24. březen
Svátek má Gabriel.
2024 – zemřel Péter Eötvös, dirigent, skladatel a pedagog (narodil se 2. ledna 1944), dlouholetý umělecký ředitel Ensemble Intercontemporain, advokát soudobé hudby. Proslul jako skladatel úspěšných oper, orchestrálních děl a koncertů psaných pro renomované umělce. Jeho hudba je často zařazována do programů orchestrů, souborů soudobé hudby a festivalů po celém světě. Na Lisztovu akademii v Budapešti ho jako mimořádný talent přijal už jako čtrnáctiletého Zoltán Kodály. Během studií pracoval pro film a různá budapešťská divadla, později odjel na stipendijní pobyt do Kolína nad Rýnem, kde pracoval po boku Karlheinze Stockhausena. S jeho souborem koncertoval po celém světě. Ve studiu kompozice pokračoval také pod vedením B. A. Zimmermanna. V roce 1978 ho Pierre Boulez pozval do Paříže, aby dirigoval zahajovací koncert v jeho ústavu IRCAM; záhy na to se Eötvös do čela Ensemble Intercontemporain, který vedl až do roku 1991. Se souborem nastudoval stovky nových skladeb a měl možnost spolupracovat s nejvýznamnějšími skladateli současnosti. Jako dirigent debutoval v roce 1980 na londýnských Proms a v letech 1985 až 1988 působil jako hlavní hostující dirigent Symfonického orchestru BBC. Působil jako hlavní hostující dirigent, šéfdirigent a odborník na soudobou hudbu u největších orchestrů v Evropě i zámoří. Spolupracoval i se všemi významnými soubory soudobé hudby včetně Ensemble Modern, Musikfabrik, Klangforum Wien nebo London Sinfonietta. Jako první uvedl Stockhausenovu operu Donnerstag v milánské La Scale, dirigoval také v Covent Garden a v dalších evropských divadlech. Dirigoval i na festivalech v Glyndebourne, Aix-en-Provence nebo Salcburku. Od roku 1992 vyučoval v Karlsruhe a poté v Kolíně nad Rýnem dirigování a soudobou komorní hudbu. Založil vlastní institut pro mladé dirigenty, v roce 2004 pak další nadaci pro skladatele a dirigenty se zaměřením na soudobou hudbu.
2023 – zemřela Dolores White, americká skladatelka, klavíristka a pedagožka (narodila se 17. června 1932). Plodná autorka si užívala dlouhou a rozmanitou kariéru, v níž do své umělecké praxe začleňovala výuku hudby a vlastní vystupování. Zajímala se o afrokubánskou hudbu a tanec, afroamerické umění a také o profil a aktivity žen v hudbě. Na tato témata vedla řadu workshopů a přednášek. Její manžel Donald byl violoncellista, první černošský člen Clevelandského orchestru. Na podzim roku 2021 založila v Oberlinu fond s názvem Cena Dolores ’54 a Donalda Whitea ’57, který má podporovat studentské projekty založené na výkonech vedoucích k rozmanitosti, rovnosti, inkluzi a sounáležitosti.
2021 – zemřel Rudolf Kelterborn, švýcarský skladatel a dirigent (narodil se 3. září 1931), jehož čtyřaktová opera Der Kirschgarten v roce 1984 slavnostně otevřela nově zrekonstruovanou Curyšskou operu. Jeho tvorba zahrnuje pět oper, symfonická díla a orchestrální díla se sólovými nástroji, hlasy nebo elektronikou, komorní hudbu a vokální díla. V letech 1974 až 1980 vedl hudební oddělení švýcarského německého rozhlasu, v letech 1983 až 1994 řídil Basilejskou hudební akademii. Byl často zván jako hostující přednášející do Británie, USA, Japonska, Číny a východoevropských zemí. Spolu s Heinzem Holligerem a Jürgem Wyttenbachem v roce 1987 založil Basilejské hudební fórum a do roku 1997 byl zodpovědný za jeho program.
2015 – tragicky zahynula Maria Radner, německá altistka, známá především jako wagnerovská interpretka (narodila se 7. května 1981). Svůj profesionální debut pod vedením Zubina Mehty absolvovala ještě během studentských let. V sezóně 2012/13 ztvárnila roli Erdy v Prstenu Nibelungově v londýnské Covent Garden pod taktovkou Antonia Pappana a zároveň debutovala v Metropolitní opeře. Ve velmi krátké době se etablovala ve svém hlasovém oboru jako jedna z nejslibnějších interpretek nové generace. Byla mezi cestujícími letu z Barcelony do Düsseldorfu, který skončil záměrným nárazem do horského masivu v Provensalských Alpách a smrtí 150 lidí. Vracela se z vystoupení v Gran Teatre del Liceu, kde účinkovala ve Wagnerově opeře Siegfried.
