26. březen
Svátek má Emanuel.
2015 – premiéru měla Scheherazade.2, dramatická symfonie pro sólové housle a orchestr od Johna Adamse, dílo vzniklé na základě společné objednávky amsterdamského orchestru Concertgebouw, Sydneyského symfonického orchestru a Newyorské filharmonie. Ta stála za prvním uvedením, které se uskutečnilo pod taktovkou Alana Gilberta v Avery Fisher Hall. Sólistkou byla houslistka Leila Josefowicz, pro kterou autor skladbu koncipoval. Jako inspiraci měl na mysli zápas „moderní Šeherezády“ s patriarchální arabskou společností, v níž vztah k ženám nadále určuje „ležérní brutalita“.
2001 – zemřel Karel Sklenička, český hudební skladatel a varhaník (narodil se 17. února 1933). Věnoval se především duchovní hudbě, a to jak pro koncertní uplatnění, tak pro liturgickou potřebu katolické církve. Složil soubor 203 žalmů pro zpěváka a lid a české mešní ordinárium, a to ve dvou variantách: jako skladbu pro lid a jako skladbu pro koncertní účely, tedy s doprovodem varhan, trubky a bicích. Psal scénickou hudbu pro Československou televizi a po jejím úspěchu i pro divadla. Už během studia upravoval národní písně pro Československý rozhlas. Roky působil jako varhaník a regenschori v pražském kostele Panny Marie Bolestné a přes léto byl stálým varhaníkem v kostele sv. Martina ve Vidimi. Podal několikrát přihlášku na HAMU, ale z politických důvodů nebyl přijat. V roce 1972 založil soubor Musica sacra nova Pragensis, který se soustředil na novou českou duchovní hudbu. V roce 1973 pak založil soubor Musica poetica, který uváděl zhudebněná díla českých a arménských básníků.
1987 – zemřel Eugen Jochum, německý dirigent (narodil se 1. listopadu 1902). Proslul svými interpretacemi hudby Antona Brucknera, Johannesa Brahmse a Ludwiga van Beethovena, jejichž symfonie několikrát kompletně natočil. Za směrodatnou interpretaci, schválenou autorem, je považována jeho nahrávka Orffových Carmina burana z roku 1967… Dirigentský debut absolvoval s Mnichovskou filharmonií v roce 1926 s Brucknerovou Sedmou symfonií. Ve stejném roce byl jmenován dirigentem Opery v Kielu. Dirigoval také Berlínské filharmoniky a v Deutsche Oper. V roce 1934 nahradil Karla Böhma ve funkci hudebního ředitele opery a filharmonie v Hamburku. Byl rovněž šéfdirigentem Berlínského rozhlasového symfonického orchestru (1932–1944) a prvním, šéfem nově vzniklého Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu (1949–1960) a Bamberského symfonického orchestru (1969–1973). Byl pravidelným hostujícím dirigentem orchestru Concertgebouw v Amsterdamu, nejdůležitějším po boku Willema Mengelberga v letech 1941 až 1943 a a Bernarda Haitinka v letech 1961 až 1963. Často dirigoval Londýnské filharmoniky a Londýnský symfonický orchestr. V letech 1969 až 1973 působil jako šéfdirigent Bamberského symfonického orchestru. Později pravidelně spolupracoval se Staatskapelle Dresden. Starší bratr Otto Jochum (1898–1969) byl skladatel a sbormistr; mladší bratr Georg Ludwig Jochum (1909–1970) byl orchestrálním dirigentem.
1980 – zemřela Zofia Lissa, polská muzikoložka (narodila se 19. října 1908), v letech 1958 až 1975 ředitelka katedry hudební vědy na Varšavské univerzitě. V roce 1963 iniciovala vznik festivalu Musica Antiqua Europae Orientalis v Bydhošti, doprovázeného mezinárodními muzikologickými kongresy. V roce 1966 spolu s Jeromem Feichtem zorganizovala dokumentační centrum a iniciovala inventuru staré polské hudby, která vyústila ve vydání série Antiquitates Musicae in Polonia. Její metodologický přístup byl v dobovém podmínění založen na marxistické ideologii.
