13. březen
Svátek má Růžena.
2025 – zemřela Sofia Gubajdulina, nejvýznamnější skladatelka přelomu 20. a 21. století, ruská umělkyně tatarského původu žijící poslední tři desetiletí v Německu (narodila se 24. října 1931). Nové kompoziční techniky a smysl pro instrumentaci a práci se zvukem propojovala s transcendencí a mystickým spiritualismem, s vědomím služby, pokorným přístupem k práci a duchovní hloubkou. V roce 1980 zkomponovala svůj první houslový koncert Offertorium, později dvakrát přepracovaný, pro Gidona Kremera; ten skladbu hojně prováděl po celém světě, čímž autorce zajistil mezinárodní pozornost a zakázky od mnoha interpretů a orchestrů v západní Evropě, USA a v Japonsku. Jako umělecká vizionářka a pravoslavná věřící zažívala v Sovětském svazu nejedno příkoří, ale přesto už na konci 80. let dosáhla mezinárodní slávy. Pro její odkaz je typická téměř úplná absence absolutní hudby. Její díla jsou téměř vždy o něčem, co přesahuje čistě hudební rovinu – mohl to být rituál nebo třeba instrumentální „akce“ či básnický text podpírající hudbu. Některé její partitury svědčí o intenzivním zaujetí mystickými myšlenkami, křesťanskou symbolikou nebo literaturou. Přesto lze její dílo jen stěží rozdělit na skladby sakrální a světské. Její tvorba zahrnuje řadu orchestrálních děl od pozdně sovětských děl jako Stimmen… verstummen… přes raná díla z postsovětského období jako Zeitgestalten a The Light of the End až po pozdní The Wrath of God, jeden z jejích nejsilnějších projevů. Dokončila také další dva houslové koncerty, několik koncertů pro violoncello a mnoho dalších koncertantních děl včetně jednoho pro její oblíbený free-bass akordeon a dalšího pro japonské nástroje se symfonickým orchestrem. Pro ni samotnou byly důležité především sborové a orchestrální skladby, snad nejvíce mohutný celovečerní diptych Janových pašijí a doprovodné skladby Johannes-Ostern z let 2000 až 2001. Věnovala se však i komorní hudbě. V roce 1992, po rozpadu SSSR, se přestěhovala do Německa, do malé vesnice v regionu Geest und Marsch Südholstein u Hamburku, kde žila do svých posledních dní.
2024 – zemřel Aribert Reimann, jeden z nejvýznamnějších německých skladatelů poválečné generace, pedagog a klavírista (narodil se 4. března 1936). V letech 1974 až 1983 byl profesorem na hamburské Musikhochschule se specializací na soudobou píseň a od roku 1983 působil ve stejné funkci na berlínské Vysoké škole umění. Komponoval zejména pro lidský hlas. Jeho operní tvorbu otevřel v roce 1965 titul Ein Traumspiel na text Augusta Strindberga v Kielu. Následovala Meluzína podle hry Yvana Golla, která měla premiéru na festivalu ve Schwetzingenu v roce 1971. Operou Lear napsanou na objednávku Bavorské státní opery v Mnichově si Aribert Reimann dokázal získat nejen odborníky a kritiky, ale pro osobitý styl i širší publikum. Dílo na shakespearovský námět bylo mezinárodně provedeno ve více než třiceti inscenacích. V červnu 2025 se v pražském Národním divadle uskutečnila jeho česká premiéra. Další projekt realizoval v letech 1990 až 1992 operou Das Schloß na motivy románu Franze Kafky. Premiéra opery Dům Bernardy Alby na text Federica Garcíi Lorcy se uskutečnila v Bavorské státní opeře v Mnichově v roce 2000. Od Vídeňské státní opery dostal objednávku na zkomponování opery Médeia podle hry Franze Grillparzera. Jeho poslední hudebně-divadelní dílo L’Invisible vycházející ze tří dramat Maurice Maeterlinka mělo premiéru na podzim roku 2017 v Deutsche Oper Berlin.
