23. březen
Svátek má Ivona.
2024 – zemřel Maurizio Pollini, italský klavírista (narodil se 5. ledna 1942). Patřil k žákům Artura Benedettiho Michelangeliho. V roce 1960 vyhrál Chopinovu mezinárodní klavírní soutěž ve Varšavě. V 90. letech proslul v Berlíně, Mnichově, New Yorku, Miláně, Paříži, Londýně a Vídni kompletními cykly Beethovenových klavírních sonát. Na Salcburském festivalu v roce 1995 představil projekt Progetto Pollini, sérii koncertů, ve kterých uváděl stará a nová díla vedle sebe. Podobnými sériemi byly Perspectives v newyorské Carnegie Hall nebo Pollini Project v Royal Festival Hall v Londýně, na kterých zaznívala díla od Bacha až po Stockhausena.
1972 – narodila se Pavla Vykopalová, operní pěvkyně – sopranistka. Vystudovala zpěv na Pražské konzervatoři, byla členkou Pražského filharmonického sboru, sólovou kariéru zahájila jako mezzosoprán pod pedagogickým vedením Lenky Šmídové, později Jiřího Kotouče. V roce 2006 přešla na soprán, v soukromých hodinách pokračovala u Marie Urbanové. Ve svém repertoáru má operní role od baroka až do 20. století, kromě opery se věnuje také oratorní, kantátové i písňové literatuře včetně současné tvorby. Mezi její působiště patří Opera Mozart, Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni, Národní divadlo Brno, Národní divadlo v Praze a Státní opera Praha. Vystupuje i v zahraničí.
1984 – premiéru měl v Brně balet Sen noci svatojánské na hudbu Václava Trojana. Choreografii vytvořil Luboš Ogoun, dirigoval Jan Štych, filmové zpracování režíroval Vladimír Sís.
1944 – narodil se Michael Nyman, anglický skladatel známý díky množství filmové hudby a kvůli termínu minimalismus, který jako hudební kritik poprvé použil. I jeho skladby jsou hlavně minimalistické (mezi známé minimalisty patří třeba Steve Reich nebo Philip Glass). Studoval na Královské hudební akademii a King`s college klavír, cembalo a dějiny hudby. Jeho učitelem byl muzikolog Thurston Dart, odborník na anglické baroko. Jako kritik psal hlavně pro časopisy The Listener a The Spectator. V roce 1974 vydal dodnes ceněnou knihu Experimentální hudba: Cage a okolí, o vlivu Johna Cage na další skladatele, zároveň tím uzavřel dráhu kritika a začal znovu skládat. Jeho skladba In Re Don Giovanni zaujala anglického režiséra Petera Greenawaye, požádal Nymana o spolupráci, která pak trvala šestnáct let a vzešla z ní hudba k víc než desítce filmů. Proslavily ho hlavně snímky Umělcova smlouva, Topení po číslech, Zed a dvě nuly nebo Piano. Kromě filmové hudby napsal několik oper, hudbu k baletům, smyčcové kvartety, nebo třeba doprovod k počítačové hře Enemy Zero. Jako intermret koncertoval s uskupením, které založil, Campiello Band, později Michael Nyman Band.
1943 – narodil se László Dubrovay, maďarský skladatel. Komponuje hudbu téměř všech žánrů, opery, taneční party, skladby pro klasický, komorní i dechový orchestr, sólové, sborové, elektronické i počítačové. Od čtyřech let hrál na klavír. Vystudoval konzervatoř a akademii múzických umění Bélay Bartóka pod vedením Istvana Szeleny, Ference Szaboa, Imre Vincze a Viktora Vaszy. Učil na Divadelní a filmové akademii, v Hamburské Státní opeře a na akademii Ference Liszta v Budapešti. Díky stipendiu pokračoval ve studiu skladby u Karlheinze Stockhausena a elektronické hudby u Hanse Ulricha Humoerta v Kolíně nad Rýnem.
1939 – premiéru měl 2. houslový koncert od Bély Bartóka, a to v sále Concertgebow v Amsterdamu; sólistou byl Zoltán Székely, Willem Mengelberg řídil Orchestr Concertgebouw. Americkou premiéru měl v roce 1943 v Clevelandu ve státě Ohio za doprovodu Clevelandského orchestru pod taktovkou Artura Rodzińského. Bartók složil koncert v těžkém období, kdy byl naplněn vážnými obavami z rostoucí síly fašismu.
