14. duben

Svátek má Vincenc.

2025 – zemřel Peter Seiffert, německý tenorista (narodil se 4. ledna 1954). Od roku 1980 působil v Deutsche Oper Berlin, kde ztvárnil 26 rolí ve více než 300 představeních. Poslední vystoupení tam měl v roce 2019 v úloze Tannhäusera. Debutoval v roce 1978 v Deutsche Oper am Rhein v Reimannově Learovi. Mezinárodním průlomem se stal jeho Lohengrin v Berlíně v roce 1990. Vystupoval pak na prestižních scénách, jako je Vídeňská státní opera, Královská opera v Londýně a Metropolitní opera v New Yorku. Rozpětí jeho úkolů sahalo od mozartovských rolí přes Lenského v Evženu Oněginovi, Gounodova Fausta a Jeníka v Prodané nevěstě až po Verdiho Otella a wagnerovské postavy. I hrdinné postavy zpíval s lyrickým italským zabarvením. V dětství zpíval v chlapeckém sboru, jeho otec Helmut Seiffert byl operní pěvec.

2013 – zemřel Sir Colin Davis, anglický dirigent (narodil se 25. září 1927), během kariéry především v letech 1970–1985 hudební ředitel Královské opery Covent Garden, v letech 1983–1993 šéfdirigent Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a v letech 1995–2006 šéf London Symphony Orchestra, se kterým nicméně spolupracoval už od roku 1959. Pravidelným hostem byl zejména u Boston Symphony Orchestra, Newyorské filharmonie a Staatskapelle Dresden. Jako učitel působil na Královské hudební akademii v Londýně a na Landesgymnasium für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech. Měl široký repertoár, ale obzvlášť spjatý byl s dílem Mozartovým, Berliozovým, Elgarovým, Sibeliovým, Stravinského a Tippettovým.

1986 – zemřel Ladislav Vachulka, varhaník, cembalista, organolog a pedagog Pražské konzervatoře (narodil se 27. března 1910). Vystudoval hudební vědu a estetiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a přivydělával si hrou na varhany, především v pražském kostele sv. Vojtěcha. Vedl amatérský taneční orchestr Smiling Boys, složený ze studentů ubytovaných většinou v budově pobočky YMCA v Praze. Po jeho rozpadu vystupoval s hudebními skupinami, například se Settlery, které doprovázel na klavír, ale také se souborem Pro arte antiqua, Symposium musicum nebo Rožmberskou kapelou. Jako referent Státního památkového úřadu měl na starosti dohled nad rekonstrukcemi historických varhan. Za okupace se také tajně podílel na záchraně historicky cenných zvonů zrekvírovaných nacisty. V souvislosti s procesem proti Miladě Horákové byl několik měsíců ve vazbě, ale soud ho nakonec zprostil obvinění. Na konzervatoři pak učil dějiny hudby, varhany a akordeon.

1978 – narodil se Jiří Kadeřábek, skladatel kombinující různé kompoziční přístupy od klasických přes integraci principů nebo fragmentů historické, jazzové, popové a rockové hudby po využívání techniky počítačem podporované skladby. Často pracuje s mikrointervaly a s nahranými reálnými zvuky i s různými divadelními prvky. Jiří Bělohlávek s BBC Symphony Orchestra uvedl v roce 2010 jeho skladbu In me la morte a o dva roky později, v Londýně a na Pražském jaru, skladbu nazvanou C. Kadeřábek je autorem opery Kafkovy ženy a opery Žádný člověk uvedené v Národním divadle a na festivalu Globale v Brémách a filmově zaznamenané. Pro Divadlo Minor složil hudbu ke hře pro děti Broučcia a ke hře Kocourkov. Velký vliv na něj zpočátku měla silná a živá folklorní tradice rodného valašského regionu. Hrál, zpíval a později skládal jazzovou, rockovou a populární hudbu. Věnoval se též literární, výtvarné, scénické a filmové tvorbě. V Praze studoval nonartificiální skladbu a klavír na Konzervatoři Jaroslava Ježka a klasickou artificiální skladbu na Akademii múzických umění.

