11. březen
Svátek má Anděla.
2008 – zemřel Alun Hoddinott, velšský skladatel (narodil se 11. srpna 1929). Už ve čtyřech letech začal hrát na housle. Ve dvaceti dokončil studium hudby na Cardiff University a ještě několik let soukromě studoval u australského skladatele Arthura Benjamina. Mezi jeho první díla patří koncert pro violoncello nebo skladba pro klarinetový kvartet. Jeho první opera nazvaná The Beach of Falesá měla premiéru v roce 1974. Později napsal několik dalších oper, symfonie, symfonietty, sonáty, oratoria, fugy i filmovou hudbu. V roce 2005 složil fanfáru pro svatbu Charlese, prince z Walesu a Camilly Parker Bowles. V roce 1983 získal Řád britského impéria.
2004 – zemřel Jiří Svoboda, skladatel filmové hudby (narodil se 13. září 1945). Psal hlavně pro filmy a inscenace režiséra Zdeňka Zelenky. Byl bratrem skladatele Karla Svobody, se kterým často spolupracoval. Vedl studiovou skupinu Discobolos. Složil i původní hudbu k filmu Jana Svěráka Obecná škola, k Vláčilově snímku Stín kapradiny a dalších filmech, mimo jiné Návštěva staré dámy, Nesmrtelná teta, Zámek v Čechách, Brouk v hlavě, Lakomec, Ideální manžel, seriál Náhrdelník, Přítelkyně z domu smutku, Akumulátor 1 nebo Legenda Emöke.
1984 – zemřela Libuše Paserová, česká operní pěvkyně – sopranistka, propagátorka české hudby v zahraničí (narodila se 8. dubna 1900). Byla mladší dcerou známého táborského lékaře a vlastence MUDr. Josefa Pavlíka, absolvovala dívčí gymnázium Minerva v Praze, současně studovala zpěv v Praze a v roce 1920 v Miláně. Nastoupila rychlou kariéru, zpívala v zahraničí, jako první česká pěvkyně získala v roce 1929 angažmá v Teatro alla Scala v Miláně. Provdala se za italského pěvce T. Pasera a zůstala nastálo v Miláně. Celý svůj život v zahraničí propagovala českou hudbu, např. v roce 1935 diváci v Miláně slyšeli Prodanou nevěstu, pomáhala českým hudebníkům v zahraničí a podporovala je.
1984 – narodil se Jiří Levíček, jazzový klavírista s interpretačními i skladatelskými přesahy do světa klasiky. Ta ovlivňuje i jeho jazzové skladby. Inspiruje ho zejména expresivita postromantismu a druhé vídeňské školy, tedy hudba postavená na volnějších harmonických vazbách či přímo na atonalitě. Jeho kompozice dávají vyniknout nuancím, které bývají spojovány s prožíváním vážné hudby… Už jako jedenáctiletý účinkoval s orchestrem jako sólista Klavírního koncertem D dur Josepha Haydna. Na klasickém repertoáru vyrostl a soutěžil s ním. Již za studií však zároveň vystupoval s různými komorními jazzovými uskupeními, komponoval jazzovou a počítačovou hudbu, znělky a filmovou hudbu a pořádal jazzové semináře. Studoval u Jiřího Skovajsy a Daniely Velebové na brněnské JAMU, pak strávil devět let v USA, kde studoval na univerzitě v Severním Texasu, známé dlouholetou tradicí jazzové výuky. V Česku ho jazzové obecenstvo zná nejvíce jako klavíristu v triu Roberta Balzara, ve kterém začal působit roku 2015.
1981 – zemřel Felix Zrno, sbormistr, skladatel a pedagog (narodil se 2. října 1890). Absolvoval učitelský ústav v Praze, začal učit na obecné škole a dál se hudebně vzdělával. Hru na klavír a na housle studoval u sourozenců Františka Ondříčka a skladu u Vítězslava Nováka. Kromě toho studoval i zpěv a hudební teorii. Ze hry na housle a zpěvu složil státní zkoušky. Po osvobození se stal referentem hudební výchovy Výzkumného ústavu pedagogického a později odborným asistentem na Pedagogické fakultě v Praze. Byl sbormistrem Pěveckého sboru Typografia a Pěveckého sdružení pražských učitelů. Kromě svého skladatelského díla se významnou měrou zasloužil o rozvoj hudební výchovy na školách. Napsal mnoho metodických prací a sestavil řadu instruktivních sborníků a zpěvníků.
