25. leden
Svátek má Miloš.
1987 – zemřel skladatel a pedagog Emil Hlobil (narodil se 11. října 1901). Studoval na Pražské konzervatoři u Jaroslava Křičky a Josefa Suka. Napsal tři opery, symfonie, koncerty, komorní skladby a smyčcové kvartety. Vyučoval na učitelském ústavu v Praze, na pražské konzervatoři a na pražské HAMU. V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“. Tento předvolební manifest podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli. V roce 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok! na podporu komunistického převratu. V roce 1977 podepsal „Antichartu“. Mezi jeho žáky patří třeba Ivo Bláha, Jindřich Feld, Luboš Fišer, Viktor Kalabis, Jiří Kalach, Ivan Kurz, Ivana Loudová, Zdeněk Marat, Miroslav Pelikán nebo Zdeněk Šesták. S manželkou, malířkou Marií Hlobilovou-Mrkvičkovou měl dvě dcery, jednou z nich byla Dana Hlobilová – výtvarnice, která se kromě malby věnovala idesignu, užitému umění a textilní tvorbě. Jejím nejznámějším dílem je návrh skleněné fontány pro EXPO 58 v Bruselu.
1957 – premiéru měl Violoncellový koncert od Williama Waltona. Uskutečnila se v Bostonu s tamními symfoniky řízenými Charlesem Munchem, sólistou byl Gregor Piatigorsky (Gregorij Pjatigorskij), americký cellista ruského původu, pro kterého dílo vzniklo. Skladba vyniká melodickou bohatostí a zádumčivou atmosférou.
1949 – zemřel Emil Axman, skladatel a folklorista (narodil se 3. června 1887). Studoval estetiku, hudební vědu a historii na Karlově univerzitě. Souběžně navštěvoval hodiny skladby u Vítězslava Nováka, teorie u Karla Steckera a kontrapunktu u Otakara Ostrčila. V roce 1928 se stal členem České akademie věd a umění. Věnoval se sběru slováckých písní na Kroměřížsku a vliv moravského folkloru prostoupil do většiny jeho skladeb. Pro své hluboké znalosti a orientaci v historii se stal pracovníkem knihovny Národního muzea v Praze a později nakrátko i jejím ředitelem. Byl přispěvatelem do odborného tisku, často publikoval i v Lidových novinách. V přízemí chropyňského zámku zřídilo Muzeum Kroměřížska jeho památník, který připomíná, že v roce 1946 zkomponoval Znělku městečka Chropyně pro dechové nástroje. Je pohřben na hřbitově v Kroměříži.
1946 – premiéru měly Metamorfózy skladatele Richarda Strausse, studie pro 23 sólových smyčcových nástrojů. Skladbu objednal Paul Sacher, zakladatel a dirigent Basilejského komorního orchestru. Ten ji také uvedl s orchestrem Collegium Musicum Zürich. Dílo je projevem tragických emocí: vznikalo v závěru druhé světové války – bylo dokončeno 12. dubna 1945 – a vyjadřuje Straussův smutek nad zničením německé kultury.
1913 – narodil se Witold Lutosławski, polský skladatel (zemřel 7. února 1994). Od šesti let hrál na klavír, studoval hru na housle na Varšavské hudební škole a na Varšavské univerzitě matematiku a vedle toho navštěvoval kompoziční oddělení na konzervatoři. Nakonec se soustředil na klavír a na skladbu. Za války sloužil jako radista v Krakovské armádě a byl zajat Němci, během pochodu do zajateckého tábora se mu ale podařilo uprchnout. Během zničení Varšavy přišel skoro o všechny své partitury. Po válce byl zvolen tajemníkem a pokladníkem nově ustaveného Svazu polských skladatelů. Komunistický režim ale přijal tzv. Ždanovovu doktrínu v kultuře, skladatelé byli povinni komponovat pouze ve stylu socialistického realismu. Jeho tvorba tak byla nevyhovující. Jako významný autor se tak začal prosazovat až po rozvolnění po Stalinově smrti v roce 1953. V roce 1956 vznikl Mezinárodní hudební festival soudobé hudby Varšavský podzim, první festival soudobé hudby v zemích sovětského bloku, zazněla na něm jeho Musique funèbre, komponovaná k desátému výročí smrti Bély Bartóka. Skladba získala mezinárodní pozornost, výroční Cenu Svazu skladatelů a Cenou IRC (International Rostrum of Composers). Lutosławski vyloučil tradiční harmonii a zkoušel vlastní tvůrčí metody a novátorské kroky, třeba specifický způsob dvanáctitónového systému. Pokusil se i o zavedení prvku náhodnosti (aleatorika) do svých skladeb. Vedle vážné hudby komponoval pod pseudonymem Derwid populární a taneční skladby. Za své dílo i občanské postoje získal po světě řadu cen a čestných doktorátů. Je pohřben na hřbitově Powązkowskim ve Varšavě.