1937 – zemřel Karel Josef Barvitius, skladatel a nakladatel (narodil se 9. prosince 1864). V Praze studoval práva, hudební vzdělání získal soukromě. Pod pseudonymem Karel Brodský komponoval a později vydával své klavírní úpravy písní, národních písní a oper. V roce 1897 otevřel v Praze obchod s hudebními nástroji, který v roce 1914 rozšířil na hudební vydavatelství, v Česku jedno z nejvýznamnějších. V edicích Gloria a Barvitiova edice vydával hodnotná a relativně levná díla českých i světových mistrů, zvlášť Bedřicha Smetany. Jeho vlastní skladby se nedochovaly. V roce 1919 byl u zrodu Ochranného svazu autorského a stal se jeho prvním předsedou. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově. V jeho díle pokračoval syn Karel Barvitius (1893–1949). Firma byla zlikvidována komunisty v roce 1949 a prodejny obsazeny Supraphonem.
1933 – znovu otevřena byla Krollova opera (Kroll-Oper) v Berlíně. Budova byla postavena v roce 1844 jako zábavní místo pro majitele restaurace Josepha Krolla a v roce 1851 přestavěna na operu. Po rekonstrukci byla budova 1. ledna 1924 znovu otevřena jako Oper am Königsplatz, druhý domov berlínské Státní opery, a to Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými dirigovanými Erichem Kleiberem. Spolu s náměstím byla budova v roce 1926 přejmenována na Staatsoper am Platz der Republik. V roce 1927 byla opět oddělena od Státní opery Unter den Linden jako samostatný operní soubor s Otto Klempere rem jako jejím stálým dirigentem. Znovuotevření se konalo 19. listopadu s Beethovenovým Fideliem. V té době byla mezi sólisty i česká sopranistka Jarmilla Novotná, která později odešla do New Yorku do Metropolitní opery. Navzdory Klempererovým protestům byla Kroll-Oper nakonec 3. července 1931 uzavřena posledním představením Mozartovy Figarovy svatby. V letech 1933 až 1942 sloužila pak jako zasedací síň Říšského sněmu. Dne 23. března 1933 tam delegáti sněmu schválili zákon, který dal prakticky neomezenou pravomoc Adolfu Hitlerovi. V roce 1942 se budova opět stala dějištěm několika představení Státní opery poté, co byla při náletu zničena Opera Unter den Linden. Krolloper byla 22. listopadu 1943 však také zničena, a to útokem bombardovacího velitelství RAF. A dále byla poškozena, když v posledních dnech války Rudá armáda útočila na ruiny Říšského sněmu. V roce 1951 byla budova zbořena.
1923 – narodil se Jaromír Vomáčka, skladatel, klavírista a herec (zemřel 7. července 1978). Psal populární písně a především divadelní a filmovou hudbu. Začal v kavárenské kapele Jaroslava Mangla v Pardubicích jako sedmnáctiletý student. Kromě klavíru hrál i na housle, harmoniku a když bylo třeba, také na trubku. Několik let byl manželem zpěvačky Yvetty Simonové, pro kterou skládal písně, třeba Zhasněte lampiony nebo Já jsem zamilovaná. Mezi jeho nejznámější skladby patří také Lékořice nebo Vánoce, vánoce přicházejí (z roku 1962, text Zdeněk Borovec), hudbu k televizním filmům a seriálům, třeba Kamarádi nebo Pan Tau. V roce 1968 složil protestní píseň Dobře míněná rada se symbolickým refrénem „Běž domů, Ivane…“, komunistický režim se mu za ni pomstil zákazem působení. Kromě skladatelské činnosti také spoluzaložil Divadlo Na zábradlí, hrál v několika divadelních hrách a v televizních filmech Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme. Jeho ostatky byly později uloženy na Vinohradském hřbitově.
1912 – premiéru měla Symfonie č. 3 b moll (Ilja Muromec), op. 42 Reinholda Glièra. První provedení řídil v Moskvě Emil Cooper.
1886 – premiéru měla Symfonie Manfred, op. 58 Petra Iljiče Čajkovského, a to v Moskvě pod taktovkou Maxe Erdmannsdörfera.
