25. březen
Svátek má Marián.
2023 – zemřel Daniel Chorzempa, americký varhaník, skladatel, dirigent a architekt (narodil se 7. prosince 1944). Proslul virtuózními interpretacemi varhanních děl Johanna Sebastiana Bacha. Původní zázemí klavíristy ho vedlo k tomu, že se zaměřil na hru zpaměti, což svého času na jeho recitálech působilo jako senzace. Vystupoval nejen jako varhaník, ale i jako hráč na klavír, klavichord, cembalo a historické fortepiano – kladívkový klavír. Hudbu studoval v USA a také v Evropě, kde absolvoval ve Studiu pro elektronickou hudbu na Státní hudební škole v Kolíně nad Rýnem. V roce 1968 získal prestižní Bachovu cenu na Mezinárodní varhanní soutěži v Lipsku, kde později působil ve správní radě Neue Bach Gesellschaft. V roce 1987 měl koncert v rámci Dnů J. S. Bacha na festivalu Pražské jaro.
1985 – film Amadeus získal v rámci 57. ročníku udílení cen americké Akademie filmového umění a věd za rok 1984 osm Oscarů – z Čechů režisér Miloš Forman v kategorii Nejlepší režie, architekt a výtvarník Karel Černý v kategorii Nejlepší výprava a dekorace a kostýmní výtvarník Theodor Pištěk v kategorii Nejlepší kostýmy. Kromě udělených získal Amadeus i 13 nominací na Oscara, také čtyři Zlaté glóby a čtyři ceny BAFTA.
1980 – zemřel Hans Walter Süsskind, britský klavírista, dirigent a skladatel českého původu (narodil se 1. května 1913), v letech 1934–1937 dirigent pražského Nového německého divadla. Jeho otcem byl vídeňský hudební kritik, matkou česká učitelka klavíru. Studoval na Pražské konzervatoři klavír u Romana Veselého a mistrovskou školu u Karla Hoffmeistera. Absolvoval i kurz na čtvrttónový klavír a hrál i na cembalo. Skladbu studoval soukromě u Fidelia Finka. Zahájil velmi úspěšnou koncertní kariéru v Praze i v zahraničí. Zaměřil se hlavně na díla soudobých skladatelů, např. v roce 1938 provedl v Praze poprvé souborné klavírní dílo Leoše Janáčka. Působil ve spolku Přítomnost i v uměleckém sdružení Mánes. Dirigování studoval u George Szella. Emigroval dva dny před obsazením Čech a Moravy německou armádou. V Anglii vytvořil České trio, které tam za podpory Jana Masaryka získalo řadu koncertních příležitostí. Stal se postupně dirigentem operního souboru Carl Rosa Opera Company, šéfdirigentem Royal Scottish National Orchestra v Glasgow, vedl Melbourne Symphony Orchestra, byl jmenován ředitelem Toronto Symphony Orchestra a vyučoval dirigování na královské konzervatoři The Royal Conservatory of Music Tronto, byl dirigentem Saint Louis Symphony Orchestra a působil na hudebním festivalu a škole v Aspenu. V roce 1971 zahajoval sezónu v divadle New York City Opera Janáčkovou Věcí Makropulos.
1961 – narodil se Kazuhito Jamašita (Kazuhito Yamashita), japonský klasický kytarista (zemřel 24. ledna 2026). Vystupoval v nejvýznamnějších sálech v Evropě a USA, s řadou orchestrů a dirigentů i jako sólista na recitálech. Vynikl mimořádně obtížnými úpravami symfonických děl pro sólovou kytaru – originálními aranžmá Musorgského Obrázků z výstavy, Stravinského Ptáka ohniváka, Rimského-Korsakovova Šeherezády a Dvořákovy Novosvětské symfonie. Ve světových premiérách uvedl více než 60 nových skladeb. V roce 1977 vyhrál v Evropě tři významné mezinárodní soutěže – soutěž Ramirez ve Španělsku, Alessandria v Itálii a Paris Radio France ve francouzské metropoli.
