15. březen
Svátek má Ida.
1990 – zemřel José Antonio Bottiroli, argentinský skladatel a básník (narodil se 1. ledna 1920). V roce 1948 získal titul profesora v hudbě na falkultě č. 2 Juan María Gutiérrez Universidad Nacional del Litoral a byl oceněn Rotary Klubem jako nejlepší student. Byl ředitelem ženského vokálního sexteta Juan María Gutiérrez, později vokálního sexteta Loreley. Jeho pochodová píseň Belgrano byla vyhlášena oficiální písní města, která má být zpívana na obřadech v Národním památníku vlajky na památku vytvoření argentinské vlajky a na památku generála Manuela Belgrana. Jako klavírista vystupoval sólově i v duu s violistou Oscarem Costou, violoncellistou Pedrem Farruggiem, sopranistkou Gabrielou Moner, altistkou Azucenou Racca de Deseta a klavíristy Jacintem Teranem Fernándezem a Nicolasem Alfredem Alessiem. V roce 1970 získal stipendium od Institutu hispánské kultury studovat v Evropě, nejprve v Madridu, později v Barceloně, ve Španělsku a nakonec v Římě a v Itálii, kde byly v premiéře uvedeny dvě z jeho komorních skladeb. Byl děkanem Normální školy učitelů a Vysoké obchodní školy generála Belgrana v Rosariu. Učil na Vysoké národní škole č.1, na Vysoké škole Sagrado Corazón v Rosariu, také vězně hudbě ve věznici ve městě Rosario. Složil sto třináct skladeb, které byly zpracovány a katalogizovány v roce 2011 Fabiem Banegasem Jiříčkem. Také napsal skoro stovku básní a různé poetické spisy.
1975 – narodila se Ľubica Čekovská, v prvních desetiletích 21. století nejznámější a nejhranější slovenská skladatelka. Roku 2009 byla její skladba Turbulence vybrána pro uvedení na festivale ISCM World New Music Days ve Švédsku. V roce 2013 mělo úspěšnou premiéru v Bratislavě její první celovečerní operní dílo Dorian Gray, které vzniklo na objednávku Slovenského národního divadla. V roce 2018 dostala objednávku od Sboru Bavorského rozhlasu na Tři fragmenty ze Stabat Mater; zazněly spolu s Dvořákovou Stabat Mater v Prinzregretentheater v Mnichově. V roce 2020 měla na festivalu v Bregenzi premiéru její druhá celovečerní opera – buffa Impresario Dotcom. Pro festival Lípa Musica napsala v roce 2021 čtyřdílnou kantátu Domov/Heimat pro smyčcové kvarteto a komorní sbor. Ve stejném roce následovala objednávka od Janáčkovy opery Národního divadla Brno, na jejímž základě vznikla opera Here I am, Orlando s libretem Viktorie Knotkové vycházejícím z románu Virginie Woolfové Orlando. Inscenace s imaginativní režií Jiřího Heřmana byla v červnu 2024 událostí. Slovenské filharmonii věnovala v roce 2024 k 75. výročí dárek – symfonii Dům hudby v sedmi obdobích: skladbu o hudební historii budovy Reduty, o městě Bratislava i o životě v něm od dob monarchie po dnešek. Pro Národní divadlo v Košicích vznikla opera Judina. Čekovská se věnuje i filmové hudbě a píše pro divadlo a televizi. V 90. letech studovala teorii hudby na VŠMU a kompozici u Dušana Martinčeka, postgraduálně pokračovala na Royal Academy of Music v Londýně, zúčastnila se kurzů u Thomase Adèse, Arvo Pärta a Harrisona Birtwistla. Od roku 2019 sama pedagogicky působí na Hudební a umělecké Akademíi Jána Albrechta v Banské Štiavnici.
