12. květen
Svátek má Pankrác.
1996 – Smetanova Má vlast zazněla na zahajovacím koncertě festivalu Pražské jaro poprvé v historicky poučené interpretaci s dobovými nástroji, a to v dobově kontroverzním podání souboru London Classical Players řízeného Rogerem Norringtonem. Podruhé se tak stalo o 25 let později, kdy Mou vlast s orchestrem dobových nástrojů v mezinárodním projektovém obsazení pod hlavičkou souboru Collegium 1704 dirigoval v roce 2021 Václav Luks
1996 – zemřel Homer Keller, americký skladatel a pedagog (narodil se 17. února 1915). Vyučoval v letech 1958 až 1976 na Oregonské univerzitě, kde spoluzaložil univerzitní studio elektronické hudby, a na Michiganské univerzitě, kdy současně působil v Interlochen Music Camp. Tři roky žil a vyučoval rovněž v Honolulu na Havaji. Seznámení s tamní lidovou hudbou mu rozšířilo hudební myšlení. Komponoval symfonie, sonáty a orchestrální skladby pro různé kombinace nástrojů a hudebníků. Díky Fulbrightovu stipendiu studoval v Paříži na Ecole Normal de Musique u Arthura Honeggera.
1993 – prvním zahraničním tělesem, které zahájilo Mou vlastí festival Pražské jaro, byl ve Smetanově síni Royal Liverpool Philharmonic Orchestra se svým tehdejším šéfdirigentem Liborem Peškem.
1990 – zahajovací koncert prvního svobodného ročníku festivalu Pražské jaro po pádu komunismu. Ve Smetanově síni dirigoval Českou filharmonii v Mé vlasti po čtyřech desetiletích exilu její někdejší šéf Rafael Kubelík.
1981 – narodila se Asmik Grigorian, litevská operní pěvkyně – sopranistka. Vystupuje na prestižních scénách od Vídeňské státní opey přes Salcburský festival, londýnskou Covent Garden, Deutsche Oper Berlin a Mariinské divadlo v Petrohradu po newyorskou Metropolitní operu, kde účinkovala 11. května 2024 při přenosu Pucciniho Madama Butterfly do světových kinosálů. Její repertoár sahá od Verdiho Lady Macbeth a verismu přes Čajkovského Taťánu, Dvořákovu Rusalku a Janáčkovu Jenůfu po Wagnera a Straussovu Salome a Elektru. V prosinci 2023 debutovala po boku Jonase Kaufmanna v Turandot ve Vídni… V roce 2005 debutovala v Litvě v roli Verdiho Violetty. O rok později se stala jednou ze zakládajících členek Městské opery ve Vilniusu.
1976 – zemřel Rudolf Kempe, německý dirigent (narodil se 14. června 1910). Začínal jako hobojista v operním orchestru v Dortmundu a v orchestru lipského Gewandhausu. Vystupoval také jako pianista, sólově i v komorním partnerství. V roce 1933 se v Lipsku stal korepetitorem a později dirigentem opery. Po válce dirigoval opery v Drážďanech, ve Vídni a Mnichově a často hostoval v londýnské Covent Garden. V roce 1960 debutoval na festivalu v Bayreuthu, dirigoval tam tetralogii Prsten Nibelungův. V letech 1961 a 1962 byl šéfdirigentem a v letech 1963 až 1975 uměleckým ředitelem Royal Philharmonic Orchestra v Londýně; byl prvním, kdo otevřel těleso i ženám… V letech 1965 až 1972 spolupracoval s Tonhalle-Orchester Zürich, od roku 1967 dirigoval Mnichovskou filharmonii, s níž podnikal mezinárodní turné a nahrál první kvadrofonní soubor Beethovenových symfonií. V závěru života byl šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC; zahajovacího koncertu festvalu BBC Proms v červenci 1976, kdy měl řídit Beethovenovu Missu solemnis, se však už nedožil.
1971 – zemřel Ludvík Kundera, klavírista, muzikolog a hudební pedagog (narodil se 17. srpna 1891), otec spisovatele Milana Kundery a v letech 1948 až 1961 první rektor Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde vyučoval hru na klavír. Byl žákem Leoše Janáčka a zároveň i interpretem jeho skladeb. Za první republiky vystupoval jako sólista a komorní hráč po Evropě, ale také působil na brněnské konzervatoři a byl sbormistrem královopolského pěveckého sdružení Lumír, ředitelem státní zkušební komise pro učitele hudby na středních školách a učitelských ústavech a inspektorem soukromých hudebních škol. Za okupace se věnoval psaní knih o hudbě… Za první světové války Kundera bojoval na ruské frontě, v roce 1915 byl zajat a vstoupil do československých legií. Absolvoval s nimi celou sibiřskou anabázi, založil a řídil legionářský orchestr.