1949 – narodil se Klaus Mertens, německý pěvec – basbarytonista, známý zejména interpretací Bachova díla. Nastudoval a provedl a natočil všech téměř dvě stě jeho skladeb obsahujících sólový basový part. Od roku 2005 se s Amsterdamským barokním orchestrem a sborem pod taktovkou Tona Koopmana podílel také na projektu natočení kompletního díla Dietricha Buxtehudeho. Zpíval rovněž romantické koncertní písně a účinkoval v kantátovém repertoáru od Monteverdiho po Stravinského.
1947 – narodila se Gabriela Beňačková, slovenská, později česká operní pěvkyně – sopranistka. V průběhu kariéry vystupovala ve Slovenském národním divadle, Národním divadle v Praze a na významných operních scénách v zahraničí. Časopisem Gramophone byla opakovaně zařazena mezi desítku nejlepších operních pěvkyň světa a dirigent John Fiore Beňačkovou označil za „národní poklad“. Získala řadu významných ocenění, mimo jiné Cenu Thálie v roce 2019, v roce 1994 byla nominována na cenu Grammy Award v kategorii „classical vocal performance“, za celoživotní zásluhy na propagaci a popularizaci klasické hudby v České republice i v zahraničí získala Cenu Antonína Dvořáka. Od dětství se věnovala baletu, klavíru a zpěvu. Zpívala v dětském sboru Československého rozhlasu v Bratislavě. Zpěv studovala na bratislavské konzervatoři u M. Móryové a u T. Kresákové na konzervatoři v Žilině, dále na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě u A. Korinské a absolvovala u Jana Blahy. V roce 1969 se stala laureátkou Janáčkovy pěvecké soutěže v Luhačovicích a absolutní vítězkou Dvořákovy soutěže v Karlových Varech. Na základě těchto úspěchů jí nabídl ředitel Národního divadla v Praze Přemysl Kočí angažmá v operním souboru. Proslula jako Libuše (1983 na slavnostním představení ku příležitosti znovuotevření první české scény) a Mařenka a úspěšně ztvárnila i další smetanovské postavy, také se věnovala Janáčkovi i Dvořákovi. Od roku 1974 byla současně sólistkou Vídeňské státní opery, kde vystoupila ve skoro sto padesáti představeních v celkem třinácti rolích, nejvýznačnější byly Rusalka, Jenůfa a Desdemona. Za své umělecké výkony tam získala titul „komorní pěvkyně“ – Kammersängerin. Následovala angažmá a vystoupení v řadě významných operních domů a koncertních scén, v San Francisco Opera, v Los Angeles, v New Yorku – nejprve v Carnegie Hall a v roce 1991 poprvé v Metropolitní opeře (kde byla v roce 1993 vůbec první tamní Rusalkou), v londýnské Royal Opera House Covent Garden, v edinburské Usher Hall nebo v benátském Teatro La Fenice. Proslula i jako koncertní umělkyně. Aktivní kariéru ukončila oficiálně koncertním turné v roce 2008, které vyvrcholilo recitálem v Rudolfinu s Českou filharmonií pod taktovkou Vladimíra Válka. V současné době zpívá pouze příležitostně a věnuje se výuce. Od roku 2012 se pravidelně objevovala na Salcburském operním festivalu, v roce 2015 se dokonce vrátila na prkna milánského Teatro alla Scala. V srpnu 2017 byla jako teprve třetí osobnost uvedena do Síně slávy Národního divadla v Paze. V roce 2018 jí slovenský prezident Andrej Kiska udělil nejvyšší slovenské státní vyznamenání pro cizince – Řád bílého dvojkříže. Propůjčila svůj hlas filmové postavě Emy Destinnové, kterou hrála Božidara Turzonovová, v životopisném filmu Božská Ema, lze ji slyšet v americkém filmu Řidič slečny Daisy, v československém filmu Tajemství hradu v Karpatech nebo v televizní inscenaci Rusalky od režiséra Petra Weigla z roku 1977.