1957 – narodila se Dana Vlachová, houslistka a pedagožka. Působí hlavně v Českém triu. Je dcerou Josefa Vlacha, houslisty, skladatele, pedagoga, dirigenta, zakladatele a primária Vlachova kvarteta. Její starší sestra, houslistka Jana Vlachová, je mj. členkou Vlachova kvarteta Praha a Českého komorního orchestru. Vystudovala Pražskou konzervatoř a HAMU v Praze, kde studovala ve třídě Marie Hlouňové. Účastnila se pravidelně mezinárodních kurzů komorní hudby ve švédské Arvice, kde pedagogicky působili členové Vlachova kvarteta. V roce 1984 se stala spolu s violoncellistou Janem Páleníčkem a jeho bratrem klavíristou Zdeňkem Páleníčkem (kterého brzy nahradil Martin Ballý) zakládající členkou mladého ARS tria, které nahrálo mj. i komplet klavírních trií Antonína Dvořáka. Těleso se roku 1992 přejmenovalo, převzalo historické jméno České trio a od roku 1999 hraje ve složení Milan Langer (klavír), Dana Vlachová (housle) a Miroslav Petráš (violoncello). Od roku 1994 také učí na Pražské konzervatoři, kde od roku 2009 vede houslové oddělení. Pravidelně působí jako lektor na houslových kurzech v Praze, Šternberku a Klášterci nad Ohří, stejně jako v zahraničí v USA, Japonsku a Jižní Koreji. Je často zvána do porot mezinárodních houslových soutěží. Příležitostně působí v Českém komorním orchestru.
1956 – premiéru měl muzikál My Fair Lady autorů Alana Jay Lernera a Fredericka Loeweho, adaptace hry Pygmalion George Bernarda Shawa. Hrál se v Mark Hellinger Theater v New Havenu ve státě Connecticut, později byl přenesen do newyorského Broadway Theatre. Zaznamenal tam 2715 představení a vyhrál šest cen Tony Awards. Od samého počátku šlo o divadelní hit, který byl zanedlouho uveden v jedenácti různých jazycích v jednadvaceti zemích.
1950 – premiéru měla opera The Consul, za kterou italsko-americký skladatel Gian Carlo Menotti získal Pulitzerovu cenu. Hovoří se o ní jako o pronikavé metafoře negace svobody. V newyorském Barrymore Theater dosáhla 269 představení.
1942 – narodila se Montserrat Figueras, katalánská sopranistka, významná interpretka staré hudby (zemřela 23. listopadu 2011). Byla členkou souboru Hespèrion, který založila s Jordi Savallem, svým manželem. Oba stáli i u zrodu souborů La Capella Reial de Catalunya a Le Concert des Nations.
1942 – zemřel Alexander von Zemlinsky, rakouský dirigent, skladatel a pedagog (narodil se 14. října 1871). Pozoruhodně propojoval tradice pozdního romantismu s přístupy druhé vídeňské školy. Jako hudební ředitel Nového německého divadla v letech 1911–1927 přispíval k vysoké úrovni kulturního života tehdejší Prahy. Jeho dílo bylo po válce na čas zapomenuto, od 70. let 20. století se ale opět postupně začalo vracet na světová pódia. V deseti letech byl přijat do nově založeného chrámového sboru sefardské komunity. Po mutaci si pak v synagoze vydělával první kapesné hrou na varhany, od třinácti chodil klavír a hudební teorii na Konservatorium der Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni, do třídy Wilhelma Raucha. Po třech letech úspěšně složil zkoušky a obdržel Rubinsteinovo stipendium ve výši 1 000 guldenů ročně. Z těchto prostředků si financoval soukromé lekce a účast na soutěžích. Později absolvoval klavírní třídu Antona Doora, teorii u Franze Krenna a Roberta Fuchse a skladbu u Johanna Nepomuka Fuchse. Byl úspěšným a oblíbeným pianistou v kruzích zámožných Vídeňanů, ale o sólovou dráhu nestál. Seznámil se s Arnoldem Schönbergem, ten si později vzal jeho sestru Mathilde a vzniklo jejich celoživotní přátelství. S operou Sarema vyhrál Luitpoldovu cenu, za třetí symfonii b dur Beethovenovu cenu, operu Es war einmal … uvedl Gustav Mahler, premiéra ve Vídeňské dvorní opeře 22. ledna 1900 měla velký úspěch. Na přelomu století