27. březen
Svátek má Dita.
1959 – narodila se violoncellistka Michaela Fukačová žijící trvale v Dánsku. Absolvovala Konzervatoř Brno u Bedřicha Havlíka, pražskou HAMU u Alexandra Večtomova a po přestěhování do Dánska též sólistickou třídu Královské konzervatoře v Kodani u E. Bløndal-Bengtssona. Soukromě studovala i u Mstislava Rostropoviče. Jako sólistka vystupuje s předními orchestry a dirigenty. Mnoho let spolupracovala s houslistou Josefem Sukem. S klavíristou Ivanem Klánským natočila řadu desek, například oceňovanou nahrávku kompletního díla pro violoncello a klavír Bohuslava Martinů. Za interpretaci Myslivečkova koncertu obdržela cenu za nejlepší sólový výkon u příležitosti prvního ročníku Grammy Classics 1994 v Praze.
1937 – zemřel Kajetán Tichý, kantor a skladatel (narodil se 23. února 1859). Od dětství hrál na klavír a jako samouk se naučil ještě na housle, violu, violoncello, kontrabas, flétnu, hoboj, klarinet, trubku, lesní roh a varhany. Začal i komponovat. Ještě na gymnáziu složil Skotskou polku pro klavír, která se setkala s takovým úspěchem, že byla vydána tiskem. Po škole učil, později byl řídícím učitelem. Vedle toho učil i hudbu, hru na housle, hoboj i lesní roh a působil i jako učitel v rodině knížete Rohana, který sídlil na nedalekém zámku Sychrově. Tam se seznámil s Antonínem Dvořákem i jeho zetěm Josefem Sukem. V Jenišovicích byl také ředitelem kůru a dirigentem chrámového sboru a sboru Cyril. V roce 1891 založil Turnovské orchestrální sdružení. Podle vlastního seznamu složil skoro tři stovky skladeb. Jeho polky byly blízké skladbám Bedřicha Smetany a Dvojzpěvy upoutaly i Antonína Dvořáka. Jako hluboce věřící člověk napsal mnoho chrámových skladeb a kostelních hymnů a písní. Kromě hudby byl činný literárně. Jeho písemná pozůstalost je uložena v archivu Muzea Českého ráje v Turnově.
1928 – narodil se Antonín Tučapský, skladatel, dirigent a pedagog (zemřel 9. září 2014). Byl členem a později dirigentem Pěveckého sdružení moravských učitelů, korepetitorem sboru Slovenského národního divadla, působil v učitelském sboru Nový Jičín, stal se sbormistrem Dětského sboru Československého rozhlasu v Ostravě. Po sňatku s Angličankou mu bylo v roce 1975 povoleno vystěhování do Velké Británie. Tam působil jako profesor hudebně-teoretických předmětů a kompozice na Trinity College of Music v Londýně, příležitostně dirigoval a skládal. Napsal asi tři stovky vokálních a vokálně instrumentálních děl. Byl členem uznávaných hudebních sdružení a organizací, např. Composers Guild of Great Britain a Royal Society of Musicians of Great Britain. Jako první Čech byl jmenován členem Královské hudební akademie. V roce 2012 mu byla udělena cena Gratias Agit za šíření dobrého jména republiky v zahraničí.
