31. březen
Svátek má Kvido.
2026 – vznikající koncertní komplex v Ostravě byl pojmenován Vox. Označení, odvozené z latinského slova pro hlas, vzešlo z kombinace veřejné výzvy a odborného výběru a má ambici symbolizovat roli města jako výrazného kulturního centra v mezinárodním prostoru. Komplex propojuje rekonstruovaný Dům kultury města Ostravy s novostavbou podle návrhu amerického architekta Stevena Holla. Budova, sídlo Janáčkovy filharmonie Ostrava, má být dokončena v roce 2028.
2025 – zemřel John Nelson, americký dirigent, specialista na dílo Hectora Berlioze (narodil se 6. prosince 1941). Studoval na Juilliard School of Music u Jean Morel. Později ser stal hudebním ředitelem Greenwich Philharmonia v Connecticut, New Jersey Pro Arte Chorale, Indianapolis Symphony Orchestra, v Opeře divadla v Saint Louis, festivalu Caramoor v Katonah ve státě New York, vedl soubory Ensemble Orchestral de Paris (dnes Orchestre de chambre de Paris) nebo Soli Deo Gloria a působil také v Metropolitní opeře. V roce 1972 dirigoval svůj newyorský operní debut v Carnegie Hall v nezkráceném provedení Berliozových Trójanů. Se stejným titulem debutoval i v Metropolitní opeře, jako nouzová náhrada za Rafaela Kubelíka.
2020 – zemřel Zoltán Peskó, maďarský operní dirigent (narodil se 15. února 1937). Zastával vedoucí pozice v německých, italských a portugalských operních domech včetně Deutsche Oper Berlin, Deutsche Oper am Rhein se sídlem v Düsseldorfu a Duisburgu, Teatro Comunale di Bologna a La Fenice v Benátkách. Byl také kmenovým dirigentem v milánské La Scale a v letech 1978 až 1992 pravidelným dirigentem Symfonického orchestru RAI v Miláně a později i orchestru Teatro Nacional de São Carlos v Lisabonu. Studoval v Budapešti a na Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě, v 60. letech také studoval u Pierra Bouleze v Basileji kompozici.
1968 – zemřel Jan Němeček, hudební historik (narodil se 25. února 1896). Vyučoval dějiny církevní hudby na Římskokatolické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze. Docenturu dělal na téma Jakub Jan Ryba.
1949 – premiéru v New York City Opera měla opera Troubled Island od Williama Granta Stilla, první velké operní dílo afroamerického autora nastudované významným souborem. Still byl rovněž první Afroameričan, který dirigoval významný americký symfonický orchestr.
1909 – Gustav Mahler poprvé dirigoval Newyorskou filharmonii. Na programu měli Schumannovu předehru Manfred, Siegfriedovu idylu a předehru k Tannhäuserovi od Richarda Wagnera a Beethovenovu Sedmou symfonii.
1910 – narodil se Karel Jernek, divadelní a operní režisér (zemřel 22. června 1992). Už během studií pohostinsky režíroval i v Národním divadle v Praze. Angažmá získal ve Státním divadle v Brně, ve Vinohradském divadle, v činohře a opeře Divadla 5. května, v opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě, v Liberci, v Olomouci, v Plzni, v Pardubicích a od roku 1960 do roku 1985 opět v pražském Národním divadle jako režisér opery. Pohostinsky režíroval i v zahraničí, např. ve Vídni (Staatsoper), v Miláně (La Scala), v Německu a Velké Británii. Byl také překladatelem, upravoval operní libreta, rozvíjel publicistickou činnost. Vyučoval m.j. operní herectví a režii na HAMU. Byl manželem herečky Jiřiny Stránské, později kostýmní výtvarnice Olgy Filipi a otcem herečky Kláry Jernekové, dědečkem herce Filipa Čápa, syna Kláry Jernekové a herce Josefa Čápa. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.