1967 – zemřel Julius Kalaš, skladatel, pedagog a klavírista (narodil se 18. srpna 1902). Proslavil se s Pěveckým sdružením učitelů kocourkovských, kde působil jako umělecký vedoucí, skladatel a klavírista od roku 1925 do roku 1953. S osmičlenným sdružením vytvořil nový typ satiry využívající slovní hříčky, známé melodie a Kalašovou vlastní tvorbou. Nejznámější jsou parodie Otoman a lesní panna nebo hudební pásmo Kocourkovský kongres duchů. Po válce na tento druh humoru navázala divadla malých forem a satirické skupiny, především Ivan Mládek. Kalaš byl ve skladbě žákem Jaroslava Křičky, Josefa Bohuslava Foerstra a Josefa Suka. Rozsáhlou část jeho díla tvoří operety a hudební komedie. Souběžně vystudoval práva. Od roku 1948 vyučoval na Filmové fakultě AMU obor zvuk a hudba ve filmu. Byl i děkanem a proděkanem školy.
1965 – narodila se Nína Margrét Grímsdóttir, islandská klavíristka a pedagožka vystupující v Evropě, USA, Kanadě, Japonsku a Číně a vyučující na Tonskoli Sigursveins a na Islandské univerzitě umění. Působí v předvýběrové porotě Severské klavírní soutěže a v poradním sboru Mezinárodního festivalu Northern Lights.
1956 – zemřel Vladimír Ambros, skladatel, dirigent a pedagog (narodil se 18. září 1890). Byl učitelem na hudební škole v Prostějově, sbormistrem pěveckých spolků Orlice a Vlastimil a dirigentem Orchestrálního sdružení. Pohostinsky řídil brněnský rozhlasový orchestr a po druhé světové válce i Moravskou filharmonii v Olomouci. Byl žákem Leoše Janáčka na Varhanické škole v Brně. Roku 1911 se stal korepetitorem na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem, za první světové války žil v Londýně, kde byl dirigentem u soukromé operní společnosti a korepetitorem v Královské opeře Covent Garden. Jako skladatel stylově vycházel z díla Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka a Josefa Suka.
1950 – premiéru měla opera Bolivar od Daria Milhauda, dílo s libretem Madeleine Milhaud podle stejnojmenné hry od Julese Supervielleho. První provedení se uskutečnilo v Pařížské opeře pod taktovkou Andrého Cluytense. Ústřední postavou historické hudební fresky je Simon Bolivar, venezuelský generál a politik, na přelomu 18. a 19. století jeden z nejvýznamnějších představitelů jihoamerického boje za nezávislost na Španělsku.
1949 – poprvé se dostala na program zahajovacího koncertu festivalu Pražské jaro Smetanova Má vlast. Od roku 1952 je tam umístěna nepřetržitě. Smetanův úmrtí den, 12. květen, je jako datum zahajovacího koncertu dodržován od roku 1959, poprvé byl festival zahájen v tento den v roce 1954.
1946 – slavnostní koncert České filharmonie, druhý večer prvního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Rafael Kubelík dirigoval v Rudolfinu Českou filharmonii, na programu byla Má vlast Bedřicha Smetany.
1938 – premiéru mělo oratorium Jeanne d’Arc au bûcher (Jana z Arku na hranici) skladatele Arthura Honeggera, dílo s textem Paula Claudela. Poprvé zaznělo v Basileji pod taktovkou Paula Sachera. Titulní mluvenou roli ztvárnila herečka a tanečnice Ida Rubinstein, na jejíž objednávku dílo vzniklo. Jedním z detailů je part pro Martenotovy vlny, elektronický nástroj, na který při premiéře hrál jeho vynálezce Maurice Martenot.
1936 – v Praze bylo slavnostně otevřeno Muzeum Bedřicha Smetany, a to v budově bývalé Staroměstské vodárny na Novotného lávce na pravém břehu řeky Vltavy v těsné blízkosti Karlova mostu. Iniciátorem byl Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Praze, který vznikl v roce 1909. Muzeum jako takové bylo založeno již v roce 1926. Sbírky rozšiřované průběžně o další materiály byly však provizorně uloženy v Ústavu pro hudební vědu a jejich správou byl pověřen Zdeněk Nejedlý… V roce 1976 bylo Smetanovo muzeum začleněno do Národního muzea v rámci nově založeného Českého muzea hudby. Před budovou je od roku 1984 umístěn pomník skladatele Bedřicha Smetany od Josefa Malejovského.