2004 – tenorista Luciano Pavarotti účinkoval ve svém posledním operním představení, v Pucciniho Tosce v newyorské Metropolitní opeře.
1999 – zemřela Bidu Sayão, brazilská sopranistka (narodila se 11. května 1902), účinkující mimo jiné v letech 1937 až 1952 v newyorské Metropolitní opeře. Od třicátých let, kdy debutovala v milánské Scale a v Paříži, byla vůdčí operní umělkyní v oboru lyrického koloraturního sopránu i v Evropě. Veřejné vystupování ukončila v roce 1957. Žila a zemřela v americkém státě Maine. Brazilská vláda založila v roce 2000 pěveckou soutěž Bidu Sayão International Vocal Competition.
1990 – zemřel Karl Münchinger, německý dirigent, především šéf Stuttgartského komorního orchestru v letech 1945 až 1987.
1980 – zemřel Tauno Pylkkanen, finský operní skladatel (narodil se 22. března 1918), za života přezdíván Severní Puccini. Je autorem více než deseti oper, ale také symfonií a symfonické fantazie, šesti symfonických básní, violoncellového koncertu, komorních děl, kantát, sborových cyklů, písní a filmové hudby. V letech 1960 až 1967 byl uměleckým ředitelem Finské opery. V 49 letech přestal komponovat.
1969 – narodila se Susanna Mälkki, finská dirigentka. Několik let byla hlavní violoncellistkou Göteborského symfonického orchestru, ale pozici opustila, aby se mohla věnovat dirigování. V letech 2002 až 2005 byla uměleckou vedoucí Stavangerského symfonického orchestru v Norsku, v letech 2006 až 2013 působila jako hudební ředitelka Ensemble InterContemporain, od té doby žila v Paříži. V roce 2006 debutovala s Novozélandským symfonickým orchestrem, o rok později se odehrál se Symfonickým orchestrem Saint Louis její severoamerický dirigentský debut. V roce 2011 dirigovala v milánské La Scale světovou premiéru opery Quartett od Lucy Francesconiho; stala se tak první ženou v historii tohoto divadla, která dirigovala operní produkci. V prosinci 2016 debutovala jako dirigentka v Metropolitní opeře, a to v tamní první inscenaci opery Láska na dálku Kaiji Saariaho; je čtvrtou dirigentkou, která vedla inscenaci v Met, a první dirigentkou, která se objevila v přenosech do kin v cyklu Metropolitní opery Live in HD. Několik let byla hlavní hostující dirigentkou Los Angeles Philharmonic a v letech 2016 až 2023 šéfdirigentskou Helsinské filharmonie. Dirigování studovala na helsinské Sibeliově akademii u Jormy Panuly a Leifa Segerstama, vedl ji i Esa-Pekka Salonen. Od roku 2025 sama na Sibeliově akademii vyučuje.
1968 – zemřel Bohumír Pokorný, skladatel, ředitel kůru a folklorista (narodil se 8. listopadu 1877). Studoval tři roky na Varhanické škole v Brně ve třídě Leoše Janáčka. Po ukončení studií přijal místo ředitele kůru v Jaroměřicích nad Rokytnou a poté odešel do Telče, kde působil jako ředitel kůru padesát let. Aktivně se podílel na tamním kulturním dění. Jako sbormistr spolku Smetana nastudoval i operu Hubička. Učil hudbu na gymnáziu a působil i jako soukromý učitel.
1963 – premiéru měla v New Yorku opera Long Christmas Dinner autorů Paula Hindemitha a Thorntona Wildera.
1954 – světovou premiéru měl balet Sůl nad zlato s hudbou Jana Hanuše, a to v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. Byl uveden i v Praze a Ostravě. Námětem je známá pohádka Boženy Němcové.
