17. březen
Svátek má Vlastimil.
1968 – zemřel Manuel Gómez Carrillo, argentinský skladatel (narodil se 18. března 1883). Shromažďoval a popularizoval původní hudbu severní Argentiny, a to i formou čtyř desítek vlastních skladeb pro klavír, zpěv a klavír a housle s klavírem. Byl u založení Národního institutu tradic, učil hudbu na Národní vysoké škole a na Normální škole v Santiagu del Estero, byl také ředitelem Národní hudební pedagogické školy v Rosariu. Jeho děti Manuel, Julio Alberto, Jorge a Carmen vytvořili Gómez Carrillo Quartet, dcera Inés Gómez Carrillo, známá klavíristka, se zasloužila o propagaci jeho klavírní tvorby i děl dalších argentinských autorů v Argentině, Evropě a Spojených státech.
1953 – zemřel Conrado del Campo, španělský houslista, dirigent, skladatel a pedagog (narodil se 28. října 1878). Studoval na madridské konzervatoři. Jeho učiteli byli José del Hierro, Jesús de Monasterio, Pedro Fontanilla a Emilio Serrano. Absolvoval také mistrovský kurz u Ruperta Chapí. V roce 1890 získal první cenu v hudební teorii a stipendium ke studiu v Berlíně. Od 14 let hrál v orchestru divadla Circus Colón, později byl houslistou v divadlech Príncipe Alfonso a Apolo a konečně zakotvil v královském divadle Teatro Real, kde působil až do roku 1926. Hrál taky v komorních souborech Cuarteto Francés a Quinteto de Madrid. V roce 1899 získal cenu za skladbu pro symfonickou báseň Ante las Ruinas. V roce 1915 se stal profesorem skladby na konzervatoři v Madridu. Mezi jeho žáky byli třeba Cristóbal Halffter, Enrique Franco, Amadeo Roldán a Domingo Santa Cruz Wilson. Na přelomu let 1903–1904 stál u zrodu Orquesta Sinfónica de Madrid, o čtyři desítky let později byl jeho hlavním dirigentem. Napsal 17 symfonických skladeb, 12 smyčcových kvartetů, tří mše, 25 sborových skladeb, 25 písní a řadu drobnějších komorních skladeb.
1938 – narodil se Rudolf Nurejev, ruský tanečník (zemřel 6. ledna 1993). Byl jeden z nejvýznamnějších baletních tanečníků 20. století. Původem byl Tatar ze Sovětského svazu, který jako jeden z prvních sovětských umělců překročil roku 1961 železnou oponu a zůstal ve Francii. V roce 1945 poprvé viděl baletní představení, které ho natolik uchvátilo, že se rozhodl pro kariéru profesionálního tanečníka. Začal tancovat lidové tance ve škole a v amatérských skupinách. V patnácti letech dostal možnost tančit v umělecké škole proslulého Velkého divadla v Moskvě, jeho ale stále lákalo studium tance v Leningradě, to se mu splnilo v sedmnácti. Začátky byly velmi těžké, ale po čase se seznámil s Alexandrem Puškinem, který z něho udělal hvězdu první velikosti. Jeho nejznámější role byly v Louskáčkovi, Labutím jezeře, Šípkové Růžence, Bajadéře a Giselle. V letech 1983–1989 byl ředitelem baletu Pařížské opery. Zemřel v roce 1993 na AIDS. Je pochován na ruském hřbitově v Sainte-Geneviève-des-Bois poblíž Paříže.
1937 – narodil se Václav Hálek, skladatel známý hlavně tím, že mnohé jeho skladby byly inspirovány houbami (zemřel 10. září 2014). Vystudoval klavír a kompozici na Pražské konzervatoři a na HAMU. Věnoval se scénické hudbě, v tomto oboru vytvořil přes 250 děl. Byl členem České mykologické společnosti a podle některých zdrojů zhudebnil okolo 1650 druhů hub. Vydal Hudební atlas hub a věnoval se i zhudebňování rostlinných druhů, stromů a květin, také obrazů nebo lidských hlasů. Inspiraci čerpal i ze svého duchovního života, z mariánských zjevení, liturgických textů nebo lidových písní a latinské poezie. V 60. letech ho navštívil John Cage a u Hálků doma si dal houbovou smaženici.