Zemlinsky vystoupil z židovské náboženské obce, stal svobodným zednářem a potom konvertoval k protestantismu. Seznámil se s mladou Almou Schindlerovou, pozdější manželkou Gustava Mahlera, Waltera Gropia a Franze Werfela, a stal se jejím učitelem hudby. Jejich hudební spolupráce (Alma pod jeho vedením složila řadu písní) brzy přerostla v milostný vztah. Zemlinsky jí v roce 1899 věnoval Pět písní. Získal místo dirigenta v Carltheateru, později přešel do divadla Theater an der Wien a do Volkstheater Rainera Simonse jako hudební ředitel. Když mu pak Mahler nabídl stálé angažmá ve Vídeňské dvorní opeře, nastoupil v roce 1907 tam. Jakmile byl ale Mahler nahrazen Felixem Weingartnerem, nechtěl mu svěřit žádné premiéry, proto se Zemlinsky vrátil do Volksoper, tentokrát na místo prvního kapelníka. V roce 1911 pak podepsal smlouvu s Novým německým divadlem v Praze, které vedl do r. 1927. Získal pověst vynikajícího dirigenta. Po Praze odešel do berlínské Krolovy opery, dirigoval po Evropě, na jaře 1933 se kvůli nástupu nacismu přestěhoval do Vídně a vzal místo hudebního ředitele Vídeňského koncertního orchestru. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 skladatel se svou ženou opustili Rakousko a po skoro ročním čekání na víza dopluli lodí do New Yorku. Tam už nemohl zastávat funkce, komponoval a bojoval s horšícím se zdravím. Jeho popel byl v roce 1985 přenesen do čestného hrobu na Vídeňském centrálním hřbitově.
1938 – narodil se Dick Higgins, anglický skladatel a básník (zemřel 25. října 1998). Narodil se ve městě Cambridge, ale vyrůstal na severovýchodě USA v různých státech Nové Anglie. Studoval kompozici na newyorské The New School for Social Research, v roce 1963 založil nakladatelství Something Else Press. Byl členem hnutí Fluxus.
1934 – narodil se Radoslav Kvapil, klavírista, pedagog a skladatel. Od šesti let se učil u Ludvíka Kundery, nejbližšího žáka a následovníka Leoše Janáčka. Pak vystudoval hru na klavír na JAMU v Brně. V 60. letech nahrál poprvé v historii celé klavírní dílo Antonína Dvořáka a v téže době i kompletní klavírní dílo Leoše Janáčka, které pak natočil ještě podruhé v roce 1989 v Paříži. V 90. letech vydal Antologii české klavírní hudby na osmi CD se skladbami Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Bohuslava Martinů, J. H. Voříška, Zdeňka Fibicha, Leoše Janáčka a Josefa Suka. Vystupoval v pěti desítkách zemích v nejvýznamnějších koncertních sálech. Učil na Pražské konzervatoři, na dnešní Jihočeské univerzitě a vedl mistrovské kurzy na mnoha světových prestižních školách. V roce 2002 obdržel řád francouzského ministra kultury Chevalier dans l’Ordre des Arts et des Lettres. Je předsedou Mezinárodní společnosti Antonína Dvořáka a předsedou Sdružení pro českou hudbu a umění. Na podzim 2008 podnikl měsíční klavírní turné po Spojených státech. Je nositelem Řádu umění a literatury.
1928 – narodil se Nicolas Flagello, americký skladatel (zemřel 16. března 1994), jeden z posledních s osobitým způsobem vyjádření založeném výhradně na principech a technikách pozdního romantismu. Je autorem sedmi oper, dvou symfonií, osmi koncertů a řady orchestrálních, sborových, komorních a vokálních skladeb. Mezi jeho úspěchy patřilo oratorium Umučení Martina Luthera Kinga, které mělo premiéru ve Washingtonu v roce 1974, a opera Soud svatého Františka, uvedená v katedrále svatého Františka v Assisi v roce 1982. Jeho bratr Ezio Flagello byl basista, zpíval v Metropolitní opeře.
1918 – zemřela Lili Boulanger, francouzská skladatelka (narodila se 21. srpna 1893), první žena, která získala cenu Prix de Rome udělovanou studentům Pařížské konzervatoře. Její sestra Nadia, významná pařížská pedagožka a skladatelka, zemřela v roce 1979 ve věku 92 let.