1957 – narodil se Michail Pletněv (obvykle Mikhail Pletnev, ale správně podle ruského originálu Pletňov / Pletnyov), ruský klavírista a dirigent. V jednadvaceti získal v roce 1978 zlatou medaili na Mezinárodní Čajkovského soutěži; ocenění mu vyneslo mezinárodní uznání a přitáhlo celosvětovou pozornost. Už následující rok proto debutoval ve Spojených státech. Jako dirigent debutoval v roce 1980. Kontakt se sovětským reformním vůdcem Michailem Gorbačovem, navázaný v roce 1988 po vystoupení ve Washingtonu během summitu velmocí, mu pomohl v roce 1990 k založení Ruského národního orchestru, prvního soukromého v Rusku od roku 1917. Celé desetiletí byl jeho šéfdirigentem, poté zůstal jeho uměleckým ředitelem. Vytvořili řadu nahrávek u firmy Deutsche Grammophon; většinou ruskou hudbu, ale v roce 2007 natočili rovněž kompletní Beethovenovy symfonie. Pletněv koncertuje i sólově a také komponuje. Hovoří se o něm jako o přirozeném dědici tradice, jejímž příkladem byli Rachmaninov a Prokofjev, Na Moskevské ústřední hudební škole byl v mládí jeho spolužákem klavírista Ivo Pogorelić, s nímž navázal trvalé přátelství.

1956 – narodila se Barbara Bonney, americká sopranistka, která vynikla zejména v operách W. A. Mozarta a Richarda Strausse a také v koncertním písňovém repertoáru. Jako dospívající hrála v Portlandském symfonickém mládežnickém orchestru na violoncello. Během studia na Mozarteu v Salcburku přešla z violoncella na zpěv. V roce 1979 se stala členkou Státního divadla v Darmstadtu, kde debutovala jako Anna ve Veselých paničkách windsorských. Vystupovala v Německu a po celé Evropě, a to i v Královské opeře Covent Garden v Londýně a v milánské La Scale. Roku 1987 debutovala v Metropolitní opeře ve Straussově Ariadně na Naxu v roli Najády a ve Vídeňské státní opeře jako Sofie v Růžovém kavalírovi. Její diskografie obsahuje desítky titulů včetně více než tuctu recitálů. Umělkyně se stala členkou Královské švédské akademie hudby a hostující profesorkou na Královské akademii hudby v Londýně, členkou fakulty Amerického institutu hudebních studií v rakouském Grazu a členkou fakulty Univerzity Mozarteum v Salcburku, kde si ńavíc otevřela v roce 2011 butikový obchod s oblečením. Značka dostala název Bonney & Kleid.

1951 – narodil se Julian Lloyd Webber, britský sólový violoncellista, dirigent a moderátor, bývalý ředitel Královské konzervatoře v Birminghamu a zakladatel hudebního vzdělávacího programu In Harmony. Debutoval jako profesionální violoncellista v londýnské Queen Elizabeth Hall v září 1972, kdy v Londýně poprvé provedl violoncellový koncert Sira Arthura Blisse. Mezi jeho nahrávkami vynikají Elgarův Violocellový koncert pod taktovkou Yehudiho Menuhina, Dvořákův Koncert h moll s Václavem Neumannem a Českou filharmonií, Čajkovského Rokokové variace s Londýnským symfonickým orchestrem pod taktovkou Maxima Šostakoviče a koncertantní skladby Benjamina Brittena a Williama Waltona s Nevillem Marrinerem a Academy of St Martin in the Fields… Je mladším bratrem skladatele Andrewa Lloyda Webbera.

1932 – premiéru měla taneční adaptace Jeux d’Enfants (Dětských her) Georgese Bizeta, kterou připravili Léonide Massine a Joan Miro. V Opéra de Monte-Carlo projekt uvedl soubor Ballet Russe de Monte-Carlo. Dětské hry jsou cyklem dvanácti skladeb pro klavír na čtyři ruce, dokončeným roku 1871. Partitura, jedno z nejoblíbenějších Bizetových děl, byla věnována slečnám Markétě de Beaulieu a Fanny Gouin, dětem z příbuzenství Bizetovy manželky.

