12. duben
Svátek má Julius.
1981 – zemřel Hendrik Andriessen, nizozemský varhaník a skladatel (narodil se 17. září 1892), připomínaný jako varhanní improvizátor a obnovitel katolické liturgické hudby v Nizozemsku. V kompozici byl ovlivněn francouzskými vlivy. Byl bratrem klavíristy a skladatele Willema Andriessena a otcem skladatelů Jurriaana Andriessena a Louise Andriessena a flétnistky Heleen Andriessen.
1978 – premiéru měla ve Stockholmu opera Le Grand Macabre skladatele Györgyho Ligetiho. Popisovaná je jako „anti-anti-opera“. Její libreto je založeno na hře La balade du Grand Macabre Michela de Ghelderodeho z roku 1934. Napsal je Ligeti ve spolupráci s Michaelem Meschkem, ředitelem Stockholmského loutkového divadla. Jazykem byla němčina, název Der grosse Makaber, ale pro první uvedení ji Meschke přeložil do švédštiny pod francouzským názvem, pod kterým je od té doby známá a pod kterým byla vydána. Po premiéře následovaly už desítky dalších inscenací. Standardem se pro ně nakonec stala autorem revidovaná partitura z roku 1996. Le Grand Macabre spadá do období, kdy Ligetiho styl procházel významnou změnou: začal zkoumat tonalitu a modalitu, podle jeho vlastních slov „neatonální“ hudbu. V této opeře nevytvořil nový hudební jazyk, ale využívá citace a narážky na hudbu minulosti, mimo jiné na Monteverdiho, Rossiniho nebo Verdiho.
1960 – zemřel František Forst, skladatel a učitel (narodil se 2. června 1891), sbormistr pěveckého sdružení Slavík v Hořovicích, pedagog a ředitel učitelského ústavu v Příbrami. Byl i ředitelem městské hudební školy a dirigentem Příbramské filharmonie. Působil jako klavírní doprovazeč a přednášel o hudbě pro školy a širokou veřejnost. Věnoval se také sbírání hornických písní z Příbramska a jejich úpravám. Zkomponoval řadu chrámových skladeb, ale po roce 1945 psal i estrádní hudbu. Byl synem Jan Forsta, varhaníka a ředitele kůru v poutním kostele Panny Marie na Svaté Hoře u Příbramě, skladatele chrámové hudby, jehož četná díla zůstala v rukopise.
1959 – zemřel Emanuel Jaroš, skladatel a pedagog (narodil se 5. února 1882). Byl pedagogem klavíru, varhan a skladby na soukromé hudební škole Dvořákeum, založené klavíristou Eduardem Treglerem a sbormistrem Antonínem Heřmanem roku 1906; učiliště, mezi jehož absolventy byl i Jaroslav Ježek, ukončilo činnost po roce 1945. Jaroš působil jako varhaník a ředitel kůru v několika pražských katolických chrámech – u sv. Haštala, od roku 1911 u Panny Marie Sněžné, od roku 1931 u sv. Rocha na Olšanech. Komponoval především klavírní a komorní skladby, ale i písně, mužské sbory a orchestrální díla. Od roku 1924 se věnoval hudební pedagogice dětí. Studoval v letech 1898–1901 varhany a skladbu na Pražské konzervatoři, patřil mezi žáky Antonína Dvořáka.
1945 – Richard Strauss dokončil skladbu Metamorphosen, studii pro 23 sólových smyčcových nástrojů. Skladbu objednal Paul Sacher, zakladatel a dirigent Basilejského komorního orchestru. Poprvé byla provedena 25. ledna 1946 Sacherem a orchestrem Collegium Musicum Zürich, Je projevem tragických emocí – vznikala v závěru druhé světové války a vyjadřuje Straussův smutek nad zničením německé kultury.
1944 – narodil se Karel Kryl, písničkář, hlavní představitel československého protikomunistického protestsongu v letech 1963–1989 (zemřel 3. března 1994). Z jeho písní se staly symboly boje proti totalitní moci, mnohé zlidověly. Krylova první deska byla vydána půl roku po invazi armád Varšavské smlouvy. Její titulní písnička Bratříčku, zavírej vrátka vznikla spontánně v noci 21. srpna 1968 jako okamžitá reakce na vpád vojsk do Československa.