2015 – tragicky zahynul Oleg Bryjak (Oleg Bryžak), kazašsko-německý basbarytonista, od roku 1996 sólista souboru Deutsche Oper am Rhein (narodil se 27. října 1960). K jeho rolím patřil například Rossiniho Bartolo, Verdiho Jago, Wagnerův Alberich a Hans Sachs, Donizettiho Don Pasquale nebo Pucciniho Gianni Schicchi. Na videonahrávce Janáčkovy Káti Kabanové s Karitou Mattilou v titulní roli, v režii Roberta Carsena a s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, pořízené v Teatro Real v Madridu v roce 2008, zpívá Dikoje. Zároveň byl protoděkanem v ukrajinském pravoslavném kostele v Krefeldu v Severním Porýní-Vestfálsku. Byl mezi cestujícími letu z Barcelony do Düsseldorfu, který skončil záměrným nárazem do horského masivu v Provensalských Alpách a smrtí 150 lidí. Vracel se z vystoupení v barcelonském Gran Teatre del Liceu, kde účinkoval ve Wagnerově opeře Siegfried.
1985 – zemřel George London, americko-kanadský basbarytonista s ruskými předky (narodil se 30. května 1920). První velký úspěch zaznamenal v roce 1949 ve Vídeňské státní opeře. Patřil mezi nejslavnější představitele pěti rolí, svých charakteristických: Don Giovanni, Boris Godunov, Wotan, Scarpia a Amfortas. V roce 1951 debutoval na Bayreuthském festivalu a v Metropolitní opeře. Byl prvním Severoameričanem, který zpíval titulní roli Borise Godunova ve Velkém divadle v Moskvě, a to na vrcholu studené války v roce 1960. Kvůli problémům s hlasivkami ukončil v roce 1967 pěveckou kariéru.
1984 – premiéru ve stuttgartském Württembergische Staatstheater měla opera Akhnaten (Achnaton) Philipa Glasse, dílo založené na životě a náboženském přesvědčení egyptského faraona Amenhotepa IV. Titulní roli zpíval kontratenorista Paul Esswood. Podle skladatele jde o vyvrcholení trilogie, do které ještě patří jeho opery Einstein na pláži a Satyagraha, jejíž hlavní postavou je Mahátma Gándhí. Americká premiéra se konala 12. října 1984 v Houston Grand Opera. V sezóně 2019/2020 byla uvedena v Metropolitní opeře, kde v roce 2022 získala cenu Grammy za nejlepší operní nahrávku.
1952 – narodila se Dolora Zajick, americká mezzosopranistka soustředěná zejména na Verdiho opery, ale zpívající i mnohé další úlohy, včetně Ortrudy ve Wagnerově Lohengrinovi a Ježibaby ve Dvořákově Rusalce. Je označována za jeden z největších operních hlasů. V roce 1982 získala bronzovou medaili na 7. mezinárodní Čajkovského soutěži v Moskvě. Po absolvování Manhattan School of Music debutovala v roce 1986 v Sanfranciské opeře jako Azucena v Trubadúrovi; přineslo jí to mezinárodní uznání. V roce 1988 debutovala v Metropolitní opeře. V následujících třiceti letech tam odzpívala na 260 představení.
1939 – narodil se Jaromír Černý, muzikolog a pedagog (zemřel 11. února 2012), zaměřený na období středověké a renesanční polyfonie. Připravil tak například kritická vydání Jistebnického kancionálu a Speciálníku královéhradeckého. Svým výzkumem zasadil vývoj vícehlasu na českém území do širšího středoevropského kontextu. Jeho kritické vydání děl, která vytvořil Petrus Wilhelmi de Grudencz (c1400-1480), je jedním z největších mezinárodních úspěchů české muzikologie. Na katedře dějin hudby, kde do roku 1964 studoval, byl odborným asistentem, od roku 1989 docentem. V roce 1990 se stal vedoucím katedry a následně byl do roku do 2002 ředitelem Ústavu hudební vědy, ve který se proměnila. V letech 1991–1997 a 2003–2006 zastával funkci předsedy České společnosti pro hudební vědu.
