12. srpen
Svátek má Klára.
2024 – zemřel Zdeněk Pololáník, moravský skladatel a varhaník (narodil se 25. října 1935), autor koncertní i filmové, televizní a scénické hudby i hudby duchovní psané k praktickým liturgickým účelům římskokatolické církve; šlo o mešní hudbu, o hymny ke křesťanským světcům, desítky kostelních písní, úpravy vánočních koled atd. V letech 1990–1994 působil jako varhaník v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla, v roce 1990 založil na JAMU oddělení duchovní hudby a pedagogicky tam působil. Byl také ředitelem kůru a varhaníkem v Ostrovačicích u Brna. V roce 2005 vznikl Mezinárodní varhanní festival Zdeňka Pololáníka v České Třebové. Na JAMU v Brně studoval kompozici u Viléma Petrželky a Theodora Schaefera, po absolutoriu v roce 1962 se věnoval skladbě jako svobodnému povolání. Složil více než 700 děl. V 60. letech byl členem avantgardní brněnské skladatelské Skupiny A; vytvořil tehdy jednu z prvních elektronických skladeb v Československu. Zároveň byl vnímán jako vědomý pokračovatel Josefa Bohuslava Foerstra – základním znakem jeho hudby se postupně stalo poselství naděje a jasu, zakotvené v hluboké víře v Boha. Dosvědčuje to i celovečerní opera Noc plná světla premiérovaná v Moravském divadle Olomouc v roce 2013.
2015 – zemřel John Scott, anglický varhaník a sbormistr (narodil se 18. června 1956). V letech 1990 až 2004 dirigoval sbor katedrály svatého Pavla v Londýně, poté až do smrti vedl sbor mužů a chlapců kostela svatého Tomáše na Páté avenue v New Yorku. Vychovával nespočet mladých hudebníků a současně udržoval aktivní kariéru jako mezinárodní koncertní umělec. Vystupoval také při mnoha zvláštních příležitostech pro britskou královskou rodinu, včetně svatby prince Charlese a princezny Diany, 100. narozenin královny matky a zlatého jubilea královny Alžběty II. Nahrál desítky CD a sestavil chorály a žalmy, které publikoval v časopise The New St Paul’s Cathedral Psalter, později znovu vydaném pro celosvětovou distribuci pod názvem The Anglican Psalter.
2015 – zemřel Per Hjort Albertsen, norský skladatel, varhaník a pedagog (narodil se 27. července 1919). V letech 1947 až 1968 působil v kostele Panny Marie v Trondheimu, v letech 1968 až 1972 přednášel na Trondheimské univerzitě a v letech 1972 až 1983 byl rektorem hudební konzervatoře v Trøndelagu. Velká část jeho hudby byla napsána pro studenty.
2014 – zemřela Marta Boháčová, operní pěvkyně (narodila se 8. května 1936), v letech 1970–1991 členka souboru Národního divadla v Praze. Jejím hlavním oborem byl koloraturní soprán, ale zpívala i v českém repertoáru. Vyučovala na Pražské konzervatoři, na Vysoké hudební škole ve Frankfurtu nad Mohanem a byla docentkou na pražské Hudební fakultě AMU. Začínala v roce 1958 jako členka Pěveckého sboru Československého rozhlasu. Studovala na AMU u Přemysla Kočího.
1997 – zemřel Jack Delano, americký fotograf a skladatel (narodil se 1. srpna 1914). Studoval grafiku, fotografii a hudbu, violu a skladbu. Jako povolání se věnoval fotografii, ale vedle toho komponoval, jeho dílo zahrnuje orchestrální, komorní, vokální i instrumentální skladby a také vytvořil hudbu pro film Los Peloteros z roku 1953.