1927 – narodil se Mstislav Rostropovič, ruský violoncellista a dirigent (zemřel 27. dubna 2007). V rodném Sovětském svazu čelil umělecké perzekuci, protože otevřeným dopisem podpořil disidenty v čele se spisovatelem Alexandrem Solženicynem. Nakonec byl zbaven sovětského občanství a žil v emigraci v západní Evropě a ve Spojených státech. Hrál violoncellové suity Johanna Sebastiana Bacha na troskách stržené Berlínské zdi. Do Ruska se poprvé vrátil až v roce 1990. Měl blízký vztah k Praze a Československu, posléze Česku. Absolvoval moskevskou konzervatoř, kde studoval např. i u Šostakoviče a Prokofjeva. Ještě během studia byl přijat na místo sólisty Moskevské filharmonie. Díky úspěchům v mezinárodních soutěžích (m.j. V roce 1950 se v Praze stal vítězem prvního ročníku violoncellové soutěže Pražského jara o cenu Hanuše Wihana) si brzy vybudoval výjimečné renomé violoncellisty. V roce 1967 prorazil i jako dirigent, když s velkým ohlasem řídil Čajkovského operu Evžen Oněgin v moskevském Velkém divadle. Byl znám i svými dobročinnými aktivitami. Stal se prezidenten Dobročinného fondu Višněvské-Rostropoviče a jedním z členů opatrovnické rady školy A. M. Gorčakova. Hrál na nástroj „Duport“ od Stradivariho, na kterém zanechal nedopatřením šrám Napoleon Bonaparte, když si ho prohlížel po koncertu violoncellisty J. L. Duporta. V roce 1998 mu Univerzita Karlova udělila čestný doktorát. Pohřben je na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.
1917 – premiéru měla opera Vlaštovka (La rondine) Giacoma Pucciniho, a to v Grand Théâtre de Monte Carlo. Původně zamýšlenou vídeňskou premiéru zbrzdilo vypuknutí první světové války a vstup Itálie do spojenectví proti Rakousku-Uhersku. Charakteristickým rysem hudby je použití moderních tanečních rytmů, mimo jiné i tanga. La rondine, ani opera, ani opereta, byla nicméně méně úspěšným dílem; objevily se i názory, že jde o „špatnou lehárovštinu“. Také Puccini byl s výsledkem nespokojen, operu několikrát revidoval a vznikly tak tři verze se dvěma zcela odlišnými konci. Skladatel však zemřel dřív, než se jasně rozhodl pro verzi finální. Druhá byla provedena v roce 1920 v Palermu, třetí až 22. března 1994 v Teatro Regio v Turíně. V roce 1995 navíc Marta Domingo, manželka Plácida Dominga, inscenovala Vlaštovku v Bonnu ve vlastním přepracování tří dochovaných verzí.
1914 – premiéru měla Londýnská symfonie (A London Symphony), Symfonie č. 2 Ralpha Vaughana Williamse. První provedení řídil v londýnské Queen’s Hall Geoffrey Toye. Přes některé realistické a názorné momenty jde o skladbu určenou autorem k poslechu jako „absolutní hudba“.
1910 – narodil se Ladislav Vachulka, varhaník, cembalista, organolog a profesor pražské konzervatoře (zemřel 14. dubna 1986). Studoval hudební vědu a estetiku na Filosofické fakultě UK a přivydělával si hrou na varhany, především v pražském kostele sv. Vojtěcha. Vedl amatérský taneční orchestr Smiling Boys, složený ze studentů ubytovaných většinou v budově pobočky YMCA v Praze. Po jeho rozpadu vystupoval s hudebními skupinami, například se Settlery, které doprovázel na klavír, se souborem Pro arte antiqua, Symposium musicum nebo Rožmberskou kapelou. Jako referent Státního památkového úřadu měl na starosti dohled nad rekonstrukcemi historických varhan. Za okupace se také tajně podílel na záchraně historicky cenných zvonů zrekvírovaných nacisty. V souvislosti s procesem proti Miladě Horákové byl několik měsíců ve vazbě, ale soud ho nakonec zprostil obvinění. Na konzervatoři pak učil dějiny hudby, varhany a akordeon.
1884 – premiéru měla opera Nevěsta messinská, tragická zpěvohra Zdeňka Fibicha na libreto spisovatele a hudebního kritika Otakara Hostinského, napsané na námět stejnojmenné tragédie Friedricha Schillera. Uskutečnila se v pražském Národním divadle a nepřinesla autorovi úspěch.