1964 – premiéru měl americký muzikál Funny Girl autorů Jula Styna, Isobely Lennartové a Boba Merrilla s Barbrou Streisand v hlavní roli, a to v newyorském Winter Garden Theater. Zaznamenal na Broadwayi 1348 představení.
1958 – premiéru měla Musique funèbre (Muzyka żałobna), skladba pro smyčcový orchestr Witolda Lutosławského Poprvé zazněla v Katovicích v podání Národního orchestru Polského rozhlasu pod vedením Jana Krenze.
1950 – narodil se Alan Silvestri, americký skladatel filmové hudby, nominovaný na Oscara za nejlepší originální hudbu pro film Forrest Gump a nejlepší píseň k filmu Polární expres a na ocenění Grammy za hudbu k filmu Trosečník.
1929 – narodil se Josef Boháč, skladatel (zemřel 31. října 2006), od roku 1970 celé desetiletí šéfredaktor hudebního vysílání Československé televize. Zasloužil se o zvýšení podílu vážné hudby na dramaturgii televizního vysílání, zavedl pořad Hudba z respiria. Založil a řídil Komorní operu Praha (1984–1990) a stál u vzniku Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. Po absolvování JAMU se nejprve věnoval dětským a mládežnickým souborům. Byl dramaturgem souboru Radost Brno a dirigentem Vojenského uměleckého souboru Praha. V roce 1958 založil a vedl Ústřední pionýrský soubor Praha, v době normalizace se angažoval ve Svazu českých skladatelů a koncertních umělců. Komponoval symfonickou i komorní hudbu, ve své době uspěl s operou Goya. Napsal mimo jiné i Slavnostní znělku k XVI. sjezdu KSČ.
1925 – narodil se Pierre Boulez (zemřel 5. ledna 2016), francouzský hudební skladatel, dirigent a klavírista, jedna z dominantních osobností poválečné soudobé klasické hudby. V kompozici byl žákem Oliviera Messiaena a Reného Leibowitze. Byl v rámci takzvané Nové hudby autorem novátorských děl a dirigentem řady hudebních těles, mimo jiné šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra, hlavním hostujícím dirigentem Chicagského symfonického orchestru a Clevelandského orchestru a po Leonardu Bernsteinovi šéfem Newyorské filharmonie. Řídil uvedení Wagnerova operního cyklu Prsten Nibelungův ke stému výročí Bayreuthského festivalu, dirigoval světovou premiéru tříaktové verze Bergovy opery Lulu. Uváděl hudbu autorů první poloviny dvacátého století a Druhé vídeňské školy a také děl svých současníků. V polovině 70. let založil a vedl experimentální Institut pro výzkum a koordinaci akustiky/hudby (IRCAM), sídlící v pařížském Centre Pompidou. Instrumentální soubor Ensemble Intercontemporain, který na platformě IRCAM založil v roce 1976, se stal jedním z nejvýznamnějších světových souborů soudobé hudby. Boulez byl nazýván prorokem hudby 20. století.
1892 – zemřel Vilém Barvič, český hudební skladatel a pedagog (narodil se 1. srpna 1841). Učil na Hukvaldech, v Krásně, Valašském Meziříčí, Frenštátě pod Radhoštěm a Frýdlantě nad Ostravicí. Od roku 1886 byl ve Valašském Meziříčí rovněž ředitelem kůru. Spolu se svým tchánem Florianem Stoklasou založil a řídil mužský pěvecký sbor Beseda ve Valašském Meziříčí, později byl rovněž sbormistrem pěveckého sboru Sokola.
1889 – narodil se Václav Kaprál, český skladatel, klavírista, sbormistr, publicista a pedagog (zemřel 6. dubna 1947), otec skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Studoval skladbu u Leoše Janáčka na jeho Varhanické škole v Brně, později také u Vítězslava Nováka v Praze. V letech 1911–1934 působil jako ředitel své Hudební školy Králově Poli, souběžně od roku 1927 do roku 1947 pracoval jako externí učitel hudby na brněnské filozofické fakultě, v letech 1936 až 1947 také jako profesor na Státní konzervatoři v Brně. V letech 1942 až 1945 byl vězněn gestapem. I když byl ovlivněn německým expresionismem nebo francouzským impresionismem, jeho tvorba nezapře moravskou provenienci.