1931 – zemřel Eugène Ysaÿe, belgický houslový virtuos a skladatel (narodil se 16. července 1858). Ve dvanácti ho jako zázračné dítě objevil slavný houslista Henri Vieuxtemps a zařídil mu vyučování u svého žáka Henryka Wieniawského na konzervatoři v Lutychu. Později učil Eugèna i sám. Začínal v orchestru Benjamina Bilseho, ze kterého později vznikli Berlínští filharmonikové, v sedmadvaceti se stal sólistou francouzského souboru Concerts Colonne. Roku 1886 založil kvarteto nesoucí jeho jméno, soubor, kterému sladby věnovali skladatelé jako Claude Debussy, Camille Saint-Saëns, César Franck nebo Ernest Chausson. Nejvíce se však proslavil interpretacemi Bachových a Beethovenových skladeb. Později se ze zdravotních důvodů musel víc soustředit na pedagogickou činnost, vedení souborů a kompozici. V letech 1918 až 1922 byl ředitelem Symfonického orchestru v Cincinnati. Je autorem interpretačně mimořádně náročných Šesti sonát pro sólové housle. Z jeho žáků na bruselské konzervatořise nejvíc proslavil Nathan Milstein.
1928 – narodil se Burt Bacharach, americký skladatel populární a filmové hudby (zemřel 8. února 2023). V jeho chytlavých melodiích se prolínaly vlivy moderní vážné hudby a jazzu, pokoušel hranice, co pop ještě snese… Za soundtrack k westernu Butch Cassidy a Sundance Kid z roku 1969 získal Oscara. V roce 2012 mu prezident Barack Obama předalprestižní Gershwinovu cenu. Jeho učiteli kompozice byli Darius Milhaud a Bohuslav Martinů.
1926 – premiéru měla 1. symfonie f moll, op. 10 Dmitrije Šostakoviče, a to v provedení Leningradské filharmonie pod taktovkou Nikolaje Malka. Dokončil ji v 19 letech jako absolventskou skladbu na tamní konzervatoři. Překvapivě zralá kompozice představuje zajímavou a charakteristickou kombinaci živosti a vtipu na jedné straně a dramatu a tragédie na straně druhé.
1901 – narodil se Hyam Greenbaum, britský houslista, skladatel a dirigent (zemřel 13. května 1942). V roce 1936 založil televizní orchestr BBC, první svého druhu na světě, který hrál v úvodním programu, ve zkušebním přenosu, když 26. srpna 1936 začalo pravidelné britské televizní vysílání. Hrál pak i při oficiálním zahájení vysílání 2. listopadu 1936. Během dalších tří let uvedl v televizi ohromující počet 29 oper… Za války založil BBC Revue Orchestra, který hrál lehkou estrádní hudbu pro rozhlas ze své základny v Bangoru v severním Walesu… Greenbaum zemřel na problémy související s alkoholem. Hudební debut absolvoval v Brightonu v sedmi letech, když zahrál Beethovenův Houslový koncert. Od roku 1916 působil jako vedoucí druhých houslí v Queen’s Hall Orchestra, od roku 1923 do roku 1936 hrál na druhé housle a na klavír v Ďagilevově baletním souboru. V roce 1924 se navíc připojil jako sekundista ke smyčcovému kvartetu Brosa String Quartet…
1901 – narodil se Zdeněk Hůla, hudební teoretik a skladatel (zemřel 12. ledna 1986). V roce 1945 se stal profesorem na Pražské konzervatoři, kde vyučoval metodiku, harmonii a kontrapunkt. Externě působil i na Akademii múzických umění. Stal se jedním z nejvýznamnějších českých teoretiků hudby. V kompozici byl žákem Vítězslava Nováka, psal skladby k příjemnému poslechu, taneční skladby a operety. Jako sbormistr vedl řadu pražských pěveckých spolků.
