Serkina na Curtis Institute of Music ve Filadelfii. V roce 2020 se stal členem fakulty Curtisova hudebního institutu a vyučuje také na Manhattan School of Music.
1942 – narodil se František Herman, fagotista a hudební pedagog, v letech 1967 až sólofagotista České filharmonie, výrazný sólista a komorní hráč. Byl zakladatelem souboru Collegium Musicum Pragense a od sedmdesátých let členem souboru Ars rediviva, byl profesorem AMU.
1935 – premiéru měla Symfonie č. 4 f moll Ralpha Vaughana Williamse. Adrian Boult dirigoval v Queen’s Hall v Londýně Symfonický orchestr BBC. Tři první autorovy symfonie obsahovaly programní prvky. U čtvrté se skladatel jakéhokoli takového obsahu zřekl, experimentoval s čistě hudebními myšlenkami.
1930 – první scénické provedení baletu Svěcení jara (Le Sacre du Printemps, The Rite of Spring) Igora Stravinského. Účinkovala při něm tanečnice Martha Graham, Leopold Stokowski dirigoval Philadelphia Orchestra. Světová premiéra díla se předtím odehrála v roce 1913 v Paříži a díky bouřlivým reakcím publika vešla tehdy do dějin jako naprostý skandál.
1925 – narodil se Vilém Přibyl, operní pěvec – tenorista (zemřel 21. července 1990). Vypracoval se na jednoho z nejlepších tuzemských tenoristů své doby, v představitele postav hrdinného i lyrického oboru, v pěvce s kovovým stříbřitým hlasem podmanivé barvy a měkce tvořeným tónem. Původně se však vyučil elektrotechnikem a zpěv studoval až od pětadvaceti a soukromě. Od roku 1952 jako amatér zpíval v Hradci Králové v ochotnické Lidové opeře. První profesionální angažmá v operním souboru získal v roce 1959 v Ústí nad Labem. Po dvou letech se jeho domovskou scénou stalo Národní divadlo v Brně. Tam také v letech 1962–1966 vystudoval zpěv na Janáčkově akademii múzických umění. Vystoupení v roli Dalibora na hudebním festivalu v Edinburghu roku 1964 mu otevřelo dveře na mezinárodní scénu. V Royal Opera House Covent Garden v Londýně se proslavil zejména rolí Florestana v Beethovenově opeře Fidelio, postavu později ztvárnil i v Hamburku, Bonnu, Norimberku, Athénách, Amsterdamu a Parmě. V zahraničí hostoval také v rolích českého repertoáru. Se svou mateřskou scénou uskutečnil více než dvacet turné po Evropě. V letech 1970–1975 se zúčastnil rovněž pěti zahraničních zájezdů opery pražského Národního divadla. K jeho nejúspěšnějším koncertním číslům patřil tenorový part v Mahlerově Písni o zemi a Janáčkův Zápisník zmizelého.
1911 – zemřel Mikalojus Konstantinas Čiurlionis, litevský hudební skladatel a malíř (narodil se 22. září 1875), představitel symbolismu, art nouveau a fin de siècle, sbormistr a kulturní činitel. Byl uměleckou osobností renesančního záběru a největší postavou výtvarného a hudebního umění své země na přelomu 19. a 20. století, jedním z nejaktivnějších iniciátorů národních tendencí v kulturní sféře. Mezi hlavní jeho hudební díla patří symfonické básně Miške (V lese) a Jūra (Moře), symfonická předehra Kęstutis, Smyčcový kvartet nebo kantáta De profundis. Jeho nejoriginálnější kompozice jsou věnovány klavíru – napsal jich pro tento nástroj na dvě stě. Napsal nebo začal psát sice na 350 různých hudebních děl, ale číslovaných jich je jen desetina. Poslední skladbou je proslulá Fuga op.34. Je také autorem harmonizací litevských národních písní. Zemřel v pouhých pětatřiceti v sanatoriu pro choromyslné v Pustelniku nedaleko Varšavy.
1868 – první uvedení mělo Německé rekviem od Johannesa Brahmse. V katedrále v Brémách provedení řídil autor. Nenapsal klasickou latinskou mši za zemřelé. Jeho kompozice je katolické liturgické tradici dokonce velmi vzdálena. Důvodem je především charakter textu skladby. Není tu ani stopy po obvykle zhudebňované závazné církevní předloze, ale ve skladbě zaznívají svobodně autorem samým vybrané biblické verše, a to navíc v německém překladu Martina Luthera. Nejde tedy o modlitbu za zesnulé, ale o umělecké dílo vycházející z tradic protestantismu – o koncertní kantátu s hlubokým duchovním obsahem o víře a naději, o životě a smrti a o vykoupení a spasení. Skladatel se obrací jakoby k celému lidstvu: nikoli k mrtvým, ale přednostně k živým. Celou skladbu prostupují vedle vědomí o pomíjejícnosti všeho na Zemi především emoce a nálada hlubokého, možná trochu melancholického, ale útěšného zamyšlení nad základními křesťanskými jistotami a hodnotami, jako je víra ve věčnost života a život v lásce nebo přesvědčení o požehnání pro spravedlivé. Proto tu ani nebouří obvyklý obraz Posledního soudu, v latinské mši za zemřelé slavné Dies irae. Brahms pocházel ze severního Německa a vyšel tedy z evangelické tradice, ale i když se zabýval Biblí a literaturou o náboženství, nebyl jako dospělý praktikujícím věřícím a zůstal zcela nezávislý na církevních strukturách. V Německém rekviem neřeší žádné dogmatické otázky.
1835 – narodil se Ludwig Bösendorfer, rakouský stavitel klavírů (zemřel 9. května 1919), syn Ignaze Bösendorfera (1796–1865) a dědic jeho vídeňské firmy Bösendorfer. Modernizoval konstrukci nástrojů a značku ještě víc proslavil i mimo Rakousko.