1992 – zemřel John Cage, americký experimentální skladatel (narodil se 5. září 1912), jedna z předních osobností poválečné avantgardy. Byl průkopníkem neurčitosti v hudbě a v nestandardním užívání hudebních nástrojů i průkopníkem elektroakustické hudby. Patří mezi nejvlivnější skladatele 20. století. K myšlence hudby ovládané náhodou, kterou začal komponovat v roce 1951, ho přivedlo studium indické filozofie a zenového buddhismu. V přednášce Experimentální hudba popsal v roce 1957 hudbu jako „bezúčelnou hru“. Byl mimo jiné průkopníkem preparovaného (připraveného) klavíru, jehož zvuk je pozměněn předměty umístěnými mezi strunami, na strunách nebo na kladívkách. Ve své hudbě místo sebevyjádření přinesl koncept otevřeného hudebního projevu, ve kterém posluchač, namísto aby byl bombardován skladatelovými záměry, má možnost najít své vlastní centrum. Zvuk přestal ilustrovat hudební fenomény a začal být sám sebou. Pauzy a ticho se staly stejně důležitými jako zvuk a hudební tóny dostaly stejnou důležitost jako hluky… Jeho nový koncept času a zvuku přinesl radikální odklon od tradičního hudebního myšlení. Disciplínu v hudbě definoval jako proces, ve kterém „všechno je možné“, ve kterém člověk nedělá, co chce. Například John Cage Organ Project Halberstadt prezentuje jeho kompozici Organ2/ASLSP (Co nejpomaleji), jejíž provedení většinou trvalo několik desítek minut. V Halberstadtu byla osmistránková partitura připravena pro varhanní koncert mající délku 639 let; začátek byl stanoven na rok 2000. Koncert má skončit 4. září 2640… Jeho nejznámější skladbou je 4’33”, kompozice skládající se z trojího otevření a zavření víka klavíru v přesně určených časových úsecích, aniž by za celou dobu byl zahrán jediný tón. Díky tomu, že jeho partnerem byl po většinu života choreograf Merc Cunningham, sehrál Cage také klíčovou roli v rozvoji moderního tance. Ve 30. letech dva roky studoval u Arnolda Schoenberga.
1985 – zemřel Marcel Mihalovici, rumunsko-francouzský skladatel (narodil se 22. října 1898). V roce 1919 se z Bukurešti přestěhoval do Paříže, aby studoval u Vincenta d’Indyho. Přátelil se tam s Bohuslavem Martinů a také s Conradem Beckem a Tiborem Harsanyim. Do volného sdružení zvaného Pařížská škola s nimi patřili také Alexandre Tansman a Alexandr Nikolajevič Čerepnin a rovněž výtvarní umělci. Mihalovici spoluzaložil Société de Musique de Chambre Le Triton. Byl zastáncem neoklasicismu, ale přijal i řadu podnětů od soudobých stylů s harmonickým jazykem sahajícím od chromatiky po serialismus. Jeho nekonvenční využití rytmických variací a instrumentální barvy ovlivnila rumunská lidová hudba.
1964 – zemřel Rudolf Maria Mandé, dirigent a skladatel (narodil se 12. ledna 1904), vyhledávaný klavírní doprovazeč zpěváků i instrumentalistů, autor scénické hudby. Dirigování vystudoval na Pražské konzervatoři u Rudolfa Karla, Pavla Dědečka a Otakara Ostrčila, vzdělání si rozšířil na Německé akademii hudby v Praze a na Akademii hudby ve Vídni. V roce 1928 se stal korepetitorem a dirigentem Národního divadla a v roce 1938 dirigentem orchestru a hudebním referentem Československého rozhlasu. Uplatňoval se také jako filmový herec, většinou v rolích pianistů.
1932 – narodil se Sergej Slonimskij (Sergei Slonimsky), sovětský skladatel, pianista a muzikolog (zemřel 9. února 2020). Byl autorem stovky skladeb. Jeho styl byl spíše eklektický; experimentoval s folklórem i s dvanáctitónovými technikami a novými formami notace. Využíval také formy a styly jazzu a neoromantické hudby. Od roku 1950 působil na Leningradské konzervatoři. Byl synem sovětského spisovatele Michaila Slonimského a synovcem rusko-amerického skladatele Nikolaje Slonimského.
