18. březen
Svátek má Eduard.
2002 – zemřel Gösta Winbergh, švédský pěvec – tenorista (narodil se 30. prosince 1943). Zpívat začal v Královské opeře ve Stockholmu a v 80. letech si postupně začal získávat mezinárodní pozornost, když hostoval na zahraničních jevištích, například v Kodani, Aix-en-Provence, San Franciscu a v roce 1980 v Glyndebourne, kde zpíval Belmonta. S Mozartem debutoval také v la Scale. Později několikrát působil v opeře v Curychu, kde v roce 1991 ztvárnil svého prvního Lohengrina, a pak se věnoval dalším náročnějším rolím, jako je Císař v Ženě bez stínu, Don José v Carmen a Florestan ve Fideliovi. V Metropolitní opeře v New Yorku ztvárnil Mozartova Dona Giovanniho, Wagnerova Lohengrina, Verdiho Rigoletta a Pucciniho Turandot. Na jeho památku byla ve Švédsku zavedena Cena Gösty Winbergha; každoročně se uděluje začínajícím tenoristům prostřednictvím soutěže, která se koná na operní scéně Confidencen v královském panství Ulriksdal u Stockholmu.
1991 – zemřel Dezider Kardoš, slovenský skladatel a vysokoškolský pedagog (narodil se 23. prosince 1914). V kompozici byl žákem Alexandra Moyzese a v letech 1937 až 1939 pak Vítězslava Nováka, kterýž učil na Mistrovské škole pražské Státní konzervatoře. V době Slovenského státu pracoval v rozhlase v Prešově, po válce vedl hudební vysílání Československého rozhlasu v Košicích. V 50. letech byl prvním ředitelem Slovenské filharmonie, do roku 1963 byl předsedou Svazu slovenských skladatelů. Jako vůdčí osobnost slovenské skladatelské školy pak vyučoval na Hudební fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Ve své tvorbě uplatňoval epicko-dramatický typ dobového symfonismu, v komorních dílech expresivní tendence. Jako inspirační zdroj využíval i temperamentní východoslovenské lidové písně.
1950 – narodil se James Conlon, americký dirigent. V roce 1974 se stal nejmladším dirigentem angažovaným pro abonentní sérii Newyorské filharmonie. Od tohoto debutu vystoupil se všemi významnými severoamerickými a evropskými orchestry. V roce 1976 debutoval v Metropolitní opeře; měl tam více než 250 představení, ve kterých se věnoval široké škále děl z italského, německého, francouzského, ruského i českého repertoáru. V roce 1979 debutoval v londýnské Covent Garden. V letech 1979 až 2016 byl ředitelem Cincinnati May Festival, mezi roky 1983 až 1991 šéfdirigentem Rotterdamské filharmonie. Po angažmá v Pařížské opeře (od roku 1996), v Maggio Musicale ve Florencii a v Chicago Lyric Opera se v roce 1989 stal šéfdirigentem Opery v Kolíně nad Rýnem a šéfem Gürzenichova orchestru; do roku 2002 tam byl generálním hudebním ředitelem města. Od roku 2006 byl činný v Los Angeles Opera, v roce 2015 byl jmenován šéfdirigentem Národního symfonického orchestru RAI. Stojí za desítkou nahrávek Alexandra Zemlinského, roku 2002 byla série oceněna cenou Echo Classic. Natáčí díla Erwina Schulhoffa, Viktora Ullmanna, Karla Amadea Hartmanna, Dmitrije Šostakoviče a Bohuslava Martinů.
1949 – narodil se Richard Haan, operní pěvec-barytonista. Nastudoval na 140 rolí, do povědomí se nejvíce dostal jako babylonský král Nabucco ve stejnojmenné Verdiho opeře. Ve Státní opeře a na řadě míst po celém světě ho zpíval více než 550krát. Působil v Severočeském divadle v Ústí nad Labem, v Moravském divadle v Olomouci, v Janáčkově divadle v Brně, tři roky ve Slovenském národním divadle v Bratislavě a od roku 1993 ve Státní opeře Praha. Jako dálkový plavec je přemožitelem Lamanšského průlivu, a to v roce 2005 a 2023. Přeplaval také Gibraltarskou úžinu.