1908 – premiéru měla Rapsodie Espagnole, orchestrální skladba Maurice Ravela. V Théâtre du Châtelet řídil Édouard Colonne své těleso Orchestre des Concerts Colonne, které založil v roce 1873. Z Paříže se dílo, oceňované pro jemnou a svěží orchestraci a malebnost, rychle dostalo do mezinárodního repertoáru.
1894 – narodila se Sláva Vorlová, zpěvačka, klavíristka a skladatelka (zemřela 24. srpna 1973). Vlastním jménem byla Miroslava Johnová, používala též pseudonym Mira Kord. Patřila mezi nejoriginálnější české skladatele 20. století. Oba rodiče se věnovali hudbě, otec byl kapelníkem v Náchodě, matka zpěvačka a klavíristka. Napřed studovala zpěv u Rosy Papierové na Hudební akademii ve Vídni, v roce 1915 přesídlila do Prahy kde soukromě studovala hru na klavír u Václava Štěpána a kompozici u Vítězslava Nováka. Ve studiu skladby pokračovala po nemoci hlasivek na mistrovských kurzech u Jaroslava Řídkého na Pražské konzervatoři a soukromě studovala hru na klavír u Františka Maxiána. Od roku 1930 bydlela s manželem ve vile na Barrandově ve Skalní 8, kde se scházeli hudebníci například z Ondříčkova kvarteta, Jaroslav Řídký, Alois Hába, František Maxián, Jan Panenka, Josef Páleníček nebo Miloš Sádlo. 8. května 1945 se stala svědkem popravy svého manžela nacistickým komandem. Později začala spolupracovat s básníkem a libretistou V. H. Roklanem (což byl pseudonym Vladimíra Hlocha), který se později stal jejím dalším životním partnerem. V roce 1959 byla oceněna vyznamenáním Za vynikající práci. V roce 1971 byl v Náchodě založen Komorní orchestr Slávy Vorlové. V roce 2026 o ní vyšla obsáhlá, téměř čtyřsetstránková monografie. Autorkou této monografie je Anna Šerých, která se osobností a dílem Vorlové zabývala několik desítek let.
1891 – zemřel Josef Chmelíček, kněz, teolog, skladatel, pedagog a spisovatel (narodil se 23. března 1823). V mládí zpíval v kapele hraběte Haugvice. S hraběcí rodinou Dietrichsteinů, která vlastnila zámek v Boskovicích hodně cestoval po světě a naučil pět jazyků, získal doktorát z filozofie, stal se knězem a profesorem hudby, byl členem výboru Jednoty na zvelebení církevní hudby na Moravě a dalších podobných spolků, jako biskupský rada působil také v Peggau ve Štýrsku, byl inspektorem Varhanické školyv Brně, jejímž ředitelem byl Leoš Janáček, sá byl zručný praktický hudebník. Hrál na řadu hudebních nástrojů, zejména měl v oblibě varhany. Měl neuvěřitelnou hudební paměť. Během své cesty po Svaté zemi odposlouchal a do not zaznamenal řadu několikajazyčných obřadních zpěvů, provázejících bohoslužby a procesí různých vyznání. Jako skladatel se věnoval téměř výhradně chrámové hudbě, zkomponoval více než 30 mší, četná ofertoria, kantáty a další drobnější chrámové skladby, na 600 fug a sestavil sbírku fug různých autorů Liber fugarum, která v 17 svazcích obsahuje opisy více než 1500 skladeb. Ve své závěti tuto sbírku odkázal cisterciácké klášterní knihovně v Reinu. Hudbě se věnoval i jeho bratr Jan Chmelíček (1825–1891), hudební skladatel, teolog a pedagog.