1884 – zemřel Bedřich Smetana, skladatel, dirigent a pianista (narodil se 2. března 1824). Řadu vrcholných děl napsal už v době naprosté hluchoty. Sluch ztratil na vrcholu tvůrčích sil. Jeho tvůrčí schopnosti to ale neochromilo. A jelikož se musel vzdát veřejných aktivit, především dirigování, tak se jeho umělecká produktivita paradoxně značně zvýšila. Do posledního desetiletí života spadá téměř třetina tvorby… Cyklus šesti symfonických básní Má vlast vznikal od roku 1874. Během komponování první z nich, Vyšehradu, přišel Smetana definitivně o sluch. Blaník, poslední z básní, dokončil na jaře 1879. V hluchotě komponoval tedy nejen celou Mou vlast, ale rovněž České tance, kantátu Česká píseň, sbor Věno, duo Z domoviny, Pražský karneval, oba smyčcové kvartety, konečnou verzi Dvou vdov a opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna… Osm dokončených oper je vedle programních symfonických básní vrcholem jeho odkazu. Neméně pozoruhodná, i když méně často uváděná je i jeho romanticky založená a náročně stylizovaná klavírní tvorba pocházející z mladších let, kdy studoval nebo pak učil hru na klavír. Zcela zásadními a jedinečnými příspěvky do daného žánru jsou potom všechna tři Smetanova mimořádně závažná velká komorní díla – dva smyčcové kvartety a klavírní trio… V rodné Litomyšli strávil Smetana prvních sedm let života. Spadá do nich už i vystoupení při hudební akademii, kdy zahrál v klavírní úpravě předehru k Auberově opeře Němá z Portici. Na housle se učil už od čtyř let, brzy pak začal hrát i na klavír. Jako místa pobytu – s rodiči a za studií na různých gymnáziích samostatně – následují po Litomyšli v rychlejším sledu Jindřichův Hradec, Růžkovy Lhotice u Čechtic mezi Benešovem a Pelhřimovem, Jihlava, Německý Brod, Praha, Plzeň… a po maturitě a po roztržce s otcem, od devatenácti let, Praha. Po několika letech uměleckého působení ve Švédsku spojil od roku 1861 svůj život definitivně a naplno s Prahou a v ní s Prozatímním divadlem a s budovaným Národním divadlem. Byl také předsedou hudebního odboru spolku Umělecká beseda, který vznikl pro pěstování české kultury, a přijal místo sbormistra pěveckého spolku Hlahol. Poslední desetiletí života však strávil v ústraní v Jabkenicích. Jeho zásadní význam pro českou hudbu tkví zejména v jeho novátorském pojetí opery a symfonické básně, v jeho důrazu na propojení domácích a evropských dobových uměleckých podnětů a v jeho přínosu národní kulturní a politické emancipaci v roli sólisty, kapelníka, publicisty a organizátora hudebního dění. Smetana měl ze soudobých hudebních proudů zcela určitě značně blízko k novoněmecké škole kolem Liszta, a to pro její pokrokovost, nicméně zdaleka ne výhradně. Inspiroval se i francouzskou, italskou a slovanskou kulturou, ale hlavně si zakládal na vlastní osobitosti; chtěl být sám sebou. Veřejnost jen pomalu vnímala Smetanův individuální kompoziční jazyk jako styl, který by mohl naplňovat představu české národní hudby, a jeho samotného jako tvůrce a reprezentanta takové hudby. Ale nakonec se jím v české historii neochvějně stal.
1873 – narodil se František Picka, dirigent, varhaník, sbormistr a skladatel (zemřel 18. října 1918). V devadesátých letech působil jako ředitel kůru v kostele sv. Jakuba a od roku 1897 až do smrti v dominikánském kostele sv. Jiljí. Byl současně korepetitorem v Pivodově pěvecké škole a hudebním referentem časopisu Dalibor. V roce 1900 se z popudu šéfa opery Národního divadla Karla Kovařovice stal sbormistrem operního sboru a po dvou letech i třetím dirigentem. Nejprve řídil činoherní orchestr a baletní představení, od roku 1903 dirigoval i opery. Pro činoherní představení komponoval scénickou hudbu; složil okolo stovky titulů, včetně hudby téměř ke všem tehdejším inscenacím her Williama Shakespeara.
1861 – premiéru mělo moteto Ave Maria, římskokatolická liturgická skladba Antona Brucknera pro sedm hlasů bez doprovodu, s textem mariánské modlitby Zdrávas Maria. Moteto zaznělo poprvé jako offertorium mše v linecké katedrále. Bruckner už předtím složil stejnou modlitbu v roce 1856 pro soprán, alt, čtyřhlasý smíšený sbor, varhany a violoncello.