1928 – zemřel Leoš Janáček (Leo Eugen Janáček), moravský skladatel a pedagog (narodil se 3. července 1854). Patřil do generace české hudební moderny, jeho nezvyklá melodika vycházela z lidové hudby moravských regionů, kterou sbíral, zejména ze Slovácka a Lašska. Celosvětovou proslulost si získaly některé jeho opery, nejhranější Její pastorkyňa, uváděná jako Jenůfa, také Káťa Kabanová, Věc Makropulos, Výlety páně Broučkovy, Příhody lišky Bystroušky, Z mrtvého domu nebo Osud; jeho první dvě opery Šárka a Počátek románu úspěšné nebyly. Také slavné jsou jeho orchestrálně-vokální díla Glagolská mše, Sinfonietta, rapsodie Taras Bulba a komorní skladby, především smyčcové kvartety nebo třeba Zápisník zmizelého. Narodil se jako deváté ze čtrnácti dětí. V Praze studoval na varhanické škole, z níž byl málem vyloučen kvůli kritice gregoriánské mše ředitele Skuherského. Spřátelil se tam s Antonínem Dvořákem. Podle vzoru jeho Slovanských tanců složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem Lašské tance. Byl sbormistrem českého spolku Umělecká beseda. Dalšího hudebního vzdělání se mu v následujících pěti letech dostalo v Lipsku a Vídni. V roce 1881 založil v Brně Varhanickou školu, kde se stal prvním ředitelem a která dnes nese jeho jméno. Po vzniku Československa působil spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky Mistrovské školy Pražské konzervatoře a v roce 1919 založil Konzervatoř Brno. Působil také jako dirigent a velmi brzy zahájil též svoji kariéru skladatele. Byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, korespondentem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Byl sbormistrem Brněnského a Pražského spolku Svatopluk. V roce 1925 mu Masarykova univerzita v Brně udělila čestný doktorát filosofie za celoživotní tvůrčí odkaz.
1925 – narodila se Sybil Michelow, jihoafrická pěvkyně a skladatelka litevsko-židovského původu (zemřela 5. ledna 2013). Debutovala v Londýně v roce 1958, koncertovala s předními orchestry a dirigenty ve Velké Británii i v zahraničí. Působila jako pěvecká pedagožka na Královské akademii dramatických umění. Byla autorkou scénické hudby ke dvěma Brechtovým hrám a k Dětským povídkám s hudbou pro Jihoafrickou vysílací společnost. Jejím motem bylo „Mluv, když zpíváš, a zpívej, když mluvíš.“
1895 – narodil se Miloš Smatek, skladatel a dirigent (zemřel 2. září 1974). Studoval ve Vídni hru na kontrabas a u Josefa Bohuslava Foerstera skladbu. Do roku 1919 působil jako kontrabasista vídeňských symfonických orchestrů. Po vzniku Československa byl krátce členem České filharmonie, pak se stal kapelníkem různých pražských kabaretních a operetních scén. Od roku 1932 pracoval jako filmový hudební skladatel a dirigent. Komponoval kabaretní popěvky, zpěvohry a operety i klasiku. Jeho jedinou operu Čachtická paní uvedlo Slovenské národní divadlo v roce 1931.
1885 – narodil se Alexander Albrecht, slovenský skladatel, dirigent a pedagog(zemřel 30. srpna 1958). Patřil ke generaci Mikuláše Moyzese, Viliama Figuše-Bystrého a Mikuláše Schneidera-Trnavského, byl jedním z prvních skladatelů 20. století z území dnešního Slovenska, jehož hudba byla známá také v zahraničí. Během studií na brtatislavkém gymnáziu se spřátelil s Bélou Bartókem a Ernestem von Dohnányim. V roce 1921 nastoupil na místo dirigenta a ředitele Církevního hudebního spolku v Bratislavě (Kirchenmusikverein zu St. Martin). Po ukončení činnosti spolku v roce 1952 se začal intenzivněji věnovat skladatelské práci. I po ukončení veřejné pedagogické aktivity zůstal v kontaktu s mladými hudebníky a rozšiřoval umělecký a estetický rozhled mnoha začínajících skladatelů. Autorsky vycházel z pozdně romantických pobídek, ale přetavil je zvláštním rukopisem lyrika se sklonem ke střídmosti, rovnováze a výrazové síle.