1874 – narodil se Oskar Nedbal, český skladatel, dirigent a violista (zemřel 24. prosince 1930). Na konzervatoři v Praze byl žákem houslisty Antonína Bennewitze a od ledna 1891 žákem Antonína Dvořáka, který vyučoval kompozici. Ve stejném roce z podnětu Hanuše Wihana a z iniciativy Nedbala a Joseefa Suka vzniklo smyčcové kvartet, které pak neslo od roku 1892 jméno České kvarteto. Existovalo čtyři desetiletí, Nedbal v něm působil 14 let, nejen jako violista, ale i manažer. Jako dvaadvacetiletý 24. listopadu 1896 poprvé dirigoval Českou filharmonii, se kterou pak s polupracoval do roku 1906. V tomto roce náhle odjel s manželkou kolegy houslisty Karla Hoffmanna do Vídně. Na podzim 1907 dirigoval ve Vídni první velký koncert, potom dalších 12 let stál v čele vídeňského symfonického Tonkünstler orchestru. Po baletní pantomimě Pohádka o Honzovi z roku 1902 složil během let 1908 až 1912 balety Z pohádky do pohádky, Princezna Hyacinta a Čertova babička a v letech 1910 až 1912 operetu Polská krev. Po premiéře 25. října 1913 ve Vídni, která byla jako nejúspěšnější novinka sezóny triumfem, se v prosinci 1913 konala česká premiéra v Plzni; během jednoho roku dílo uvedla stovka divadel v Německu a Rakousku. Opereta Vinobraní měla premiéru 11. února 1916 ve Vídni, českou v květnu ve Vinohradském divadle v Praze. Po vzniku Československa se z Vídně vrátil do vlasti. V roce 1923 převzal vedení opery Slovenského národního divadla v Bratislavě, ale později neuváženě přijal nabídku na vedení celého divadla. Rostly však problémy s nedostatkem financí a množily se nenávistné útoky proti jeho osobě. V roce 1928 odstoupil, ale dostihly ho dluhy a penále za nesplácené půjčky, za které se nerozvážně kdysi zaručil. Na Vánoce 1930, den po veřejném koncertním vystoupení s tamní filharmonií, spáchal v Záhřebu sebevraždu.
1871 – zemřel François-Joseph Fétis, belgický skladatel, kritik, muzikolog, historik a pedagog (narodil se 25. března 1784). Pocházel z rodiny hudebníků a stavitelů klavírů. Od tří let hrál pod vedením svého otce na klavír, housle a varhany. Od sedmi let komponoval, v devíti letech se stal varhaníkem v kostele sv. Valtrudy v Monsu a v témže roce provedl veřejně svůj vlastní houslový koncert. Na pařížské konzervatoři studoval harmonii a klavír. V roce 1807 se s kantátou Ariadna na Naxu umístil jako druhý v soutěži o Prix de Rome. Byl sice velmi plodným a ve své době oblíbeným skladatelem, nicméně z dnešního hlediska jsou nejdůležitější jeho hudebně teoretické, metodické a historické spisy. Životním dílem je Biographie universelle des musiciens et bibliographie générale de la musique, universální encyklopedie hudebníků a hudby. V roce 1821 byl jmenován profesorem Pařížské konzervatoře. V roce 1827 založil časopis Revue musicale, první francouzský časopis věnovaný výlučně hudbě. V roce 1833 se na žádost belgického krále Leopolda I. stal ředitelem nově založené Královské konzervatoře v Bruselu a kapelníkem královského orchestru. Byl tak zakladatelem a až do smrti dirigentem proslulých koncertů konzervatoře. Kromě toho zavedl volný cyklus přednášek o hudební historii a filosofii. Komponoval velké množství skladeb nejrůznějších žánrů, od velkých oper a oratorií až po jednoduché písně. Liboval si také v drobných podvrzích. Mezi ně patří např. Loutnový koncert Valentina Strobela nebo árie „Se i miei so sospiri“ dlouho připisovaná Alessandru Stradellovi. Fétisovu rozsáhlou a cennou knihovnu po jeho smrti odkoupila belgická vláda a věnovala ji bruselské konzervatoři.