1952 – narodil se Wolfgang Rihm, německý skladatel (zemřel 27. července 2024), jeden z nejvlivnějších poválečných evropských komponistů, autor pěti set děl a hudební ředitel Institutu nové hudby a médií na Hudební univerzitě v jeho rodném Karlsruhe. Zejména jeho raná díla byla považována za revoltu proti generaci vůdčích avantgardistů, jako byli Pierre Boulez nebo Karlheinz Stockhausen, jinak také jeden z jeho učitelů. Psal takzvanou Novou hudbu, ale také skladby, které vycházejí jakoby z hudby minulých století: oratorium Deus Passus blízké odkazu Johanna Sebastiana Bacha, orchestrální skladby brahmsovského zvuku a gest a komorní hudbu navazující v něčem na Roberta Schumanna. Jeho kompozice jsou pro někoho příliš tradiční, pro jiného ale příliš moderní. Jsou avantgardní, ale hodí se stejně tak pro festivaly Nové hudby, jako pro abonentní koncerty nebo náboženské slavnosti. Jeho komorní opera Jakob Lenz se stala jedním z nejčastěji uváděných děl současného hudebního divadla v Německu. Následovala řada velkých oper, jako Oidipus nebo Dobytí Mexika, ale také koncertantní díla, písně a smyčcové kvartety… Četné texty, které zhudebnil, naznačovaly šíři jeho kulturního rozhledu: sahají od Homéra přes Hölderlina a Goetha po Rilkeho, Botha Strausse a Durse Grünbeina. V červenci 2010 měla na Salcburském festivalu první uvedení jeho opera Dionýsos. Inscenaci zvolil časopis Opernwelt světovou premiérou roku. Za svého života byl také členem představenstva Svazu německých skladatelů a Německé hudební rady a členem dozorčí rady Společnosti pro hudební interpretaci a mechanickou reprodukci, byl hudebním poradcem Deutsche Oper Berlin a spoluvydával hudební časopis Melos.
1949 – narodila se Julia Migenes, americká sopranistka. Hrála v původní broadwayské inscenaci dlouhá léta uváděného muzikálu Šumař na střeše (Fiddler on the Roof), ztvárnila Cibolettu ve filmu Eine Nacht in Venedig z roku 1973 a hrála také ve filmu Carmen z roku 1984.
1936 – premiéru měla opera Œdipe, kterou zkomponoval rumunský skladatel George Enescu (1881–1955) na motivy mytologické pohádky Král Oedipus. Autorem francouzského libreta byl Edmond Fleg. První provedení se uskutečnilo v Paříži, kde autor, působící také jako dirigent a houslista, žil.
1918 – zemřel César Antonovič Kjui, (César Cui), ruský armádní důstojník, autor knih o vojenství, skladatel a hudební kritik (narodil se 18. ledna 1835). Byl členem Ruské pětky (Mocné hrstky, kučkistů), skupiny usilující v duchu ruského romantického nacionalismu o komponování specificky ruské hudby, neimitující starší západoevropskou hudbu. Patřili do ní Milij Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij, Nikolaj Rimskij-Korsakov a Alexander Borodin. Ani jeden z nich nebyl skladatelem z povolání a vesměs byli hudebními samouky. Kjui pocházel z římskokatolické rodiny francouzského a polsko-litevského původu a ve Vilniusu se učil u polského skladatele Stanisława Moniuszka. Proslavil se jako autor oper, z nichž je nejznámější Vězeň z Kavkazu podle Puškinovy předlohy.
1913 – narodila se Zora Šemberová, česká tanečnice, taneční pedagožka a choreografka (zemřela 8. října 2012). Působila v Zemském divadle v Brně (1922–1928 a 1932–1941), kde tančila v roce 1938 Julii v choreografii Ivo Váni-Psoty ve světové premiéře Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Dále měla angažmá v pražském Novém německém divadle a v pařížském Gaumont-Palace, v pražském Národním divadle (1943–1959), v Laterně magice a na tanečním oddělení Pražské konzervatoře, kde vyučovala lidový a od roku 1949 i klasický tanec… Nakonec od roku 1968 působila v Austrálii – na Flinders University v Adelaide a jako zakladatelka a umělecká vedoucí souboru Australian Mime Theatre. Se svým partnerem Jensem Rainerem Radokem, bratrancem režiséra Alfreda Radoka, hodně cestovala; v letech 1981–1986 žila v thajském Bangkoku.
