16. březen
Svátek mají Elena a Herbert.
2004 – zemřel Vilém Tauský, český dirigent a skladatel žijící v Británii (narodil se 20. července 1910). Před válkou pracoval v brněnské opeře jako korepetitor. V roce 1939 odešel před nacisty nejprve do Paříže, kde s československými dobrovolníky sestavil vojenský orchestr. Bohuslav Martinů pro Tauského a jeho plukovní kapelu složil Polní mši. Po pádu Francie v roce 1940 dorazil s dalšími vojáky na jugoslávské uhelné lodi do Británie. Do konce války řídil český armádní sbor, dirigoval také Smetanovu Mou vlast s liverpoolskými filharmoniky. Po válce byl odměněn Československým válečným křížem 1939 a nastoupil ve Spojeném království strmou dirigentskou dráhu: začínal u Carl Rosa Opera Company, v letech 1951 až 1956 byl hudebním ředitelem a dirigentem Velšské národní opery v Cardiffu, poté deset let řídil BBC Concert Orchestra, těleso věnující se nejen klasice, ale i lehčím žánrům. Pak až do roku 1992 vedl dirigentský kurz na Guildhall School of Music and Drama. V roce 1955 uvedl v Anglii jako první dirigent na světě koncertní cyklus všech šesti symfonií Bohuslava Martinů. Dirigoval během let první britské provedení Dvořákovy Rusalky, Smetanovy Hubičky a Janáčkova Osudu. Hudební fakulta Akademie múzických umění mu v říjnu 2000 udělila zlatou medaili za zásluhy o českou hudbu. Učiteli mu mezi válkami byli Leoš Janáček a Vilém Petrželka v Brně a Josef Suk s dirigentem Zdeňkem Chalabalou v Praze. Jeho strýc Leo Fall byl skladatel operet, matka zpívala Mozarta ve Vídeňské státní opeře pod vedením Gustava Mahlera.
1994 – zemřel Nicolas Flagello, americký skladatel (narodil se 15. března 1928), jeden z posledních s osobitým způsobem vyjádření založeném výhradně na principech a technikách pozdního romantismu. Je autorem sedmi oper, dvou symfonií, osmi koncertů a řady orchestrálních, sborových, komorních a vokálních skladeb. Mezi jeho úspěchy patřilo oratorium Umučení Martina Luthera Kinga, které mělo premiéru ve Washingtonu v roce 1974, a opera Soud svatého Františka, uvedená v katedrále svatého Františka v Assisi v roce 1982. Jeho bratr Ezio Flagello byl basista, zpíval v Metropolitní opeře.
1985 – zemřel Roger Sessions, americký skladatel (narodil se 28. prosince 1896), nositel zvláštní Pulitzerovy ceny za celoživotní dílo z roku 1974 a výroční Pulitzerovy ceny za Koncert pro orchestr, který poprvé provedl Boston Symphny Orchestra v roce 1981. Komponoval v neoklasicistním stylu, ale postupně se přesunul k postromantismu a nakonec – pod vlivem přátelství s Arnoldem Schönbergem – k dvanáctitónovému serialismu Druhé vídeňské školy. Vyučoval na Princetonské univerzitě, na Kalifornské univerzitě v Berkeley, přednášel i na Harvardově univerzitě a na Juilliard School v New Yorku.
1974 – zemřel Silvestr Hipman, hudební skladatel a kritik, spisovatel a překladatel (narodil se 23. července 1893). Věnoval se organizaci hudebního života a popularizaci hudby. Byl jednatelem Umělecké besedy v Praze, podílel se na založení Heroldova klubu a Společnosti Antonína Dvořáka, ve svém rodišti Čáslavi založil Dusíkův ústav a muzeum a zpracoval katalog skladeb Jana Ladislava Dusíka, rovněž tamního rodáka. V Umělecké besedě a v Divadle hudby se podílel na tvorbě vzdělávacích pořadů. Působil rovněž jako klavírní doprovazeč Emy Destinnové a dalších pěvkyň. Přátelsky se stýkal s Vítězslavem Novákem, Bohuslavem Martinů a Jaroslavem Křičkou.