1929 – narodil se Ctirad Kohoutek, hudební skladatel, vědec a pedagog (zemřel 19. září 2011). Zabýval se novodobými skladebnými postupy a vytvořil nový směr kompoziční práce – projektovou metodu. Nabízel ji jako prostředek tvorby i svým žákům. Je autorem publikací Novodobé skladebné směry v hudbě a Projektová hudební kompozice, obě vyšly v 60. letech. Studium kompozice ukončil na Hudební fakultě JAMU v roce 1953. Na škole zůstal jako vyučující, od 60. let docent skladby a teorie skladby a vedoucí katedry skladby, hudební teorie a dirigování, od roku 1976 pak prorektor pro uměleckou a vědeckovýzkumnou činnost a zahraniční styky. Na Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 1973 k tomu získal doktorát filozofie a na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1980 hodnost kandidáta věd. Absolvoval stáž u Witolda Lutosławského a účastnil se kurzů v Darmstadtu u Pierra Bouleze a György Ligetiho. V letech 1980 až 1990 působil na pražské AMU jako profesor skladby a současně byl ředitelem České filharmonie. Zanechal početný kompoziční odkaz.
1924 – narodil se Lubomír Dorůžka, muzikolog a hudební publicista (zemřel 16. prosince 2013). Byl znalcem současné populární hudby, zejména americké černošské hudby včetně hudby jazzové; tomuto tématu se věnoval po celý život. Patřil roku 1964 k zakladatelům Mezinárodního jazzového festivalu Praha, byl i jeho ředitelem. V roce 1969 byl jedním z iniciátorů a zakládajících členů Mezinárodní jazzové federace, v níž působil deset let jako viceprezident a prezident. Od roku 1964 byl vedoucím redaktorem časopisu Melodie. Vedle příspěvků do tištěných médií a později také médií internetových byl dlouholetým spolupracovníkem veřejnoprávního rozhlasu, kde se ve stovkách pořadů věnoval popularizaci kvalitní populární hudby, zejména jazzové. Po celou dobu totality hájil moderní hudební tvorbu před nástrahami úředníků. Spolu s Ivanem Poledňákem a Antonínem Matznerem byl výraznou mezidisciplinární hudební osobností.
1904 – premiéru měla skladba In the South (Alassio), koncertní předehra Edwarda Elgara napsaná o vánočních prázdninách strávených v Itálii. Pod autorovou taktovkou zahrál novinku v Londýně Hallé Orchestra. Ještě týž rok se konalo první americké provedení v Chicagu a další den newyorská premiéru a brzy poté německá premiéra v Berlíně. Roku 1905 bylo dílo uvedeno ve Vídni a v Kolíně nad Rýnem a v následujícím roce v Praze.
1902 – premiéru měla ve Vídni Zjasněná noc (Verklärte Nacht), Smyčcový sextet op. 4 Arnolda Schönberga. Inspirací byla stejnojmenná báseň Richarda Dehmela, která popisuje procházku páru v měsíčním světle; žena se přiznává, že je těhotná s jiným mužem. Setkává se s velkorysým pochopením, muž si přeje dítě přijmout za své… Programní skladba přenáší myšlenku symfonické básně do sféry komorní hudby. V Kleiner Musikvereins-Saal ji s rozporuplným ohlasem zahrálo kvarteto Rosé Quartet s dalšími dvěma instrumentalisty. Autorská verze pro smyčcový orchestr pochází z roku 1917 a byla ještě revidována v roce 1943.
1902 – tenorista Enrico Caruso se stal jedním z prvních známých umělců, kteří vyjádřili důvěru nové technologii gramofonu, a nechal si zaznamenat svůj hlas. První natáčení se uskutečnilo v hotelovém pokoji v Miláně. Jak se brzy ukázalo, díky nahrávkám se jeho umění začalo šířit i mimo operní domy a z pěvce se stala legenda.
1883 – narodil se Manuel Gómez Carrillo, argentinský skladatel (zemřel 17. března 1968). Shromažďoval a popularizoval původní hudbu severní Argentiny, a to i formou čtyř desítek vlastních skladeb pro klavír, zpěv a klavír a housle s klavírem. Byl u založení Národního institutu tradic, učil hudbu na Národní vysoké škole a na Normální škole v Santiagu del Estero, byl také ředitelem Národní hudební pedagogické školy v Rosariu. Jeho děti Manuel, Julio Alberto, Jorge a Carmen vytvořili Gómez Carrillo Quartet, dcera Inés Gómez Carrillo, známá klavíristka, se zasloužila o propagaci jeho klavírní tvorby i děl dalších argentinských autorů v Argentině, Evropě a Spojených státech.