1938 – zemřel Fjodor Ivanovič Šaljapin, operní pěvec-basista (narodil se 13. února 1873). Věnoval se operní i koncertní kariéře, získal nejen ruskou, ale světovou pozornost a věhlas. Jeho popularita stále stoupala, a to i díky rychlému rozvoji gramofonového průmyslu a pak také rozhlasového vysílání. Jeho životní rolí se stal Musorgského Boris Godunov. Titulní postavu opery zpíval více než 330krát, poprvé v Moskvě roku 1899 a naposledy roce 1937 v Monte Carlu. Ztvárnil však řadu dalších hlavních postav v dílech ruských i západních skladatelů. Jednou z nejvýznamnějších rolí, která se stala trvalou součástí jeho repertoáru, byl Mefistofeles v Gounodově opeře Faust. Velký úspěch zaznamenal při premiéře Massenetovy opery Don Quijote roku 1910 v Monte Carlu; roli rytíře smutné postavy ztělesnil i ve filmu režiséra G. W. Pabsta z roku 1933… Od dvanácti hrál ochotnicky divadlo a zpíval v kostele, v sedmnácti se vydal na uměleckou dráhu kočovného herce, tanečníka, zpěváka a jako potulný komediant cestoval po celém Rusku. Profesionální dráhu začal jako sólista opery v Tbilisi. V roce 1893 odjel vystupovat do Moskvy, o rok později do Petrohradu, kde se stal členem souboru Mariinského divadla. V roce 1896 se vrátil do Moskvy, kde se připojil k soukromému opernímu domu Savvy Mamontova. Během čtyř sezón si vytvořil repertoár, ve kterém pak mohl rozvíjet svůj hudební i jevištní talent. V roce 1899 účinkoval poprvé v moskevském Velkém divadle, v roce 1901 poprvé v milánské La Scale; od té doby vystupoval po celé Evropě. Součástí jeho repertoáru byly i ruské národní písně. Po únorovém převratu v roce 1917 se stal uměleckým ředitelem Mariinského divadla a v roce 1918 jako první obdržel titul Národní umělec republiky. Od roku 1921, kdy se vydal na světové pěvecké turné, původně se záměrem propagovat ruskou hudbu a nové sovětské umění, žil nicméně v exilu: z turné se do Ruska už nikdy nevrátil, patrně i z důvodů ideových a politických. Žil převážně v Paříži. V letech 1921–1928 byl zároveň sólistou Metropolitní opery v New Yorku. Sovětské orgány ho v roce 1927 zbavily titulu národního umělce a práva na návrat do země… V roce 1925 měl první koncert v pražské Lucerně; přednesl kromě operních árií také ruské a francouzské písně. Do Československa se vrátil koncertovat ještě několikrát a zajížděl také pravidelně jako lázeňský host zejména do Mariánských Lázní. Byl pohřben v Paříži. Jeho ostatky byly však v roce 1984 po dohodě s rodinou převezeny do Moskvy na Novoděvičí hřbitov. Šaljapin se průběžně věnoval také malířství a sochařství a hrál ve filmech. Jeho paměti vyšly v desítkách jazyků.