1972 – zemřel Franjo Lučić, chorvatský skladatel a varhaník (narodil se 31. března 1889). Vystudoval Chorvatskou hudební akademii a vydělával si přitom hrou na varhany v záhřebských kostelech. Soukromě dokončil i učitelský ústav a od roku 1917 působil jako učitel. V té době zkomponoval svou první symfónii f-moll, která se stala i první chorvatskou symfónií vůbec. Ve dvaceti devíti letech byl zvolen županem Turopoljského kraje a mandát ještě dvakrát obhájil. Stal se profesorem kontrapunktu a hry na varhany na Záhřebské akademii, řadu let byl i jejím rektorem. V Záhřebu založil soukromou hudební školu „Polyhimnia“. Jeho učebnice kontrapunktu a polyfonie, se používá dodnes. Komponoval chrámovou hudbu, sbíral a upravoval lidové písně a zejména se věnoval tvorbě pro varhany. Vrcholem jeho díla měla být „Missa euharistica jubilaris“ pro sbor a dechový orchestr, kterou zkomponoval v roce 1940 a která měla být provedena pod širým nebem při příležitosti oslav 1300. výročí přijetí křesťanství v Chorvatsku. Válka ale provedení zabránila a mše byla poprvé hrána pouze s varhanním doprovodem, v bazilice Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Záhřebu v roce 1943. V původní podobě se hrála až v roce 1966.
1968 – zemřel Mario Castelnuovo-Tedesco, italský skladatel (narodil se 3. dubna 1895), který v roce 1939 emigroval do Spojených států. Stal se tam významným autorem filmové hudby, pro Metro-Goldwyn-Mayer se podílel na dvou stovkách filmů. Napsal také koncerty pro houslistu Jaschu Heifetze a violoncellistu Gregora Piatigorského. Známý je však především jako jeden z předních kytarových skladatelů dvacátého století, s téměř stovkou skladeb pro tento nástroj. Začal je komponovat po setkání se španělským kytaristou Andrésem Segoviou v Benátkách ve 30. letech. Jeho hudba už předtím byla zařazena do prvního festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, který se konal v Salcburku v roce 1922. Operou La Mandragola, založenou na hře Niccola Machiavelliho, začíná potom řada jeho děl inspirovaných velkou literaturou; dalším významným zdrojem inspirace pro něj bylo židovské dědictví. Mezi jeho žáky byli v Americe André Previn, Jerry Goldsmith a John Williams.
1961 – zemřel Václav Talich, jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů 20. století (narodil se 28. května 1883). Hudební dráhu začal jako talentovaný houslista, žák Otakara Ševčíka, koncertní mistr Berlínských filharmoniků. Osobnost šéfdirigenta Arthura Nikische ho však fascinovala natolik, že se rozhodl být také dirigentem. Dalších patnáct let sbíral zkušenosti v Oděse, Tbilisi a Lublani, kde byl šéfdirigentem Slovinské filharmonie. V Lipsku studoval u Maxe Regera a Arthura Nikische. V letech 1915 až 1918 příležitostně učil hru na housle, jako violista vystupoval s Českým kvartetem a studoval partitury. Dva dny po vzniku samostatného Československa 30. října 1918 dirigoval v České filharmonii premiéru Sukovy symfonické skladby Zrání. O necelý rok později se stal šéfdirigentem a zůstal jím až do roku 1941. Během 20. a 30. let často hostoval u orchestrů v Británii, Francii, Německu, Švédsku i v Sovětském svazu. Nabídky přicházely také z USA a Austrálie. V roce 1935 byl jmenován správcem opery pražského Národního divadla. Po osvobození Československa v květnu 1945 byl nesmyslně obviněn z kolaborace, zatčen a vězněn. Nesměl pak do podzimu 1946 veřejně vystupovat. Tehdy založil se studenty pražské konzervatoře Český komorní orchestr. Po komunistickém převratu v únoru 1948 nesměl veřejně vystupovat v Čechách, pracoval tehdy v Bratislavě v letech 1949 až 1952 se Slovenskou filharmonií. Českou filharmonii naposledy dirigoval na veřejném koncertě v listopadu 1954. Roku 1955 s ní natočil televizní záznam Slovanských tanců.
1956 – narodil se Vladimír Godár, slovenský skladatel koncertní a filmové hudby, muzikolog a vysokoškolský pedagog, původně autor neoklasické orientace, později se však hlásící k postmoderně. Plynule spojuje staré s novým a vytváří tak jedinečná a emocionálně působivá díla. Je rovněž autorem, editorem a překladatelem knih o historickém hudebním výzkumu a aktivně se podílel na oživení hudby slovenského skladatele 19. století Jána Levoslava Belly. Postupně byl odborným redaktorem ve vydavatelství Opus, vědeckým pracovníkem Ústavu hudební vědy Slovenské akademie věd, vedoucím redaktorem časopisu Slovenská hudba a od roku 1999 ředitelem hudebního vydavatelství Scriptorium musicum. Jako pedagog působil na Vysoké škole múzických umění a na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a přednášel také na Akademii umění v Banské Bystrici. Po sametové revoluci se v lednu 1990 stal předsedou Spolku slovenských skladatelů.
