21. leden

Svátek má Běla.

1999 – zemřel Jacques Chailley, francouzský muzikolog a skladatel (narodil se 24. března 1910). Zájem o středověkou hudbu, které věnoval velkou část své muzikologické činnosti, ho vedl v roce 1934 k založení sboru Psalette Notre-Dame. V letech 1946 až 1961 vedl sbor L’Alauda. V roce 1969 byl jmenován druhým prezidentem Consociatio internationalis musicae sacræ, kterou v roce 1963 založil papež. Byl profesorem na Sorbonně, zasloužil se o uznání muzikologie jako autonomní unverzitní disciplíny. Od roku 1962 byl dvě desetiletí ředitelem Schola Cantorum v Paříži… Hudbu studoval u Nadii Boulangerové a několika dalších osobností, na Pařížské konzervatoři absolvoval kurz hudební historie a kompozice, na Sorbonně studoval hudební dějiny. U Pierra Monteuxe, Willema Mengelberga a Bruna Waltera měl kurzy dirigování. Umělecky se vymezoval proti atonalitě a serialismu poválečné avantgardy. Je mimo jiné autorem knihy 40.000 let hudby.

1980 – zemřela Elvira de Hidalgo, španělská sopranistka a pedagožka, její žačkou byla i Maria Callas (narodila se 27. prosince 1892). Poprvé vystoupila jako Rosina v opeře Lazebník sevillský v Neapoli v Teatro San Carlo. Mezi její angažmá dále patřilo Monte Carlo, pařížská opera, La Scala, Royal Opera House Covent Garden, Metropolitní opera a v letech 1909 až 1910 i Praha.

1961 – premiéru měla kantáta Gloria od Francise Poulenca.

1957 – premiéru měl balet Agon od Igora Stravinského.

1948 – zemřel Ermanno Wolf-Ferrari, italský skladatel (narodil se 12. ledna 1876). Je známý především svými komickými operami, z nichž mnohé využívají náměty divadelních her Carla Goldoniho. Ve své době patřily mezi nejhranější ve světovém měřítku. Je však rovněž autorem opery I gioielli della Madonna, veristického příběhu vášně, svatokrádeže a šílenství. Přátelil se s Giuseppem Verdim a Arrigem Boitem. V roce 1902 se stal profesorem skladby a později i ředitelem benátské konzervatoře, byl také profesorem kompozice na salcburském Mozarteu. Původně se nicméně chtěl stát malířem jako jeho otec.

1947 – premiéru měla Symfonie č. 4 Deliciæ Basiliensis od Arthura Honeggera.

1943 – zemřel Otakar Šín, skladatel, teoretik a pedagog (narodil se 23. dubna 1881). Po vyučení se stal sládkem v pivovaře v Maffersdorfu u Liberce, dnes Vratislavice nad Nisou, kde založil kapelu, se kterou měl velký úspěch. Na Pražské konzervatoři byli jeho učiteli Josef Klička a Karel Stecker. Pokračoval v mistrovské škole u klavíristy Josefa Jiránka a ze hry na klavír složil v roce 1911 státní zkoušku. Vyučoval soukromě a stal se sbormistrem pěveckého spolku „Škroup“. V necelých 40 letech se stal profesorem Pražské konzervatoře. Jeho skladatelské dílo vychází z hudby Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Vydal několik teoretických spisů s problematikou harmonie, ve kterých zveřejnil významné teoretické objevy. V roce 1928 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění a získal dvakrát Státní cenu. Pochován je na fryšavském hřbitově na Vysočině.