1929 – narodil se Paavo Berglund, finský dirigent a houslista hrající levou rukou (zemřel 25. ledna 2012). V letech 1949 až 1958 působil jako houslista ve Finském rozhlasovém symfonickém orchestru. Na přelomu 40. a 50. let založil vlastní komorní orchestr a pak Helsinský komorní orchestr, který vedl patnáct let. Od roku 1955 byl zástupcem dirigenta Finského rozhlasového symfonického orchestru a v letech 1962 až 1971 jeho šéfdirigentem. V roce 1975 se stal hudebním ředitelem Helsinské filharmonie.

1919 – narodil se Karel Berman, operní pěvec (zemřel 11. srpna 1995), činný také jako skladatel a režisér. Od roku 1943 do roku 1945 byl z rasových důvodů vězněn v nacistických koncentračních táborech, nejprve v Terezíně, kde se jako zpěvák, režisér a skladatel podílel na práci vězeňského divadla, potom v Osvětimi, Kauferingu a Allachu u Dachau. V letech 1946–1948 působil v opavské opeře, v dalších pěti letech pracoval jako pěvec a režisér operního souboru Městského divadla v Plzni a od roku 1953 byl angažován jako sólista a později i jako režisér opery Národního divadla v Praze. Za čtyři desítky let účinkoval ve třech tisících představení a nastudoval řadu operních inscenací. V jeho obsáhlém repertoáru figurovali Mozart, Rossini, Weber, Wagner, Verdi, Smetana, Dvořák, Musorgskij, Janáček, Stravinskij, Martinů a další mistři. Jako jeden z prvních ve své době se v tuzemsku soustavně věnoval i předklasickému repertoáru – s Pražským komorním orchestrem a souborem Ars rediviva… V letech 1961–1971 vyučoval na pražské konzervatoři a od roku 1964 na AMU. Byl rovněž talentovaným překladatelem libret: uplatňoval nejen zkušenosti vokalisty, ale i humor a fantazii.

1914 – narodil se Jiří Reinberger, varhanní virtuos, varhanní a varhanářský expert, hudební pedagog a skladatel (zemřel 28. května 1977). Významně přispěl k prosazení varhan jako plnocenného koncertního nástroje v období komunismu, které varhanám coby původně liturgickému nástroji nepřálo. Založil moderní českou interpretační školu, v jeho revizi vyšla tiskem řada skladeb české varhanní literatury. Koncertoval doma i ve světě, působil jako odborný poradce při stavbě varhan firmy Rieger-Kloss v Bukurešti, Káhiře, Moskvě, Leningradu, Tallinnu, Toronto a na dalších místech, podle jeho návrhu byl postaven nový nástroj v pražském Rudolfinu. Od roku 1946 vyučoval na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze, stál též u vzniku Mezinárodních varhanních mistrovských kurzů Akademie múzických umění v Praze (1969), které stejně jako obdobné kurzy v Curychu vedl. Prosadil také zavedení mezinárodní varhanní soutěže festivalu Pražské jaro. Mezi jeho žáky se počítají desítky českých i zahraničních varhaníků, z tuzemských mimo jiné Václav Rabas, Giedrė Lukšaitė-Mrázková, Jan Hora, Jaroslava Potměšilová nebo Josef Rafaja. Studoval nejprve varhanní hru a kompozici na brněnské konzervatoři, pak skladbu v mistrovské třídě Vítězslava Nováka v Praze a varhany soukromě u Bedřicha Antonína Wiedermanna v Praze a u Güntera Ramina a Karla Straubeho v Lipsku.

1913 – narodil se Jean Fournet, francouzský dirigent (zemřel 3. listopadu 2008), známý jako jemný perfekcionista. Dirigoval v Rouenu a v Marseille, byl v letech 1944–1957 ředitelem pařížské Opéra-Comique a do roku 1962 profesorem dirigování na École Normale de Musique de Paris. Hostoval rovněž u Symfonického orchestru Radio Éireann. V roce 1950 měl debut s orchestrem Concertgebouw v Amsterdamu a Nizozemsko se nakonec stalo jeho druhým domovem – v letech 1961–1968 působil jako hlavní hostující dirigent Nizozemské rozhlasové filharmonie v Hilversumu a v letech 1968–1973 řídil Rotterdamskoui filharmonii. Pak působil v letech 1973–1982 u Orchestre National de l’Île a v 80. letech u Tokyo Metropolitan Orchestra. Jako operní dirigent měl roku 1965 debut v Lyric Opera of Chicago a roku 1987 v Metropolitní opeře v New Yorku. Řadu let byl prezidentem poroty Mezinárodní dirigentské soutěže v Besançonu. Poslední koncert dirigoval v Tokiu v lednu 2005 ve věku 91 let.

