14. srpen
Svátek mají Alan, Alen a Sylva.
2021 – zemřel Igor Oistrach, sovětský houslista (narodil se 27. dubna 1931). Byl charakterizován jako sólista se štíhlými, modernistickými interpretacemi. Byl synem houslisty Davida Oistracha. Studoval na Ústřední hudební škole v Moskvě u Petra Stoljarského, který učil už jeho otce. Koncertní debut měl v roce 1948. Následující rok vyhrál Mezinárodní houslovou soutěž v Budapešti, v roce 1952 vyhrál houslovou soutěž Henryka Wieniawského a v roce 1955 absolvoval Moskevskou konzervatoř. Od roku 1958 tam učil, v letech 1996 až 2010 byl také profesorem Královské konzervatoře v Bruselu. Poté, co se svou rodinou žil v Belgii, se v roce 2011 vrátil do Ruska.
2020 – zemřel Julian Bream, anglický klasický kytarista a loutnista (narodil se 15. července 1933). Patřil k nejvýznamnějším kytaristům 20. století a má zásluhu i na obnově zájmu posluchačů o hru na loutnu. V roce 1952 měl ve Wigmore Hall loutnový recitál a od té doby udělal mnoho práce pro tento nástroj. Založil i hudební soubor Julian Bream Consort, ve kterém hrál na loutnu a který se zasloužil o oživení hudby alžbětinské doby. Studoval na Royal College of Music. Záhy si získal mezinárodní proslulost. Kromě turné po celém světě vedl mistrovské třídy v USA a mezinárodní letní školu v Anglii ve Wiltshire. Často spolupracoval s filmem a televizí. Jeho nahrávky získaly řadu ocenění, včetně čtyř cen Grammy.
1996 – zemřel Sergiu Celibidache, rumunský dirigent (narodil se 11. července 1912, podle juliánského kalendáře 28. června), považovaný za jednoho z největších ve 20. století. Studoval v Rumunsku a později v Paříži a Berlíně, jeho hudební kariéra trvala přes pět desetiletí a začala působením v roli šéfdirigenta Berlínských filharmoniků v letech 1945 až 1952, po Furtwänglerově denacifikaci po jeho boku. Těleso si však jako nástupce zvolilo Herberta von Karajana a trvalo 37 let, než se znovu uskutečnily koncerty s Celibidachem. Spolupracoval mezitím s orchestry ve Stockholmu, Stuttgartu. Kodani a Paříži a působil také ve Velké Británi, mimo jiné u London Symphony Orchestra. V letech 1979 až 1996 byl potom šéfem Mnichovské filharmonie. Jeho světový názor i umělecké postoje silně ovlivňoval zenbuddhismus. Získal díky svému temperamentnímu interpretačnímu styly mezinárodní uznání, ale proslul tím, že odmítal vydávat svá vystoupení na komerčních nosičích, protože prý posluchač nemůže mít „transcendentální zážitek“ mimo koncertní sál. Mnoho nahrávek jeho vystoupení bylo proto vydáno až posmrtně. Za důležitou považoval pedagogickou činnost. Vyučoval hudbu na Accademia Musicale Chigiana v italské Sieně, na univerzitě v Mohuči v Německu, na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii v USA, na hudebním festivalu Schleswig-Holstein v Německu a ke konci života i na Schola Cantorum v Paříži.
1987 – zemřel Zdenko Nováček, československý hudební teoretik a politik (narodil se 16. srpna 1923), v letech 1962 až 1987 ředitel bratislavské konzervatoře, předseda Svazu československých skladatelů, člen Komunistické strany Slovenska a poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za normalizace. Byl absolventem Pražské konzervatoře a v Praze vystudoval hudební vědu. Pocházel z Plzně, od roku 1949 působil na Slovensku.
