29. březen

Svátek má Taťána.

2020 – zemřel Krzysztof Penderecki, polský skladatel, dirigent, pedagog, muzikolog a houslista (narodil se 23. listopadu 1933). Byl jedním z nejvýraznějších představitelů hudební avantgardy druhé poloviny 20. století. Po absolvování Krakovské hudební akademie zůstal na škole jako pedagog. Jeho první práce vykazují vliv Igora Stravinského, Antona Weberna a Pierra Bouleze. Začal být známý, když byly v roce 1959 na festivalu soudobé hudby Varšavský podzim uvedeny jeho skladby Davidovy žalmy a Emanacje. Světový úspěch mu ale přinesla až skladba Obětem Hirošimy – nářek pro 52 smyčcových nástrojů a pak Pašije sv. Lukáše, také Osvětimské oratorium, Magnificat a Šalomounova Píseň písní. V roce 1972 zahájil i kariéru dirigenta, stal se profesorem na School of Music Yaleovy univerzity ve Spojených státech a o rok později dokončil svou první symfonii, která měla premiéru v anglickém Peterborough. V polovině sedmdesátých let radikálně změnil svůj kompoziční styl. Odstoupil od avantgardních postupů a obrátil se k baroku a neoklasicismu. Z té doby je známý 1. houslový koncert a zejména 2. symfonie (Vánoční), kde mimo jiné zaznívá citace z oblíbené písně Tichá noc. V roce 1980 si polské odborové hnutí Solidarita objednalo skladbu ke slavnosti odhalení památníku obětem protivládních demonstrací v Gdaňsku. Penderecki zkomponoval Lacrimosa, které později rozšířil na jednu ze svých nejznámějších skladeb, Polské requiem. V roce 2001 obdrželo jeho Credo Cenu Grammy za nejlepší sborové dílo a autor získal i nejvyšší španělské vyznamenání udělované jednotlivcům, skupinám lidí či organizacím z celého světa za pozoruhodné úspěchy v oblasti vědy, humanitních věd a lidských vztahů, Cenu knížete asturského. Obdržel i řadu dalších ocenění, čestných doktorátů na univerzitách celého světa.

1985 – zemřel Rae Jenkins, velšský houslista a skladatel (narodil se 19. dubna 1903). Ve čtyřech začal hrát na housle, pak studoval na londýnské konzervatoři Royal Academy of Music violu pod vedením Lionela Tertise a dirigování pod vedením Henryho Wooda. V letech 1942 až 1946 dirigoval orchestr BBC Midland Light Orchestra, následně BBC Variety Orchestra a v letech 1950 až 1965 BBC Welsh Orchestra. Byl nositelem Řádu britského impéria. Ke konci života žil ve Skotsku, kde se věnoval rybaření.

1982 – zemřel Carl Orff, německý skladatel expresivní hudby a pedagog (narodil se 10. července 1898). Jeho nejznámější skladbou jsou Carmina Burana. Měly premiéru v roce 1937 ve Frankfurtu nad Mohanem a okamžitě dosáhly obrovského úspěchu. Obsahem jsou zhudebněné texty potulných středověkých hudebníků a básníků, které byly nalezeny v klášteře Beurum. Forma nejvíc odpovídá kantátě. V šestnácti napsal své první jevištní dílo, studoval na Královské hudební akademii v Mnichově a věnoval se také hudební výchově. Stal se kapelníkem v Mnichově, Mannheimu a Darmstadtu, intenzivně se zabýval studiem děl starých mistrů 16. a 17. století. Skladbu studoval v Mnichově u Heinricha Kaminského. Během války se do politiky nezapojoval a jeho díla byla nacistickou propagandou využita. Po válce prošel denacifikací a podílel se na tvorbě rozhlasových hudebních pořadů pro děti. Kromě skladatelské práce zastával také vedoucí funkce v různých hudebních institucích. Byl pohřben v klášterním kostele v Andechs a jeho náhrobek nese nápis SUMMUS FINIS (Nejvyšší cíl).