1934 – premiéru měla v Leningradě Suita č. 1. pro jazzový orchestr od Dmitrije Šostakoviče. Spolu se Suitou č. 2 jde o hudbu vytvořenou v přímé reakci na požadavek sovětské vlády, aby se udělalo víc pro reflektování žánru, kterým už Západ dávno žil. Dodnes existují dohady, jestli Šostakovič suity zkomponoval záměrně ironicky, nebo jestli byl v důsledku izolace Sovětského svazu hudebně naivní v tom, co měl napodobovat…
1932 – narodil se Václav Zítek, český operní pěvec (zemřel 20. prosince 2011), jehož hlas byl vnímán jako ušlechtile znějící lyrický baryton. Zpíval Figara v Lazebníku sevillském, Evžena Oněgina, smetanovské postavy i dramatické postavy jako Macbetha a Rigoletta, ale vystoupil dokonce jako Boris Godunov. Při stém výročí Národního divadla v roce 1983 vystoupil ve slavnostním představení ke znovuotevření rekonstruované budovy ve Smetanově Libuši jako Přemysl po boku Gabriely Beňačkové. Začínal v druhé polovině 50. let jako člen sboru Národního divadla v Praze, pak byl sólistou v ostravském operním souboru a do roku 1969 operního souboru v Ústí nad Labem. Poté ho Jaroslav Krombholc angažoval jako sólistu pražského Národního divadla, jímž byl do roku 1991, kdy ukončil uměleckou činnost. Mezi jeho studeny byli Vratislav Kříž, Vanda Šípová, Pavel Klečka, Zdeněk Harvánek nebo Michal Lieberzeit.
1930 – narodil se Cristóbal Halffter, španělský dirigent a skladatel (zemřel 23. května 2021), považovaný za nejvýznamnějšího příslušníka generace označované jako Generación del 51, tedy skladatele narozené mezi lety 1924 a 1938. Přikláněli se k avantgardě, koncem 70. let se však začalo projevovat zjemnění jejich hudebního jazyka a během 80. let se mnoho z nich začalo obracet k tonalitě. Halffter byl dirigentem orchestru Falla a profesorem skladby na Královské konzervatoři v Madridu. Psal hudbu kombinující tradiční španělské prvky s avantgardními technikami. Během 60. a 70. let složil řadu děl týkajících se lidských práv. Je autorem oper Don Quijote, Lazarus a Schachnovelle.
1924 – premiéru měla v Konsertföreningenin ve Stockholmu Sedmá symfonie C dur, op. 105 Jeana Sibelia. Jednověté dílo, označované za Sibeliův nejpozoruhodnější skladatelský počin, vznikalo v letech 1914 (kdy pracoval na Páté symfonii) až 1924. Při prvním uvedení bylo označeno jako „symfonická fantazie“ – Fantasia sinfonica č. 1. Pro tištěné vydání v roce 1925 nesla však už partitura název Symfonie č. 7 (v jedné větě). Dramatický závěr nazval muzikolog Peter Franklin nejvelkolepější oslavou C dur, jaká kdy byla.
1916 – tragicky zahynul Enrique Granados, španělský katalánský klavírista a skladatel, narozený jako Pantaleón Enrique Joaquín Granados Campiña (narodil se 27. července 1867). K jeho nejslavnějším skladbám patří klavírní suita Goyescas z roku 1911, inspirovaná obrazy Francisca Goyi; návazně ji rozvinul ve stejnojmennou operu. Komponoval i komorní hudbu, písně a zarzuely. Mnoho jeho klavírních skladeb bylo přepsáno pro klasickou kytaru. V Barceloně založil klavírní školu Acadèmia Granados. Zemřel za první světové války – loď, na které se plavil i s rodinou přes Lamanšský průliv z Británie do Francie, byla torpédována německou ponorkou.
1910 – narodil se Jacques Chailley, francouzský muzikolog a skladatel (zemřel 21. ledna 1999). Zájem o středověkou hudbu, které věnoval velkou část své muzikologické činnosti, ho vedl v roce 1934 k založení sboru Psalette Notre-Dame. V letech 1946 až 1961 vedl sbor L’Alauda. V roce 1969 byl jmenován druhým prezidentem Consociatio internationalis musicae sacræ, kterou v roce 1963 založil papež. Byl profesorem na Sorbonně, zasloužil se o uznání muzikologie jako autonomní unverzitní disciplíny. Od roku 1962 byl dvě desetiletí ředitelem Schola Cantorum v Paříži… Hudbu studoval u Nadii Boulangerové a několika dalších osobností, na Pařížské konzervatoři absolvoval kurz hudební historie a kompozice, na Sorbonně studoval hudební dějiny. U Pierra Monteuxe, Willema Mengelberga a Bruna Waltera měl kurzy dirigování. Umělecky se vymezoval proti atonalitě a serialismu poválečné avantgardy. Je mimo jiné autorem knihy 40.000 let hudby.