1882 – v New Yorku se oteřelo divadlo Yiddish Theater, a to uvedením operety Di Kishefmakhern (The Sorceress) od Abrahama Goldfadena.
1881 – narodil se František Hovorka, varhaník, sbormistr, skladatel a pedagog (zemřel 19. ledna 1929). Studoval soukromě u Zdeňka Fibicha a na Pražské konzervatoři hru na varhany u Josefa Kličky a skladbu u Karla Steckera. Působil jako varhaník a ředitel kůru v děkanském chrámu Panny Marie Sněžné a sbormistr rokycanských pěveckých spolků Záboj a Pěvecké sdružení. V době první světové války se stal kapelníkem a varhaníkem u 88. pěšího pluku v Szolnoku. I za války pořádal varhanní koncerty. Po válce dál koncertoval, založil vlastní hudební školu a učil zpěv na rokycanských středních školách.
1881 – narodil se Václav Vačkář, skladatel (zemřel 4. února 1954). Začínal jako hráč na křídlovku u vojenské hudby, poté působil jako sólista koncertního orchestru v carském Rusku, zástupce kapelníka u městské hudby v chorvatském Šibeniku a nakonec kapelník na ostrově Korčula. Vznik jeho nejúspěšnějších skladeb spadá do období let 1908 až 1912, kdy byl městským kapelníkem v Boskovicích na Moravě. Krátce působil jako houslista a trumpetista v České filharmonii, v roce 1919 na výzvu Otakara Ostrčila přešel do orchestru Vinohradského divadla, o dva roky později do Šakovy filharmonie. Po jejím rozpuštění přijal místo kapelníka v pražských biografech. Od roku 1930, po nástupu zvukového filmu, se věnoval už jen skladatelské a organizační činnosti. Jeho tvorba se stala ryzím projevem českého muzikantství. Napsal 332 skladeb. Nebylo snad jediné dechové nebo smyčcové kapely, která by je neměla v repertoáru. Nejznámější je Vzpomínka na Zbiroh.
1863 – narodil se Václav Kliment, operní pěvec – basista (zemřel 7. března 1918). Původním povoláním byl typograf a faktor v pražské knihtiskárně M. Schulze. Zpěv studoval u basisty Národního divadla Karla Čecha, v Praze ve škole manželů Loeweových a u Moritze Wallersteina. V listopadu 1892 se pohostinsky uvedl v Národním divadle v malé úloze Poustevníka ve Weberově Čarostřelci a v lednu 1893 v roli Krále ve Verdiho Aidě. Byl angažován a zůstal čtvrt století. V Bayreuthu se zúčastnil kursů wagnerovské interpretace, deklamaci a mimiku studoval u C. Wagnerové. Hostoval v Brně a v Plzni, soukromě vyučoval několik operních pěvců. Zastával funkci předsedy Ústřední jednoty českého herectva, zajímal se o režijní práci, ale ta mu nikdy nebyla svěřena. Jeho druhou manželkou byla herečka Národního divadla Leopolda Dostalová. Pohřben je na Olšanských hřbitovech.
1845 – v neapolském Teatro San Carlo měla premiéru opera Alzira, osmé dílo Giuseppa Verdiho. Pracoval na ní po dokončení opery Giovanna d’Arco. Italské libreto Salvatora Cammarana (mimo jiné libretisty Donizettiho Lucie z Lamermooru) je založeno na hře Alzire od Voltaira z roku 1736.