1856 – narodil se Emil Kozánek, hudební organizátor, hudebník a advokát (zemřel 31. října 1927), předseda pěveckého spolku Moravan v Kroměříži. Přátelili se s Antonínem Dvořákem a stál tedy i za kroměřížským provedením Dvořákovy kantáty Stabat Mater roku 1886, Svaté Ludmily v roce 1891 a Requiem roku 1892, vždy za skladatelova řízení.
1855 – narodil se Jan Nepomuk Wünsch, český hudební skladatel (zemřel 7. května 1950). Na Varhanické škole v Praze ho učil František Zdeněk Skuherský a mezi spolužáky byl tehdy i Leoš Janáček. Stal se ředitelem kůru v Unhošti, v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě, v Josefově a nakonec v katedrále svatého Ducha v Hradci Králové, kde setrval víc než padesát let. Dlouhodobě ovlivňoval hudební život ve městě, podílel se na založení Cyrilské jednoty a byl i jejím sbormistrem, řídil pěvecký sbor Eliška, spolupracoval s ochotnickými divadelními spolky Klicpera a Tyl a pořádal duchovní koncerty v Klicperově divadle. Základem jeho díla byla chrámová hudba. Zkomponoval dvě vánoční a šest normálních mší, tři requiem, čtyři Te Deum, oratorium Petrova skála, stovky drobnějších skladeb pro bohoslužebné účely, ale i hudbu světskou – písně, sbory, taneční skladby a zpěvohru Krasata. Byl pohřben na hřbitově v Pouchově. Hudbou žila celá jeho rodina. Bratr Josef Adel Wünsch byl také ředitelem kůru a skladatelem, synové Jan Maria, Dominik a Josef se rovněž věnovali hudbě jako klavíristé, varhaníci, sbormistři a hudební pedagogové. Významným hudebním pedagogem a skladatelem se stal zejména synovec Rudolf, syn Josefa Adela.
1845 – narodil se Gabriel Fauré, francouzský varhaník a skladatel (zemřel 4. listopadu 1924), jeden z předních francouzských autorů své generace, jehož hudební styl ovlivnil mnohé skladatele 20. století. Jeho hudba se stala spojnicí mezi koncem romantismu a modernismem; ze současníků ho obdivovali zejména P. I. Čajkovskij, Isaac Albéniz, Richard Strauss a Edward Elgar, ale i členové Pařížské šestky nebo Aaron Copland. Mezi jeho učitele patřil Camille Saint-Saëns, který se mu stal celoživotním přítelem. Byl mimo jiné sbormistrem v kostele Église Saint-Sulpice pod vedením skladatele a varhaníka Charlese-Marie Widora. Později zastával důležité posty varhaníka v kostele Église de la Madeleine a ředitele pařížské konzervatoře. Nespokojenými členy staré gardy konzervatorních pedagogů byl přezdíván Robespierre, protože modernizoval a rozšiřoval škálu vyučované hudby… Byl zakládajícím členem Société Nationale de Musique, založené roku 1871 s cílem propagovat novou francouzskou hudbu. Mezi další členy patřili Camille Saint-Saëns, Georges Bizet, Emmanuel Chabrier, Vincent d’Indy, Henri Duparc, César Franck, Édouard Lalo a Jules Massenet. Komponoval hlavně o prázdninách na venkově, většinou v hotelu u některého ze švýcarských jezer. Obdivoval a detailně znal hudbu Riharda Wagnera, jezdil do zahraničí na jeho opery, ale zůstal jedním z mála skladatelů své generace, kteří se nedostali pod Wagnerův hudební vliv. Mezi jeho žáky patřili Maurice Ravel, Florent Schmitt, Charles Koechlin, George Enescu nebo Nadia Boulanger.
1842 – narodil se Jules Massenet, francouzský skladatel (zemřel 13. srpna 1912), známý především svými dvěma nejčastěji uváděnými operami – Manon z roku 1884 a Werther z roku 1892. Oper však napsal více než třicet, v širokém rozpětí stylů od opéra-comique až po velkolepá zobrazení klasických mýtů, od romantických komedií po lyrická dramata. Komponoval i oratoria, kantáty a balety. Jeho ‚hudebními hrdiny’ byli Wagner a Berlioz, milovaným mistrem Ambroise Thomas. Jeho opera Le roi de Lahore, dokončená roku 1877, byla jedním z prvních nových děl, která byla uvedena v operním divadle Palais Garnier otevřeném o dva roky dříve. Hrála se pak po celé Evropě, v Londýně s hodnocením, že „…ačkoli není dílem geniálním v pravém slova smyslu, je dílem více než běžné hodnoty a obsahuje všechny prvky alespoň dočasného úspěchu.“ Evroský ohlas měla i opera Hérodiade, stejně jako Le Cid a samozřejmě Manon a Werther. U dalších děl byly ohlasy různé, nebo časově omezené. To platí i o jeho Klavírním koncertu. Psal však také duchovní díla a scénickou hudbu pro divadlo a složil mnoho písní… Během dvou desetiletí, kdy vyučoval na pařížské konzervatoři, patřili mezi jeho studenty například Gustave Charpentier a Ernest Chausson. Romain Rolland i Francis Poulenc považovali Masseneta za umělce, který měl vliv i na Debussyho impresionistickou operu Pelléas a Mélisanda.