1976 – narodil se Radek Baborák, hornista a dirigent. Studoval na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Bedřicha Tylšara, je vítězem mnoha mezinárodních interpretačních soutěží. Jako orchestrální hráč začínal pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Od roku 1994 zastával spolu se Zdeňkem Tylšarem místo prvního hornisty České filharmonie, které získal výjimečně bez konkurzu. Po dvou letech v České filharmonii odešel na post sólohornisty do Mnichovské filharmonie, kde působil do roku 2000. V letech 2002 až 2011 byl sólohornistou Berlínských filharmoniků, hrál i s Bamberskými symfoniky a jako sólista s četnými předními orchestry. Od roku 2021 byl šéfdirigentem, později čestným dirigentem Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně. Věnuje se komorní hře. Je autorem řady televizních, rozhlasových a CD nahrávek. V roce 2010 založil komorní orchestr Česká sinfonietta, působí jako jeho umělecký vedoucí a dirigent. Založil rovněž a byl uměleckým vedoucím vlastního proměnlivého souboru Baborák Ensemble.
1921 – narodil se Ástor Piazzolla, argentinský skladatel a hráč na bandoneon (zemřel 4. července 1992). Zakladatel nového stylu nazvaného tango nuevo, který vznikl přidáním prvků jazzu i klasické hudby do tradičního tanga. Od raného věku byl vystaven vlivům jazzu a klasické hudbě, později začal hrát na bandoneon, který mu otec koupil v newyorské zastavárně. V jedenácti složil první tango „La Catinga“. O rok později se učil s maďarským klavíristou Bela Wildou, žákem Rachmaninova, který ho naučil hrát Bacha na jeho bandoneon. V roce 1934 se seznámil s Carlosem Gardelem, jedním z nejdůležitějších osobností v historii tanga a hrál v jeho filmu El día que me quieras. V Buenos Aires (1938), kde o rok později vstoupil do orchestru Anibal Troilo – jednoho z největších tango orchestrů té doby. Piazzolla v něm původně hrál jako dočasná náhrada za nemocného Rodrígueze, ale i po jeho návratu zůstal Piazzolla čtvrtým bandoneonistou. Věnoval se i aranžování a hře na klavír. V roce 1941 si mohl dovolit zaplatit významného argentinského skladatele Alberto Ginastera jako svého učitele skladby a teorie. O dva roky později začal studovat i s argentinským pianistou Raúlem Spivakem klavír. V roce 1946 založil Piazzolla svůj vlastní orquesta típica.
1902 – narodil se Zdeněk Otava, operní pěvec – baryton (zemřel 4. prosince 1980). Studoval v Brně na nižším gymnáziu a současně byl členem scholy v augustiniánském klášteře pod vedením Leoše Janáčka a M. Koblížka. Pokračoval na učitelském ústavu v Poličce. Zpěv studoval u J. Masopusta a hru na klavír a housle soukromě u Bohuslava Martinů. Učiteli zpěvu mu byli C. Emerich, Bohumil Benoni, později E. Piccoli v Miláně a R. Stracciari v Římě. V sezóně 1925/1926 byl sólistou opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. V letech 1926 až 1929 získal angažmá ve Státním divadle v Brně. Členem souboru opery pražského Národního divadla byl od května 1929 do prosince 1972, kdy odešel do důchodu. Mezitím v letech 1941 až 1953 učil zpěv na pražské konzervatoři, byl profesorem sólového zpěvu na HAMU. Spolupracoval s Československým rozhlasem a nahrál řadu gramofonových snímků. Jeho manželkou byla zpěvačka Marie Zajíčková. Je pohřben na pražském Vyšehradském hřbitově.
1884 – narodil se Alexandr Podaševský, český dirigent a skladatel ruského původu (zemřel 28. června 1955). Byl původně námořním důstojníkem a profesorem strategie na námořní akademii. Vedle toho studoval soukromě skladbu a hru na klavír. Už v té době komponoval drobnější skladby, komorní hudbu a scénickou hudbu pro divadlo. Po bolševické revoluci byl klavíristou a koncertním doprovazečem. Ze Sovětského svazu unikl nejprve do Istanbulu a do Sofie. V Sofii zkomponoval scénickou hudbu pro tamní Národní divadlo. V roce 1921 přišel do Prahy, působil jako klavírní doprovazeč ruského baletu a souběžně studoval dirigování na Německé hudební akademii u Alexandra Zemlinského. Komponoval scénickou hudbu pro Divadlo na Vinohradech, příležitostně i pro Národní divadlo a v roce 1928 byl přijat do trvalého angažmá jako dirigent a skladatel scénické hudby. Také hrál menší činoherní role. Spolupracoval s předními režiséry divadla. Celkem vytvořil na 70 inscenací, z toho 39 pro Národní divadlo, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1946.