1883 – narodil se Jan Kunc, skladatel a pedagog (zemřel 11. září 1976). Je autorem světoznámé znělky Radia Vatikán „Kristus kraluje, Kristus vítězí“ (Christus regnat, Christus vincit, Christus imperat). V roce 1935 vytvořil oficiální aranžmá české státní hymny. Studoval v Brně učitelský ústav a souběžně i varhanický ústav, kde byl jeho učitelem Leoš Janáček. Pokračoval na Pražské konzervatoři. V letech 1923–1945 se stal ředitelem Státní konzervatoře v Brně. Za německé okupace byl předsedou Klubu moravských skladatelů a za svou statečnost si získal velký respekt. V letech 1947–1948 byl děkanem Hudební fakulty JAMU v Brně, pak do roku 1954 působil jako profesor na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Publikoval řadu muzikovědných, pedagogických a kritických článků v odborném i denním tisku. Působil i jako klavírní doprovazeč. Byl čestným členem Klubu moravských skladatelů. Za celoživotní dílo byl v roce 1958 vyznamenán Cenou osvobození města Brna.
1874 – v pražském Prozatímním divadle měla premiéru opera Dvě vdovy Bedřicha Smetany pod taktovkou autora. Libreto napsal Emanuel František Züngel, který se inspiroval jednoaktovou francouzskou komedií Les deux veuves Féliciena Mallefilla. Smetana operu napsal mezi červnem 1873 a lednem, ale první verze neměla úspěch. Kritika navíc opět diskutovala o „wagnerismu“ této opery. Autor ji proto přepsal, změnil některé dialogy, hudbu i charaktery. Druhá premiéra se konala 20. října 1874 a měla mnohem větší úspěch. Dirigoval ji Adolf Čech.
1873 – narodil se Vojtěch Hybášek, kněz, hudebník, propagátor české hudby a spisovatel působící ve Slovinsku (zemřel 28. listopadu 1947). Všude, kde působil jako kněz, vedl pěvecké sbory a malé orchestry. Působil na Institutu sv. Stanislava – Knezoškofijski klasici gimnaziji, kde se stal profesorem. Učil housle, klavír, varhany, harmonium a dechové nástroje, takže mohl sestavit i studentský orchestr. Z Hybáškovy „školy“ pak vzešla řada známých slovinských dirigentů a skladatelů: Anton Dolinar, Matija Tomc, Alojzij Mav, Vilko Ukmar a Venceslav Snoj.
1851 – narodil se Ruperto Chapí, španělský skladatel, dirigent a trumpetista (zemřel 25. března 1909). Psal hlavně zarzuely, také několik oper a věnoval se i symfonické a komorní hudbě. Narodil se do hudební rodiny, v devíti už hrál v místním orchestru, patnácti hodirigoval a napsal první zarzuelu. Studova na madridské konzervatoři, kde jeho učiteli byli Miguel Galiana a Emilio Arrieta. V roce 1872 získal první cenu za kompozici a s pomocí svého učitele Arriety získal i objednávku na operu pro Teatro Real. Na jejím základě obdržel stipendium ke studiu na pařížské konzervatoři. V roce 1889 odmítl členství v Akademii krásných umění (Academia de Bellas Artes), částečně pro její laxní postojů k obhajobě práv umělců. Proto založil sdružení autorů Sociedad de Autores, které se této otázce zvlášť věnovalo.
1851 – narodil se Vincent d’Indy, francouzský skladatel a pedagog (zemřel 2. prosince 1931). Stal se oddaným žákem Césara Francka na Pařížské konzervatoři. V roce 1894 založil společně s Charlesem Bordenem a Alexandrem Guilmantem franckistickou konzervatoř Schola Cantorum. Tam a na Pařížské konzervatoři vyučoval až do své smrti. Mezi mnohými jeho žáky byli například Bohuslav Martinů, Erik Satie, Albert Roussel, Isaac Albéniz, Arthur Honegger, Darius Milhaud nebo Joseph Canteloube, který později napsal d’Indyho životopis. Dnes se hraje už jen málo z jeho hudby. Stejně jako skladby Francka, i d’Indyho práce vykazovala silný vliv Wagnera. Působil i jako hudební pedagog a stal se spoluautorem třísvazkové knihy Cours de composition musicale a autorem studií o Franckovi a Beethovenovi.