1933 – narodila se Montserrat Caballé, katalánsko-španělská operní pěvkyně (zemřela 6. října 2018). Byla jednou z nejobdivovanějších operních pěvkyň dvacátého století. Profesionální dráhu začala v roce 1955. Mezinárodního úspěchu dosáhla o deset let později, když zastoupila Marilyn Horne při koncertním uvedení Donizettiho opery Lucrezia Borgia v Carnegie Hall v New Yorku. Po senzačním úspěchu následovala desetiletí na nejslavnějších scénách světa. Obsáhla bezmála stovku operních rolí od barokních děl přes Mozarta až k Verdimu, Massenetovi a Puccinimu i k Wagnerovi a Straussovi, k tomu nepočítaně písní. Její nejvlastnější doménou bylo italské belcanto – opery od Rossiniho, Belliniho a Donizettiho. V Metropolitní opeře debutovala v roce 1965, naposledy tam vystoupila v roce 1985 jako Tosca po boku Luciana Pavarottiho. V La Scale se poprvé objevila v roce 1970. Zpívala Aidu, Normu, Turandot… Katalánská umělkyně stála rovněž u zrodu kariéry svého o třináct let mladšího krajana, tenoristy Josého Carrerase. Po léta se pak setkávali na operních scénách. Její žákyní byla také její dcera, sopranistka Montserrat Martí. Španělský tisk o Caballé psal jako o vůbec poslední klasické operní primadoně. Pěvkyně však podobná slova, stejně jako srovnávání s Marií Callas, odmítala. Za legendu se nepovažovala. Na rozdíl od démonické řecké pěvkyně ostatně proslula především svými hlasovými dispozicemi – krásou, technikou a křehkostí hlasu. Světoznámým se stal popový duet, který natočila se zpěvákem Freddiem Mercurym, frontmanem kapely Queen. Titulní píseň alba zazněla na zahájení Olympijských her v Barceloně v roce 1992 a stala se tehdy neoficiální hymnou olympiády. Proslavila pěvkyni ještě mnohem víc než účinkování v operních divadlech.
1932 – narodila se Věra Soukupová, česká pěvkyně, altistka, v letech 1957–1960 sólistka Divadla J. K. Tyla v Plzni, v letech 1960–1963 a 1980–1992 sólistka Opery Národního divadla v Praze, od roku 1963 sólistka České filharmonie. Hostovala s úspěchem na zahraničních operních scénách v Německu, Francii, Itálii, Švédsku, Španělsku, byla současně mezinárodně vyhledávanou interpretkou písňové, kantátové a oratorní tvorby. V letech 1968–1973 byla stálým hostem Opery v Hamburku, účinkovala jako Erda v Prstenu Nibelungově na wagnerovském festivalu v Bayreuthu a vystoupila na festivalu v Salcburku. Vytvořila role v mnoha operách, mimo jiné v Bizetově Carmen, ve Smetanově Tajemství, Hubičce a Libuši, ve Dvořákově Čertovi a Káče nebo ve Verdiho operách Don Carlos, Aida a Rigoletto. Premiéry svých skladeb jí svěřili Ilja Hurník, Pavel Bořkovec, Jiří Pauer a další soudobí skladatelé, proslula sólem v Sommerově Vokální symfonii, věnovala se však, zejména se souborem Ars rediviva, i klasické a předklasické hudbě.
1931 – narodil se Miroslav Bázlik, slovenský hudební skladatel a klavírista a vystudovaný matematik (zemřel 24. srpna 2024). Je autorem protiválečné opery Peter a Lucie podle námětu Romaina Rollanda, několika oratorií, orchestrálních, vokálních a komorních děl i elektroakustických kompozic. V oratoriu Dvanáct zhudebňujícím český překlad ruské poémy Alexandra Bloka, spojil podněty algebraické topologie, práci s pohybujícími se zvukovými masami i neobarokní koncept. Vrcholnou syntézu přinesla i vokálně-symfonická skladba Canticum 43, ve které zhudebnil ve znění z Kralické bible 43. žalm a spojil svět historického renesančního a barokního kontrapunktu s postavantgardním principem série. Interpretem byl zejména u děl Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena a romantiků; podával i jejich filozofický rozbor a výklad. Byl žákem klavíristů Anny Kafendové, Františka Raucha a Ivana Moravce a skladatele Jána Cikkera. Od roku 1990 působil jako pedagog na VŠMU v Bratislavě.
1930 – premiéru měla v Brně opera Z mrtvého domu, poslední opera Leoše Janáčka, který zemřel v roce 1928. Libreto si napsal skladatel sám, vytvořil ho překladem a úpravou stejnojmenného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského z roku 1862. Dílo komponoval od února 1927 do 8. června 1928 a dokončil je. Jeho žáci Břetislav Bakala a Osvald Chlubna nicméně došli k názoru, že je potřeba doplnit orchestraci; navíc upravili závěr opery tak, aby vyzněl optimističtěji. Další zásahy do textu udělal Ota Zítek. Po desetiletích se však nakonec stejně prosadila a vžila Janáčkova původní verze.