1946 – premiéru mělo Ebony Concerto, skladba Igora Stravinského, kterou si objednal jazzový hudebník Woody Herman. Ten ji také v Carnegie Hall v New Yorku se svým orchestrem a pod taktovkou Waltera Hendla provedl. Když Stravinskij zakázku přijal, rozhodl se vytvořit jazzovou verzi concerto grossa s blues jako pomalou větou. Doplněním běžné sestavy Hermanovy kapely se staly lesní roh a harfa.
1943 – narodil se Petr Fiala, skladatel, sbormistr a hudebník. V roce 1990 založil profesionální Český filharmonický sbor Brno, kde působí jako hudební ředitel a sbormistr. Vystudoval Konzervatoř v Brně, obor klavír, skladba a dirigování, a kompozici na JAMU v Brně ve třídě Jana Kapra. Na Konzervatoři Brno působí jako profesor hudební teorie, skladby a dirigování, věnuje se skladatelské činnosti, souběžně s tím také působil jako dirigent slovenského pěveckého sboru Kysuca, jako dirigent brněnského mužského sboru Foerster, jako dramaturg Velikonočního hudebního festivalu v Brně, jako lektor dirigentských kurzů, je členem mezinárodních porot, je zván jako hostující dirigent k českým i zahraničním orchestrům a sborům při provádění vokálně-instrumentálních skladeb. Napsal kolem dvou set třiceti skladeb, vokálních a instrumentálních cyklů pro děti a mládež, skladeb sólových pro klavír, akordeon, kytaru, housle, violoncello, trubku, pozoun atd., pět smyčcových kvartetů, řadu skladeb komorních, koncerty pro varhany, klavír, akordeon, violu a orchestr, tři symfonie, množství sborových cyklů, písňové cykly, oratoria a kantáty a dvě díla hudebně dramatická, Balet Hořící kámen a celovečerní operu na motivy divadelní hry Františka Hrubína Kráska a zvíře. Jeho nejmladším bratrem je hudební skladatel František Fiala. Jeho dcera Terezie Fialová je klavíristka, dcera Kristina Fialová violistka, jejím manželem je violoncellista Petr Nouzovský.
1928 – narodil se dirigent Zdeněk Košler (zemřel 2. července 1995). Jeho otec Václav byl violistou, členem orchestru Národního divadla. Mladší bratr Miroslav (25. července 1931 – 20. září 2016) byl výraznou osobností mezi českými sbormistry. Jeho manželkou byla tanečnice Národního divadla Jana Košlerová (rozená Svobodová, 2. března 1925 – 1. července 2012). Jako malý zpíval v Kühnově dětském sboru, zajímalo ho dirigování, vedl i otcův amatérský dechový soubor. Napřed se učil soukromě hudební teorii u Otakara Jeremiáše, pak studoval klavír u E. Grünfeldové a dirigování u P. Dědečka, pak na dirigentském oddělení HAMU u Karla Ančerla a R. Brocka. Ve dvaceti nastoupil do Národního divadla jako korepetitor, zvítězil na dirigentské soutěži v Besançonu, následovalo angažmá ve funkci šéfa opery v Olomouci a ještě slavnější vítězství v dirigentské soutěži Dimitrije Mitropoulose v New Yorku – jedním z ocenění byla roční spolupráce s Leonardem Bernsteinem, kterému následně dělal v sezóně 1963/1964 asistenta v Newyorské filharmonii. Působil jako šéf ostravské opery, dirigent Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, šéfdirigent Komické opery v Berlíně, šéfdirigent Slovenského národního divadla v Bratislavě, šéf opery Národního divadla v Praze, dirigoval Českou filharmonii a stihl dát velký „zakladatelský impuls“ Českému národnímu symfonickému orchestru. Proslul fenomenální pamětí a dokonalým sluchem.