1929 – zemřel Julius Rauscher, český hudební skladatel a pedagog (narodil se 4. dubna 1859). Zasloužil se o rozvoj hudebního života Kroměříže – byl sbormistrem pěveckého spolku Moravan a ředitelem jeho hudební školy. S tímto sdružením provedl mimo jiné kantátu Svatební košile Antonína Dvořáka a Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany. Založil také Rauscherovo (Kroměřížské) kvarteto… Studoval v Praze u Zdeňka Fibicha a na začátku umělecké dráhy byl členem orchestru Národního divadla. V roce 1889 hostoval jako dirigent v Gdaňsku, poté pracoval jako vychovatel v hraběcích rodinách v Chomutově a v Dymokurech. Později byl učitelem na hudební škole Žerotín v Olomouci, v letech 1894 až 1905 vyučoval na pedagogickém ústavu Innsbrucku a další dvě desetiletí působil na učitelském ústavu v Kroměříži. Po odchodu do důchodu často zajížděl na Slovensko a zabýval se moravskými a slovenskými písněmi.
1915 – narodila se Mária Kišonová-Hubová, slovenská operní pěvkyně – sopranistka (zemřela 11. srpna 2004). Manželka herce Mikuláše Huby a matka herce Martina Huby. Dlouholetá významná sólistka (1938–1978) opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. Profesorka na VŠMU v Bratislavě. Vynikla zejména v operních rolích Giacoma Pucciniho, W. A. Mozarta, Giuseppe Verdiho, v slovanském repertoáru a v opeře 20. století. Věnovala se také koncertní činnosti. Několikrát hostovala i v Národním divadle v Praze.
1910 – zemřel Joaquín Valverde Durán, španělský skladatel, dirigent a flétnista (narodil se 27. února 1846). Studoval na madridské konzervatoři a byl vynikajícím flétnistou. Od 13 let hrál v různých vojenských kapelách a divadelních orchestrech. První cenu ve hře na flétnu získal už v roce 1867 a cenu za kompozici v roce 1870. Napsal i dvě učebnice hry na flétnu. Také působil jako dirigent divadelních orchestrů. Proslavil se ale hlavně spoluprací na kompozici zarzuel se skladatelem Federicem Chuecou. Ten poskytoval většinu melodií a Durán jim dodával orchestrální lesk. Jejich spolupráce začala v roce 1877. Kromě Chuecy spolupracoval i s dalšími skladateli. Méně úspěšné pak byly opery, které zkomponoval sám. Jeho syn, „Quinito“ Valverde, vlastním jménem Joaquín Valverde Sanjuán (1875–1918), se stal také hudebním skladatelem.