1981 – zemřel Karl Böhm, rakouský dirigent (narodil se 28. srpna 1894), známý zejména jako interpret hudby Mozarta, Beethovena, Wagnera a Richarda Strausse, jehož opery Die schweigsame Frau a Daphne nastudoval ve 30. letech ve světové premiéře, ale také Brahmse, Brucknera, Schuberta nebo Albana Berga. Měl striktně funkční gesta, byl přímý, svěží, energický a autoritativní… Začínal jako dirigentský asistent v rodném Štyrském Hradci, pak ho Bruno Walter v roce 1921 angažoval v Bavorské státní opeře v Mnichově. V roce 1927 byl jmenován hudebním ředitelem v Darmstadtu, v letech 1931 až 1934 působil na stejné pozici v Hamburské státní opeře. Začal se objevovat i na Salcburském festivalu. V roce 1934 nahradil Fritze Busche, který odešel do exilu, ve funkci šéfa drážďanské Semperovy opery, kde zůstal až do roku 1942. V roce 1943 získal nejvyšší post ve Vídeňské státní opeře, kde se stal hudebním ředitelem. Po válce dirigoval v milánské La Scale, v Teatro Colón v Buenos Aires a v letech 1954 až 1956 opět řídil Vídeňskou státní operu. V roce 1957 debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde nakonec dirigoval 262 představení. V roce 1962 debutoval na Bayreuthském festivalu. Vracel se i do Drážďan a do Salcburku. V 60. letech nahrál s Berlínskýimi filharmoniky všechny Mozartovy symfonie. V pozdním věku zahájil hostující dirigentskou spolupráci s Londýnským symfonickým orchestrem. Získal dva exkluzivní tituly – byl čestným dirigentem Vídeňských filharmoniků a rakouským Generalmusikdirektorem… Vystudoval práva, teprve poté studoval na vídeňské konzervatoři, a to u Eusebia Mandyczewského, Brahmsova přítele. Nevstoupil sice do nacistické strany, ale od 30. let vyjadřoval silnou podporu Hitlerovi a jeho režimu. Ve foyeru salcburského Festspielhausu (Karl-Böhm-Saal) je od roku 2015 umístěna pamětní deska konstatující, že „využíval systém Třetí říše k rozvoji své kariéry“ a že „jeho vzestup byl usnadněn vyhoštěním židovských a politicky neoblíbených kolegů“.
1975 – zemřel Antonio Pedrotti, italský dirigent a skladatel (zemřel 15. května 1975). Studoval na římské konzervatoři u Ottorina Respighiho. Pak byl žákem Bernardina Molinariho a jako jeho asistent také dirigentem jednoho z nejproslulejších italských orchestrů, římského Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Byl šéfem orchestru tridentské filharmonie a ředitelem tridentské konzervatoře, dirigentem Haydnova orchestru v Bolzanu. Dirigoval také orchestr milánské Scaly, milánský l’Orchestra dell’Angelicum. Pravidelně hostoval v zahraničí (Rakousko, Československo, Švýcarsko, Anglie), spolupracoval s legendárními sólisty své doby (např. Arturo Benedetti Michelangeli, David Oistrach). Jako skladatel se věnoval především vokální hudbě. Od roku 1989 se na jeho počest v rodném Tridentu každoročně koná mezinárodní dirigentská soutěž. Spolupracoval s mnoha českými a slovenskými orchestry a vokálními tělesy (např. Slovenskou filharmonií, rozhlasovým symfonickým orchestrem, Pražskými symfoniky nebo s Českým pěveckým sborem). Více než dvacet let spolupracoval s Českou filharmonií, v roce 1953 s ní vystoupil poprvé na festivalu Pražské jaro a v návaznosti na tento koncert se uskutečnilo vůbec první živé vysílání symfonické hudby ze studia tehdy nově vzniklé Československé televize. Během následujících dvaceti let spolupracoval s Českou filharmonií víc než čtyřicetkrát.
1970 – zemřel Vano Muradeli, sovětský gruzínský skladatel a pedagog (narodil se 6. dubna 1908). V letech 1942 až 1944 působil jako sólista a umělecký ředitel Ústředního souboru sovětského námořnictva. V roce 1946 obdržel Stalinovu cenu. V roce 1948 byla však jeho opera Velké přátelství usnesením Ústředního výboru Komunistické strany odsouzena. Po Stalinově smrti byl rehabilitován… Skladby uplatňující zpěv s orchestrem nesou názvy Náš vůdce (k 60. narozeninám Stalina), Společně navždy, Lenin je mezi námi, Píseň o Stalinově mládí a podobně.
1966 – zemřel Josef Bartoš, hudební pedagog, skladatel a sbormistr (narodil se 10. února 1902). Studoval u Karla Boleslava Jiráka, Vítězslava Nováka a v Paříži na Schole cantorum u Vincenta d’Indy. Působil postupně v Olomouci, v Pardubicích a Českém Těšíně. Byl sbormistrem zpěváckého spolku Lubor-Ludiše v Novém Bydžově a v roce 1939 se stal profesorem Pražské konzervatoře. Na čas se vrátil do Paříže jako člen Slovanského kvarteta.
1956 – narodil se Pavel Trojan starší, skladatel a pedagog, v letech 2004–2018 ředitel Pražské konzervatoře. Jeho tvorba čítá stovku opusů, zahrnuje komorní, orchestrální, vokální i vokálně instrumentální hudbu. Je autorem dvou oper, muzikálu, koncertních melodramů a filmové hudby. Významné místo zaujímají instruktivní skladby. Autorovo hudební myšlení se vyznačuje stručností a jadrností invence. V kompozici byl žákem Ilji Hurníka a Jiřího Pauera. Skladbu vyučoval na konzervatoři od roku 1991.