1881 – narodil se Ladislav Zelenka, violoncellista a pedagog (zemřel 2. července 1957). Byl členem Českého kvarteta, do kterého nastoupil po Hanuši Wihanovi, působil jako profesor HAMU, kde byl i rektorem. Slavná se stala jeho interpretace Dvořákova Violoncellového koncertu h moll. Za své dílo byl v roce 1947 oceněn čestným titulem národní umělec.
1867 – premiéru měla opera Don Carlos od Giuseppe Verdiho s libretem podle stejnojmenné hry německého básníka a dramatika Friedricha Schillera. Po prvním uvedení v Théâtre Impérial de l’Opéra v Paříži byla v průběhu dalších dvaceti let různě upravována, především krácena. V původní verzi, která nebyla uvedena, obsahující také dlouhou baletní scénu, má opera délku čtyři hodiny a je tak Verdiho operou nejdelší.
1855 – narodil se Josef Přibík, skladatel a dirigent (zemřel 20. října 1937). Absolvoval pražskou varhanní školu, vyučoval zpěv v Praze, v roce 1875 odešel do Ruska, kde postupně působil jako kapelník opery v Charkově a Oděse, šéf opery ve Lvově a Kyjevě, kapelník opery v Moskvě i jako ředitel carské hudební školy v Tbilisi. V Oděse pak působil jako šéfdirigent a učitel na konzervatoři. Po Říjnové revoluci se plně zapojil do budování sovětského státu. Stal se nositelem titulu Národní umělec Ukrajiny a Hrdina práce. Propagoval díla českých skladatelů v Rusku a velká díla ruských klasiků v českých zemích. Jeho protektorem byl Petr Iljič Čajkovskij, se kterým se v Rusku seznámil a který mu dal potřebná doporučení. V Praze například prosadil první inscenování Pikové dámy v Evropě 11. října 1892. Ve Vídni byla opera uvedena až v roce 1902 Gustavem Mahlerem, v New Yorku v roce 1910 opět Gustavem Mahlerem a v Londýně v roce 1915 Vladimírem Rosingem. Napsal několik operních jednoaktovek na náměty Antona Pavloviče Čechova, programní symfonie Rudý říjen a symfonické básně Pěvec na hřbitově, dvě orchestrální suity, klavírní sonátu, klavírní trio, kvartet a kvintet a mnoho písní a sborů. Zabýval se i folklórem národů Sovětského svazu.
1851 – premiéru měla opera Rigoletto od Giuseppe Verdiho. Navzdory počátečním problémům s rakouskou cenzurou, která v té době měla kontrolu nad severoitalskými divadly, zaznamenala opera v benátském divadle La Fenice triumf. Italské libreto napsal Francesco Maria Piave podle hry Le roi s’amuse (Král se baví) od Victora Huga. Příběh se točí kolem prostopášného vévody z Mantovy, jeho hrbatého dvorního šaška Rigoletta a Rigolettovy dcery Gildy. Původní název opery, La maledizione (Kletba), odkazuje na kletbu, kterou na vévodu i Rigoletta uvalil hrabě Monterone, jehož dceru vévoda s Rigolettovým povzbuzením svedl. Kletba se naplní, když se Gilda do vévody zamiluje a obětuje svůj život, aby ho zachránila před vrahem, kterého si najal její otec.
1829 – Felix Mendelssohn-Bartholdy se zásadním způsobem zasloužil o znovuobjevení Matoušových pašijí (BWV 244) Johanna Sebastiana Bacha, které byly po autorově smrti v roce 1750 téměř sto let zapomenuty. V Berlíně uspořádal s Berlínskou pěveckou akademií první provedení tohoto díla od Bachovy smrti a zahájil tak novodobou éru Bachovy hudby, vnímanou jako znovuzrození Bachova génia. Hector Berlioz prohlásil, že „existuje jeden bůh – Bach – a Mendelssohn je jeho prorok“. Mendelssohn pašije přizpůsobil vkusu 19. století – sbor i orchestr byly větší, v symfonickém obsazení, zkrátil délku skladby asi o 30 % a upravil role evangelisty a sólistů. Další uvedení bylo v roce 1841 v Lipsku, kde některé své dřívější škrty ještě upravil. Mendelssohnův přístup k Bachovi zpopularizoval zájem o barokní hudbu v romantickém období.