1974 – zemřel Karel Polata, skladatel a dirigent (narodil se 25. listopadu 1914). Učil se na housle, klavír a varhany a začal i dirigovat. Kapelnické zkoušky a živnostenský list získal v roce 1934 a založil hudební osmičlenný soubor, který působil krátkou dobu v Sušici a okolí. Po válce založil tzv. univerzální orchestr, který dokázal hrát všechny hudební žánry. Kromě toho vedl také velký dechový orchestr a menší soubor, který působil jako doprovod sušickým divadelním ochotníkům. Navázal dlouhodobou spolupráci s Československým rozhlasem. Složil okolo 400 skladeb, sbíral šumavské lidové písně, zapisoval a zpracovával taneční skladby, upravoval lidové skladby a psal texty.

1956 – narodil se Jan Kadlec, tanečník, sólista baletu Národního divadla v Praze (zemřel 30. listopadu 2023). Začal v Baletním učilišti Národního divadla v Praze, dnešní baletní přípravce ND, kde ztvárnil své první dětské role, Vojáčka a Bratra Mášenky v Louskáčkovi. Vystudoval Pražskou konzervatoř a po absolvování byl hned angažován do Národního divadla a tančil i v Laterně magice. Jako všestranný tanečník se tam představil v řadě rolí. Později působil jako baletní mistr v baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Za rok 1994 obdržel Cenu Thálieza interpretaci kabaretního tanečníka v Někdo to rád… Na Cenu Thálie byl ještě nominován za rok 1998 za roli Drosselmayera v baletu Louskáček. Jeho manželkou byla baletka Hana Vláčilová.

1936 – narodil se Richard Rodney Bennett, anglický skladatel (zemřel 24. prosince 2012). Studoval na Královské hudební akademii, jeho učiteli byli Howard Ferguson, Lennox Berkeley a Cornelius Cardew. V roce 1955 se zúčastnil letního Kurzu nové hudby v Darmstadtu, kde poznal seriální hudbu. Strávil pak dva roky v Paříži jako žák Pierra Bouleze. V roce 1970 odešel do Spojených států a přednášel na Peabody Institute v Baltimoru. Po návratu do Anglie vedl oddělení skladby na Královské akademii. Vystupoval také jako jazzový klavírista a později se proslavil i jako výtvarný umělec, autor koláží. Je pohřben na hřbitově Green-wood Cemetery v Brooklynu v New Yorku.

1934 – narodil se Delme Bryn-Jones, velšský operní pěvec – barytonista (zemřel 25. května 2001). Hudbu studoval až později, napřed ve Walesu, později na londýnské Guildhall School of Music and Drama. Jako profesionál debutoval v roce 1959 v Sadler’s Wells Theatre. Zpíval v řadě významných operních domů, ve Velšské národní opeře, v Glyndebourne, v Covent Garden, v San Franciscu nebo ve Vídeňské státní opeře. Stal se prezidentem mužského pěveckého sboru Rushmoor Oddfellows z Aldershotu v Hampshire, pořádal sérii mistrovských kurzů a odvysílal stovky rozhlasových a televizních vystoupení. Také se věnoval herectví, objevil se třeba jako Kapitán Kočka v muzikálu Under Milk Wood a jako Slepý Dick Llewellyn v produkci BBC muzikálu Jacka Jonese Off to Philadelphia in the Morning.

1911 – narodil se Vladimír Hawlík, varhaník a skladatel (zemřel 18. prosince 1993). Varhany vystudoval na JAMU v Brně. Byl dlouholetým ředitelem kůru a varhaníkem v katedrále sv. Petra a Pavla. Stal se profesorem varhanní hry a skladby na brněnské konzervatoři a na doporučení jejího ředitele Zdeňka Blažka vedl pěvecký sbor v Žarošicích.

1902 – narodil se William Walton, anglický skladatel (zemřel 8. března 1983). Jeho tvorba sahá od filmových soundtracků po operu, nejznámějšími díly jsou kantáta Baltazarova hostina, Koncert pro violu, První symfonie a britské korunovační pochody, zejména Crown Imperial pro korunovaci Jiřího VI. v roce 1937. Walton byl zprvu považován za modernistu, ale později jeho hudba vzbuzovala spíše dojem tradicionalismu. První úspěch, nicméně skandální, měl se skladbou Façade, poprvé uvedenou v Londýně v roce 1923. Edith Sitwell recitovala megafonem zpoza paravánu své verše, zatímco Walton dirigoval soubor šesti hráčů v doprovodné hudbě. Psalo se o „otravně zapamatovatelné kakofonii“, později se však stala základem populárního baletu. V roce 1929 byl pozitivně přijat Vilový koncert, jehož sólový part hrál při premiéře Paul Hindemith… Walton si byl po válce vědom toho, že Benjamin Britten v Les Illuminations, v Sinfonia da Requiem a v opeře Peter Grimes vytvořil řadu významných děl, zatímco on sám od Houslového koncertu v roce 1939 nenapsal žádnou takovou… V roce 1956 skladatel prodal svůj londýnský dům a usadil se natrvalo na Ischii. Postavil dům na kopci ve Foriu a nazval ho La Mortella. Susana Waltonová tam vytvořila nádhernou zahradu… Nikdy nekomponoval lehkovážně ani rychle a v posledním desetiletí pro něj byla skladatelská práce čím dál obtížnější. Opakovaně se pokoušel složit Třetí symfonii pro André Prévina, ale od záměru nakonec ustoupil… Během svého života Walton nezastával žádné pedagogické pozice, neměl žáky, nepřednášel a nepsal eseje.