1900 – zemřel Jan Ondříček, houslista, kapelník a pedagog (narodil se 6. května 1832). Mladý Antonín Dvořák ho připravoval na varhanickou školu a pomáhal mu s úlohami. Po studiích učil hru na housle a klavír, byl ladičem pian a kapelníkem. V roce 1871 ho angažoval Pavel Švanda ze Semčic pro letní arénu na pražském Smíchově a na zájezdy po českých městech.
1899 – narodil se Pančo Vladigerov, bulharský skladatel a klavírista (zemřel 8. září 1978). Učil se u bulharského hudebního skladatele Dobri Christova, žáka Antonína Dvořáka. Později studoval na Staatliche Akademische Hochschule für Musik v Berlíně, kde ho měl na skladbu rusko-švýcarský skladatel Paul Juon a na klavír Karl Heinrich Barth. Stal se hudebním ředitelem Deutsches Theater, kde úzce spolupracoval se slavným režisérem Maxem Reinhardtem. Roku 1932 se vrátil do Sofie, kde se stal profesorem na hudební akademii a významným pedagogem. Jeho žákem byl například pianista Alexis Weissenberg, kterého vedl od jeho tří let. Pozici národního autora mu zajistila hlavně jeho rapsodie Vardar, někdy zvaná též Bulharská rapsodie. Oceňovaná je i Židovská poema, za kterou získal od bulharské vlády Dimitrovovu cenu, tehdy nejvyšší umělecké ocenění. Napsal i jednu operu a jeden balet. Kombinoval klasickou hudbu s motivy bulharského folklóru. Měl ještě bratra-dvojče, Lubena Vladigerova, který se stal houslistou.
1890 – narodil se Fritz Busch, německý dirigent (zemřel 14. září 1951). V drážďanské Státní opeře, kde působil v letech 1922 až 1933, uvedl světové premiéry oper Richarda Strausse, Ferruccia Busoniho, Paula Hindemitha, Kurta Weilla a dalších klasiků 20. století. Dirigoval také na festivalech v Bayreuthu a Salcburku. V Buenos Aires ve 30. a 40. letech po několik operních sezón vedl Teatro Colón, dirigoval v New Yorku a Londýně, řídil Dánský rozhlasový symfonický orchestr a Stockholmskou filharmonii. V Glyndebourne na jihu Anglie byl ve spolupráci s divadelním režisérem Carlem Ebertem zakládajícím hudebním ředitelem tamního letního operního festivalu.
1883 – narodil se Enrico Toselli, italský klavírista a skladatel (zemřel 15. ledna 1926). Veřejně vystoupil poprvé ve Florencii v deseti letech a vyvolal nadšený obdiv. Ve čtrnácti letech nastartoval oslnivou kariéru koncertního klavíristy v Itálii, hlavních evropských městech a také v Alexandrii a Severní Americe. Později se usadil ve Florencii, kde vyučoval a skládal. Zkomponoval řadu písní, z nichž nejpopulárnější se stala Serenata Op. 6 Rimpianto č. 1 známá pod názvem Toselliho serenáda. Skutečného věhlasu se dočkal hlavně díky mezinárodnímu skandálu, oženil se totiž s bývalou korunní princeznou saskou, arcivévodkyní Luisou Toskánskou a manželkou Fridricha Augusta III. Saského. Manželství trvalo jen pět let a Toselli z něho vytěžil velmi úspěšnou knihu vzpomínek.
1877 – zemřel Cristóbal Oudrid, španělský klavírista, dirigent a skladatel (narodil se 7. února 1825). Napsal víc než stovku úspěšných zarzuel a hudebních komedií, často ve spolupráci s jinými autory. Společně se skladateli Franciscem Barbierim, Joaquínem Gaztambidem, Rafaelem Hernandem a Josém Inzengou založili v roce 1851 společnost Sociedad Artística Musical, která si vzala za úkol obnovu španělské národní hudby vůbec a zarzuely zvláště. V roce 1860 byl jmenován šéfdirigentem orchestru divadla Teatro del Circo. Kromě toho řídil i orchestr v Teatro de la Zarzuela, stal se sbormistrem italské operní společnosti Compañia de Ópera Italiana, která působila v Teatro Real, kde se pak stal v roce 1870 hudebním ředitelem.