1956 – zemřel Jaroslav Řídký, skladatel a pedagog (narodil se 25. srpna 1897). Komponoval převážně instrumentální (symfonickou a komorní) hudbu, napsal však i kantátu Rodnému kraji na slova Františka Branislava. Vycházel z tradičních základů hudební tvorby, využíval tradiční hudební formy a tradiční tematickou práci. Psal tonální, tedy tradiční hudbu, užíval idiomy české taneční hudby, zvláště polky a furiantu. V roce 1923 se stal sbormistrem dejvického pěveckého spolku Boleslav, o rok později ho přijal Václav Talich jako druhého harfistu do České filharmonie. V roce 1929 začal učit konzervatoři, kde předtím mezi jeho učitele patřili Jaroslav Křička, Josef Bohuslav Foerster a Karel Boleslav Jirák. Po válce nastoupil na nově zřízenou pražskou Akademii múzických umění a roku 1955 byl jmenován jejím řádným profesorem. Mezi jeho žáky patřili mimo jiné Lubor Bárta, Miroslav Barvík, Jindřich Feld, Jan F. Fischer, Karel Husa, Jiří Jaroch, Viktor Kalabis, Jan Kapr, František Kovaříček, Otmar Mácha, Josef Matěj, Jan Rychlík, Luboš Sluka, Jana Obrovská a Sláva Vorlová.
1933 – narodil se Václav Rabas, varhaník, hudební pedagog a politik (zemřel 20. dubna 2015). Koncertní činnost zahájil v roce 1956. V letech 1962–1971 byl ředitelem kůru krematoria v Pardubicích, v roce 1972 ředitelem Lidové školy umění v Pardubicích, v letech 1977–1991 působil jako docent varhanní hry na AMU v Praze. Byl zakládajícím ředitelem Konzervatoře v Pardubicích. Premiéroval některé skladby Petra Ebena, Otmara Máchy, Luboše Sluky či Miloslava Kabeláče. Patřil k žákům Jiřího Reinbergera.
1927 – narodil se Stanislav Duchoň, hobojista (zemřel 29. ledna 2020). Byl členem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK jako hráč na anglický roh, poté prvním hobojistou Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze a pak prvním hobojistou a sólohobojistou České filharmonie. V roce 1953 se stal laureátem dechové soutěže Pražského jara o Cenu Antonína Rejchy. Věnoval se komorní hudbě, zejména v souboru Ars rediviva. V roce 1962 poprvé provedl známý Hobojový koncert Ilji Hurníka.
1924 – narodil se Georges Prêtre, francouzský dirigent (zemřel 4. ledna 2017). Debutoval v roce 1946 v Opeře v Marseille, dirigoval v Lille a v Toulouse. Od druhé poloviny 50. let působil v Paříži – v Opéra-Comique a pak Opéra Garnier. 13. července 1989 dirigoval zahajovací večer Opery Bastille. Jeho mezinárodní kariéra začala v roce 1962 u Královské filharmonie v Londýně. V roce 1986 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Vídeňských symfoniků. Byl oblíbeným dirigentem Francise Poulenca a Marie Callasové, jejíž poslední koncerty v Paříži a Londýně řídil. V roce 1994 dirigoval první koncert nového Národního symfonického orchestru RAI v Turíně. Hostoval u většiny slavných evropských těles. Byl prvním a jediným francouzským dirigentem, který opakovaně řídil Vídeňské filkharmoniky na jejich kultovním Novoročním koncertu… Studoval hru na klavír a na trubku. V mládí příležitostně hrál v jazzových skupinách. Studoval také harmonii u Maurice Duruflého a uvažoval o kariéře skladatele. Pod pseudonymem Georges Dherain složil dvě operety. Jeho mentory byli dirigent André Cluytens a skladatel a varhaník Olivier Messiaen.
1915 – narodil se Miroslav Venhoda, varhaník, sbormistr, hudební organizátor a skladatel (zemřel 10. května 1987), znalec a popularizátor hudby starších epoch. Proslul zejména jako umělecký vedoucí souboru Noví pěvci madrigalů a komorní hudby, který sám založil a v letech 1956 až 1979 vedl a který se roku 1967 transformoval v profesionální soubor Pražští madrigalisté. Méně už se ví, že na konci 30. let studoval v Římě na Pontificio Instituto di Musica Sacra a že v Praze vedl od roku 1939 do roku 1950 chlapecký soubor Schola Cantorum – internátní školu zaměřenou hlavně na výuku gregoriánského chorálu, vokální polyfonie, hry na klavír, harmonium a varhany i hudební teorie, ale také na tvůrčí práci výtvarnou a nástrojařskou; to vše s laskavým rodinným zázemím a s důrazem na křesťanské hodnoty. Vyučoval také na středních školách a působil jako varhaník a regenschori v pražských chrámech a byla redaktorem a hudebním režisérem Gramofonových závodů… Pražští madrigalisté oživovali pozapomenuté hudební památky a oživovali hudební nástroje ze sbírky Národního muzea. Jedinečným počinem byly pravidelné sobotní koncerty v 17:17 na schodišti v Národním muzeu. Vedení souboru předal Venhoda Svatopluku Jányšovi.