1911 – zemřel František Jílek, dirigent a skladatel (narodil se 16. února 1865). Na Pražské konzervatoři byli jeho učiteli Antonín Bennewitz na housle a Zdeněk Fibich na klavír a kompozici. Začal jako 1. houslista v orchestru Národního divadla. Jako operní dirigent debutoval u německého divadla v Opavě. Pak působil u divadelní společnosti Ladislava Chmelenského a Vendelína Budila. V roce 1893 řídil řadu představení Smetanovy Prodané nevěsty v divadle Unter den Linden v Berlíně. Ke stému výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta uvedl poprvé v Brně symfonický koncert orchestru Národního divadla (na programu bylo Requiem a Symfonie Jupiter). Pak působil jako operní dirigent v Sarajevu a od roku 1894 vyučoval na konzervatoři v Záhřebu housle, komorní hru a operní zpěv. V roce 1903 vystoupil na pozvání Karla Kovařovice v Národním divadle v Praze a o dva roky později tam byl trvale angažován. Skladatelské dílo není moc rozsáhlé a nesklidil za ně žádný větší úspěch. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
1909 – premiéru měla opera Elektra od Richarda Strausse. Uskutečnila se v drážďanské Dvorní opeře, dnešní Semperově opeře. Libreto Huga von Hofmannsthal vychází z jeho stejnojmenné divadelní hry z roku 1903. Opera, zpřítomňující syrovou, brutální, násilnou a krvežíznivou hrůzu, je moderním, expresivním převyprávěním starořeckého mýtu. Řada prvků je vynechána nebo minimalizována na pouhé pozadí, aby o to více vynikla posedlost ústřední postavy, její zuřivá touha po pomstě. Podobně jako Straussova Salome, je i Elektra jednoaktovým, zhruba stominutovým dílem. Stylově představuje skladatelovo nejvzdálenější vykročení do modernismu, od kterého později ustoupil.
1905 – premiéru měla symfonická báseň Pelléas a Mélisanda, op. 5 Arnolda Schönberga, inspirovaná stejnojmenným dramatem francouzsky píšícího belgického básníka a dramatika Maurice Maeterlincka z roku 1892. To bylo rovněž předlohou pro stejnojmennou Debussyho operu, pro Sibeliovu koncertní suitu a Faurého suitu. Schönberg obdařil námět silnou expresivní emocionalitou. První uvedení dirigoval ve vídeňském Musikvereinu on sám, šlo o jeho dirigentský debut.
1899 – zemřel Alois Neruda, violoncellista, jeden z deseti dětí skladatele Josefa Nerudy (narodil se 20. června 1837). Zvítězil v náročném konkursu na sólo violoncellistu Prozatímního a poté Národního divadla, kde pak pracoval 26 let důvěrně a se spřátelil s Bedřichem Smetanou, který mu často jako jednomu z nejlepších instrumentalistů v Praze svěřoval své skladby k premiérování. V roce 1879 tak poprvé provedl mimo jiné i Smetanův kvartet „Z mého života“. Velmi často také vystupoval i s Antonínem Dvořákem v jeho komorních skladbách. Není spřízněn s rodinou brněnského varhaníka Josefa Nerudy. Pohřben byl Olšanských hřbitovech v Praze.
1899 – zemřel Jan Ludevít Procházka, klavírista, pedagog, dirigent a autor knih o hudbě (narodil se 14. srpna 1837). Jako nadaný klavírista se stal žákem Zdeňka Fibicha, Ludvíka Grünbergera a Bedřicha Smetany, se kterým se záhy spřátelil. Jako skladatel napsal sborník písní Záboj, kam přispěl i Smetana osobně. Patří také k zakladatelům pražského sboru Hlahol. Ve svém bytě a později v Konviktském sále pořádal často koncerty na kterých uváděl novinky českých skladatelů. Zazněly tam poprvé skladby Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha a dalších českých skladatelů. Byl referentem Národních listů, Dalibora a Hudebních listů. Po odchodu do Hamburku se stal profesorem klavíru na tamní konzervatoři, dirigentem orchestru a působil jako vyhledávaný učitel zpěvu. Prosadil uvedení opery Dvě vdovy v hamburském městském divadle. V Drážďanech pak prosadil vydání Smetanových kompozic v renomovaném nakladatelství Bote&Bock. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech v Praze.