1873 – narodil se Karel Bastl, skladatel (zemřel 24. října 1918). Byl bratrem houslisty a pedagoga Josefa Bastla. Studoval na Pražské konzervatoři housle u Antonína Bennewitze a skladbu u Karla Kovařovice. Stal se členem orchestru Národního divadla a od roku 1901 koncertním mistrem České filharmonie. Kromě toho vyučoval soukromě hudbu.
1860 – narodil se Hugo Wolf, rakouský skladatel (zemřel 22. února 1903). Na klavír a na housle ho začal učit otec, pak navštěvoval místní školu, hrál v domácím orchestru, pak na housle a varhany při bohoslužbách a začal komponovat, vše ale zatím bez úspěchu a provázené konflikty s autoritami. Ve Vídni studoval u Wilhelma Schennera hru na klavír a kompozici u Roberta Fuchse a později Franze Krenna. Spřátelil se i se svým studijním kolegou Gustavem Mahlerem. Získal místo dirigenta v Salcburku, brzy se ale nepohodl s nadřízenými a vrátil se do Vídně. Nejistoty provázely i jeho komponování ve všech žánrech kromě písní. Ale i tam nastalo zklamání, když v roce 1879 ukázal několik písní Brahmsovi, který mu poradil, aby se zdokonalil ve kontrapunktu. Obrat nastal v jeho sedmadvaceti, když mu vydavatel uveřejnil dvanáct písní. Vstoupil do tvůrčího období, v listopadu 1890 už měl na kontě víc než sto sedmdesát písní. Kromě nich napsal i Italskou serenádu a operu Corregidor, která byla uvedena v roce 1896 v Mannheimu. V necelých čtyřiceti ho začal opouštět rozum vlivem dřívější nákazy syfilis a byl přijat do psychiatrického ústavu.
1853 – narodil se Josef Jeřábek, skladatel a publicista (zemřel 30. června 1914). Vystudoval ČVUT, ale pod vlivem strýce, typického českého kantora, se věnoval hudbě. Studoval soukromě a byl silně ovlivněn Zdeňkem Fibichem a Antonínem Dvořákem. Stal se soukromým učitelem hudby a hudebním referentem Národních listů, Varyta a Času. Byl také sbormistrem smíchovského pěveckého sboru Lukes. Patřil k horlivým zastáncům české národní hudby a bojoval proti vlivu Richarda Wagnera. Sympatizoval se studentským a dělnickým hnutím Omladina. Napsal šest desítek skladeb nesoucích opusové číslo a vedle toho celou řadu drobnějších bez označení. Jeho věci se sice hrály, ale většího úspěchu se nedočkal. Když mu Karel Kovařovic vrátil operu Svatba na Klecanech, napsal do časopisu Nájemník polemickou stať na obranu opomíjených skladatelů.
1845 – premiéru měl Houslový koncert e moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, v té době šéfdirigenta Orchestru lipského Gewandhausu. Právě tam se uskutečnilo první provedení díla s Ferdinandem Davidem, koncertním mistrem tělesa a autorovým přítelem jako sólistou. Skladatel nemohl dirigovat kvůli nemoci, premiéru řídil dánský skladatel Niels Gade. Mendelssohn poprvé dirigoval koncert až 23. října 1845, opět s Ferdinandem Davidem jako sólistou.
1817 – narodil se Matěj Sojka, varhaník a skladatel (zemřel 12. února 1740). Byl hudebníkem ve službách hraběte Caretto-Milesima na zámku v rodné obci Vilémov. Přes četné nabídky zůstal v jeho službách až do smrti. Zkomponoval na 300 skladeb v oblasti nejen chrámové, ale i komorní a symfonické hudby. Styl jeho hudby je blízký Josephu Haydnovi. Sojkovy chrámové skladby byly rozšířeny na českých a moravských kůrech.