1928 – narodil se Jean-François Paillard, francouzský dirigent (zemřel 15. dubna 2013). Studoval na Pařížské konzervatoři a na salcburském Mozarteu. V roce 1953 založil instrumentální soubor Jean-Marie Leclair, který se v roce 1959 stal tělesem Orchestre de Chambre Jean-François Paillard. Nahráli pro Erato Records velkou část barokního repertoáru, vydali na tři sta LP desek. Natáčeli také s mnoha předními francouzskými instrumentalisty, včetně Maurice Andrého a Jean-Pierra Rampala, a koncertovali po celé Evropě a Spojených státech. Jejich romantizující nahrávka Kánonu a gigy pro troje housle a basso continuo Johanna Pachelbela, skladby známé jako Pachelbelův kánon, vynesla v roce 1968 dílo ze zapomnění ke světové proslulosti.
1922 – zemřel František Ondříček, český houslista a hudební skladatel (narodil se 29. dubna 1857), mezinárodně slavný virtuos, přezdívaný Král houslistů nebo také Český Paganini. Podnikal koncertní cesty po celém světě, včetně evropského i asijského Ruska a Spojených států. Byl zázračným dítětem. Po absolvování pražské konzervatoře u Antonína Bennewitze v roce 1876 se jeho talentu ujal pražský mecenáš Alois Oliva a poslal ho k dalšímu studiu do Paříže k Josephu Lambertu Massartovi. V roce 1881 Paříž opustil, aby se věnoval sólové dráze. O rok později už dobyl Vídeň. Po tamním uvedení Mendelssohnova koncertu opěvoval jeho hru i Eduard Hanslick, který mu otevřel cestu do vídeňského prostředí, českému umění jinak málo přejícího. Vrcholným obdobím jeho umělecké aktivity byla devadesátá léta 19. století. Roku 1909 se stal profesorem a roku 1912 i ředitelem Nové vídeňské konzervatoře. Po vzniku Československa se vrátil do Prahy a stal se profesorem mistrovské školy na pražské konzervatoři. Stěžejním dílem Ondříčkova repertoáru se stal Dvořákův Houslový koncert a moll. Přestože byl dedikován Josephu Joachimovi, s nadšením se díla ujal a po premiéře ve Vídni položil základ jeho světové proslulosti. Dvořák mu věnoval Romanci f moll a byl svědkem na jeho svatbě. Pod dojmem Ondříčkovy hry svěřil českému umělci svůj houslový koncert i Johannes Brahms. Osou jeho repertoáru byly zejména sólové skladby J. S. Bacha, houslové sonáty klasicismu, zejména Beethovenovy, a nejslavnější koncerty klasické a romantické éry – Beethovenův, Paganiniho, Mendelssohnův a Bruchův. Často hrál na závěr svých koncertů vlastní úpravu písně Kde domov můj.
1898 – narodila se Alice Joséphine Pons, známá jako Lily Pons, francouzsko-americká lyrická koloraturní sopranistka (zemřela 13. února 1976), sólistka Metropolitní opery v letech 1931-1960. Vystoupila tam téměř třistakrát. Natočila desítky desek s klasickou i populární hudbou, v roce 1955 se stala hvězdou prvního vysílání ikonického televizního seriálu Sunday Night at the London Palladium. Propagovala se s marketingovým talentem, jaký předtím neprokázal žádný jiný zpěvák a od té doby jen málokdo.
1914 – zemřel Josef Nešvera, varhaník a skladatel (narodil se 24. října 1842). V roce 1868 se vzdal učitelského povolání. Stal se ředitelem kůru v kostele sv. Jakuba v Berouně, v roce 1878 byl jmenován ředitelem kůru katedrály sv. Ducha v Hradci Králové a učitelem zpěvu v biskupském semináři a nakonec přesídlil do Olomouce, kde vystřídal Pavla Křížkovského ve funkci ředitele kůru katedrály sv. Václava. Těžištěm jeho díla je katolická chrámová hudba. Napsal několik desítek mší, pět requiem a mnoho drobnějších duchovních skladeb. K vrcholům patří České pašije, op. 15 a oratorium De profundis, op. 49 zhudebňující Žalm 129.