1812 – zemřel Jean-Joseph Rodolphe, alsaský skladatel, houslista a hráč na lesní roh (narodil se 14. října 1730). Působiul v Parmě od roku 1761 ve Stuttgartu, kde hrál v orchestru vévodského dvora. V roce 1767 se vrátil do Paříže; skládal hudbu pro divadlo – balety i opery – a také hudbu pro lesní roh. A vyučoval. Od roku 1798 byl profesorem na pařížské konzervatoři. Byl pařížským žákem Jeana-Marieho Leclaira.
1797 – zemřel Ignaz Franz Xaver Kürzinger, německý houslista, skladatel a dirigent (narodil se 30. ledna 1724). Působil v Uhrách jako polní trumpetista, v roce 1742 odešel do Berlína studovat skladbu u Carla Heinricha Grauna a v roce 1751 se stal kapelníkem v Mergentheimu. Od roku 1763 se usadil ve Würzburgu jako člen dvorního orchestru. Skladatelem se později stal i jeho syn Paul Ignaz Kürzinger.
1644 – narodil se Heinrich Ignaz Franz von Biber (zemřel 3. května 1704). Jeho skladatelským oborem byla jak duchovní, tak světská hudba. Přední místo mezi jeho skladbami zaujímají cyklus pro sólové housle zvaný Růžencové sonáty a pak Missa Salisburgensis à 53 voci, kolosální, pravděpodobně vůbec největší dochované dílo duchovní barokní hudby; rukopisná partitura mše byla znovuobjevena v 70. letech 19. století v domě zelináře v Salcburku… Byl prvním houslistou zámecké kapely v Kroměříži, v níž hrál tehdy na trubku Pavel Josef Vejvanovský, a od roku 1684 kapelníkem dvorního orchestru salcburského arcibiskupa. Za jeho skladby ho císař Leopold I. roku 1690 povýšil do šlechtického stavu. Jeho rozsáhlé dílo a obliba specifických harmonických postupů do jisté míry předznamenaly pozdější směry v barokní hudbě, které došly plného uplatnění v dílech Johanna Pachelbela či Johanna Sebastiana Bacha. Byl znám též jako houslový virtuos, což se projevilo i v jeho skladbách pro tento nástroj, často používá nekonvenční ladění (skordaturu – přeladění strun). Jeho technika levé ruky a smyčce byla mnohem vyspělejší než u soudobých italských skladatelů. Vynikal také v kontrapunktu, často psal plně polyfonní textury s velkým využitím vícehlasů. Jeho syn Carl Heinrich (1681–1749) se také stal kapelníkem ve službách salcburského biskupa a starší Anton Heinrich (1679–1742) tamtéž působil jako houslista.
1626 – pokřtěn byl Giovanni Legrenzi, italský varhaník a skladatel (zemřel 27. května 1690). Byl aktivní ve většině typů barokní hudby severní Itálie včetně opery, vokální chrámové hudby i hudby instrumentální. Jeho dílo upadlo neprávem v zapomenutí a bylo zastíněno jmény jeho žáků, Antonia Vivaldiho a Antonia Caldary, kteří dovedli k dokonalosti jeho myšlenky. Zasloužil se mimo jiné o rozvoj sonátové formy, které dal pevný řád. Dbal na zřetelné kontrasty mezi jednotlivými větami a předepisoval i tempa jednotlivých částí, což nebylo do té doby zvykem. V jeho sonátách pro dva i tři nástroje byly jednotlivé party prakticky rovnocenné. Jeho kantáty po formální stránce významně ovlivnily dílo Alessandra Scarlattiho. Služebně dosáhl až na post kapelníka chrámu sv. Marka v Benátkách.