1832 – premiéru měla opera buffa L’elisir d’amore (Nápoj lásky), dodnes oblíbené komické melodrama Gaetana Donizettiho. Hrálo se tehdy v Miláně v Teatro della Canobbiana, od roku 1894 známém jako Teatro Lirico, mezi roky 1998 až 2007 uzavřeném. Divadlo bylo považováno za scénu pro širší vrstvy než aristokratická La Scala, stojící nedaleko. Libreto napsal Felice Romani podle libreta Eugèna Scribeho k Auberově opere Le philtre.
1753 – narodil se Giovanni Battista Viotti, italský houslista (zemřel 3. březen 1824), jehož virtuozita byla proslulá a jehož skladatelské dílo se vyznačovalo přitažlivou lyrickou melodičností. Byl ředitelem francouzských a italských operních společností v Paříži a Londýně. V Paříži debutoval v Concert Spirituel 17. března 1782 a okamžitě se stal senzací. Nějakou dobu působil ve Versailles, než v roce 1788 založil pod patronací králova bratra Ludvíka Stanislava Xaverského, hraběte z Provence, novou operu – Théâtre de Monsieur. Uváděl tam mimo jiné opery svého přítele Luigiho Cherubiniho. V roce 1792 přesídlil do Londýna, kde debutoval v koncertní sérii Johanna Petera Salomona na Hanover Square. Úspěchy měl i jako ředitel nových Operních koncertů, jako hvězda benefičních koncertů pro Haydna (1794 a 1795) i jako úřadující manažer italské opery v King’s Theatre. V roce 1813 byl jedním ze zakladatelů Londýnské filharmonické společnosti. Přestože měl málo přímých žáků, byl vlivným houslistou a zakladatelem francouzské houslové školy 19. století. Učil mimochodem také Paula Aldaye a Augusta Duranowského. kteří ovlivnili Niccolu Paganiniho. Viottiho nejvýznamnějšími skladbami jsou jeho houslové koncerty, které ovlivnily Ludwiga van Beethovena. Napsal jich devětavacet.
1739 – narodil se Jan Křtitel Vaňhal (Johann Baptist Wanhal), český skladatel půsoící ve Vídni (zemřel 20. srpna 1813). V osmnácti nastoupil jako varhaník do zámeckého kostela v Opočně, později byl varhaníkem a ředitelem kůru v Hněvčevsi. V roce 1760 se o jeho nadání dozvěděla majitelka panství Nechanice hraběnka Schaffgotschová a vzala ho jej do Vídně, kde mu umožnila studium u předních hudebních pedagogů té doby; především ho tam učil kompozici Carl Ditters von Dittersdorf. Vaňhal se během pár tet stal jedním ze známých hudebníků Vídně. Získal si oblibu ve šlechtických kruzích a podařilo se mu také vykoupit z poddanství. Prolulost získal jako symfonik a jako skladatel chrámové a komorní hudby, ale i jako vyhledávaný klavírní pedagog, jehož klavírní skladby mimochodem patří dodnes mezi dobrý pedagogický materiál. Stal se také členem prestižního smyčcového kvarteta hrajícího ve složení Karl Ditters von Dittersdorf – první housle, Joseph Haydn – druhé housle, Wolfgang Amadeus Mozart – viola a Vaňhal – violoncello.
1679 – narodil se Giovanni Antonio Ricieri, psán také také Riccieri, Rizzieri nebo Rizieri, italský skladatel a pěvec – kastrát (zemřel 15. května 1746). V roce 1700 se usadil v Bologni, ale V letech 1722–1726 působil v Polsku, kde sloužil jako kapelník na dvoře Stanisława Mateusze Rzewuského. Komponoval oratoria a opery, mše, moteta, madrigaly, litanie, žalmy a kánony.