1888 – narodil se Genrich Gustavovič Nejgauz (Heinrich Felix Neuhaus), ukrajinsko-ruský klavírista a klavírní pedagog (zemřel 10. října 1964). Mezi jeho žáky patřili Svjatoslav Richter, Emil Gilels, Jakov Zak, Tichon Chrennikov, Anton Ginsburg, Eliso Virsaladze, Alexej Lubimov, Radu Lupu, Julij Mejtus a mnozí další, z českých klavíristů Valentina Kameníková a Zdeněk Hnát. Vyučovat začal v roce 1914, nejprve spolu s rodiči na hudební škole v Jelizavetgradu, později na konzervatořích v Tbilisi a v Kyjevě a od roku 1922 na moskevské konzervatoři, kde pedagogicky působil až do smrti. U studentů se snažil rozvíjet zejména tvůrčí představivost a umělecký rozhled. Využíval svůj vlastní široký kulturní přehled a jazykové znalosti, často se studenty diskutoval a uváděl jim příklady a paralely z literatury či filozofie. Vedle výuky celý život koncertoval. Uváděl Chopina, Schumanna a Brahmse, ale také Skrjabina a nejnovější skladby Mjaskovského, Fejnberga, Krejna či Prokofjeva. Až do dvanácti let byl prakticky samoukem, i když rodiče byli učiteli hudby. V sedmnácti se rozhodl pro kariéru klavírního interpreta a odjel studovat do Berlína, kde ho učili Leopold Godowsky a Karl Heinrich Barth. Strávil také dva roky v Itálii a pobýval ve Vídni. V roce 1915 zakončil studia zkouškami na konzervatoři v Petrohradu. Nejgauzův otec pocházel z Německa, matka byla částečně polského původu; byl přes ni spřízněn mimo jiné s ruským skladatelem a dirigentem Felixem Blumenfeldem a s polským skladatelem Karolem Szymanowským.
1855 – zemřel Pedro Albéniz, španělský klavírista, skladatel a pedgog (narodil se 14. dubna 1795). V roce 1830 se stal varhaníkem v kostele Santa María v San Sebastianu a poté profesorem na madridské Královské konzervatoři, varhaníkem Capilla Real a osobním učitelem hry na klavír královny Isabely II. Své vzdělání předtím rozvíjel v Paříži, kde hudební rady dostával i od Rossiniho. Připomínán je především pro svou klavírní metodu, kterou v polovině 19. století studovali všichni španělští pianisté na madridské konzervatoři. Nebyl příbuzný s Isaacem Albénizem.
1839 – narodil se Victorin de Joncières (plným jménem Félix-Ludger Rossignol de Joncières), francouzský skladatel a hudební kritik (zemřel 10. června 1903). Hovoří se o něm jako o nedoceněném symfonikovi a kontroverzním dramatikovi. Napsal velkolepou operu Dimitri. Dílo sice nepřilákalo publikum, ale ukazuje jeho silný dramatický instinkt a inspiraci, i když ne zcela originální, a efektní styl orchestrace. Vedle několika dalších scénických děl napsal také řadu skladeb pro koncertní sály.
1826 – premiéru měla v Londýně opera Oberon skladatele Carla Marii von Webera. Romantická opera s mluvenými dialogy má podtitul Přísaha krále elfů. Vznikala v letech 1825–1826. Anglické libreto Jamese Robinsona Planchého je založeno na německé básni Oberon od Christopha Martina Wielanda, která vychází z francouzské středověké povídky, z epické romance Huon de Bordeaux. Weber operu dokončil v Anglii. Před premiérou se důkladně učil anglicky. Tlak zkoušek, společenských akcí a komponování posledních čísel však zničily jeho zdraví a skladatel v Londýně 5. června 1826 zemřel.