1899 – narodil se Cyril Pecháček, dirigent a skladatel (zemřel 11. května 1949). Studoval na Pražské konzervatoři housle a dirigování. Po škole se stal dirigentem divadla Marie Zieglerové s převážně operetním repertoárem. Řídil i amatérský soubor ve svém rodišti. Pokračoval ve studiu skladby na konzervatoři u Josefa Bohuslava Foerstra. V roce 1921 odešel do Chorvatska a tam přijal pseudonym Ivo Milič. V Nová Gradišce byl nejprve sbormistrem pěveckého souboru Graničar, pak kapelníkem městského divadla ve Varaždině, pořadatelem koncertů v lázeňském městě Varaždinská Teplice, pozdji dramaturgem a dirigentem divadla v Subotici. V roce 1923 se vrátil do vlasti a stal se šéfem opery v Pardubicích, pak dirigentem v Městském divadle v Olomouci a učitelem na místní hudební škole. Od roku 1927 byl také sbormistrem Pěveckého hudebního sdružení Žerotín. Pro doprovod sborových koncertů založil samostatný symfonický orchestr Filharmonie Žerotínu, který pod jeho vedením uváděl i samostatné koncerty symfonické hudby. V letech 1936 až 1939 vedle toho ještě dál studoval na mistrovské škole u Jaroslava Křičky. Válku strávil ve Dvoře Králové nad Labem, kde se stal ředitelem městské hudební školy a dirigentem pěveckých sborů Dvořák a Záboj. V roce 1945 byl jmenován jedním z uměleckých vedoucích Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a v roce 1946 se stal prvním sbormistrem pěveckého spolku Hlahol, po Václavu Smetáčkovi. Současně působil na pražské konzervatoři jako profesor houslového oddělení.
1895 – zemřel Camillo Walzel, rakouský operetní libretista, známější pod pseudonymem „F Zell“, v letech 1884 až 1889 umělecký ředitel Divadla na Vídeňce (narodil se 11. února 1829). On a Richard Genée tvořili kongeniální tým ve světě operety. Společně napsali 38 libret pro vícero skladatelů, například Noc v Benátkách pro Johanna Strausse, Boccaccia pro F. von Suppé, Žebravého studenta nebo Gasparoneho pro Carla Millöckera, Carbonari pro Carla Zellera nebo Ein Deutschmeister pro K. M. Ziehrera. Kromě toho napsal víc než 20 překladů francouzských a anglických operet. Společně s malíři Franzem a Heinrichem Leflerovými organizoval na popud podnikatele Adolpha von Pittel letní festival ve Weissenbachu. Jeho letní vila v ulici Zellgasse i rodinná hrobka se nacházejí v jeho oblíbeném městečku Weissenbach an der Triesting v Dolních Rakousích., přičemž není jednoznačné, zda písmeno „F“ je zkratkou jména „Franz“ nebo „Friedrich“, byl rakouský operetní libretista. V letech 1884 až 1889 byl také uměleckým ředitelem v Divadla na Vídeňce.
1888 – narodil se Vincenc Maixner, dirigent a skladatel (zemřel 24. května 1946). Na Pražské konzervatoři studoval skladbu u Karla Steckera a na mistrovské škole u Vítězslava Nováka. V roce 1912 se stal korepetitorem a asistentem šéfa opery Národního divadla v Praze Karla Kovařovice a v roce 1918 řádným dirigentem. Pod jeho taktovkou zazněly světové premiéry baletu Bohuslava Martinů Istar (11. 9. 1924), opery Jaroslava Vogla Mistr Jíra (30. 3. 1926) a pražské premiéry baletů Clauda Debussyho Hračková skříňka, Daria Milhauda Zmatek a opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu (21. 2. 1931). Dále řídil premiéry nových nastudování oper Josefa Bohuslava Foerstra Jessika (16. 1. 1920), Giussepe Verdiho Falstaff (23. 1. 1921), Pietra Mascagniho Sedlák kavalír (21. 4. 1922), Wolfganga Amadea Mozarta Únos ze serailu (16. 4. 1923), Richarda Strausse Elektra (28. 4. 1933) a Karla Kovařovice Na starém bělidle (5. 9. 1935). Byl jedním ze zakládajících členů Spolku pro moderní hudbu v Praze, působil také jako sólový klavírista a doprovazeč. Z jeho nevelkého skladatelského díla zazněla v roce 1912 klavírní sonáta a v Národním divadle se uplatnila jeho hudba k činohrám, první byla k Euripidově tragédii Hippolytos (1915). Je pohřben na Vyšehradském hřbitově. Jeho bratr, Antonín Maixner (1889–1917) byl houslista, od sedmnácti koncertní mistr České filharmonie, později koncertní mistr orchestru Národního divadla.