1928 – zemřel Jozef Chládek, hudební skladatel působící hlavně na Slovensku (narodil se 12. března 1856). Studoval na varhanním oddělení Pražské konzervatoře u Zdeňka Skuherského a na Prager Kunstschule für Kirchenmusik in Böhmen. Spřátelil se s Antonínem Dvořákem se kterým hrál v chrámu sv. Víta. Začal jako varhaník v Mladé Boleslavi, pak v Kouřimi a po vítězném konkurzu až do konce svého života působil jako varhaník a ředitel kůru v chrámu sv. Ondřeje v Ružomberku. Řídil dvojjazyčný, slovenský a maďarský smíšený sbor založený při Katolickém kruhu, vyučoval hudbu na dívčí měšťanské škole a na piaristickém gymnáziu a měl i soukromé žáky. Jedním z nejznámějších byl pozdější významný slovenský hudební skladatel Frico Kafenda. Založil i komorní soubor složený z profesorů gymnázia, žákovský smyčcový orchestr a řídil amatérský orchestr železničářů ve Vrútkách. Nejstarší syn Richard se stal varhaníkem a skladatelem drobnějších chrámových skladeb.
1918 – zemřel Claude Debussy, francouzský skladatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů impresionismu (narodil se 22. srpna 1862). Jeho talentu si všimla Mauté de Fleurville, Chopinova žačka, zdarma ho učila a připravila ke zkouškám na Pařížskou konzervatoř, na té ho pak učili Antoin Marmontel, César Franck a Isidor Philipp. Vynikal jako klavírista hrou z listu, rád experimentoval s disonancemi a vzpouzel se klasickým pravidlům. Kromě klavíru studoval i hudební teorii a harmonii, ale bez většího zájmu. Od roku 1876 veřejně vystupoval, stal se učitelem dětí bohaté Rusky Naděždy von Meck a s její početnou rodinou pak absolvoval několik pobytů v zahraničí, z té doby pocházejí jeho první skladby. Získal Prix de Rome za skladbu Marnotratný syn (L’Enfant prodigue), která mu přinesla možnost tříletého stipendijního pobytu v Římě, žil ve Villa Medici, setkal se s Verdim a Lisztem. V komponování se stále víc snažil o vlastní styl, pro který akademické prostředí konzervatoře nemělo vždy pochopení. Měl zálibu v celotónové stupnici, nezvyklém spojení akordů. Psal hlavně kratší díla, klavírní, komorní i orchestrální hudbu a písně, často na slova Paula Verlaina. Roku 1890 napsal Bergamskou suitu pro klavír, jejíž třetí věta, Au clair de lune na Verlainovu báseň, patří k nejznámějším. Mezi jeho nejslavnější skladby dál patří Preludium k Faunovu odpoledni, opera Pelleas a Melisanda, symfonické skici Moře, skladba Oblaka z třídílného titulu nazvaného Nokturna, cyklus 24 skladeb Preludia, obsahující mj. slavné tituly „Potopená katedrála“, „Dívka s vlasy jako len“, či „Mlhy“, dále klavírní cykly Obrazy, Rytiny, Pro klavír, Masky a další. Cestoval také po světě jako dirigent a klavírista. V roce 1903 byl jmenován rytířem Čestné legie. Zemřel během obléhání Paříže na jaře 1918 a byl provizorně pohřben na hřbitově Père-Lachaise, teprve o rok později byl pochován na pařížském hřbitově Passy u Trocadéra.
1909 – zemřel Ruperto Chapí, španělský skladatel, dirigent a trumpetista (narodil se 27. března 1851). Psal hlavně zarzuely, také několik oper a věnoval se i symfonické a komorní hudbě. Narodil se do hudební rodiny, v devíti už hrál v místním orchestru, patnácti hodirigoval a napsal první zarzuelu. Studova na madridské konzervatoři, kde jeho učiteli byli Miguel Galiana a Emilio Arrieta. V roce 1872 získal první cenu za kompozici a s pomocí svého učitele Arriety získal i objednávku na operu pro Teatro Real. Na jejím základě obdržel stipendium ke studiu na pařížské konzervatoři. V roce 1889 odmítl členství v Akademii krásných umění (Academia de Bellas Artes), částečně pro její laxní postojů k obhajobě práv umělců. Proto založil sdružení autorů Sociedad de Autores, které se této otázce zvlášť věnovalo.