1814 – zemřel Charles Burney, anglický hudební historik a skladatel (narodil se 7. dubna 1726), blízký přítel a podporovatel Josepha Haydna a dalších skladatelů, mezi kterými byl i Josef Mysliveček. V roce 1776 vyšel první svazek jeho dlouho plánovaných Dějin hudby – projektu, která ani uprostřed různých dalších profesních zálib nikdy neztratil ze zřetele. Jeho „General History of Music from the earliest Ages to the present Period“ vycházela postupně do roku 1789. Předcházely jí cesty do zahraničí a sběr materiálů, které se v Británii nenacházely: roku 1770 jel do Paříže, Ženevy, Turína, Milána, Padovy, Benátek, Bologni, Florencie, Říma a Neapole a svá pozorování publikoval v knize Současný stav hudby ve Francii a Itálii. Roku 1772 navštívil Kontinent znovu a pak vydal knihu Současný stav hudby v Německu, Nizozemsku a Spojených provinciích; popsal v ní také hudební život na dvoře pruského krále Fridricha II. a podal rovněž informace o českých hudebnících, se kterými se setkal v Praze a ve Vídni… Burney byl v mládí v roce 1749 jmenován varhaníkem v kostele na Fenchurch Street a byl pověřen hrou na cembalo v souboru New Concerts, nedávno založeném v King’s Arms v Cornhillu. Od roku 1751 byl několik let varhaníkem v Lynn Regis v Norfolku. V roce 1759 byla provedena jeho Óda na den svaté Cecílie. O rok později se vrátil do Londýna.
1808 – narodil se Jan Pavel Martinovský, strahovský premonstrát, katolický kněz a varhaník, tvůrce ze starší generace obrozeneckých skladatelů (zemřel 7. listopadu 1873), zaměřený především na písňovou tvorbu. Někdy se uvádí jako datum narození také 25. únor.
1801 – narodil se Josef Lanner, rakouský skladatel a houslista (zemřel 14. dubna 1843), autor valčíků a polek. První veřejné vystoupení měl se svým triem, tvořeným dvojími houslemi a kytarou, ve vídeňském Prátru roku 1819. Koncem roku přijal Lanner dalšího člena, Johanna Strausse staršího. Později kapelu rozdělil na víc těles, jeho popularita rychle rostla. V roce 1829 se stal hudebním ředitelem dvorních bálů. Ve svých skladbách upustil od šablony opakujících se taktů a začal komponovat na půdorysu plynule do sebe přecházejících motivů. Strauss roku 1825 z orchestru odešel a založil vlastní, který později převzal jeho syn Johann Strauss mladší. Lanner zemřel na tyfus.
1782 – zemřel Pietro Metastasio (vlastním jménem Trapassi), italský spisovatel a básník, nejslavnější operní libretista své doby (narodil se 13. ledna 1698). Vytvořil na 30 tříaktových oper typu dramma per musica, více než 40 menších operních libret, desítku oratorií, četné kantáty, árie, dueta… – celkem více než 150 děl. Mezi lety 1720–1835 byly jeho texty zhudebněny více než čtyřmi sty skladateli a byly uváděny prakticky ve všech divadlech, chrámech a šlechtických salonech Evropy. Metastasio byl vzdělanec vychovávaný kultivovaným pěstounem a vysvěcený na jáhna. Ducha i formální a společenská pravidla operního divadla vstřebával v Neapoli, kde ho do hudební společnosti uvedla slavná sopranistka Marianna Benti Bulgarelli zvaná La Romanina; spřátelil se se skladatelem Nicolo Porporou i s tehdy začínajícím zpěvákem kastrátem Farinellim. První velké Metastasiovo operní libreto – Didone abbandonata (Opuštěná Dido) – zhudebnil v roce 1724 Domenico Sarro. Vzniklo pro básníkovu přítelkyni. Opera ho proslavila. Psal libreta pro Neapol, Benátky i Řím a v roce 1730 přijal nabídku z Vídně a stal se dvorním císařským básníkem Karla VI. Do Itálie se už natrvalo nikdy nevrátil. S úspěchem se setkala opera Demetrio Antonia Caldary, jeho první vídeňské libreto. V průměru pak psal ročně jednu velkou a jednu menší operu, v rámci pevně daných slavností dvorního kalendáře také texty pro oratoria a kantáty. Básníkova popularita za hranicemi Rakouska nepoklesla ani později. Obzvláště známý byl díky Farinellimu ve Španělsku. Poslední velké úspěchy slavil s librety Il trionfo di Clelia a Romolo ed Ersilia, která zhudebnil Johann Adolf Hasse.