1901 – premiéru měla Rusalka, předposlední opera Antonína Dvořáka, pohádkové dílo s libretem Jaroslava Kvapila. V pražském Národním divadle ji nastudoval a dirigoval Karel Kovařovic. Titulní roli zpívala Růžena Maturová, Prince Bohumil Pták, který zastoupil Karla Buriana. Dirigent Jiří Bělohlávek o Rusalce řekl: „Na nic si nehraje, nijak se nestylizuje, je to hudba srdce. Dotkne se všech aspektů lidské přirozenosti – lásky, touhy, vášně, zrady, pomsty, smrti, odpuštění i oběti v tak úchvatném a samozřejmém oblouku, že se až tají dech.“
1893 – narodil se Clemens Krauss, rakouský dirigent (zemřel 16. května 1954). Byl spjat hlavně s interpretací hudby Richarda Strausse, byl jeho osobním přítelem a napsal i libreta k jeho operám Capriccio a Die Liebe der Danae. Předmětem kritiky se stala jeho blízká spolupráce s nacisty. Jeho matka Clementine Kraussová byla přední vídeňskou herečkou a zpěvačkou a z její strany byl také spřízněn s významnou sopranistkou 19. století Gabriellou Kraussovou, proto si v hudebním světě zvolil její jméno. Absolvoval vídeňskou konzervatoř, studoval kompozici u Hermanna Grädenera a teorii u Richarda Heubergera. Stal se sbormistrem v brněnském divadle, pak v Rize, v Norimberku, Štětíně a Štýrském Hradci. Začal dirigovat ve Vídeňské státní opeře a učit na Státní akademii Německa, stal se dirigentem vídeňského Tonkünstler-Orchestru a intendantem opery ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1929 byl jmenován ředitelem Vídeňské státní opery. Vídeňské filharmoniky hudebně vedl od roku 1930. Byl dirigentem na festivalu v Salcburku od roku 1926 do roku 1934. Byl osobním přítelem Hitlera i Göringa. V roce 1933 převzal přípravy premiéry Straussovy opery Arabella, poté co dirigent Fritz Busch z příprav odešel na protest proti nacistům. Podobně se v roce 1935 Krauss stal ředitelem Státní opery v Berlíně, poté co na protest rezignoval Erich Kleiber. V roce 1937 byl jmenován intendantem mnichovského Národního divadla, po rezignaci Knappertsbusche. Po válce dostal zákaz vystupovat na veřejnosti do roku 1947, ale ukázalo se, že se přimlouval za židovské hudebníky. Po konci distancu znovu vedl Vídeňské filharmoniky.
1889 – narodil se Franjo Lučić, chorvatský skladatel a varhaník (zemřel 16. března 1972). Vystudoval Chorvatskou hudební akademii a vydělával si přitom hrou na varhany v záhřebských kostelech. Soukromě dokončil i učitelský ústav a od roku 1917 působil jako učitel. V té době zkomponoval svou první symfónii f-moll, která se stala i první chorvatskou symfónií vůbec. Ve dvaceti devíti letech byl zvolen županem Turopoljského kraje a mandát ještě dvakrát obhájil. Stal se profesorem kontrapunktu a hry na varhany na Záhřebské akademii, řadu let byl i jejím rektorem. V Záhřebu založil soukromou hudební školu „Polyhimnia“. Jeho učebnice kontrapunktu a polyfonie, se používá dodnes. Komponoval chrámovou hudbu, sbíral a upravoval lidové písně a zejména se věnoval tvorbě pro varhany. Vrcholem jeho díla měla být „Missa euharistica jubilaris“ pro sbor a dechový orchestr, kterou zkomponoval v roce 1940 a která měla být provedena pod širým nebem při příležitosti oslav 1300. výročí přijetí křesťanství v Chorvatsku. Válka ale provedení zabránila a mše byla poprvé hrána pouze s varhanním doprovodem, v bazilice Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Záhřebu v roce 1943. V původní podobě se hrála až v roce 1966.
1887 – narodil se José María Usandizaga, španělský skladatel a klavírista (zemřel 5. října 1915). Spolu s Jesúsem Guridim je považován za otce baskické opery. V Paříži studoval na Schola Cantorum skladbu u Vincenta d’Indy a klavír u Gabriela Grovleze. Většinu orchestrálních i komorních děl napsal právě v Paříži, např Suite en La, Dans la mer nebo Smyčcový kvartet G-dur, který používá i baskické populární melodie. Napsal i další skladby s baskickou tematikou, také lyrickou operu Mendi-Mendiyan, která měla velmi úspěšnou premiéru v roce 1910 v Bilbau, a slavnou zarzuelu Las Golondrinas. Poslední operu La Llama dokončil jeho bratr Ramón, který také přepracoval zarzuelu Las Golondrinas do formy klasické opery.
1883 – premiéru měla symfonická báseň Prokletý lovec (Le Chasseur maudit) Césara Francka. Inspirací byla balada Der wilde Jäger (Divoký lovec) Gottfrieda Augusta Bürgera. Vypráví příběh hraběte, který se odváží v neděli ráno lovit. Vzdorovitě troubí na lovecký roh, navzdory varování kostelních zvonů a posvátným zpěvům, které svolávají věřící k bohoslužbě. Hluboko v lesích je proklet strašlivým hlasem, který ho odsuzuje k věčnému pronásledování démony. První provdení se konalo v pařížském Salle Érard na koncertě Société Nationale de Musique pod taktovkou Édouarda Colonna. Na stejném koncertě se konala také premiéra symfonické básně Viviane od Franckova žáka Ernesta Chaussona.
1880 – zemřel Henryk Wieniawski, polský houslista a skladatel (narodil se 10. července 1835). Už v osmi letech již v roce 1843 vstoupil na Pařížskou konzervatoř. Po absolutoriu absolvoval řadu koncertních turné, doprovázel ho jeho bratr Józef. Ve dvanácti napsal první z pozdějších 24 opusů. Na pozvání Antona Rubinsteina se odstěhoval do Petrohradu, kde vyučoval housle, řídil orchestr a smyčcový kvartet Ruské hudební společnosti. Učil také na bruselské konzervatoři. Byl považován za výjimečného houslistu a složil některé z nejdůležitějších skladeb houslového repertoáru, především dva velmi náročné houslové koncerty, první fis moll a druhý d moll, který bývá hrán častěji. Jeho houslová škola „L’Ecole Moderne, 10 Etudes-Caprices“ je dodnes velmi známá a žádaná. Je pohřben ve Varšavě. V roce 1935 se ve Varšavě konala první Wieniawského houslová soutěž. Od roku 1952 se koná pravidelně každých 5 let Mezinárodní houslová soutěž Henryka Wieniawského.