1891 – narodil se Oldřich Hilmera, český sbormistr a skladatel (zemřel 6. října 1948). Na Pražské konzervatoři byl žákem Karla Boleslava Jiráka, Otakara Jeremiáše a v mistrovské škole pak Josefa Bohuslava Foerstera. Učil na učitelských ústavech v Praze a v Jičíně. Později se stal inspektorem středních škol a učitelských ústavů. Zpíval v Pěveckém sdružení pražských učitelů pod vedením prof. Františka Spilky. Stal se sbormistrem pěveckého sdružení Křížkovský, se kterým podnikl zájezdy do řady evropských zemí a získal i mezinárodní ocenění, a sbormistrem Pražského pěveckého sboru Smetana.

1890 – premiéru měla opera Piková dáma, op. 68 Petra Iljiče Čajkovského, jeho předposlední opera. Libreto je dílem skladatelova bratra Modesta Iljiče Čajkovského, a to na motivy stejnojmenného románu Alexandra Sergejeviče Puškina. První uvedení dirigoval v Petrohradu Eduard Nápravník. Rok poté měla operu premiéru ve Velkém divadle v Moskvě. V roce 1892 byla prvně uvedena v Praze, za osobní účasti skladatele a za řízení Adolfa Čecha. První uvedení ve Vídni dirigoval roku 1902 Gustav Mahler, uvedení v Moskvě roku 1904 Sergej Rachmaninov, první uvedení v USA (v němčině) 5. března 1910 Gustav Mahler. Na první provedení v ruštině došlo v Met až 27. prosince 1972. Jednalo se tehdy o vůbec první uvedení ruské opery v původním jazyce v Metropolitní opeře.

1888 – zemřel Charles Valentin Alkan, francouzský klavírista a skladatel (narodil se 30. listopadu 1813). Už v šesti letech byl přijat na Pařížskou konzervatoř, kde studoval klavír a varhany. Když mu bylo devět, označil jeho techniku i schopnosti za mimořádné Luigi Cherubini. Prvnní skladbu napsal ve čtrnácti, ve dvaceti koncertoval v nejvyšších společenských kruzích, patřil mezi největší klavírní virtuózy své doby a vyučoval hudbu. Mezi jeho přátele patřili Franz Liszt, Frédéric Chopin, George Sandová a Victor Hugo. Zabýval se komponováním pro pedálový klavír. Psal skladby mimořádně technicky obtížné. Jeho etudy svou obtížností převyšují legendární Transcendentální etudy Franze Liszta. Byl pohřben na hřbitově na Montmartru. O pozdější renezanci Alkanova díla se zasloužil zejména klavírista, skladatel a dirigent Ronald Smith, který také napsal jeho podrobný životopis.

1879 – premiéru měla opera Evžen Oněgin, op. 24 Petra Iljiče Čajkovského. Libreto napsal spolu s Konstantinem Šilovským podle stejnojmenného veršovaného románu A. S. Puškina. První provedení svěřil studentům Moskevské konzervatoře, kteří vystoupili v Malém divadle pod taktovkou Nikolaje Rubinsteina. O dva roky později se 23. ledna konalo první představení ve Velkém divadle v Moskvě s dirigentem Enricem Bevignanim. Plným úspěchem bylo však až uvedení v Mariinském divadle v Petrohradu 19. října 1884 v nastudování Eduarda Nápravníka. Českou premiéru, připravenou na zkouškách dirigentem Adolfem Čechem, řídil 6. prosince 1888 v pražském Národním divadle sám skladatel. První provedení v Hamburku 19. ledna 1892 dirigoval Gustav Mahler za skladatelovy přítomnosti. Vídeň poprvé zhlédla Evžena Oněgina 19. listopadu 1897 rovněž pod taktovkou Gustava Mahlera. Premiéra ve Spojených státech se konala 24. března 1920 v Metropolitní opeře, a to v italštině. První uvedení v ruštině se v Met konalo 15. října 1977.