1633 – zemřel Jacopo Peri, italský zpěvák, varhaník a skladatel (narodil se 20. srpna 1561), komponující na přechodu od renesančního k baroknímu stylu. Je tvůrcem první známé opery Dafné z roku 1597 a nejstarší opery dochované do dnešních dní, opery Euridice, z roku 1600… V roce 1587 se stal toskánským velkovévodou Ferdinand I., který pozval ke svému florentskému dvoru z Říma skladatele Emilia de‘ Cavalieri. O rok později získal u dvora stálé místo také Peri, nejprve jako zpěvák a hráč na cembalo a skladatel, a na konci 16. století také skladatel Giulio Caccini. Na základě rivality mezi třemi autory vznikaly skladby charakteristické pro hnutí nazvané Florentská camerata. Peri navazoval na reformní snahy Cameraty, sdružení hledajícího pro současné umění antickou dokonalost a experimentujícího s monodií, která se nakonec vyvinula v recitativ a árii. Mezi autory této generace byl i skladatel Jacopo Corsi. Peri a Corsi s básníkem Ottaviem Rinuccinim vytvořili v roce 1597 první dílo zcela nové formy: operu Dafne, tehdy ovšem označovanou jako favola in musica – hudební pohádka. Zbylo z ní jen pár fragmentů. Vrcholem Periho kariéry bylo uvedení nové favoly Euridice 6. října 1600 pod vedením de‘ Cavalieriho na svatebních slavnostech Marie Medicejské a francouzského krále Jindřicha IV… V roce 1609 napsal sbírku Le varie musiche, skládající se ze čtyř zhudebněných sonetů, devíti madrigalů, čtyř árií a jedné strofické variace. Peri složil také značné množství scénické hudby, intermedií divadelních her a užitnou hudbu pro dvorské účely. Jeho styl byl brzy považován za staromódní ve srovnání s díly relativně mladších reformních skladatelů, jako byl Claudio Monteverdi. Periho vliv na ně byl však značný.
1612 – zemřel Giovanni Gabrieli, italský skladatel a varhaník (narodil se 1557), v době stylového přechodu od renesance k baroku představitel Benátské školy. Studoval u svého strýce Andrey Gabrieliho, skladatele a varhaníka v benátské bazilice svatého Marka, a později u skladatele Orlanda di Lasso, který žil u mnichovského dvora Albrechta V. a který ho silně ovlivnil. Po návratu do Benátek se roku 1584 stal varhaníkem baziliky svatého Marka na místě uvolněném po odchodu Claudia Merula do Parmy. Po smrti svého strýce v roce 1588 převzal i místo skladatele. Zpočátku vydával skladby společně se skladbami strýce; když roku 1597 vydal první část sbírky Sacrae Symphoniae, obsahující vokální a instrumentální skladby pro šest až šestnáct hlasů, rázem se proslavil. Do Benátek za ním jezdili skladatelé hlavně z Německa – byli mezi nimi i Heinrich Schütz a Michael Praetorius.
1588 – zemřel Alfonso Ferrabosco starší, italský skladatel, člen aristokratické boloňské rodiny (pokřtěn 18. ledna 1543), jeden z prvních, kdo přinesl madrigalovou hudbu do Anglie. Jeho kompoziční styl byl konzervativní, většina jeho madrigalů do značné míry ignorovala progresivní vývoj v Itálii. Byl však z kompozičního hlediska zručný. Vedle madrigalů psal také duchovní hudbu, včetně motet, nářků a několika hymnů, vše ve vokálním stylu a cappella, a rovněž instrumentální hudbu: fantazie, pavany, galiardy a passamezza pro různé instrumentální kombinace včetně loutny a viol.
*********
A VĚDĚLI JSTE, ŽE v tento den také…
1919 – v Ostravě zahájilo činnost Národní divadlo moravsko-slezské, v letech 1941–1945 nesoucí název České divadlo moravskoostravské, 1945–1948 Zemské divadlo v Ostravě, poté Státní divadlo v Ostravě a od roku 1995 Národní divadlo moravskoslezské.
1881 – pražské Národní divadlo bylo 2 měsíce po slavnostním otevření poničeno požárem.