1946 – narodil se Hubert Soudant, nizozemský dirigent, od roku 1999 hlavní hostující dirigent Tokijského symfonického orchestru a v letech 2004 až 2014 jeho hudební ředitel. Předtím zastával hudební pozice v Radio France Nouvelle Orchestre Philharmonique, u Utrechtského symfonického orchestru, u Orchestru Toscanini, Orchestre National des Pays de la Loire a v letech 1994 až 2004 jako šéfdirigent u Orchestru salcburského Mozartea. Působil také jako hlavní hostující dirigent Melbournského symfonického orchestru. Jeho úspěšný operní debut v Teatro Regio di Parma v roce 1985 mu přinesl pozvání dirigovat v pařížské opeře Bastille a pak ve všech předních operních domech v Itálii. Soudantova orchestrální diskografie zdůrazňuje jeho afinitu k rakousko-německému symfonickému repertoáru. Na přelomu 60. a 70. let získal ocenění v mnoha mezinárodních soutěžích, včetně soutěže v Besançonu, Karajanovy ceny za dirigentství v Berlíně a soutěže Cantelli v Miláně.
1938 – premiéra opery Juliette aneb Snář od Bohuslava Martinů. Skladatel ji zkomponoval v letech 1936–1937 na vlastní libreto podle surrealistické divadelní hry Georgese Neveuxe, kterou v roce 1930 uvedlo divadlo Theâtre de l‘Avenue. Nejde o klasický repertoárový kus, ale v dějinách české hudby má mimořádně významné postavení. Jako osmou ze svých celkem čtrnácti oper ji Martinů tvořil podobně jako všechny předválečné v Paříži, dokončil ji v Nice. Dílo zachycuje podivuhodný, vznícený, intenzivní snový svět na pomezí poetismu a surrealismu, okořeněný v absurdních situacích špetkou humoru. Probleskuje dokonce autorova zkušenost z tvorby inspirované lidovým divadlem, nicméně Julietta hlavně otvírá obzor skladatelově dalšímu uměleckému vývoji – postavantgardnímu, stále pevněji ukotvovanému a usazenému zklasičťování a současně uvolňujícímu se neoimpresionistickému a fantazijnímu symfonismu. První provedení nastudovali v Národním divadle v Praze režisér Jindřich Honzl, scénograf František Muzika a dirigent Václav Talich. V titulní roli vystoupila Ota Horáková, jako Michel Jaroslav Gleich. Pro skladatele měla Julietta velmi osobní podtón: když jako svou žačku a umělecky i lidsky spřízněnou duši definitivně ztratil Vítězslavu Kaprálovou, jejíž život se uzavřel za války v pouhých pětadvaceti letech, vzpomínal na ni právě jako na postavu Julietty, vysněné a nedosažitelné ženy.
1935 – narodila se Teresa Berganza, španělská mezzosopranistka (zemřela 13. května 2022), spojovaná především s Rossiniho Rosinou a Popelkou a s Bizetovou Carmen. Debutovala roku 1955 a stala se významnou operní i sólovou zpěvačkou a vystupovala v devíti filmech, mimo jiné v roce 1979 jako Zerlina ve filmu Josepha Loseyho Don Giovanni. Byla klíčovou pěvkyní v rossiniovské renesanci, která se věnovala méně hraným operám; stála u obnovení přesunu hlavních rolí do mezzosopránového rejstříku. Zúčastnila se zahajovacího ceremoniálu Expa ’92 v Seville a letních olympijských her v Barceloně v roce 1992.