1904 – premiéru měla v pražském Národním divadle poslední Dvořákova dokončená opera Armida. Libreto napsal básník Jaroslav Vrchlický na námět z barokního eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém. Okolnosti uvedení ale nebyly příznivé. Skladatelův zdravotní stav se zhoršoval a šéf opery a dirigent Karel Kovařovic, který se měl provedení ujmout, požádal nedlouho před premiérou o zdravotní dovolenou. Kovařovic nebyl projektu nakloněn, protože začal na totéž libreto skládat vlastní operu, v jeho pozůstalosti se zachoval klavírní výtah prvního dějství a části dalších motivů. Nastudování proto svěřil druhořadému dirigentu Františku Pickovi. Zkoušky probíhaly v konfliktní atmosféře poznamenané dirigentovým nezájmem a nekázní účinkujících. Leoš Janáček, který se na Dvořákovo pozvání účastnil generální zkoušky, dosvědčuje: „Neviděl jsem Dvořáka nikdy tak podrážděného jako při generální zkoušce Armidy. Nebylo divu; taktovka nevládla tělesu, p. Pták pro churavost nedošel, kostýmy účinkující svlékali, zkouška nedokončena…“. Premiéra nakonec musela být odložena ze 3. na 25. března. Její neúspěch byl pro Dvořáka těžkou ranou, zemřel několik týdnů po premiéře 1. května.
1884 – narodil se Josef Vašata, dirigent a skladatel (zemřel 29. srpna 1942). Otec byl varhaníkem v Josefově a později v Praze, v bazilice svatého Petra a Pavla na Vyšehradě. U něj proto získal základní hudební vzdělání a dál pak studoval soukromě u Františka Blažka a Vítězslava Nováka. Stal se korepetitorem a sbormistrem v brněnském Národním divadle, dirigentem u divadelní společnosti Janovského v Ostravě, dirigentem Východočeského divadla a ředitelem několika orchestrů v Rusku, v Německu a v Polsku, v Kladně založil Středočeskou filharmonii, osvědčil se jako hudební organizátor, který pozvedl hudební život města a celého kraje. Komponoval nejrůznější žánry, od tanečních skladeb, pochodů a hudby k sokolským cvičením až po hudbu symfonickou a chrámovou. Velmi oblíbené byly ve své době jeho lidové operety. Bratr Rudolf Leo Vašata (1888–1953) byl operetním zpěvákem a dirigentem. Skladatelovi synové, Rudolf Vašata (1911–1982) a Karel Vašata (1915–1999), se stali dirigenty.
1881 – premiéru měla Symfonie č. 6 D dur, op. 60 Antonína Dvořáka. Orchestr Filharmonie dirigoval v Praze Adolf Čech. Symfonii Dvořák napsal během sedmi týdnů na přelomu léta a podzimu 1880. Stala se ještě v roce 1881 první z jeho symfonií vydanou tiskem. Vyznačuje se ideálním poměrem klasické formy a skladatelova již zcela osobitého kompozičního stylu a dokonalým souladem všech čtyř částí, bohatou a zpěvnou melodikou, výrazovou rozmanitostí, rytmickou živostí a plným a barevným zvukem. Symfonie vznikla na přání šéfdirigenta Vídeňských filharmoniků Hanse Richtera. Provedl ji v následující sezóně v Londýně na jednom z koncertů Filharmonické společnosti. Vídeňští filharmonikové Šestou symfonii odmítli jako novinku zařadit a dílo poprvé provedli až roku 1942.