1877 – premiéru měla symfonická báseň Šárka, třetí ze šesti částí cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Zazněla v programu filharmonického koncertu v Praze na Žofíně za řízení Adolfa Čecha. Smetanova Má vlast, souborně provedená poprvé 5. listopadu 1882 v Praze na Žofíně, je vrcholným uměleckým projevem završujícím české obrození, dobu legitimního emancipačního snažení politicky, kulturně a jazykově dlouho upozaďovaného národa. Ve dvacátém století opakovaně plnila funkci symbolu se silným potenciálem povzbuzení pro těžké doby a přelomové okamžiky. Jedenadvacáté století nyní Mou vlast definitivně zařazuje jako klenot národní kultury do mezinárodního repertoáru a do světového hudebního dědictví. Postupně čím dál přesněji krystalizuje nadčasová hodnota této jedinečné kompozice. V tuzemsku je v nepřetržité řadě svátečních koncertů a souvisejících nahrávek konstantou, už po tři čtvrtiny století, tradiční uvádění Mé vlasti na květnovém Pražském jaru, a to už dlouho ve výroční den úmrtí skladatele jako jeho ikonické zahájení.
1862 – zemřel Jacques Fromental Halévy, francouzský skladatel, dirigent a pedagog (narodil se 27. května 1799). V devíti nastoupil na pařížskou konzervatoř a stal se žákem a později i chráněncem Luigiho Cherubiniho. Po dvou druhých místech konečně v roce 1819 získal Prix de Rome za kantátu Herminie. Při návštěvě Vídně se seznámil s Beethovenem. Od roku 1826 byl sbormistrem v Théâtre Italien, kde se mu podařilo v roce 1828 uvést operu Clari. V Opéra-Comique se hrály v roce 1827 jeho dvě komické opery L’Artisan a Le Roi et le batelier. V roce 1829 se pak v tomto divadle stal sbormistrem a současně byl jmenován profesorem harmonie a doprovodu na pařížské konzervatoři, později profesorem kontrapunktu a fugy a vyučoval i kompozici. Měl mnoho pozoruhodných studentů, mezi nimi např. Georges Bizet, Aimé Maillart či Camille Saint-Saëns. 23. února 1835 měla v pařížské Opeře premiéru opera La Juive (Židovka), která se stala jeho největším úspěchem. V roce 1836 byl zvolen členem Akademie krásných umění. V roce 1849 zkomponoval kantátu Prométhée enchaîné, která je považována za první skladbu v západní hudbě, ve které jsou použity čtvrttóny. Dcera Geneviève se provdala za Georgese Bizeta. Bratr Léon se stal spisovatelem a historikem, napsal jednu z prvních biografií svého bratra, jeho syn Ludovic byl libretistou mnoha francouzských oper. Napsal např. libreto k Bizetově Carmen nebo k opeře Hoffmannovy povídky Jacqua Offenbacha.
1855 – zemřel Ramon Carnicer, katalánský skladatel a dirigent, autor chilské státní hymny (narodil se 24. října 1789). V sedmi letech zpíval ve sboru katedrály v La Seu d’Urgell a začal studovat varhany a skladbu. V roce 1806 přesídlil do Barcelony a pokračoval ve studiu u sbormistra katedrály Francesca Queralta a varhaníka Carlese Baguera. Zlom v jeho skladatelské tvorbě nastal v letech 1818–1820. Zkomponoval jednu ze svých nejznámějších prací, předehru k opeře Lazebník sevillský Gioacchina Rossiniho, která zaujala i samotného Rossiniho. Úspěch měly i dvě jeho opery. Během dočasného exilu v Londýně byl pověřen, aby složil státní hymnu Chile. Po návratu do Barcelony byl pověřen řízením divadel Teatro de la Cruz a Teatro del Principe a jmenován profesorem skladby na nově založené konzervatoře hlavního města. Mezi jeho žáky byli Francisco Asenjo Barbieri a Baltasar Saldoni. Jeho bratr Miquel Carnicer i Batlle byl kytarista.