1934 – narodil se Sir Roger Norrington, britský dirigent (zemřel 18. července 2025), jehož působení je spjato se sborem Schütz Choir a poté zejména s orchestrem London Classical Players založeným roku 1976. Byl protagonistou historicky poučených provedení Beethovenových symfonií na dobové nástroje, barokních autorů i Haydna a Mozarta, ale také skladatelů 19. století, včetně Berlioze, Webera, Schuberta, Schumanna a Rossiniho. Posunul hranice interpretační praxe, dostal se až k průkopnickým nahrávkám čtyř symfonií Johannesa Brahmse a děl Wagnera a Brucknera. Byl nakonec prvním, kdo historicky poučeně provedl Smetanovu Mou vlast – při zahájení Pražského jara 1996. Projekt byl pak v Londýně zaznamenán na CD. Dirigoval však i moderní tělesa – a v letech 1998 až 2011 vedl rozhlasový orchestr ve Stuttgartu. Od deseti let studoval hru na housle a od sedmnácti zpíval. Vystudoval anglickou literaturu na Cambridge University a několik let působil jako amatérský houslista, tenorista a dirigent, než nastoupil na Royal College of Music jako postgraduální student dirigování u Adriana Boulta. Svým odkazem se řadí po bok osobnostem, jako jsou Nicolaus Harnouncourt, John Eliot Gardiner, Philippe Herreweghe či Christopher Hogwood.
1931 – narodil se Theo Altmeyer, německý tenorista, specialista na interpretaci barokní hudby (zemřel 28. července 2007). Působil na operních scénách v Berlíně, Stuttgartu, Hannoveru, Vídni a v USA, byl také koncertním umělcem, zejména proslulým interpretem Bachova vokálního díla. V letech 1968 a 1969 spolupracoval v Praze se souborem Ars rediviva Milana Munclingera na realizaci první souborné nahrávky Lamentací Jeremiáše proroka od Jana Dismase Zelenky.
1928 – narodila se Christa Ludwig, německá pěvkyně (zemřela 24. dubna 2021), členka souboru Vídeňské státní opery v letech 1955 až 1994 a Metropolitní opery v New Yorku v letech 1959 až 1993; tam debutovala jako Cherubín ve Figarově svatbě. Začínala ve Frankfurtu nad Mohanem, v Darmstadtu a Hannoveru. Do Vídeňské státní opery ji v roce 1955 přivedl Karl Böhm. Jako významná interpretka obdržela už v roce 1962 čestný titul komorní pěvkyně. Zpívala tam v 769 představeních 42 různých rolí. V roce 1955 debutovala na Salcburském festivalu, kde naposledy vystoupila 9. srpna 1993. Od roku 1960 zpívala také na festivalu v Bayreuthu, vracela se často do milánské Scaly a do londýnské Royal Opera House Covent Garden. Nejčastěji spolupracovala s dirigenty Karlem Böhmem, Herbertem von Karajanem a Leonardem Bernsteinem a také s Václavem Neumannem – vystoupila na koncertu k jeho sedmdesátinám 13. září 1990 v Mahlerově 3. symfonii. V letech 1993 a 1994 absolvovala světové turné na rozloučenou, v opeře se s publikem rozloučila 14. prosince 1994 ve Vídni v roli Klytaimnestry ve Straussově Elektře. Jedinou učitelkou jí v mládí byla její matka Eugenie Besalla-Louis, altistka a pedagožka.
1925 – narodil se Lubomír Železný, skladatel, rozhlasový hudební režisér a korepetitor (zemřel 29. září 1979). Na nově otevřené Akademii múzických umění studoval u Pavla Bořkovce a Karla Janečka. Stál u vzniku Svazu českých skladatelů a koncertních umělců a od roku 1972 až do smrti byl jeho předsedou. Vedle koncertních děl je také autorem hudby k televizní pohádce Dařbuján a Pandrhola z roku 1959.
1922 – narodil se Zdeněk Liška, skladatel filmové hudby (zemřel 13. července 1983). Svým osobitým hudebním rukopisem přidal řadě významných českých i slovenských filmů na umělecké velikosti. Výrazně múzický charakter tak dostaly díky jeho hudbě například filmy Marketa Lazarová a Údolí včel Františka Vláčila, Spalovač mrtvol Juraje Herze nebo Ovoce stromů rajských jíme režisérky Věry Chytilové. Experimentální zvukový charakter partitur Zdeňka Lišky se blíží tehdejší hudební avantgardě postmodernismu, například hudbě Alfreda Schnittke. Jako autor se uplatnil ve více než sto šedesáti celovečerních filmech a ve čtyřech stovkách filmů krátkometrážních a středometrážních. Věnoval se také hudbě divadelní, scénické a televizní (Třicet případů majora Zemana a seriál Hříšní lidé města pražského). Za hudbu pro Kinoautomat na světové výstavě Expo 67 v Montrealu se společně s Radúzem Činčerou a Jaroslavem Fričem stal laureátem státní ceny.