1884 – narodil se Rudolf Piskáček, skladatel známý hlavně operetami (zemřel 24. prosince 1940). Vystudoval konzervatoř, obor varhany a kompozice. Byl jedním z žáků Antonína Dvořáka. Jeho absolventská práce Sonáta pro housle a-moll získala cenu České akademie věd a umění. Byl kapelníkem Pištěkova divadla a v letech 1907–1918 působil v Divadle na Vinohradech jako korepetitor, sbormistr a později i kapelník. V roce 1924 podnikl úspěšné turné po Spojených státech. Pokusil se o samostatné divadlo v Českých Budějovicích, ale bez úspěchu. Krátce působil v žižkovské Akropoli, ale jeho operety měly takový úspěch, že se dál věnoval už jen skladbě. Všechny premiéry měl ve Vinohradské zpěvohře. Hudebně–divadelních děl, převážně operet, frašek a her se zpěvy složil na čtyři desítky. Mezi nejúspěšnější patří Perly panny Serafínky nebo Batalion. Komponoval ale i vážnou hudbu inspirovanou především lidovými melodiemi. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově. Jeho bratr byl hudební skladatel Adolf Piskáček.
1884 – narodil se Alfred Maria Jelínek, právník, skladatel a sbormistr (zemřel 24. září 1932). Vystudoval filozofii a práva na Karlově univerzitě v Praze. Základní hudební vzdělání získal ještě v Kolíně. Pokračoval pak na Pražské konzervatoři v mistrovské třídě Josefa Bohuslava Foerstra. Brzy se stal nepostradatelným pro kolínský hudební život. Byl sbormistrem pěveckých sborů Dobromila a Dobroslav. Patřil mezi zakladatele Kolínské filharmonie (vznikla roku 1905) a od roku 1911 až do své náhlé smrti ji řídil. Patřil také mezi zakladatele Městské hudební školy a byl hudebním referentem Kolínských listů.
1852 – zemřel Antoine de Lhoyer, francouzský skladatel a kytarista (narodil se 6. září 1768). Jeho tvorba je významná hlavně pro klasickou kytaru. Hudební vzdělávání začal v Paříži. Po propuknutí Velké francouzské revoluce nastoupil ke královské stráži ve Versailles a v roce 1791 musel kvůli politické situaci emigrovat. Usadil se v Hamburku a opět se začal věnovat hudbě. Později odcestoval do Petrohradu a živil se hlavně vyučováním kytary. Získal si také významné postavení u carského dvora, skladby pro tehdy populární pětistrunnou kytaru, které tam zkomponoval, věnoval členům carské rodiny. Po návratu do Paříže skládal už pro šestistrunnou kytaru. Setkal se Ferdinando Carullim, který mu věnoval skladbu Trois Solos pour le Guitare composes et dedies à Monsieur L’Hoyer. Po abdikaci Napoleona opět vstoupil do služeb královského vojska. V letech 1816–1820 působil jako primátor na ostrově Oléron. Po roce 1820 se usadil ve městě Niort a oženil se. V roce 1826 byl na Korsice jmenován královským náměstkem.
1842 – zemřel Luigi Cherubini, italský a francouzský skladatel (narodil se 14. září 1760). Hudbou se zabýval od šesti let, ve třinácti zkomponoval Te Deum, Credo, Miserere, mši a Dixit, v osmnácti si získal pozornost velkovévody a později císaře Leopolda II., který mu poskytl trvalou finanční podporu. To mu umožnilo studovat skladbu a kontrapunkt u Giuseppe Sartiho v Bologni. Ten byl vyznavačem římské školy a doporučil Cherubinimu, aby nepodlehl lákání neapolské operní školy a za své vzory raději zvolil Palestrinu a jeho současníky. Cherubini tak studoval, opisoval a analyzoval partitury mistrů římské školy, což mu přišlo velmi vhod později ve funkci ředitele pařížské konzervatoře, vystupoval jako přísný strážce zákonů harmonie a kontrapunktu a s jeho autoritou měli potíže i Hector Berlioz a César Franck. Napřed psal hudbu převážně na liturgické texty, ale brzy přešel na operu. V roce 1784 byl pozván do Londýna, kde zkomponoval a uvedl dvě: La Finta Principessa a Giulio Sabino, které mu vynesly jmenování dvorním skladatelem. Z Londýna odešel do Paříže, která se stala jeho druhým domovem. Přišel sem v době zuřící války stoupenců Picciniho a Glucka, z nichž první představoval typickou italskou operní školu zaměřenou na pěveckou virtuositu, zatímco druhý přinášel nového ducha hudebního dramatu. Zkomponoval celouřadu oper, ale bez většího úspěchu. Profesní život mu změnila až slavnostní mše Messe in F, kterou napsal na požádání k vysvěcení kostela, těžiště jeho práce se pak přesunulo do oblasti chrámové a symfonické hudby. Cellkově zanechal na 450 děl, téměř stovka z nich vyšla i tiskem. Napsal také hudebně vědecké a pedagogické životní dílo Cours de contrepoint et de fugue. Je pochován na pařížském hřbitově Père-Lachaise.