1883 – premiéru měla opera Lakmé skladatele Léa Delibese. Představení uskutečnila Opéra-Comique v sále Salle Favart v Paříži. Nejznámějšími čísly z této opery zůstávají Zvonková árie ‚L’Air des clochettes‘ z 2. dějství a Květinový duet ‚Dôme épais le jasmin‘ z 1. dějství. Jméno Lakmé je francouzská verze sanskrtského jména Lakshmi – jména hinduistické bohyně bohatství. Dílo obsahuje řadu dobově oblíbených orientálních prvků, jaké jsou třeba přítomny i v Bizetových Lovcích perel nebo v Massenetově Králi z Láhauru.

1865 – zemřel Ignaz Bösendorfer, rakouský hudebník a stavitel pian (narodil se 28. července 1796), který v roce 1828 založil firmu Bösendorfer ve Vídni-Josefstadtu. Dokázal spojit řemeslné dovednosti a zkušenosti s velkým hudebním nadáním. Jeho klavíry, kterým konstrukce ‚vídeňské mechaniky‘ pomáhala poskytovat silný a živý zvuk, se těšily skvělé pověsti.

1851 – v Praze se poprvé objevuje český pozdrav Nazdar, související se sbírkou na vybudování Národního divadla – po městě začínají chodit výběrčí s kasičkami obsahujícími nápis „Na zdar Národního divadla“.

1843 – zemřel Josef Lanner, rakouský skladatel a houslista (narodil se 12. dubna 1801), autor valčíků a polek. První veřejné vystoupení měl se svým triem, tvořeným dvojími houslemi a kytarou, ve vídeňském Prátru roku 1819. Koncem roku přijal Lanner dalšího člena, Johanna Strausse staršího. Později kapelu rozdělil na víc těles, jeho popularita rychle rostla. V roce 1829 se stal hudebním ředitelem dvorních bálů. Ve svých skladbách upustil od šablony opakujících se taktů a začal komponovat na půdorysu plynule do sebe přecházejících motivů. Strauss roku 1825 z orchestru odešel a založil vlastní, který později převzal jeho syn Johann Strauss mladší. Lanner zemřel na tyfus.

1795 – narodil se Pedro Albéniz, španělský klavírista, skladatel a pedgog (zemřel 12. dubna 1855). V roce 1830 se stal varhaníkem v kostele Santa María v San Sebastianu a poté profesorem na madridské Královské konzervatoři, varhaníkem Capilla Real a osobním učitelem hry na klavír královny Isabely II. Své vzdělání předtím rozvíjel v Paříži, kde hudební rady dostával i od Rossiniho. Připomínán je především pro svou klavírní metodu, kterou v polovině 19. století studovali všichni španělští pianisté na madridské konzervatoři. Nebyl příbuzný s Isaacem Albénizem.

1777 – narodil se Jan Nepomuk Vocet, varhaník a hudební skladatel (zemřel 28. ledna 1843), od roku 1801 ředitel kůru v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích. Byl plodným autorem chrámové hudby – jen soupis jeho děl v budějovickém chrámovém archivu obsahuje na 1900 položek.