1797 – premiéru měla Médea, opéra-comique Luigiho Cherubiniho. Uskutečnila se v pařížském divadle Théâtre Feydeau.
1752 – narodil se Josef Rejcha, skladatel, dirigent a violoncellista (zemřel 5. března 1795). Jako chlapec zpíval v křižovnickém klášteře, v kostele svatého Františka Serafinského u Karlova mostu v Praze. Tam se také naučil hrát na violoncello, klavír a varhany. Získal angažmá jako první violoncelista knížecí kapely Öttingen-Wallersteinů ve Švábsku a stal se tak kolegou řady dalších českých hudebníků. Působil tam 11 let a přivedl do ní jako flétnistu i synovce, později mnohem slavnějšího skladatele Antonína Rejchu. Podnikal velmi úspěšná koncertní turné po Německu s houslistou Antonínem Janičem, v lednu roku 1778 navštívili Salcburk a společně s Nannerl Mozartovou přednesli Divertimento z Klavírního tria B-dur zkomponovaného jejím bratrem Wolfgangem Amadeem – kromě uznání otce sourozenců Leopolda Mozarta si za to vysloužili i pozvání na rodinnou oslavu Wolfgangových 22. narozenin. V roce 1785 se stal koncertním mistrem a ředitelem kurfiřtské kapely v Bonnu a od roku 1789 řídil i orchestr bonnské dvorní Opery. V těchto funkcích byl nadřízeným mladého Ludwiga van Beethovena, který v obou orchestrech účinkoval do roku 1792, tehdy jako řadový hráč na violu. V roce 1794 se Rejcha stal kapelníkem arcibiskupského orchestru v Kolíně nad Rýnem. Byl velmi plodný skladatel. Patřil k mannheimské škole, kterou z českých hudebních skladatelů představoval hlavně Jan Václav Stamic. Dnes se z jeho díla uvádějí hlavně koncerty pro violoncello, violu a pro dechové nástroje, případně drobné komorní skladby.
1746 – narodil se Maurus Haberhauer, český řádový skladatel a pedagog (zemřel 18. února 1799). Po studiích na jezuitském gymnáziu v Brně vstoupil do řádu benediktínů a stal se mnichem a varhaníkem v klášteře v Rajhradě. V letech 1778–1783 byl ředitelem kůru a významně se zasloužil o rozkvět rajhradské hudební kultury. Byl velmi plodný skladatel. Zkomponoval na pět desítek mší a mnoho dalších církevních i světských skladeb. Jeho oblíbeným nástrojem byl anglický roh, pro který napsal i koncert s orchestrem. Skladby se dochovaly nejen v rajhradském klášteře, ale i v Brně, ve Vyškově a ve Znojmě. Kromě vlastních skladeb pořizoval do rajhradské sbírky soudobé symfonie Christiana Cannabicha, Karla Ditters von Dittersdorfa, Josepha Haydna, Georga Melchiora Hoffmanna, Jana Křtitele Vaňhala nebo Georga Christopha Wagenseila. Uváděl také díla italských autorů včetně operních árií vrcholných skladatelů jako byli Niccolò Jommelli, Tommaso Traetta, Antonio Mazzoni, Baldassare Galuppi, Antonio Sacchini. Působil i jako učitel skladby, jeho nejznámějším žákem byl Wenzel Müller.
1700 – narodil se Michel Blavet, francouzský flétnista a skladatel (zemřel 28. října 1768). Už od chlapeckých let byl oslavován jako nejlepší francouzský flétnista. S protekcí vévody von Levis den Posten se stal jedním z prvních flétnistů Pařížské opery. V roce 1732 byl jmenován superintendantem hraběte z Clermontu, toto místo zastával až do své smrti. Roku 1738 byl navíc členem královské kapely ve Versailles a roku 1740 vstoupil do orchestru Pařížské opery. Ústředním bodem v jeho skladatelském díle je příčná flétna.