1941 – narodil se Plácido Domingo, španělský tenorista a dirigent. V poslední fázi umělecké dráhy přešel na barytonové role. Jeho rodiče byli významní pěvci španělského typu operet – zarzuel. V Mexiku vystudoval dirigování a hru na klavír. V tamním Národním divadle v Ciudad de México se sice ucházel o místo barytonisty, ale vedení souboru ho přesvědčilo, aby začal zpívat role tenorové. V 25 letech debutoval v Newyorské městské opeře (New York City Opera). Před plánovanou rolí Dona José v Bizetově Carmen ještě stihl záskok za indisponovaného sólistu v Pucciniho Madame Butterfly. V roce 1968 debutoval v newyorské Metropolitní opeře, a to jako záskok za Franca Corelliho v roli Maurizia v opeře Francesca Ciley Adriana Lecouvreur. Od té doby je jedním z nejžádanějších a nejslavnějších sólistů. Ještě na vrcholu pěvecké kariéry se vrátil i k vystudované profesi dirigenta, poprvé v Newyorské městské opeře v roce 1973. Spolupracoval s operou ve Washingtonu, kde se stal v sezóně 1996/97 uměleckým ředitelem. Od roku 2000 byl zároveň uměleckým ředitelem a od roku 2003 generálním ředitelem opery v Los Angeles. V roce 2007 oznámil, že nastuduje jednu z nejnáročnějších barytonových rolí Giuseppe Verdiho, titulní roli v opeře Simon Boccanegra. Je zakladatelem mezinárodní pěvecké soutěže Operalia, kterou hostí každoročně jiná světová metropole. První ročník se uskutečnil v Paříži v roce 1993. Domingo 27. ledna 2018 dirigoval ve Stavovském divadle Mozartova Dona Giovanniho v režii Václava Kašlíka a o rok později koncert tamtéž složený z mozartovského repertoáru. V roce 2019 byl obviněn ze sexuálního obtěžování. Na základě toho ukončil spolupráci s Met a odstoupil také z vedení opery v Los Angeles. Je držitelem devíti cen Grammy, tří cen Latin Grammy a dvou desítek vyznamenání.

1937 – premiéru měla Hudba pro smyčce, bicí nástroje a celestu od Bély Bartóka.

1930 – premiéru měla Symfonie č. 3 Prvomájová od Dmitrije Šostakoviče.

1904 – premiéru měla opera Její pastorkyňa (Jenůfa) od Leoše Janáčka. V Národním divadle v Brně, hrajícím v té době v Divadle Na Veveří, ji nastudoval dirigent Cyril Metoděj Hrazdíra s režisérem Josefem Malým. Libreto k opeře vytvořil skladatel zkrácením stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové, které mělo premiéru v roce 1890. Jako jeden z prvních skladatelů zkomponoval operu na neveršovaný text. Psal ji v letech 1894 až 1903. Po jejích pozdějších úspěších Preissová v letech 1929 až 1930 drama přepsala do podoby románu. Od prvního odmítnutí v roce 1903 se až v roce 1915 díky diplomatickému úsilí Janáčkových přátel podařilo přesvědčit vedení pražského Národního divadla a dirigenta Karla Kovařovice, aby vzali Její pastorkyňu na milost. Uvedena byla 26. května 1916, a to po úpravách, které Kovařovic, šéf opery, požadoval. Pražská premiéra stála na počátku Janáčkova tuzemského i zahraničního uznání. V roce 1918 byla nastudována ve Vídni, v roce 1924 v Metropolitní opeře v New Yorku, v němčině v překladu Maxe Broda… Právě díky Jenůfě je dnes Janáček celosvětově nejhranějším českým operním autorem.

1884 – zemřel Auguste Franchomme, francouzský violoncellista a skladatel (narodil se 10. dubna 1808). Na pařížské konzervatoři získal už po prvním roce studia první cenu. Kariéru začal v různých orchestrech a jako sólový hráč na violoncello v Sainte-Chapelle roku 1828. Byl spoluzakladatelem Alardova kvarteta, které bylo ve své době zvláštní tím, že se skládalo z profesionálních hudebníků, a spoluzakladatelem symfonického orchestru pařížské konzervatoře, kde později začal vést violoncellové oddělení, a přispěl k rozvoji techniky hry na violoncello. Stal se ústřední postavou pařížského hudebního dění. Mezi jeho blízké přátele patřili Felix Mendelssohn-Bartholdy a Fryderyk Chopin. Za přínos hudbě mu byl roku 1884 udělen Řád čestné legie.