1808 – památné provedení oratoria Stvoření (Die Schöpfung) Josepha Haydna v aule vídeňské univerzity pod taktovkou Antonia Salieriho a za autorovy přítomnosti těsně před jeho 76. narozeninami. Jak se ukázalo, byla to poslední velká veřejná pocta Haydnovi před jeho smrtí. Dílo z roku 1798 je inspirováno velkými oratorii Georga Friedricha Händela, ale je zkomponováno ve stylu vídeňského klasicismu. Libreto je alegorií na téma stvoření světa, jak je popisováno v 1. knize Mojžíšově ve Starém zákoně. Premiéra se uskutečnila před pozvanými hosty Sdružení kavalírů ve Schwarzenberském paláci ve Vídni 30. dubna 1798. První veřejné představení je doloženo o rok později v Císařském dvorním divadle 19. března 1799.
1769 – zemřel Josef Antonín Gurecký, český skladatel a houslista (narodil se 1. března 1709). Pocházel z hudebního rodu, který byl po několik generací ve službách olomouckého biskupství. Studoval na piaristickém gymnáziu v Kroměříži a zpíval v tamním chlapeckém sboru. Začal psát už ve stylu nastupujícho klasicismu, na rozdíl od staršího bratra Václava Matyáše Gureckého, který byl ještě typickým představitelem pozdního baroka. Působil na dvoře hraběte Schönborna ve Wiesentheidu, kde se dochovalo nejvíc jeho skladeb. Pak vstoupil do služeb olomouckého biskupa Jakuba Arnošta, kde spolupracoval s bratrem, a po jeho smrti se stal ředitelem kůru v katedrále sv. Václava. Kromě chrámových skladeb a opery Filia Sion zkomponovaná pro oslavy šestistého výročí premonstrátského řádu v Hradisku, která se bohužel nedochovala, je autorem hlavně instrumentální hudby. Zvláštní pozornost věnoval violoncellu, pro které zkomponoval řadu koncertů, také pro housle a continuo, dodnes jsou součástí koncertního repertoáru.
1757 – zemřel Jan Václav Stamic, skladatel a houslista (narodil se 19. června 1717). Objevil sonátovou formu, má podíl na výstavbě čtyřvěté symfonie a rozšířil nástrojové obsazení orchestru. Díky svému novátorskému přístupu předešel dobu a stal se spolutvůrcem nově vznikajícího klasicistního hudebního slohu. Jeho odvážné nápady obdivoval i Mozart. Zpočátku se proslavil převážně jako houslový virtuóz, později byl považován za nejlepšího dirigenta své doby. Založil tzv. „mannheimskou školu“, z níž vyšli další skladatelé klasicismu. Za bavorského vpádu do Prahy odešel do Německa, kde našel uplatnění v kapele falcbavorského kurfiřta. Stal se koncertním mistrem a v roce 1750 ředitelem komorní hudby. Jako první začal v klasickém orchestru používat klarinety, které byly typické pro českou lidovou hudbu. Obecně začal využívat víc dechové nástroje, přikládal jim stále větší důležitost. Soustředil okolo sebe řadu vynikajících hudebníků a mannheimský orchestr získal evropskou pověst. Jeho synové Karel a Antonín nesli dál.
1761 – narodil se Ondřej Kusý, tenorista, violoncellista a skladatel (zemřel 29. prosince 1806). Jako tenorista působil postupně v několika pražských kostelech a chrámech, u sv. Michaela a v Týnském chrámu na Starém Městě, v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kde zpíval pod vedením kapelníka Jana Koželuha, v kostele sv. Mikuláše na Malé straně, v kostele sv. Františka u Křižovníků, do svých služeb o najal učenec, diplomat a podporovatel umění, hrabě František Antonín Hartig, který působil na saském dvoře. Složil několik sonát a sóla pro violoncello, na které mistrně hrál, a psal chrámovou hudbu. Je pohřben na Malostranském hřbitově.