28. červenec
Svátek má Viktor.
2007 – zemřel Theo Altmeyer, německý operní pěvec (narodil se 16. března 1931), specialista na interpretaci barokní hudby. Působil na operních scénách v Berlíně, Stuttgartu, Hannoveru, Vídni a v USA, byl také koncertním umělcem, zejména proslulým interpretem Bachova vokálního díla. V letech 1968 a 1969 spolupracoval v Praze se souborem Ars rediviva Milana Munclingera na realizaci první souborné nahrávky Lamentací Jeremiáše proroka od Jana Dismase Zelenky.
2005 – zemřel Jiří Jirouš, klavírista, houslista, dirigent a skladatel (narodil se 4. srpna 1923), v letech 1951 až 1988 dirigent operního orchestru Národního divadla, kam přišel v roce 1942 jako asistent šéfa opery a kde mezi roky 1948 až 1951 působil jako šéf činoherního orchestru. V roce 1945 se předtím stal korepetitorem a dirigentem Velké opery 5. května, v letech 1946–1948 hostoval v řadě evropských divadel, kde dirigoval hlavně opery českých autorů. Vedle toho koncertoval se svou manželkou Vlastou Urbanovou, zpěvačkou Národního divadla… Kompozici studoval na Pražské kontervatoři u Aloise Háby, od roku 1934 byl soukromým žákem Ilony Štěpánové-Kurzové ve hře na klavír. Na housle byli jeho učiteli Bedřich Voldan a Richard Zika. Dirigování studoval v mistrovské škole Václava Talicha a hudební vědu a estetiku na Karlově univerzitě.
1960 – zemřela Ethel Lilian Voynich, britská spisovatelka a skladatelka (narodila se 11. května 1864). V osmnácti letech získala přístup ke svému dědictví, což jí umožnilo studovat hru na klavír a hudební skladbu na Hochschule für Musik v Berlíně. Věnovala se ale spíš literatuře.
1954 – narodil se David Radok, operní režisér. Po řadě různých divadelních profesí se od roku 1980 věnoval režii, zejména operní, a to převážně ve Skandinávii. Debutoval tehdy v Göteborgu inscenací opery Medium od Gian Carla Menottiho. Inscenoval od té doby řadu děl od raného baroka po současnost. V rodné Praze pracoval poprvé v roce 1991: tehdy společně s dirigentem Charlesem Mackerrasem připravil inscenaci Mozartova Dona Giovanniho, kterou bylo po kompletní rekonstrukci znovuotevřeno Stavovské divadlo. V Národním divadle inscenoval Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu, Bergova Vojcka, Mozartovu Kouzelnou flétnu a dvojici oper – Pucciniho Gianni Schicchi a Don Buoso Jana Kučery… Pro festival Janáček Brno 2014 nastudoval se souborem Janáčkovy opery Národního divadla Brno Věc Makropulos. V roce 2016 získala jeho brněnská inscenace spojující Bartókovu operu Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání Cenu divadelní kritiky. V roce 2017 připravil ve spolupráci s orchestrem Collegium 1704 novodobé uvedení Vivaldiho opery Arsilda. V rámci koprodukční spolupráce brněnské opery s göteborskou vznikl v roce 2019 dvojprogram složený ze Tří fragmentů z Juliette Bohuslava Martinů a Poulencova Lidského hlasu. V roce 2020 inscenoval s brněnským souborem světovou premiéru opery Monument skladatele a dirigenta Marko Ivanoviće, pro kterou napsal libreto. V roce 2021 tam nastudoval Brittenova Petera Grimese, v roce 2023 Straussovu Salome a roku 2024 Dvořákovu Rusalku. V roce 2008 režíroval světovou premiéru Havlovy hry Odcházení v Divadle Archa. Jeho otec Alfréd Radok byl významným divadelním a filmovým režisérem. Po sovětské invazi v roce 1968 emigrovala rodina do Švédska.