1869 – narodil se Rudolf Zamrzla, sbormistr, dirigent a skladatel (zemřel 4. února 1930). V literárních pracích používal pseudonymy R. Gelattini a Roman Míšek a křestní jména Jevgenij Romanovič během působení v Rusku. Absolvoval Varhanickou školu v Praze. Studoval u F. Z. Skuherského a Františka Blažka. Stal se sbormistrem několika pražských pěveckých sdružení a zpíval v chrámovém sboru v kostele sv. Vojtěcha. V roce 1892 odešel do Mostaru, kde byl ředitelem kůru a kapelníkem v pravoslavném kostele a dirigentem hudebního spolku Gusle. Pak působil jako kapelník dragounského pluku v Kirsanově v Rusku. V roce 1901 se vrátil do Prahy a stal se sbormistrem a dirigentem Národního divadla. Překládal libreta oper a psal i četné rozbory děl uváděných v ND. Ve spolupráci Emou Destinnovou zkomponoval slavnostní dílo „Libušino nastolení“. Provedeno bylo v době Všesokolského sletu 28. června 1923 na Vyšehradské skále a postavu Libuše zpívala právě Destinnová. Ve své době šlo o mimořádnou společenskou událost.

1851 – zemřel Albert Lortzing, německý skladatel, dirigent, herec a pěvec (narodil se 23. října 1801). Je považován za hlavního představitele německého operního žánru singspiel, podobného francouzské opéra comique. Jeho hlavními díly jsou dodnes uváděné opery Car a tesař (Zar und Zimmermann, 1837) a Pytlák (Der Wildschütz, 1842). Poprvé se objevil na jevišti ve 12 letech ve Freiburgu, když během přestávky bavil obecenstvo komickými básněmi. Připojil se k Svobodným zednářům, což bylo v té době jisté útočiště v Metternichově policejním státu. Po debutu v Městském divadle v Lipsku začal mít úspěch. V letech 1846–1848 byl kapelníkem v Theater an der Wien. V revolučním roce 1848 napsal libreto i hudbu k politické opeře Regina a funkce kapelníka byl opět zbaven. Nakonec se v roce 1850 stal kapelníkem v nově otevřeném Městském divadle Friedricha Wilhelma v Berlíně. Většina jeho díla je jevištní. Nejznámější jsou jeho zmíněné dva singspiely, ale zkomponoval i romantickou operu Undine, revoluční operu Regina a oratorium Die Himmelfahrt Christi, mnoho scénické hudby k činohrám a řadu písní a sborů. Byl silně ovlivněn Mozartem. Naopak jeho opera Hans Sachs pravděpodobně inspirovala Richarda Wagnera k opeře Mistři pěvci norimberští a jeho komické opery zřejmě ovlivnily tvorbu Johanna Strausse mladšího.

1848 – narodil se Henri Duparc, francouzský skladatel, představitel romantismu (zemřel 12. února 1933). Při studiích se poznal se svým vzorem a spolužákem Césarem Franckem. Popularitu získal spolu s Gabrielem Faurém hlavně jako spolutvůrce francouzské melodie či umělecké písně. Jeho dílo ale čítá jen asi šestnáct písní a jedno nebo dvě instrumentální díla. Špatně se prosazoval i kvůli své uzavřenosti. Jeho uměleckou kariéru ukončila v roce 1885 srdeční mrtvice. Na počátku 20. století oslepl. Jako věřící navštívil několikrát Lurdy a doufal v zázrak. Ke konci života ochrnul. Je pohřben v Paříži na hřbitově Père-Lachaise.

1817 – premiéru mělo Requiem c moll od Luigiho Cherubiniho.

1817 – narodil se Salvatore Pappalardo, italský dirigent a skladatel (zemřel 9. února 1884). Po rodném městě studoval na konzervatoři v Palermu, kde byl jeho učitelem Pietro Raimondi. Stal se dirigentem Teatro Comunale di Catania a později byl jmenován profesorem kontrapunktu na Královské hudební škole Ospizio Reale di Beneficenza. V roce 1855 se přestěhoval do Neapole a stal se dvorním skladatelem hraběte ze Syracus Leopolda Benjamina Josepha de Bourbona, bratra krále obojí Sicílie. Kromě toho působil jako profesor kontrapunktu na konzervatoři Albergo dei Poveri. Zkomponoval 8 oper a značné množství církevní hudby. Nejúspěšnější ale byla jeho komorní hudba, zvlášť jeho sbírky písní s doprovodem klavíru a smyčcová kvarteta i kvinteta. Přispíval také do hudebních rubrik neapolských novin. Některá díla jsou podepsána pseudonymem Paraladopp, což je přesmyčka příjmení.