1886 – narodil se Vladimír Helfert, český muzikolog, pedagog a dirigent (zemřel 18. května 1945). Od roku 1919 žil v Brně, kde na Masarykově univerzitě založil oddělení hudební vědy. V Brně jako první uvedl a řídil 29. 1. 1923 kompletní Smetanovu Mou vlast. Zpočátku odmítal jako příliš „naturalistickou“ hudbu Leoše Janáčka, později svůj postoj přehodnotil – výrazně se v roce 1925 zasadil o udělení doktorátu honoris causa Masarykovou univerzitou Janáčkovi… Byl také zakladatelem Hudebního archivu Moravského zemského muzea v Brně a v letech 1920–1939 dirigentem Orchestrálního sdružení v Brně. Jeho aktivity natrvalo učinily z Brna hlavní centrum československé a české hudební lexikografie, rozvíjené zejména Gracianem Černušákem, Bohumírem Štědroněm, Jiřím Fukačem a Jiřím Vysloužilem… Výrazně ho v mládí na pražské univerzitě ovlivnil Zdeněk Nejedlý, jeho pozdější švagr. V korespondenci ze 30. let 20. stol. se Zdeňkem Nejedlým formuloval myšlenku o zavedení předmětu hudební výchovy do základního školství. Za druhé světové války byl pro pokrokové smýšlení vězněn. Zemřel v důsledku podlomeného zdraví po převozu z Terezína do pražské Nemocnice Na Bulovce.
1881 – uvedení přepracované verze opery Simon Boccanegra, díla Giuseppe Verdiho z roku 1857, a to v milánském divadle La Scala. Premiérové uvedení díla zkomponovaného na libreto Francesca Marii Piaveho v Teatro La Fenice v Benátkách i následné uvedení v roce 1859 v divadle La Scala skončilo neúspěchem. Autorem libreta druhé verze byl Arrigo Boito. Námětem je divadelní hra Simón Bocanegra od Antonia Garcíi Gutiérreze z roku 1843.
1855 – narodil se Josef Jiránek, klavírista, hudební pedagog a skladatel (zemřel 9. ledna 1940). Jeho mimořádné nadání rozpoznal Bedřich Smetana; přijal ho do své rodiny a učil ho hru na klavír a skladbu. Jiránek mohl pak nastoupit přímo do druhého ročníku Varhanické školy v Praze. V roce 1877 odešel za svým bratrem Aloisem do Ruska a učil na dívčím gymnáziu v Charkově klavír, harfu, zpěv a hudební teorii. Tam také vznikla většina jeho skladeb a instrumentálních děl. Po návratu v roce 1891 se stal profesorem klavíru na Pražské konzervatoři. Byl zasvěceným interpretem Smetanových skladeb. Při jeho jubileu v roce 1924 absolvoval na padesát koncertů v Čechách a v Jugoslávii. Veřejně vystupoval až do dvaaosmdesáti. Kromě sólových koncertů doma i v zahraničí spolupracoval s Českým kvartetem a byl činný i jako doprovazeč. Kompozičně se po návratu z Ruska odmlčel. S rodinou Bedřicha Smetany zůstával trvale ve styku. Učil na klavír Smetanovy dcery, i dcery Smetanových sester.
1808 – narodila se Maria Malibran (María Felicia García Sitches), španělská mezzosopranistka původem z Paříže (zemřela 23. září 1836), jedna z nejslavnějších operních pěvkyň 19. století. Dobová svědectví popisují rozsah, sílu a flexibilitu jejího hlasu, zvládajícího altové i sopránové party, jako mimořádné. Její matkou byla Joaquina Sitches, herečka a operní pěvkyně, otcem Manuel García, slavný tenorista, pro kterého kterého Rossini vytvořil roli hraběte Almavivy v Lazebníku sevillském. Na jevišti se poprvé objevila v Neapoli, když jí bylo osm. V sedmnácti zpívala ve sboru Královského divadla v Londýně. Když onemocněla slavná Giuditta Pasta, převzala roli Rosiny v Lazebníku sevillském a publikum si ji zamilovalo. V září 1825 zpívala v Paříži v Meyerbeerově opeře Il Crociato in Egitto, kterou tam uvedl Rossini jako ředitel Théâtre-Italien a pomohl tak odstartovat Meyerbeerovu evropskou reputaci. S rodinným souborem se pak dostala do Ameriky. Byla tam i její mladší sestra Pauline, tehdy čtyřletá, která se později stala slavnou zpěvačkou známou jako Pauline Viardot. V New Yorku byla poprvé uvedena italská opera. Maria zpívala během devíti měsíců hlavní role v osmi z nich. Provdala se tam za bankéře Francoise Eugena Malibrana. Po návratu do Evropy zpívala titulní roli při premiéře Donizettiho opery Marie Stuartovna. Vystupovala v Pařížské opeře a dalších významných operních domech, vystupovala zejména v Rossiniho operách. Bellini pro ni napsal novou verzi své opery I puritani… V roce 1834 se přestěhovala do Anglie. V Benátkách 8. dubna 1835 uvedla Belliniho operu La sonnambula a vystoupení věnovala zchátralému divadlu Teatro San Giovanni Grisostomo; inspirovala tak jeho obnovu. Divadlo bylo přejmenováno na Teatro Malibran. Zemřela na následky pádu z koně.