1878 – narodil se Franz Schreker, rakouský skladatel a dirigent (zemřel 21. března 1934). Na vídeňské konzervatoři studoval hru na housle u Sigismunda Bachricha a Arnolda Rosé. Pokračoval skladbou u Roberta Fuchse. Jeho prvním úspěchem bylo v roce 1901 Intermezzo pro smyčce op. 8, se kterým získal důležitou cenu sponsorovanou časopisem Neue musikalische Presse. V roce 1895 začal dirigovat a založil Spolek přátel hudby v Döblingu. V roce 1907 založil Vídeňský filharmonický sbor, který řídil až do roku 1920. Uvedl s ním v premiéře např. Žalm 23 pro sbor a orchestr Alexandra Zemlinského a Schoenbergova díla Písně z Gurre a Mír na zemi. Uznání veřejnosti se dostalo jeho baletní pantomimě Der Geburtstag der Infantin, kterou napsal na objednávky tanečnice Grete Wiesenthal a její sestry pro otevření výstavy Kunstschau v roce 1908. Největšího životního úspěchu dosáhl operou Der Schatzgräber z roku 1920 a Komorní symfonií, která je jeho nejhranějším dílem. Učil na vídeňské konzervatoři, byl jmenován ředitelem Vysoké hudební školy v Berlíně (Hochschule für Musik Berlin) a mezi jeho studenty byli mj. Berthold Goldschmidt, Alois Hába, Jascha Horenstein, Julius Bürger, Ernst Křenek, Artur Rodziński a Stefan Wolpe. Politický vývoj v Německu spolu s rostoucím antisemitismem předznamenaly konec jeho kariéry. Je pohřben na hřbitově Waldfriedhof Dahlem v Berlíně.
1849 – narodil se Vojtěch Hlaváč, varhaník, skladatel, dirigent a vynálezce působící převážně v Rusku (zemřel 22. března 1911). Studoval na Varhanické škole v Praze u Františka Blažka a Josefa Krejčího a na varhanické škole v Paříži. V Petrohradě získal místo varhaníka carské italské opery a soukromě vyučoval hudbu, v Pavlovsku se stal dirigentem orchestru Uměleckého klubu a po návratu do Petrohradu v roce 1888 založil univerzitní symfonický orchestr a sbor a studentský dechový orchestr. Zasloužil se o propagaci české hudby v Rusku. Podílel se na vypracování osnovy ruského hudebního školství. Na Všeruské výstavě v Nižním Novgorodě v roce 1896 řídil sto koncertů. Od roku 1900 až do své smrti byl varhaníkem dvorního orchestru v Petrohradě. Byl jmenován carským dvorním sólistou a kapitánem orchestrů ruského námořnictva. Byl mnohokrát vyznamenán vysokými řády. V roce 1880 navrhl zdokonalené koncertní harmonium, které mělo 31 rejstříků, rozsah rozšířený o jednu oktávu a další technická vylepšení. Nástroj postavila stuttgartská firma „Schiedmayer und Söhne“ a Hlaváč s ním podnikal koncertní turné po Německu, Itálii a Anglii, později s tímto nástrojem vystupovala i jeho dcera, zpěvačka Zora Hlaváčová. V Itálii se seznámil s úpravou klavíru, která umožňovala libovolně prodlužovat tón opakovanými slabšími údery zvláštních kladívek, vše ještě vylepšil a upravený nástroj nazval Armonipiano. Některé své operní transkripce pak pro něj komponoval i Ferenc Liszt. Jako skladatel psal klavírní, vokální i orchestrální skladby. Neprovedena zůstala komická opera Oblava. Upravil řadu skladeb světových skladatelů pro své Armonipiano.
1834 – narodil se Julius Reubke, německý skladatel, varhaník a klavírista (zemřel 3. června 1858). Byl nejstarším synem stavitele klavírů a varhan Adolfa Reubke (1805-1875). Studoval klavír a skladbu na konzervatoři v Berlíně, jeho učiteli byli Theodor Kullak, Adolf Bernhard Marx a Julius Stern. Ovlivnila ho i tzv. Novoněmecká škola reprezentovaná dirigentem Hansem von Bülow a varhaníkem Alexanderem Winterbergerem. Ferenc Liszt na doporučení von Bülowa souhlasil s tím, že bude Reubka učit ve Výmaru a umožnil mu i bydlení ve svém domě v Altenburgu. Reubke se stal jeho nejoblíbenějším žákem a složil pak nejdůležitější práce. Už v té době ale trpěl tuberkulózou a brzy zemřel. Byl pohřben na hřbitově u kostela Maria am Wasser v Pillnitzi-Hosterwitz. Jeho bratr Emil (1836-1884) se stal otcovým společníkem ve firmě a později firmu převzal, bratr Otto (1842-1913) byl klavíristou, varhaníkem a skladatelem a působil jako profesor na univerzitě v Halle.
1826 – narodil se Ludwig Minkus, rakouský skladatel, dirigent, choreograf a houslový virtuóz (zemřel 7. prosince 1917). Skládal především hudbu k baletním představením. První vlastní skladby publikoval ve dvaceti. V roce 1852 byl angažován do vídeňské Dvorské opery, značnou část života ale strávil v Rusku. Nejprve působil jako houslista na dvoře knížete Nikolaje Jusupova, později nastoupil do orchestru moskevského Velkého divadla, který od roku 1862 řídil jako dirigent. Získal hodnost inspektora carských divadel a přesídlil do Petrohradu. Hudbu k baletům často psal ve spolupráci s choreografem Mariem Petipou, vytvořili dvacítku představení, např. La Bayadère, představení Don Quijote dodnes patří k nejslavnějším.