1910 – narodil se Pierre Schaeffer, francouzský skladatel, zakladatel konkrétní hudby (zemřel 19. srpna 1995). Byl prvním, kdo použil jako kompoziční prostředek magnetofonový pás. Slovník hudební řeči rozšířil na zvuky jakéhokoliv původu. Vystudoval technickou univerzitu „École Polytechnique“ a pracoval nějaký čas jako inženýr telekomunikací ve Štrasburku. V roce 1936 začal jako zvukový technik v rozhlasovém studiu ORTF v Paříži a poprvé tam začal experimentovat s magnetofonovými záznamy. V roce 1942 spoluzaložil studio, později známé jako „Club d’Essai“, které hrálo roli v aktivitách francouzského odboje během druhé světové války a později se stalo centrem hudební činnosti. Jeho prvním dokončenou skladbou, která byla výsledkem jeho experimentů, byla Étude aux chemins de fer (Etuda na vlaky) z roku 1948 vytvořená z nahrávek zvuků železnice. V roce 1949 společně s Pierrem Henrym založil výzkumný tým pro studium „musique concrète“, která v roce 1951 přešel pod patronát ORTF. Asi nejvýznamnějším Schafferovým dílem je Traité des objets musicaux (Učebnice hudebních objektů) z roku 1966, ve které se pokusil o klasifikaci zvuků podle objektů, které je produkují. Působil taky jako pedagog na různých školách, m.j. na pařížské konzervatoři, kde učil skladbu na katedře elektronické hudby.
1887 – narodil se Jiří Červený, kabaretiér, humorista, spisovatel a skladatel (zemřel 6. května 1962), původním povoláním právník, vnuk známého vynálezce a výrobce žesťových hudebních nástrojů Václava Františka Červeného a otec pěvkyně a herečky Soni Červené. V roce 1909 založil kabaret Červená sedma, po jeho zániku provozoval v letech 1923–1949 soukromou advokátní praxi. Byl jedním z prvních průkopníků náročnějšího přednesového šansonu.
1876 – v rámci prvního kompletního uvedení operní tetralogie Prsten Nibelungův a otevření festivalového divadla v Bayreuthu tam zazněla opera Die Walküre (Valkýra) Richarda Wagnera, druhá část cyklu. Samostatnou premiéru měla 26. června 1870 v Mnichově… Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů poprvé zazněly jako kompletní Der Ring des Nibelungen v Bayreuthu mezi 13. a 17. srpnem 1876. Opery Siegfried a Soumrak bohů tehdy měly premiéru. Zlato Rýna ji proti vůli skladatele mělo samostatně už 22. září 1869 v Královském dvorním a národním divadle v Mnichově.
1837 – narodil se Jan Ludevít Procházka, klavírista, dirigent, pedagog a autor knih o hudbě (zemřel 25. ledna 1899). Jako nadaný klavírista se stal žákem Zdeňka Fibicha, Ludvíka Grünbergera a Bedřicha Smetany, se kterým se záhy spřátelil. Jako skladatel napsal sborník písní Záboj, kam přispěl i Smetana osobně. Patří také k zakladatelům pražského sboru Hlahol. Ve svém bytě a později v Konviktském sále pořádal často koncerty, na kterých uváděl novinky českých skladatelů. Zazněly tam poprvé skladby Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha a dalších českých skladatelů. Byl referentem Národních listů, Dalibora a Hudebních listů. Po odchodu do Hamburku se stal profesorem klavíru na tamní konzervatoři, dirigentem orchestru a působil jako vyhledávaný učitel zpěvu. Prosadil uvedení opery Dvě vdovy v hamburském městském divadle. V Drážďanech pak prosadil vydání Smetanových kompozic v renomovaném nakladatelství Bote&Bock. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech v Praze.
1814 – premiéru měla opera Turek v itálii (Il turco in Italia) Gioacchina Rossiniho. Uskutečnila se v milánském divadle Teatro alla Scala. Moderní úspěch díla začal v 50. letech dvěma inscenacemi s Marií Callas v hlavní roli, první v roce 1950 v římském Teatro Eliseo a druhou v milánské La Scale v roce 1954 v režii mladého Franca Zeffirelliho.
*********
A VĚDĚLI JSTE, ŽE v tento den také…
1880 – v Kolíně nad Rýnem po 632 letech dostavěli katedrálu
1370 – císař Karel IV. udělil Karlovým Varům městská práva