1954 – narodil se Michael Kocáb, skladatel, zpěvák, podnikatel a politik. Během studií v roce 1977 založil rockovou skupinu Pražský výběr, která se pohybovala na pomezí mezi oficiální a neoficiální scénou a mezi lety 1982 a 1987 měla zakázanou činnost. Je autorem písní, ale i komorních děl a desítek opusů filmové hudby, včetně kompozice Odysseus a dalších audiovizuálních projektů pro Laternu Magiku. Narodil se v rodině evangelického faráře Alfréda Kocába. Pražskou konzervatoř absolvoval v oboru skladba a varhany u Ilji Hurníka a Jiřího Ropka. V politice se angažoval od jara 1989 jako zprostředkovatel mezi disidenty a vládnoucí mocí a po 17. listopadu 1989 jako jeden ze zakladatelů Občanského fóra, který mj. jednal s československou i sovětskou armádou o jejich nezasahování do průběhu sametové revoluce. Jako kooptovaný poslanec se stal předsedou parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk. Poté, co poslední sovětský voják opustil 27. června 1991 Československo, rezignoval na veřejné politické funkce a začal se opět věnovat hudbě. Mezi roky 1993–2003 nicméně působil jako externí poradce prezidenta Václava Havla.
1941 – narodil se Riccardo Muti, italský dirigent, v letech 1980-1992 šéf Philadelphia Orchestra, od roku 1986 do roku 2005 hudební ředitel milánského operního divadla Teatro alla Scala a mezi lety 2010-2023 šéf Chicago Symphony. Vedl také Philharmonia Orchestra v Londýně a založil a vedl mládežnický orchestr Giovanile Luigi Cherubini a v mládí byl jedenáct let šéfdirigentem a hudebním ředitelem Maggio Musicale Fiorentino. Je pravidelným hostem světových operních domů, stejně jako Salcburského festivalu (od roku 1971) a Berlínských a Vídeňských filharmoniků, s nimiž sedmkrát (v letech 1993, 1997, 2000, 2004, 2018, 2021 a 2025) dirigoval jejich proslulý Novoroční koncert… Studoval v Neapoli hru na klavír a kompozici a dirigování na Konzervatoři Giuseppe Verdiho v Miláně. Za svého mentora v kompozici považuje Nina Rotu. V roce 1967 vyhrál v Miláně dirigentskou Soutěž Guida Cantelliho. Jeho manželka Maria Cristina Mazzavillani je zakladatelkou a ředitelkou festivalu v Ravenně. V roce 2010 Muti napsal autobiografii, vydanou v angličtině jako First the Music, Then the Words (Nejprve hudba, pak slova).
1906 – narodil se Gottlob Frick, německý operní pěvec – basista (zemřel 18. srpna 1994). Začínal ve sboru Stuttgartské opery a malými rolemi na Bayreuthském festivalu, zpíval v divadlech ve Freiburgu a Königsbergu. Pak ho Karl Böhm angažoval do Státní opery v Drážďanech, kde zůstal deset let do roku 1950. Přesunul se do Deutsche Oper Berlin do Západního Berlína, ale rostoucí mezinárodní kariéra ho zavedla do předních divadel po celé Evropě. Vystupoval v Covent Garden, v Bayreuthu, Salcburku, ve Vídeňské státní opeře a v milánské La Scale. V sezóně 1961– 1962 hostoval jako wagnerovský pěvec v Metropolitní opeře v New Yorku. Měl široký repertoár, který zahrnoval role od Mozarta po Wagnera. Mezi jeho nejslavnější postavy patřili padouši Hunding a Hagen v Prstenu Nibelungově, vznešené postavy jako Sarastro v Kouzelné flétně nebo Gurnemanz v Parsifalovi, i komické postavy jako Osmin v Únosu ze serailu nebo Falstaff. Byl označován za „nejčernější bas v Německu“.