1876 – premiéru měl Smyčcový kvintet č. 2, op. 77 Antonína Dvořáka, a to v Praze na koncertě Umělecké besedy. Jde o nejosobitější skladbu v jeho dosavadním tvůrčím vývoji. Ne zcela běžné užití kontrabasu jako pátého nástroje umožnilo skladateli přenést part violoncella do vyšší, zpěvnější polohy.
1875 – zemřel Ferdinand Laub, houslista, skladatel a pedagog (narodil se 19. ledna 1832). Někdy je uváděno jako datum úmrtí i 17. březen. Jeho otec byl známý učitel hudby a houslista. Mezi jeho vzdálené příbuzné patřil také generál Alois Laub. Ferdinand byl nadané dítě a s otcem chodil hrát po kavárnách a hostincích. Veřejně vystupoval poprvé v šesti letech v hostinci U Doušů na Václavském náměstí a měl velký úspěch. První samostatný koncert měl v deseti ve Stavovském divadle. Studoval na pražské konzervatoři a při jeho absolventském koncertě roku 1846 ve Stavovském divadle byli přítomni Hector Berlioz a Franz Liszt. V roce 1851 hrál na první Světové výstavě v Londýně v Křišťálovém paláci před čtyřmi tisíci posluchači a poté byl oslavován jako virtuóz. Koncertoval v řadě evropských měst, měly o něj zájem přední panovnické dvory. Na podnět Franze Liszta působil jako koncertní mistr ve Výmaru, v Berlíně se stal profesorem na konzervatoři a prvním královským koncertním mistrem Dvorní opery. Podnikl řadu koncertních turné po celé Evropě. V Göteborgu se roku 1860 setkal s Bedřichem Smetanou a společně s ním uspořádal dva koncerty. Tvořil i vlastní skladby, známé jsou hlavně Polonéza a Saltarello. V roce 1866 získal místo profesora na moskevské konzervatoři. Jako pedagog ovlivnil ruskou houslovou školu a vychoval řadu virtuózů, například J. M. Davydova, Josefa Kotka, S. Barczewicze, G. Arense. Učil hrát i svého syna Václava (Vášu) Lauba (1857–1911), který se stal skladatelem a učitelem hudby. Občas i dirigoval. Petr Iljič Čajkovskij byl Laubovým přítelem a označil ho za největšího houslistu své doby. Na památku tohoto přátelství mu po jeho smrti věnoval svůj Smyčcový kvartet č. 3 es moll. Poslední léta života bydlel Laub v Praze v domě čp. 972/II na Senovážném náměstí. Jeho ostatky byly uloženy na Olšanských hřbitovech, kde ale hrob chátral. Teprve v roce 1950, především zásluhou členů Českého kvarteta, byly přeneseny na Vyšehradský hřbitov. Jeho zetěm byl houslista Jan Hřímalý.
1844 – narodil se Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, ruský hudební skladatel (zemřel 21. června 1908), člen skladatelské skupiny známé jako Pětka či Mocná hrstka. Věřil v rozvoj národního stylu, vyhýbal se zpočátku dokonce tradičním západním kompozičním metodám. Španělské capriccio a symfonická suita Šeherezáda patří k základům celosvětového repertoáru klasické hudby. Je rovněž autorem patnácti oper, často využíval pohádkové a lidové náměty. Komponování a pedagogickou činnost kombinoval s kariérou v ruských ozbrojených silách – nejprve jako důstojník v císařském námořnictvu a poté jako civilní inspektor námořních hudeb. Je považován za hlavního architekta toho, co se považuje za ruský styl. Vycházel z Glinky, Balakireva, Berlioze, Liszta a možná i z Wagnera, ale současně měl silný vztah k ruskému folklóru. Důležitý byl i jeho vliv na mladší skladatele – sloužil jako přechodná postava mezi autodidaktismem, jehož příkladem byli Glinka i někteří členové Mocné hrstky, a profesionálně vyškolenými skladateli, kteří se v Rusku stali normou až v závěru 19. století. Jeho žáků bylo během 35letého působení na Petrohradské konzervatoři na 250, byli mezi nimi i Anatolij Ljadov, Michail Ippolitov-Ivanov a Sergej Prokofjev. Dalšími byli žáci dvou dalších škol, kde učil, včetně Alexandra Glazunova. A například Igora Stravinského učil soukromě doma… Korsakov ovlivnil i neruské skladatele, hlavně Maurice Ravela, Clauda Debussyho, Paula Dukase a Ottorina Respighiho.