1836 – zemřel Karl Hermann Heinrich Benda, německý hudebník a skladatel (narodil se 2. května 1748). Pocházel z hudebnické rodiny Bendů českého původu. Byl synem houslového virtuóza a skladatele Františka Bendy a jeho první ženy. Hudební vzdělání získal u otce a v roce 1766 se stal členem pruské královské kapely Fridricha II. V roce 1802 v ní zaujal po svém strýci Josefu Bendovi místo koncertního mistra. Byl také dobrým klavíristou a učitelem, mezi jeho žáky patřil také král Fridrich Vilém III., a působil i jako korepetitor u baletu berlínské Královské opery.
1835 – narodil se Eduard Strauss, zvaný Edi, rakouský dirigent a skladatel (zemřel 28. prosince 1916). Jeho otec Johann Strauss byl skladatel, stejně i bratři, nejstarší a nejslavnější Johann (Král valčíků) a starší Josef. Jeho nejstarší syn Johann se stal také skladatelem. Skládal taneční hudbu, hlavně valčíky a polky. Hrál na housle a na harfu, od roku 1859 začal dirigovat rodinný orchestr a vykonal s ním mnoho cest do zahraničí, hlavně do německých zemí, ale i Anglie a USA. Vídeňáci mu neříkali jinak, než „krásný Edi“. V roce 1872 se stal ředitelem dvorní plesové hudby. Jeho orchestr se vzbouřil proti další cestě do USA, načež ho Eduard rozpustil a stáhl se do ústraní. Členové orchestru získali nového dirigenta a přijali jméno Bývalá Straussova kapela, Eduard se pokusil název soudně napadnout, ale neuspěl. Složil asi tři stovky skladeb, nebyl ale tolik talentovaný jako jeho bratři. V roce 1906 se rozčarován z toho, že se jeho syn chce také věnovat hudbě, rozhodl spálit celý rodinný notový archiv, aby se mu nedostal do rukou. Většina skladeb se tak zachovala v tištěné formě a opisech. Syn pak odjel do Ameriky a po návratu spolu s bratry utratili skoro všechen otcův majetek. V Americe utrpěl na železnici úraz a dostával potom od dráhy roční rentu. Eduard Strauss je pohřben na vídeňském Ústředním hřbitově.
1790 – narodil se Nicola Vaccai, italský operní skladatel a pedagog (zemřel 5. nebo 6. srpna 1848). Studoval zpěv a kontrapunkt u předního římského skladatele Giuseppe Jannaconiho, pak v Neapoli u Giovanni Paisiella, jehož „Lazebník sevillský“ byl považován za mistrovské dílo komické opery, a to až do chvíle, kdy měla premiéru Rossiniho stejnojmenná opera. Napřed se živil jako učitel zpěvu a skladatel baletů, které se tehdy vkládaly i do operních představení. Napsal skoro dvě desítky oper, první úspěšnou byla I solitari di Scozia uvedená v roce 1815 v Neapoli, nejslavnější pak Romeo a Julie, která měla premiéru v roce 1825 v Miláně. Vynesla mu také pozvání do Londýna, kde byla uvedena v roce 1832 v Královském divadle (dnes Her Majesty’s Theatre). Za svého pobytu v Londýně se stal vyhledávaným učitelem zpěvu. Po návratu do Itálie se stal ředitelem a profesorem skladby na Milánské konzervatoři. Byl vynikající hudební pedagog a skladatel instrukční literatury. Jeho dílo Metodo pratico de canto bylo transponováno pro všechny hlasové rejstříky, dodnes stále vychází a stalo se jednou ze základních učebnic bel canta. Ve skladbě ho později zastínil jeho rival Vincenzo Bellini.