1893 – narodil se Rued Langgaard, dánský varhaník a skladatel (zemřel 10. července 1952). Byl autorem více než 400 děl – 150 písní, skladeb pro klavír a varhany, opery Antikrist a 16 symfonií. Komponoval nekonvenční hudbu v pozdně romantickém stylu, důrazně dramatickém a obdařeném kolosálními výkyvy nálad, která se dočkala uznání až po jeho smrti. Stálé zaměstnání jako varhaník získal teprve ve věku 46 let, a to v katedrále v Ribe. Jako varhaník se poprvé veřejně představil v 11 letech, jako skladatel ve 14. Byl jediným synem skladatele a hudebníka Královské komory Siegfrieda Langgaarda.
1853 – narodil se Velebín Urbánek, hudební nakladatel (zemřel 26. září 1892). Byl jako organizátor pražských hudebních produkcí aktivní v Umělecké besedě a v Měšťanské besedě. V letech 1881–1884 vydával časopis Dalibor. Založil také Kalendář českých hudebníků a na počátku 90. let zorganizoval koncerty Antonína Dvořáka před jeho odjezdem do USA. Jeho bratrem byl nakladatel a knihkupec František Augustin Urbánek.
1837 – zemřel Joseph Schubert, německý houslista, violista a skladatel (narodil se 20. prosince 1754). Jeho dílo zahrnuje 15 mší, čtyři opery, 17 sonát a 49 koncertů pro sólové nástroje; jeho hudba byla oceňována pro melodičnost a harmonickou pestrost. Pocházel z Varnsdorfu, studoval v Praze a žil a působil v Berlíně a v Drážďanech.
1794 – narodil se Ignaz Bösendorfer, rakouský hudebník a stavitel pian (zemřel 14. dubna 1865), který v roce 1828 založil firmu Bösendorfer ve Vídni-Josefstadtu. Dokázal spojit řemeslné dovednosti a zkušenosti s velkým hudebním nadáním. Jeho klavíry, kterým konstrukce ‚vídeňské mechaniky‘ pomáhala poskytovat silný a živý zvuk, se těšily skvělé pověsti.
1741 – zemřel Antonio Vivaldi, italský skladatel, houslista a dirigent (narodil se 4. března 1678), přezdívaný Il Prete Rosso (Zrzavý kněz). Jeho nejznámějším dílem, jednou z celosvětově nejhranějších skladeb klasické hudby, je soubor čtyř houslových koncertů Čtvero ročních dob. Je součástí tištěné sbírky vlastních skladeb nazvané Il cimento dell’Armonia e dell’Inventione a vydané v Amsterodamu roku 1725. Věnoval ji hraběti Václavu z Morzinu, jehož pražský palác v nynější Nerudově ulici, známý také jako Dům U mouřenínů, je dodnes významnou barokní památkou Malé Strany… První lekce kompozice Vivaldimu poskytl v rodných Benátkách Giovanni Legrenzi, který byl v té době kapelníkem v chrámu sv. Marka. V roce 1703 byl vysvěcen na kněze, po třech letech však přestal být aktivním knězem. V roce 1703 se také stal houslovým mistrem v sirotčinci Pio Ospedale della Pietà. Dívky v něm mj. získávaly hudební vzdělání a ty nejtalentovanější se stávaly členkami Ospedalského sboru a orchestru, který účinkoval na mších a na církevních i světských slavnostech. Pro toto těleso napsal Vivaldi mnoho koncertů, kantát a duchovních skladeb. Přelomem v jeho tvorbě se stal opus 3, Dvanáct sonát pro jedny, dvoje a čtvery housle a smyčcový orchestr L’Estro Armonico, vydaný v Amsterodamu roku 1711. Cyklus měl po celé Evropě obrovský úspěch, znásobený následujícím cyklem koncertů pro housle a orchestr La Stravaganza, vydaným v roce 1714. Na vrcholu kariéry dostával Vivaldi objednávky ze šlechtických a královských dvorů celé Evropy. V Praze byly zřejmě provedeny nejméně dvě jeho opery, a to ve šlechtickém divadle hraběte Františka Antonína Šporka v jeho paláci Na Poříčí, možná i za autorovy účasti. Opery uvedl na českou scénu impresário Šporkova divadla Antonio Denzio, který byl i v Itálii znám jako libretista a hudební skladatel a v Benátkách vedl operní společnost, pro kterou Vivaldi najímal zpěváky a obstarával operní novinky… Vivaldiho hudba je vynalézavá v harmonických kontrastech, strhujících rytmech a neopakovatelné melodice. Komponoval vědomě pro nejširší vrstvy posluchačů. Z jeho hudby čiší potěšení z komponování a radost ze života, která se přenáší i na publikum. Napsal více než 500 instrumentálních koncertů pro nejrůznější nástroje, padesát oper, na 60 mší a oratorií a pět desítek kantát, koncertních árií a jiných vokálních skladeb. Vivaldi zemřel ve Vídni. Po smrti upadla jeho hudba na téměř 200 let do zapomnění.