1919 – zemřel Sigurd von Koch (Richert Sigurd Valdemar von Koch), švédský skladatel a hudební kritik (narodil se 28. června 1879). Svůj zvláštní talent objevil ve švédských baladách. Sám se jako pianista účastnil některých jejich oficiálních provedení. Na jaře roku 1919 podlehl španělské chřipce. Byl otcem skladatele Erlanda von Kocha.
1901 – narodila se Marta Krásová, pěvkyně, pohybující se v oboru mezzosopránu a altu (zemřela 20. února 1970). Od roku 1922 působila na scéně Slovenského národního divadla v Bratislavě a v roce 1928 byla angažována Otakarem Ostrčilem jako sólistka opery pražského Národního divadla, kde se za Václava Talicha stala významnou pěvkyní. Působila tam až do roku 1966. Věnovala se tradičnímu repertoáru, tedy Smetanovým, Dvořákovým, Bizetovým, Verdiho, Straussovým nebo Čajkovského operám, ale v tuzemsku i v zahraničí proslula rovněž v Janáčkových operách. Stala se zároveň vyhledávanou interpretkou písňové, kantátové a oratorní tvorby a jako jedna z prvních se v Československu věnovala interpretaci barokní hudby.
1898 – zemřel Josef Lev, operní pěvec – barytonista (narodil se 1. května 1832). Začínal ve Vídni, kde byl přijat do pěveckého sboru Dvorní opery. Strávil tam deset let. Až potom získal angažmá v pražském Prozatímním divadle. Přátelil se s Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem. Jeho prvním vystoupením byl hrabě Luna ve Verdiho opeře Trubadúr 14. října 1864. Během své umělecké kariéry vytvořil potom přes sedmdesát rolí, včetně úloh v operách Libuše a Čertova stěna. S obecenstvem se rozloučil 8. dubna 1888 v titulní roli Lazebníka sevillského.
1896 – premiéru měly Písně potulného tovaryše, cyklus Gustava Mahlera. Autor dirigoval Berlínské filharmoniky, sólistou byl nizozemský barytonista Anton Sistermans.
1894 – premiéru měla v Opéra Garnier v Paříži Thaïs, opera Julese Masseneta obsahující i slavnou Meditaci s houslovým sólem. Libreto vychází ze stejnojmenného románu spisovatele Anatola France. V českých zemích byla opera představena poprvé v roce 1924 v Plzni, potom až roku 2016 v Liberci.
1878 – premiéru měl Koncert pro trombon a vojenský orchestr z pera Nikolaje Rimského-Korsakova. Vznikl pro námořního důstojníka Leonova a premiéru měl na posádkovém koncertu v Kronštadtu asi třicet kilometrů od Petrohradu, v hlavní námořní obranné základně bývalého ruského hlavního města. Vyznačuje se lyrickým středem a technicky náročným pochodovým závěrem.
1870 – premiéru měla předehra-fantazie Romeo a Julie, dílo Petra Iljiče Čajkovského opírající se o dramatický potenciál sonátové formy a mající podobu symfonické básně. Je inspirováno Shakespearovou tragédií a napsáno z konkrétního podnětu skladatele Milije Alexejeviče Balakireva. Kontrastuje v něm dramatická hudba znázorňující svár rodů s lyrickou melodií představující lásku milenců. Dirigentem prvního provedení v Moskvě byl Čajkovského přítel Nikolaj Rubinstein. Finální verze pochází z roku 1880 a měla premiéru až 1. května 1886 v Tbilisi pod taktovkou Michaila Ippolitova-Ivanova.
1846 – narodila se Betty Fibichová, operní zpěvačka – altistka (zemřela 20. května 1901), manželka skladatele Zdeňka Fibicha. Debutovala roku 1868 a brzy se stala hvězdou souboru jak Prozatímního divadla, tak později Národního divadla. Její hlas poprvé zazněl v prostoru Národního divadla při slavnostní premiéře Smetanovy Libuše 11. června 1881, když jako Radmila oslovila Libuši… Byla také první Pannou Rózou v Tajemství a Závišem v Čertově stěně. Altové role pro ni komponoval i Dvořák a samozřejmě Fibich. Měla mohutný hlas velkého rozsahu a patetický projev. Operní scénu opustila v lednu 1891.
1736 – zemřel Giovanni Battista Pergolesi, italský skladatel a varhaník, jeden z nejslavnějších autorů neapolské školy (narodil se 4. ledna 1710). Věhlas získal i přesto, že se dožil pouhých 26 let. Jeho komické operní intermezzo La serva padrona (Služka paní) z roku 1733 dalo základy stylu opera buffa. Stabat Mater, své vrcholné dílo, napsal na smrtelném loži.