1833 – narodil se Antonín Bennewitz, český houslista, dirigent a pedagog (zemřel 29. května 1926), spoluzakladatel Českého kvarteta, které v roce 1891 vytvořili studenti Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal a Otto Berger. Byl rovněž jedním ze zakladatelů Spolku pro komorní hudbu. Bennewitz byl 3. prosince 1855 v Praze s cellistou Juliem Goltermannem a s autorem u klavíru interpretem prvního provedení Klavírního tria g moll Bedřicha Smetany. Řídil 7. února 1885 slavnostní koncert k otevření Rudolfina. O deset let později, 25. února 1895, řídil první úplné provedení Sukovy Serenády pro smyčce Es dur se Smyčcovým orchestrem Pražské konzervatoře. A 3. června 1896 řídil na konzervatoři první provedení symfonických básní Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek Antonína Dvořáka. V roce 1866 byl jmenován profesorem Pražské konzervatoře a v roce 1882 jejím ředitelem. Tři desetiletí jeho působení na této škole byla nazývána její „zlatou dobou“. Zasadil se o výuku v českém jazyce, vyhledával a podporoval nadané české studenty, ale nedělal rozdíly mezi studenty podle národnosti… Studoval v Litomyšli a na konzervatoři v Praze. V letech 1852–1861 byl prvním houslistou v orchestru Stavovského divadla, v letech 1861–1863 působil jako koncertní mistr v Salcburku. V roce 1866 byl jmenován profesorem Pražské konzervatoře a v roce 1882 jejím ředitelem. Mezi jeho žáky byli Josef Suk, Oskar Nedbal, Otakar Ševčík, František Ondříček, Jiří Herold, Karel Hoffmann, Karel Halíř a mnoho dalších. V roce 1901 ho ve funkci ředitele Pražské konzervatoře vystřídal Antonín Dvořák.
1827 – zemřel Ludwig van Beethoven, považovaný za jednoho z největších skladatelů v dějinách klasické hudby (pokřtěn 17. prosince 1770). Získal uznání už v raném období své tvůrčí aktivity, tedy do roku 1802. V dalším desetiletí se už dostal mimo vliv současníků a rozvinul osobitý styl – začal se umělecky odlišovat díky zdrojům umělecké inspirace, k nimž patřily i osobní prožitky, velké společenské ideály a heroické náměty. Jednotlivá díla dokázal čím dál víc profilovat umělecky skutečně individuálně a jedinečně. Jako pravý novátor posunoval konvenční výrazové prostředky, hudební formy, materiál a styl, nazvaný později hudebním klasicismem, dál a dál. Pozdní období poznamenaly potom problémy se sluchem a nakonec hluchota, přesto v té době vznikla některá z jeho nejvýznamnějších děl… Ve 21 letech se přestěhoval do Vídně, kde studoval skladbu u Haydna a Salieriho. Zároveň tam získal pověst virtuózního klavíristy. Časem se mu podařilo získat na svou stranu několik urozených mužů, kteří se rozhodli, že ho budou finančně podporovat. Díky peněžní rentě se mohl potom jako nezávislý skladatel plně věnovat hudbě. V některých aspektech směřoval až k tomu, čemu říkáme hudební romantismus… Komponování pro něj bylo pomyslným bojem o vyjádření nekonečného množství emocí tím nejjasnějším a nejpřímějším způsobem, bojem o jednoduchost a organickou celistvost. V až apollónsky čisté srozumitelnosti však samozřejmě hoří i emocionální oheň. A protože mu byla myšlenkově blízká francouzská revoluce, tak jeho hudba nějakým způsobem reflektuje také ideály svobody, důstojnosti a bratrství. Co v ní však přece jen převažuje, je absolutní přístup, který sleduje hudební zákonitosti. Od samých začátků byl sám sebou, a to postupně čím dál víc: originálním hudebním myslitelem, inovátorem forem a výrazu, který se nebál zkoušet a přinášet nová řešení a nové koncepce, uplatňovat do té doby neslýchané kontrasty a kompoziční invenci víc než předchůdci otvírat vlivu vlastních preferencí a postojů a svého osobního prožívání. Ukotvenost v dosavadním převládajícím stylu se i v jeho prvních dílech mísí s mladickou energií a s čím dál typičtějším namícháním vášnivostí, idyličnost a virtuozity. Ke skladatelovým podporovatelům patřili i Lobkowiczové, po staletí jeden z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. Tři ze symfonií proto skladatel věnoval svému příteli a mecenáši knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkowicz – jsou to třetí, pátá a šestá, tedy Eroica, Osudová a Pastorální.