1881 – narodil se Béla Bartók, maďarský skladatel, klavírista a hudební vědec (zemřel 26. září 1945). Od roku 1940 žil v exilu v USA. Společně s Leošem Janáčkem a Zoltánem Kodályem patří ke skladatelům, jejichž výrazným zdrojem inspirace byla lidová hudba. Už v jedenácti letech napsal a veřejně provedl svou skladbu Tok Dunaje. Studoval na hudební akademii v Budapešti, klavír u Istvána Thomána a kompozici u Hanse Koesslera. Po studiích začal jako koncertní pianista, stal se učitelem klavíru na Budapešťské akademii a začal komponovat. V roce 1923 vznikla k 50. výročí spojení Budy a Pešti Taneční suita, teprve její provedení Českou filharmonií a za řízení Václava Talicha na pražském festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v květnu 1925 obrátilo k Bartókovi pozornost světové veřejnosti. V roce 1940 emigoval do USA, přestože v roce 1945 získal občanství, považoval svůj tamní pobyt za vyhnanství. Pohřben byl na hřbitově Woodlawn v New Yorku. Teprve v roce 1988 mohly být ostatky převezeny do Budapešti a uloženy na hřbitově Farkasrét. mezi jeho nejznámější díla patří Koncert pro orchestr, Hudba pro strunné nástroje, bicí a celestu, klavírní koncerty, houslový koncert č. 2., Mikrokosmos – soubor 153 klavírních skladeb od začátečnických po koncertní úroveň, který je dodnes klíčový pro hudební výchovu, šest smyčcových kvartetů považovaných za vrchol komorní hudby 20. století, jeho jediná opera Modrovousův hrad nebo balet Podivuhodný mandarin.
1879 – narodil se Otakar Zich, skladatel a estetik (zemřel 9. července 1934). V Praze se aktivně podílel na hudebním životě jako kritik. Z této funkce podporoval snahy Nejedlého prosmetanovské kliky proti intelektuálním zastáncům Antonína Dvořáka, zejména během tzv. Dvořákovy aféry v letech 1911–1914, kdy zpochybňoval uměleckou integritu Dvořákova kompozičního jazyka. Tyto aktivity pevně spojily Zicha s akademickým okruhem Nejedlého na Univerzitě Karlově, kde se stal profesorem estetiky. Jako skladatel byl z velké části samoukem, pokračovatelem post-smetanovské linie, kam patřili také Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster a Otakar Ostrčil, všichni nějakým způsobem spojeni s Nejedlým. Byl rozkročený mezi pozdním romantismem a raným neoklasicismem, většina jeho díla nebyla publikována. Jako muzikolog se věnoval také studiu Smetanova života a díla, často k tomu publikoval v hudebních časopisech. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově.
1867 – narodil se Arturo Toscanini, italský dirigent (zemřel 16. ledna 1957), postupně hudební ředitel divadla La Scala v Miláně a Metropolitní opery v New Yorku a šéf Newyorské filharmonie a newyorského rozhlasového NBC Symphony Orchestra. Profesionální kariéru započal v Brazílii jako cellista v orchestru putovní opery. Jako dirigent debutoval roku 1886 v Rio de Janeiru. V Itálii jako cellista hrál v milánské La Scale při světové premiéře Verdiho Othella. Postupně se však prosadil jako dirigent a během dalších let tam řídil řadu operních představení, včetně oper Richarda Wagnera. V Turíně dirigoval v roce 1896 premiéru Pucciniho Bohémy, v Miláně v roce 1926 posmrtnou premiéru Pucciniho Turandot, byl prvním neněmeckým dirigentem pozvaným do Bayreuthu, řídil první provedení Šostakovičovy Leningradské symfonie v USA a italské premiéry Debussyho Moře nebo Stravinského Petrušky. Proslul odmítáním manýr operních hvězd a náročným perfekcionismem uplatňovaným v orchestrech. Kvůli krátkozrakosti dirigoval zpaměti.
1866 – narodil se Teodoro Ballo Tena, španělský houslista, dirigent a skladatel (zemřel 6. srpna 1962). Studoval housle a kytaru na konzervatoři v Zaragoze a pokračoval v Madridu u houslisty a skladatele Jesúse de Monasterio. Hrál první housle v Orchestru madridské koncertní společnosti, který řídil jeho učitel, a v divadle Teatro Real. Po návratu do rodného města v roce 1890 založil městskou konzervatoř, smyčcové kvarteto a symfonický orchestr. Řídil také orchestr v kasinu v San Sebastiánu.