1871 – V Londýně byla královnou Victorií slavnostně otevřena Royal Albert Hall of Arts and Sciences. Vznikla na památku prince Alberta, manžela královny Victorie, a původně se měla jmenovat „Central Hall of Arts and Sciences“. Základní kámen byl položen v dubnu 1867. Monumentální stavba, kterou navrhli architekti Francis Fowke a Henry Young Darracott Scott, byla inspirovaná římskými amfiteátry, situovaná je v South Kensingtonu naproti Albert Memorial. Stala se světoznámou koncertní síní, hostí na čtyři stovky akcí ročně, včetně prestižního festivalu klasické hudby BBC Proms, rockových koncertů, baletů i sportovních událostí. Skleněná střecha v kovovém rámu se vypíná do výšky 45 m. Sál má kapacitu až osm tisíc diváků, současné bezpečnostní předpisy ale dovolují maximálně 5 200 míst. Jsou v něm umístěny druhé největší varhany Velké Británie.

1839 – narodila se Vilemína Nerudová, houslistka (zemřela 15. dubna 1911). Studovala u Leopolda Jansy ve Vídni a pak u Eduarda Hanslicka. Od pěti let koncertovala po celé Evropě, později patřila k interpretkám houslových sonát Edvarda Griega v Anglii. Ve Švédsku se jí dostalo uznání od krále. Mezi její příznivce patřil i princ z Walesu, pozdější anglický král Eduard VII., který jí věnoval zámek v Asolu u Benátek. Její otec Josef Neruda byl varhaníkem v brněnské katedrále a také další předkové měli pověst mimořádných muzikantů.

1832 – zemřel Antonín Borový, český skladatel kostelních písní, figurální hudby a oper, editor, buditel, spolupracovník Václava Matěje Krameria (narodil se 12. června 1755). V Pasově vystudoval filozofii a práva. Působil jako učitel v klášteře Zlatá Koruna. Pokoušel se tam zavádět reformní výuku po vzoru Ferdinanda Kindermanna.

1830 – narodil se František Černý, český skladatel (zemřel 18. dubna 1900). Studoval na varhanické škole. Po studiích odešel napřed na Ukrajinu a vyučoval soukromě hudbu, pak přesídlil do Petrohradu, kde se stal profesorem obligátního klavíru na petrohradské carské konzervatoři. Vedle toho byl sbormistrem Singakademie a Ruské hudební společnosti. Stal se vyhledávaným učitelem hudby v nejvyšších šlechtických kruzích. O hudebním životě v Rusku psal do českého časopisu Dalibor. Jeho klavírní etudy vyšly v Praze tiskem a pražský Hlahol uváděl na svých koncertech jeho Osm maloruských písní pro mužský sbor. Komponoval hlavně drobnější klavírní skladby a instruktivní literaturu. Sestavil a vydal sbírku klavírních skladeb různých autorů, která se stala základní učebnicí na konzervatořích v Petrohradu i v Moskvě. Kromě toho upravoval ruské lidové písně pro mužské a smíšené sbory.

1700 – zemřel Giovanni Lorenzo Lulier, italský houslista, violoncellista, trombonista a skladatel (narodil se v roce 1662). Byl žákem Pietra Simona Agostiniho, skladatele a houslisty ve službách vévody Ranuccia II. z Parmy. Stal se členem Kongregace sv. Cecilie a vstoupil do služeb kardinálů Benedetta Pamphiliho a po něm Pietra Ottoboniho, u kterých pracoval jako skladatel, písař a houslista. Sám Ottoboni dokonce psal libreta k jeho operám a oratoriím. Působil také jako violoncellista orchestru řízeného Arcangelem Corellim. Z jeho díla jsou známá výhradně vokální díla a mnoho z nich je ztraceno. Také byl objeven violoncellový koncert, který v roce 2009 nahrál violoncellista Klaus-Dieter Brandt a soubor Alte Musik Köln.