1759 – zemřel Georg Friedrich Händel, londýnský skladatel německého původu (narodil se 23. února 1685). Jeho dílo je rozsáhlé, přes čtyřicet oper a tři desítky oratorií, nejslavnější je Mesiáš z roku 1742. Jeho korunovační hymnus Zadok the Priest se od roku 1727 hraje při každé korunovaci britského panovníka. Ve vývoji britské hudby sehrál zásadní roli. Patrně nejúplnější seznam jeho prací sestavil Berndt Baselt z Univerzity Martina Luthera v Halle, čítá 612 položek… Podle přání otce se měl stát lékařem nebo právníkem. V dětství ho jako učitel ovlivnil varhaník a skladatel Friedrich Wilhelm Zachowov. Hudbě se ale mohl začít věnovat až po smrti otce, který tomu bránil. Kolem patnácti napsal první datovatelná díla, třeba triovou sonátu op. 2. Od šestnácti se počítá jeho dlouholeté přátelství s o čtyři roky starším Telemannem. Jeho varhanní improvizace v Halle chodilo poslouchat celé město, těšil se úctě a vážnosti. Stal se druhým houslistou hamburského operního orchestru. Po Hamburku odjel do Florencie, Říma, Benátek a Neapole. Z té doby se traduje jeho souboj se Scarlattim v soutěži ve hře na varhany a cembalo. Händel ovládl varhany, Scarlatti cembalo… Vrcholná léta prožil v Londýně. Přijel tam po smrti Henryho Purcella, kdy tamní hudební scéna stagnovala. Úspěch na sebe strhl hned první operou Rinaldo, napsal ji během 14 dní. Stal se oficiálním skladatelem anglického dvora, učitelem hudby malých princezen a doprovázel na cestách krále. Z té doby pochází Vodní hudba, premiéru měla v roce 1717 na Temži při panovníkových projížďkách. Händel prakticky vytvořil nový sloh v hudbě i operním divadle. Dokazuje to zejména sbírka církevních kantát hannoverské dynastie Chandos Anthems nebo pastorální tragédie Acis a Galathea na slova anglického básníka Johna Gaye, považována za jeden z vrcholů skladatelovy tvorby i hudební tvorby 18. století vůbec. Spolu se skladateli Attilio Aoristim a Giovanni Bononcinim v roce 1719 založili Royal Academy of Music. Vrchol kariéry zkomplikovaly spory uvnitř královské rodiny, které se odrazily na podpoře Händela. Divadlo Haymarket Hill obsadil konkurenční soubor, Händel začal být odmítán a byl nucen se přesunout do divadla Covent Garden, které v té době fungovalo spíš jako varieté a o které se dělil s baletem, pantomimami a šaškovskými produkcemi. V dubnu 1737 ranila Händela mrtvice, ze které se ale zázračně vyléčil. Ještě do konce roku zkomponoval dvě opery, smuteční žalm na smrt královny Karoliny (Funeral Anthem) a vrcholná oratoria, Saul a Izrael v Egyptě. Na pozvání irského lorda místodržitele Williama Cavendishe odjel do Dublinu a za 24 dnů zkomponoval oratorium Mesiáš. Jeho premiéra se s velkým úspěchem konala 13. dubna 1742. Několik měsíců v Irsku, od listopadu 1741 do srpna 1742, patřilo mezi Händelova nejšťastnější období života. Po návratu do Anglie uvedl mj. oratorium Samson na slova Miltonovy básně. Nenávist určité části anglického obecenstva ale přetrvávala. V této nejhlubší životní krizi mohl pomoci už jen zázrak – a ten se kupodivu stal. Po vítězství v bitvě u Cullodenu uvedl Judu Makabejského na oslavu vítězného vévody z Cumberlandu. Po třiceti letech svárů konečně Angličané uznali Händela za svého národního skladatele. K nejznámějším dílům pozdního období patří Hudba k ohňostroji (1749). Naposledy se objevil na veřejnosti 6. dubna 1759, kdy doprovázel na cembalo provedení Mesiáše. Na Bílou sobotu 14. dubna zemřel. Pohřben byl ve Westminsterském opatství. U nás se o popularizaci jeho díla stará Česká Händelova společnost.

1744 – narodil se Jan Nepomuk Kaňka starší, právník a hudební skladatel (zemřel 30. března 1798). Kromě toho, že organizoval hudební večery ve svém domě, působil i jako skladatel a hudební sběratel. Narodil se do rodiny významného českého barokního architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Jeho syn Jan Nepomuk Kaňka mladší (1772–1865) byl rovněž známý právník a hudební skladatel.