1750 – zemřel Johann Sebastian Bach, německý skladatel a varhaník (narodil se 31. března 1685, podle tehdy platného juliánského kalendáře 21. března), jeden z největších hudebních géniů všech dob a završitel barokního stylu. Jeho dílo silně ovlivnilo další vývoj hudby, ve své době ale proslul hlavně jako interpret na klávesové nástroje, improvizátor a znalec varhan, jako hudební skladatel byl známý méně a jeho dílo po jeho smrti upadlo v zapomnění. O jeho znovuzrození na pódiích se zasloužil až od první poloviny 19. století Felix Mendelssohn Bartholdy. Bach působil ve světských i církevních službách na různých místech Německa, jeho nejvýznamnějšími působišti byly Výmar, Köthen a Lipsko. Výrazné hudební nadání projevoval už od dětství. Jeho rodiče zemřeli velmi brzy a oporou i prvním učitele se mu stal starší bratr Johann Christoph Bach. Dalším cenným učitelem a hudebním vzorem pro něj byl jeden z nejvýznamnějších skladatelů a varhaníků té doby, Dietrich Buxtehude, a později Antonio Vivaldi. Na místo kantora kostela svatého Tomáše v Lipsku se dostal až napotřetí a jako náhradník. Napřed byl vybrán Georg Philipp Telemann, který místo odmítl, poté kapelník z Darmstadtu Christoph Graupner, kterému ale nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Bach pak zůstal až do konce svého života a přitom si dál podržel titul knížecího dvorního kapelníka v Köthenu. Napsal nejméně čtrnáct set skladeb, stovky se ale nedochovaly, takže dnes víme o celkem 1126 kompozicích, které se označují zkratkou BWV a pořadovým číslem. Mezi nejznámější patří Braniborské koncerty, Dobře temperovaný klavír, Mše h moll, Matoušovy, Janovy a Markovy pašije, Vánoční oratorium, Magnificat, Hudební obětina, Goldbergovy variace a Umění fugy, které už nedokončil. Byl pohřben v Lipsku na hřbitově u kostela sv. Jana, později byly jeho ostatky uloženy v Kostele svatého Tomáše v Lipsku. Měl dvacet dětí, z nich čtyři se staly skladateli, Wilhelm Friedemann, Johann Friedrich Christoph, Johann Christian a nejslavnější Carl Philipp Emanuel, který sloužil u pruského krále Bedřicha Velikého. Od roku 1950 se na Bachovu počest koná v Lipsku Mezinárodní hudební soutěž J. S. Bacha.
*********
A VĚDĚLI JSTE, ŽE v tento den také…
1914 – Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, začala první světová válka
1914 – poprvé byl tančen foxtrot, a to tanečníkem a hercem Harrym Foxem (1882–1959) v divadle New Amsterdam Roof Garden v New Yorku