1839 – narodil se Josef Gabriel Rheinberger, německý skladatel, klavírista, varhaník a pedagog z období romantismu (zemřel 25. listopadu 1901). Od dětství projevoval mimořádné hudební nadání. V sedmi byl varhaníkem v kostele sv. Florina a o rok později se už hrály jeho první skladby. Od roku 1849 studoval u skladatele Philippa M. Schmutzera, pocházejícího z Čech, ve Feldkirchu. Po absolvování mnichovské konzervatoře se stal na téže škole profesorem kompozice a hry na klavír. Když byla konzervatoř uzavřena, působil jako korepetitor dvorního divadla. Jeho žena básnířka Franziska „Fanny“ von Hoffnaass napsala většinu textů k manželovým vokálním skladbám. V roce 1877 byl jmenován dvorním dirigentem odpovědným za hudbu v královské kapli. Byl velmi plodný skladatel. Jeho chrámové skladby zahrnují mše, Requiem, Stabat Mater i moteta a hymny. Jako světské skladby napsal několik oper, symfonií, mnoho komorní hudby a sborových skladeb. Zvlášť ceněny jsou jeho skladby pro varhany. Obdržel čestný doktorát Mnichovské univerzity, po obnovení konzervatoře se stal profesorem skladby a hry na varhany až do konce života. Vychoval mnoho významných dirigentů a skladatelů, mezi nimi např. Ermanno Wolf-Ferrari, Engelbert Humperdinck, Wilhelm Furtwängler, George Whitefield Chadwick, Hans von Koessler nebo Horatio Parker. Byl pohřben na hřbitově Alter Südfriedhof. Jeho hrob byl za druhé světové války zničen. V roce 1950 byly jeho ostatky i ostatky jeho ženy převezeny do Vaduzu.
1830 – premiéru měl Klavírní koncert č. 2 f moll, op. 21 Fryderyka Chopina. Na koncertě ve Varšavě skladatel vystoupil jako sólista. Byl to druhý z jeho klavírních koncertů, který byl vydán, a proto byl označen jako č. 2, přestože byl napsán jako první.
1825 – narodil se Charles Wehle, klavírista a skladatel (zemřel 2. června 1883). Studoval v Praze u Josefa Proksche a Ignáce Tedesca. Už v sedmnácti letech podnikl koncertní turné po evropských zemích. Ve studiu klavíru pokračoval u Ignaze Moschelese v Lipsku a hudební teorie v Berlíně u Theodora Kullaka. Jako klavírista s velkým úspěchem vystupoval v koncertních sálech celého světa. Zápisky z cest publikoval v českých časopisech, hlavně v Lumíru. V závěru svého života se usadil v Paříži a věnoval se pedagogické činnosti. Zkomponoval řadu virtuózních klavírních skladeb. Kromě dvou sonát byly proslulé zejména jeho koncertní etudy, ale psal i nokturna, polonézy a mazurky.
1793 – zemřel Nicola Conforto, italský hudební skladatel (narodil se 25. září 1718). Studoval v rodné Neapoli na konzervatoři Conservatorio di Santa Maria di Loreto. Jeho učiteli byli Giovanni Fischietti a Francesco Mancini. Debutoval v roce 1746 v divadle Teatro de‘ Fiorentini operou La finta vedova. V následujících letech se jeho díla hrála v Neapoli i v Římě. V roce 1749 se oženil se zpěvačkou Zefferinou Anselmi. V roce 1750 byla jeho dramatická opera Antigono vybrána pro uvedení v divadle Teatro San Carlo. V roce 1751 napsal kantátu Gli orti esperidi na počest císařovny Marie Terezie. Na oslavu svátku španělského krále Ferdinanda VI. nastudoval v Madridu 30. května 1752 drama Siroe a v roce 1754, na oslavu narozenin neapolského krále Karla III., operu L’eroe cinese. Tato dvě díla získala v Madridu uznání, takže v roce 1756 byl jmenován dvorním skladatelem. Později obdržel i titul dvorního kapelníka.