1818 – narodil se Antonio Bazzini, italský houslista, skladatel a pedagog (zemřel 10. února 1897). Jeho komorní skladby mu vynesly přední místo mezi italskými tvůrci 19. století, avšak tyto úspěchy překonal jako jeden z nejlepších houslových virtuosů své doby. V roce 1873 byl jmenován profesorem skladby na milánské konzervatoři, kde učil mimo jiné Catalaniho, Mascagniho, Pizziho a Pucciniho. V roce 1882 se stal ředitelem školy.
1807 – zemřel Anton Eberl, rakouský skladatel a klavírista (narodil se 13. června 1765). Byl žákem a přítelem Mozartovým, některé jeho skladby dokonce vyšly pod Mozartovým jménem, po smrti svého učitele složil smuteční kantátu U hrobu Mozartova (1791). Na počátku 19. století platil za významného konkurenta Beethovena. Skládal v duchu vídeňské klasiky s náznaky romantismu. Zanechal sonáty, čtyři klavírní koncerty, pět symfonií, písně, fantazie, tance a variace pro klavír, osm jevištních děl a mnoho dalších skladeb.
1781 – narodil se Antonín Filip Heinrich, americký skladatel narozený v Čechách a žijící převážně ve Spojených státech (zemřel 3. května 1861). Byl prvním hudebním skladatelem v USA, který se živil výhradně hudbou. Ve Filadelfii se stal ředitelem v divadle Southwark. Později přesídlil do Lexingtonu, kde řídil mimo jiné nejstarší známé provedení 1. Beethovenovy symfonie v USA. V roce 1814 mu zemřela žena a Heinrich se vydal na 700 mil dlouhou pěší pouť napříč divočinou Pensylvánie a podél řeky Ohio do Kentucky. Tato cesta se stala zážitkem, který zformoval jeho budoucí hudební vyjadřování. Příroda a její zvuky ho natolik okouzlily, že začal psát programní hudbu dříve než evropští skladatelé. Přesídlil do Bostonu a do Londýna, se svými skladbami vystupoval v Drážďanech, Praze, Budapešti, Štýrském Hradci a dalších městech, ale bez většího úspěchu. V roce 1837 se usadil v New Yorku, komponoval, učil a v krátké době získal proslulost jako mírně excentrický génius, ale současníky byl uctíván jako „Otec Heinrich“. Konaly se Heinrichův hudební festival v New Yorku a v Bostonu. V roce 1842 předsedal ustavující schůzi Newyorské filharmonické společnosti, dnešní Newyorská filharmonie. V roce 1857 vykonal novou cestu do Evropy, tentokrát se už dočkal vřelého přijetí, které vrcholilo koncertem v Praze na Žofíně 3. března 1857. Je považován za prvního skladatele, který chtěl vytvořit původní americkou hudbu. Jako první skladatel vůbec použil indiánské motivy. Jeho dílo upadlo na čas v zapomenutí, ale později zažilo renesanci a je uváděno na koncertech po celém světě. V ČR mělo v dubnu 2011 na zámku v Příchovicích premiéru několik jeho klavírních skladeb v provedení Pavla Farského, který se dlouhodobě studiu Henrichova díla věnuje a s úspěchem ho uvádí na českých i zahraničních pódiích.
1683 – narodil se Giovanni Veneziano, italský skladatel a varhaník (zemřel 13. dubna 1742). Studoval na konzervatoři Santa Maria di Loreto v Neapoli skladbu, zpěv, varhany a cembalo, mimo jiné u svého otce Gaetana Veneziana. Od svého otce převzal místo varhaníka v dvorním orchestru. 17. ledna 1711 se v Teatro dei Fiorentini hrála jeho první opera buffa Lo mbroglio de li nomme a v září 1714 další komedie Patrò Tonno d’Isca. V červenci roku 1716 byl jmenován druhým mistrem na konzervatoři Santa Maria di Loreto a toto místo si udržel až do smrti. Mezi jeho žáky prosluli zejména Davide Perez a Nicola Logroscino. Byl prvním z neapolských hudebníků, kteří komponovali komické opery a navíc na text v místním, neapolském, nářečí.