1762 – narodil se Marcos António Portugal, portugalsko-brazilský skladatel (zemřel 17. února 1830), autor oper a duchovní hudby a také portugalské hymny (Hymno Patriótico, 1809) a brazilské hymny (Hino da Independência, 1822). Jako operní skladatel debutoval na jaře roku 1793 ve Florencii operou I due gobbi (hranou také pod názvem Confusioni della Somiglianza). V krátké době zkomponoval dalších 20 oper pro různá italská divadla. Mezi nimi byla i jeho vlastní verze Figarovy svatby na libreto Gaetana Rossiho, která pod názvem La pazza giornata, ovvero Il matrimonio di Figaro měla premiéru v Benátkách v roce 1799.
1735 – zemřel Georg Friedrich Kauffmann, německý skladatel (narodil se 14. února 1679), autor duchovní hudby pro luterskou církev. Byl mezi několika uchazeči o prestižní hudební pozici v Lipsku, kterou nakonec v roce 1723 získal J. S. Bach.
1721 – Johann Sebastian Bach dedikoval Christianu Ludwigovi, markraběti Braniborsko-Schwedtskému, sbírku šesti instrumentálních děl s původním francouzským názvem Six Concerts avec plusieurs instruments (Šest koncertů pro několik nástrojů), známou dnes jako Braniborské koncerty. Rukopis se oklikami dostal v roce 1914 do Královské knihovny v Berlíně. Rukopis byl během druhé světové války téměř ztracen, když byl vlakem přepravován do Pruska do úschovy: vlak byl bombardován a knihovník jen těsně uprchl do nedalekého lesa s partiturami ukrytými pod kabátem… Autograf je nyní uložen v Berlínské státní knihovně.
1699 – narodil se Johann Adolf Hasse, německý skladatel, zpěvák a učitel hudby (zemřel 16. prosince 1783), klíčová postava ve vývoji opery seria a dalších žánrů hudby v 18. století. Ve své době značně populární, byl známý díky operní tvorbě, nicméně složil i množství duchovní hudby. V roce 1718 nastoupil do hamburského divadla Oper am Gänsemarkt jako tenor. O rok později získal místo zpěváka na dvoře v Brunšviku. Během 20. let žil převážně v Neapoli, V roce 1725 tam byla uvedena jeho serenáta Antonio a Kleopatra; jednu z hlavních rolí zpíval proslulý kastrát Farinelli. Úspěch mu přinesl řadu zakázek a přivedl ho do kontaktu s Alessandrem Scarlattim, který se stal jeho učitelem. V roce 1730 byla v Benátkách uvedena jeho opera Artaserse. Ve 30. letech se stal královsko-polským a kurfiřtně-saským kapelníkem na drážďanském dvoře. Střídavě potom žil a působil tam a v Itálii. Koncem 40. let byl jmenován kapelníkem Nicola Porpora a Hasse byl povýšen na vrchního kapelníka. Komponoval opery a 28. března 1750 uvedl v Drážďanech své poslední oratorium La Conversione di Sant‘ Agostino. V 60. a 70. letech tvořil ve Vídni a posledních deset let života strávil v Benátkách.
1654 – zemřel Samuel Scheidt, varhaník a skladatel, který s Janem Pieterszoonem Sweelinckem, svým amsterdamským učitelem, nejvíc ovlivnil severoněmeckou varhanní kompoziční školu (pokřtěn 3. listopadu 1587). V roce 1604 se stal varhaníkem v kostele Moritzkirche v Halle, kolem roku 1609 varhaníkem braniborského markraběte. Byl váženým učitelem, mezi jeho žáky patřil i skladatel Adam Krieger. Vynikal jak v klávesové, tak v duchovní vokální hudbě. Kombinoval tradiční kontrapunkt s novým italským koncertním stylem. Spolu s Schützem a Scheinem byli a jsou pokládáni za nejlepší v první generaci německých barokních skladatelů.