1791 – narodil se Carl Czerny, rakouský klavírista, skladatel a pedagog českého původu, známý hlavně díky etudám a prstovým cvičením pro klavír (zemřel 15. července 1857). Na klavír ho učil jeho otec, později docházel na hodiny k Johannu Nepomukovi Hummelovi, Antoniu Salierimu a Ludwigu van Beethovenovi. Byl zázračné dítě. Na svém prvním veřejném vystoupení v roce 1800 zahrál Mozartův koncert pro klavír. A v roce 1812 uvedl ve vídeňské premiéře Beethovenův Císařský koncert (Klavírní koncert č. 5). V 15 letech už byl vyhledávaným učitelem. K jeho žákům patřil i pozdější slavný klavírní virtuos Franz Liszt, který mu později věnoval svých 12 Transcendentálních etud pro klavír. Czerny patřil k prvním skladatelům, kteří jako titul svého díla použili výraz etuda (z francouzského étude, studie). Počet jeho opusů dosahuje úctyhodného čísla 861. Dnes je znám ale skoro výlučně jen díky značnému množství didaktických skladeb pro klavír, které se dodnes používají při výuce. Jako skladatel koncertní hudby je zatím nedoceněný.

1766 – narodil se Vincenc Houška, skladatel a violoncellista (zemřel 13. září 1840). Skladbu studoval u Josefa Segera. Ve hře na violoncello, která ho později proslavila, byl prakticky samouk. Stal se hráčem v kapele hraběte Johanna Josepha Thuna (1711–1788). Po jeho smrti se osamostatnil a koncertoval po celém Německu a Rakousku, pilně komponoval a na koncertech často uváděl vlastní skladby. V roce 1792 se usídlil ve Vídni a přátelil se tam s Beethovenem, dochovala se jejich korespondence. Později se stal radou císařské a královské účtárny, ale nadále se věnoval koncertní a skladatelské činnosti. Oblíbil si zejména violu di bordoni a slavil s ní mimořádné úspěchy i u císařského dvora. Byl činný při organizaci hudebního života ve Vídni, byl členem společnosti Wittwen-Sozietät, což byla Jednota hudebních umělců na podporu vdov a sirotků a byl zakládajícím členem vídeňské společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde) i vídeňské konzervatoře.

1725 – narodil se Jiří Ignác Linek, kantor a skladatel předklasického období (zemřel 30. prosince 1791). Na piaristické koleji v Kosmonosích byl jeho spolužákem Jiří Antonín Benda. V Praze studoval u proslulého českého skladatele a varhaníka Josefa Segera a v Sobotce u kantora Josefa Svobody. V roce 1747 byl jmenován kantorem v Bakově a ředitelem kůru v kostele sv. Bartoloměje. Měl pět dětí a žil v bídě. Zemřel na těžkou tuberkulózu, nechal po sobě významné hudební dílo, ale také dluh 30 zlatých a 88 krejcarů. V Národním muzeu je evidováno více než 230 jeho skladeb. Další rukopisy a dobové opisy jsou uloženy v Bakově, Brně, Turnově, Sloupu, ale dokonce i v Rožňavě, Trnavě a Vratislavi, což svědčí o tom, že jeho skladby byly ve své době velmi oblíbené. Katalog Linkových skladeb se pokusil sestavit Josef Horčička (1870–1939). Není zdaleka úplný, ale najdeme v něm 41 mší, 9 rekviem, 27 offertorií, 76 litanií, asi 30 pastorel a mnoho dalších skladeb. Patrně nejvýznamnějšími jsou jeho sepolkra, vokálně instrumentální skladby o umučení Krista, prováděné o Velikonocích na Velký pátek (sepulchrum znamená Boží hrob). Jeho pastorely Dobrou noc Ježíšku, Narodil se Kristus Pán (s citací stejnojmenné koledy) a vánoční mše jsou neodmyslitelnou součástí českých Vánoc.