1886 – narodil se Wilhelm Furtwängler, německý dirigent a skladatel (zemřel 30. listopadu 1954). Ve dvaceti letech začal jako korepetitor v Městském divadle ve Vratislavi. Jako dirigent debutoval v červnu 1906 v Mnichově se Symfonií č. 9 Antona Brucknera. Dále působil jako dirigent nebo kapelník v Curychu, ve Štrasburku, v Lübecku, v Mannheimu nebo ve Vídni jako šéfdirigent Tonkünstler-Orchester, tuto funkci převzal od Oskara Nedbala. Po fúzi tělesa s Wiener Concertverein pod novým názvem Wiener Sinfonieorchester se podílel na vedení nově vzniklého tělesa jako dirigent Společnosti přátel hudby. Později řídil frankfurtské muzejní koncerty a koncerty Berliner Staatskapelle a stal se šéfdirigentem Berlínských filharmoniků a současně šéfdirigentem lipského Gewandhausorchestru po smrti Arthura Nikische, pak abonentním dirigentem Vídeňských filharmoniků… a dirigoval rovněž na Hudebních slavnostech v Bayreuthu. Vedle Artura Toscaniniho a Bruna Waltera se stal jedním z nejuznávanějších evropských dirigentů předválečné doby. Po nástupu NSDAP k moci v Německu byl povolán do Pruské státní rady a stal se viceprezidentem Říšské hudební komory, prezidentem byl Richard Strauss. Po vynucené rezignaci Ericha Kleibera (1934) získal místo ředitele berlínské Státní opery. Podařilo se mu také zajistit, aby si Berlínští filharmonikové mohli ponechat své židovské členy. Jeho konflikty s nacistickými úřady rostly, proto složil všechny své veřejné funkce; přesto byl za války zapsán na „seznam Bohem nadaných“ a nepostradatelných umělců pro Třetí říši, spolu s Richardem Straussem a Hansem Pfitznerem. Koncem roku 1944 se s povolením nacistických orgánů uchýlil trvale do švýcarského Clarensu. Po válce musel projít procesem denacifikace, ve kterém byl zproštěn odpovědnosti. Stal se opět jedním z nejžádanějších dirigentů a nabyl takřka legendární pověsti. Dirigoval mimo jiné v Bayreuthu, Edinburku, v milánské La Scale, Lucernu nebo Salcburku a pořídil řadu nahrávek. V roce 1952 byl jmenován doživotním dirigentem Berlínských filharmoniků.
1875 – zemřel Leopold Jansa, český houslista, skladatel a pedagog (narodil se 23. března 1795). Po maturitě v Brně odešel do Vídně studovat práva. Tam se spřátelil se skladatelem Janem Václavem Voříškem a s mecenášem umění J. N. Ziziem. Po dvou letech nechal studia práv a plně se věnoval hudbě. Skladbu studoval u Emanuela Förstra. Stal se členem orchestru hraběte Vilém Brunšvického a orchestru dvorní opery ve Vídni, pak profesorem vídeňské konzervatoře. Kromě toho se věnoval sólové koncertní činnosti. Založil smyčcové kvarteto a pořádal s ním cyklus kvartetních večerů, hodnocených jako nejvýznamnější hudební událost vedle koncertů Filharmoniků. V roce 2008 bylo v Itálii založeno Trio Jansa, které úspěšně šíří skladatelovo jméno ve světě. Komponoval výhradně skladby komorní a pro housle.
1846 – narodil se Karel Slavkovský, klavírista a proslulý učitel hry na klavír (zemřel 16. února 1919). Stal se propagátorem českých skladatelů, zejména Dvořáka, Tomáška, Voříška, Skuherského a dalších. Často účinkoval v Umělecké Besedě. Na své koncerty pravidelně zařazoval novinky.
1841 – narodila se Anna Hřímalá, klavíristka, operní pěvkyně a překladatelka (zemřela neznámo kdy v Salcburku v roce 1897). Byla známá jako překladatelka děl Jaroslava Vrchlického do ruštiny.
1817 – premiéru měla opera Popelka (La Cenerentola) Gioacchina Rossiniho. Uskutečnila se v římském divadle Teatro Valle. Základem příběhu je stejnojmenná pohádka Charlese Perraulta, autora působícího v době francouzského krále Ludvíka XIV. Premiéra v pražském Národním divadle se konala v roce 1932 s Mílou Kočovou v roli Angeliny (Popelky).