1806 – narodil se Josef Slavik, houslista a skladatel nazývaný český Paganini (zemřel 30. května 1833), mezinárodně proslulý sólista. Od roku 1825 působil ve Vídni. Franz Schubert pro něj a pro klavíristu Carla Mariu von Bockleta složil nedlouho před smrtí dvě náročné skladby – Rondo (D 895) a Fantazii (D 934)… Slavík byl zázračným dítětem – v devíti letech už zastával v Hořovicích pozici primária v kvartetu hraběte Rudolfa Jana z Vrbna. Ten se stal jeho mecenášem: zavezl ho do Prahy k řediteli konzervatoře Bedřichu Diviši Weberovi, který chlapce svěřil učiteli B. V. Pixisovi. Hrabě hradil náklady na studium… V roce 1833 Slavík plánoval velké koncertní turné, jehož osou měla být Pešť, Ostřihom, Lvov a další města. V Pešti však zemřel… Hlavní složkou Slavíkova koncertního repertoáru byl jeho vlastní Koncert fis moll, se kterým absolvoval konzervatoř. Z původně třívěté absolventské skladby se dochovala jen první věta. Z pozdějšího Koncert a moll pro housle a orchestr se zachoval pouze houslový part první věty.
1796 – premiéra oratoria Sedm posledních slov našeho Spasitele na kříži od Josepha Haydna. Toto první vídeňské provedení, uskutečněné pod záštitou Gesellschaft der Associierten, bylo soukromé, publikum tvořila jen šlechta. Veřejná premiéra se konala 1. dubna 1798 a sponzorovala ji Tonkünstler-Societät, vídeňská dobročinná společnost pro hudebníky. Autorem finální podoby textu byl baron Gottfried van Swieten, později autor libret k Haydnovým oratoriím Stvoření a Roční doby… Prvotní podoba díla měla neobvyklou formu pašijí pro orchestr. Byla objednána v roce 1786 pro velkopáteční katolickou bohoslužbu v Oratoriu de la Santa Cueva (Oratoři Svaté jeskyně) v jihošpanělském Cádizu. Haydn vytvořil i úpravu pro smyčcové kvarteto a revidoval současně vzniklou klavírní redukci. Všechny tři podoby byly vydány v létě 1787 nakladatelstvím Artaria ve Vídni. Oratorní verze, obohacená o sólové i sborové vokální party, vyšla pak tiskem v roce 1801. Sedm hlavních meditativních částí je založeno na sedmi výrocích připisovaných Ježíši během jeho ukřižování, které jsou k nalezení v Bibli. Všech sedm jich je v díle označeno jako Sonáta, všechny jsou v pomalém tempu Adagio. Jsou orámovány pomalým úvodem a rychlým závěrem, který má evokovat Zemětřesení, doprovázející Spasitelovu smrt.
1517 – zemřel Heinrich Isaac, skladatel, příslušník franko-vlámské školy působící v Německu, Rakousku a Itálii (datum narození není známo, zhruba kolem roku 1450). Byl jedním z nejplodnějších skladatelů své doby, ale jeho dílo zůstalo ve stínu tvorby Josquina Despreze. Ve službách Lorenze I. Medicejského ve Florencii plnil povinnosti varhaníka, sbormistra, dvorního skladatele a hudebního pedagoga, jako zpěvák a skladatel působil v kostelech Santa Maria del Fiore, Chiesa Santissima Annunziata a v křestní kapli Baptisterium San Giovanni. Byl ve službě i u Petra Medicejského, ale po jeho vyhnání z Florencie přišel o svého ochránce. Zbytek života strávil ve službách vídeňského císaře Maxmiliána I. jako dvorní skladatel, i když od roku 1502 pobýval v Itálii. Komponoval mše, moteta, německé a italské písně i instrumentální skladby.