1850 – narodil se František Vogner, učitel, sbormistr a skladatel (zemřel 23. listopadu 1930). Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové. Svou učitelskou dráhu začínal v Morašicích, ale v jednadvaceti odešel do Litomyšle, kde pak strávil celý svůj život. Působil jako sbormistr mužského pěveckého sdružení Vlastimil, při Spolku paní a dívek založil Pěvecký sbor dámský a v roce 1875 ještě také Sbor venkovských hudebníků laiků. S těmito tělesy uvedl řadu koncertů a na nich zejména díla Bedřicha Smetany a Zdeňka Fibicha. Jako skladatel byl velmi plodný, psal vokální a drobné církevní skladby, sbory a koledy, také několik dětských zpěvoher. Mnoho jich vyšlo tiskem v časopise Česká hudba. Psal kritiky a odborné články do časopisů. Pro svou literární činnost používal šifru Fer. Jeho pozůstalost je uložena v litomyšlském muzeu.
1784 – narodil se François-Joseph Fétis, belgický skladatel, kritik, muzikolog, historik a pedagog (zemřel 26. března 1871). Narodil se v rodině hudebníků a stavitelů klavírů. Od tří let hrál pod vedením svého otce na klavír, housle a varhany. Od sedmi let komponoval, v devíti letech se stal varhaníkem v kostele sv. Valtrudy v Monsu a v témže roce provedl veřejně svůj vlastní houslový koncert. Na pařížské konzervatoři studoval harmonii a klavír. V roce 1807 se s kantátou Ariana na Naxu umístil jako druhý v soutěži o Prix de Rome. Byl sice velmi plodným, ve své době oblíbeným skladatelem, nicméně z jeho díla jsou z dnešního hlediska nejdůležitější jeho hudebně teoretické, metodické a historické spisy. Jeho životním dílem je Biographie universelle des musiciens et bibliographie générale de la musique, universální encyklopedie hudebníků a hudby. V roce 1821 byl jmenován profesorem Pařížské konzervatoře. V roce 1827 založil časopis Revue musicale, první francouzský časopis věnovaný výlučně hudbě. V roce 1833 se na žádost belgického krále Leopolda I. vrátil do Belgie, aby se stal ředitelem nově založené Královské konzervatoře Brusel a kapelníkem královského orchestru. Stal se zakladatelem a až do smrti dirigentem proslulých koncertů konzervatoře. Kromě toho zavedl volný cyklus přednášek o hudební historii a filosofii. Komponoval velké množství skladeb nejrůznějších žánrů, od velkých oper a oratorií až po jednoduché písně. Liboval si také v drobných podvrzích. Mezi ně patří např. Loutnový koncert Valentina Strobela nebo árie „Se i miei so sospiri“ dlouho připisovaná Alessandru Stradellovi. Jeho rozsáhlou a cennou knihovnu po jeho smrti odkoupila belgická vláda a věnovala ji bruselské konzervatoři.
1570 – zemřel Johann Walter, spolupracovník reformátora Martina Luthera (narodil se v roce 1496), první protestantský kantor, jeden z prvních skladatelů luteránské církve, spoluautor nové německé zpívané liturgie (Deutsche Messe, 1526) a autor řady evangelických hymnů. V roce 1524 vydal sbírku čtyř desítek vlastních polyfonních děl Geystlich Gesangk Buchleyn pro čtyři hlasy. Moteta a písně komponoval ve dvou odlišných stylech. V prvním používal polyfonní způsob odvozený z franko-vlámské školy, kdy je cantus firmus v tenorovém hlase. V druhém odmítl nezávislé vedení hlasů ve prospěch akordického psaní, s melodií v nejvyšším hlasu, čímž pro další staletí otevřel oblíbený způsob sborového zpracování… Byl kapelníkem saského kurfiřta, od roku 1525 do roku 1548 kantorem městského sboru v Torgau a pak do roku 1554 dvorním skladatelem saského vévody v Drážďanech.