1823 – narodil se Josef Chmelíček, kněz, teolog, skladatel, pedagog a spisovatel (zemřel 15. března 1891). V mládí zpíval v kapele hraběte Haugvice. S hraběcí rodinou Dietrichsteinů, která vlastnila zámek v Boskovicích hodně cestoval po světě a naučil pět jazyků, získal doktorát z filozofie, stal se knězem a profesorem hudby, byl členem výboru Jednoty na zvelebení církevní hudby na Moravě a dalších podobných spolků, jako biskupský rada působil také v Peggau ve Štýrsku, byl inspektorem Varhanické školyv Brně, jejímž ředitelem byl Leoš Janáček, sá byl zručný praktický hudebník. Hrál na řadu hudebních nástrojů, zejména měl v oblibě varhany. Měl neuvěřitelnou hudební paměť. Během své cesty po Svaté zemi odposlouchal a do not zaznamenal řadu několikajazyčných obřadních zpěvů, provázejících bohoslužby a procesí různých vyznání. Jako skladatel se věnoval téměř výhradně chrámové hudbě, zkomponoval více než 30 mší, četná ofertoria, kantáty a další drobnější chrámové skladby, na 600 fug a sestavil sbírku fug různých autorů Liber fugarum, která v 17 svazcích obsahuje opisy více než 1500 skladeb. Ve své závěti tuto sbírku odkázal cisterciácké klášterní knihovně v Reinu. Hudbě se věnoval i jeho bratr Jan Chmelíček (1825–1891), hudební skladatel, teolog a pedagog.
1795 – narodil se Leopold Jansa, houslista, skladatel a pedagog (zemřel 25. ledna 1875). Po maturitě v Brně odešel do Vídně studovat práva. Tam se spřátelil se skladatelem Janem Václavem Voříškem a s mecenášem umění J. N. Ziziem. Po dvou letech nechal studia práv a plně se věnoval hudbě. Skladbu studoval u Emanuela Förstra. Stal se členem orchestru hraběte Vilém Brunšvického a orchestru dvorní opery ve Vídni, pak profesorem vídeňské konzervatoře. Kromě toho se věnoval sólové koncertní činnosti. Založil smyčcové kvarteto a pořádal s ním cyklus kvartetních večerů, hodnocených jako nejvýznamnější hudební událost vedle koncertů Filharmoniků. V roce 2008 bylo v Itálii založeno Trio Jansa, které úspěšně šíří skladatelovo jméno ve světě. Komponoval výhradně skladby komorní a pro housle.
1784 – premiéru měla Serenada č. 10 B dur (Gran Partita) Wolfganga Amadea Mozarta, sedmivěté dílo pro dvanáct dechových nástrojů a kontrabas.
1783 – premiéru měla Symfonie č. 35 D dur „Haffnerova“ od Wolfganga Amadea Mozarta. Šlo o zakázku prominentní salcburské rodiny Haffnerů u příležitosti povýšení Sigmunda Haffnera mladšího do šlechtického stavu. Mozart už předtím na zakázku téže rodiny napsal v roce 1776 Haffnerovu serenádu.
1750 – narodil se Johannes Matthias Sperger, rakouský kontrabasista a skladatel (zemřel 13. května 1812). Studoval ve Vídni, působil ve dvorní kapele arcibiskupa v Bratislavě, byl členem vídeňské hudební společnosti, členem dvorní kapely hraběte Ludwiga von Erdődyho v Kohfidischu a stal se prvním basistou meklenburské státní dvorní kapely v Ludwigslustu. Napsal více než 44 symfonií a instrumentálních koncertů, sonáty, ronda a tance, kantáty, sbory a árie. Vzhledem ke značnému množství jeho skladeb pro kontrabas byla založena Mezinárodní společnost Johanna Matthiase Spergera, jejímž posláním je vrátit ho zpět do povědomí široké veřejnosti. Vznikla soutěž hry na kontrabas na zámku Ludwigslust, v roce 2004 se jí zúčastnilo 34 účastníků ze 14 zemí.
1743 – oratorium Mesiáš od Georga Friderica Handela zaznělo poprvé v Londýně, v divadle Royal Opera House Covent Garden. Úplně poprvé zaznělo v irském Dublinu 13. dubna 1742.