1754 – narodil se Jan Jáchym Kopřiva, skladatel, pedagog a varhaník (zemřel 17. srpna 1792). Byl synem Václava Jana Kopřivy a starším bratrem Karla Blažeje Kopřivy. V roce 1778 vystřídal svého otce ve funkci funkci citolibského kantora, později po smrti bratra varhaníkem a učitelem hudby v rodině hraběte Arnošta Pachty. Aspoň podle dochovaných skladeb nebyl tak osobitým skladatelem jako jeho otec a bratr. Jeho chrámové skladby jsou uloženy v Českém muzeu hudby.
1749 – premiéru mělo oratorium Solomon (Šalamoun), dílo George Friderica Handela (Georga Friedricha Händela) považované za jeden z vrcholů jeho odkazu. Poprvé zaznělo v divadle Covent Garden v Londýně. Je založeno na biblických příbězích izraelského krále zaznamenaných ve Starém zákoně v První knize královské a v Druhé knize Paralipomenon. Šalamoun je alegorií, oslavuje anglického krále Jiřího II. jako spravedlivého vládce i soudobou prosperitu a panující mír. Skladba obsahuje instrumentální část pro dva hoboje a smyčce známou jako Příchod královny ze Sáby, která se proslavila i mimo kontext oratoria.
1730 – zemřel Antonín Reichenauer, český barokní skladatel (pokřtěn 26. března 1696). Známý také pod pseudonymy Verichnare a Enverechari. Od roku 1721 je doložen jeho pobyt v Praze. Snad byl ředitelem kůru v kostele svaté Máří Magdaleny při dominikánském klášteře na Malé Straně, kde je dnešní České muzeum hudby. Působil ve službách hraběte Václava z Morzinu, pro kterého pravidelně komponoval a působil v jeho kapele v Morzinském paláci v Praze na Malé Straně. Podle některých zdrojů pracoval také pro hraběte Františka Josefa Černína. Na samém sklonku života se stal farním varhaníkem v Jindřichově Hradci, necelý měsíc po nástupu do funkce ale zemřel. Byl znám jako plodný skladatel chrámové hudby. Je prvním českým autorem pastorálních mší. Později byly objeveny četné instrumentální koncerty, pro hoboj, fagot, violoncello, orchestrální ouvertury a triové sonáty. Svým stylem jsou velmi blízké koncertům Antonia Vivaldiho. S jeho skladbami byl Reichenauer důvěrně obeznámen, protože Vivaldi byl Morzinův Maestro di Musica a pro hraběte zkomponoval celou řadu skladeb, včetně sbírky skladeb Il cimento dell’armonia e dell’inventione, obsahující slavný cyklus houslových koncertů Čtvero ročních dob.
1665 – narodila se Élisabeth Jacquet de La Guerre, francouzská skladatelka, cembalistka a varhanice (zemřela 27. června 1729). Koncertovala od dětství, v patnácti letech ji zaměstnal král Ludvík XIV., který ji finančně podporoval a nechal uvádět její díla. Roku 1684 se provdala za varhaníka Marina de la Guerre (1658–1704). Je považována za jedinou etablovanou barokní hudební skladatelku a za první Francouzku, která složila operu.
1519 – narodil se Thoinot Arbeau, francouzský skladatel a kněz (zemřel 23. června 1595). Je známý pro své dílo Orchésographie, studii francouzských renesančních tanců z konce 16. století. Z ní pochází i známá píseň Belle qui tiens ma vie, kterou Spirituál kvintet nazpíval pod vlastním názvem Pavana za deset švestkových knedlíků.