1872 – narodil se Sergej Ďagilev, proslulý ruský baletní impresário (zemřel 19. srpna 1929), zakladatel souboru Ruské balety (Les Ballets Russes) působícího v západní Evropě. V roce 1906 uspořádal v Paříži úspěšnou výstavu Dvě století ruského malířství a sochařství, o rok později sérii koncertů ruské hudby a další rok operní festival. Pařížská premiéra Musorgského Borise Godunova, v nové revizi Rimského-Korsakova a s Fjodorem Šaljapinem v titulní roli, se stala triumfem. Ďagilev pak stál za řadou hudebně baletních premiér: například baletu Dafnis a Chloe na hudbu Maurice Ravela, v řadě baletů na hudbu Stravinského následovaly po úspěchu Ptáka Ohniváka z roku 1910 Petruška, Svěcení jara, Pulcinella, Lišák a Svatba, od Prokofjeva to byly Ocelový krok a Marnotratný syn. Zemřel v Benátkách a jeho hrobka je na nedalekém ostrově San Michele, poblíž hrobu Stravinského.
1841 – premiéru měla Symfonie č. 1 B dur Jarní, op. 38 Roberta Schumanna. Poprvé zazněla pod taktovkou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v Lipsku.
1732 – narodil se Joseph Haydn, rakouský skladatel, jedna z předních osobností klasicismu, často nazývám „otec symfonie“ nebo „otec smyčcového kvarteta“ (zemřel 31. května 1809). Už v šesti musel odejít z domu za hudebním vzděláním, v osmi si ho všiml varhaník z dómu Svatého Štěpána ve Vídni, ihned ho přijal do katedrálního sboru v hlavním městě říše, který se účastnil koncertů v královském paláci. Kariíru začal v Dolní Lukavicive službách hraběcí rodiny Morzinů, u které byl jmenován hudebním ředitelem. I pozdější místo u hraběte Esterházyho zprostředkoval Haydnovi hrabě Morzin. Na jeho dvoře skládal neuvěřitelným tempem a jeho sláva přišla velice rychle. Jeho dílo je ohromující, čítá na 2000 prací. Napsal přes stovku symfonií (tuto formu nevymyslel, ale až díky němu dosáhla právoplatného postavení), smyčcová tria, kasace, smyčcové kvartety, mše a tři oratoria, Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži, Stvoření a Roční doby. Jeho zaměstnavatel a několik dalších lidí mu občas říkalo Papa Haydn pro jeho laskavou a optimistickou povahu. Setkal se s Mozartem a zanedlouho si jeho skladby oblíbil. Z obou skladatelů se stali blízcí přátelé. Také krátce učil Ludwiga van Beethovena, ani pro jednoho to ale nebyl šťastný nápad. Je pohřben v Mauzoleu v Bergkirche v rakouském Eisenstadtu, v kapli jsou původní varhany, na které hrál. Původně byly jeho ostatky uloženy na vídeňském hřbitově Hundsturmer Friedhof (dnešní Haydnův park). Krátce po pohřbu ale stoupenci frenologie ukradli jeho lebku a chtěli ji zkoumat. Teprve v roce 1954 byla lebka slavnostně navrácena ke zbytku těla do mauzolea v Eisenstadtu. I Haydnův mladší bratr Michael (14. září 1737 – 10. srpen 1806) se stal vynikajícím hudebníkem a skladatelem.
1693 – zemřel Jiří Melcelius, barokní skladatel, varhaník a regenschori (narodil se neznámo kdy v roce 1624). V Čechách patřil ve své době k nejvýznamnějším interpretům a skladatelům, jeho jméno i dílo ale bylo postupem času zapomenuto. O jeho mládí se příliš neví. V kostele sv. Benedikta na Starém Městě pražském vedl chrámovou hudbu, nechal tam umístit varhany, obstaral další nástroje a napsal tam většinu skladeb, všechny duchovního charakteru. Byly považovány za vzory svého žánru a jejich polyfonní části ukazují autora jako skutečného mistra kontrapunktu. Soustavněji se jeho osobností a dílem začal zabývat až v roce 2011 Ladislav Horký, který ve své bakalářské práci shrnul stav bádání a následně v novodobých premiérách začal uvádět Melceliovy skladby se svými soubory Consortio Melcelii a La Bilancetta.
1685 – narodil se Johann Sebastian Bach, německý skladatel, varhaník, houslista, jeden z největších hudebních géniů všech dob a završitel barokního stylu (zemřel 28. července 1750). Jeho dílo silně ovlivnilo další vývoj hudby, ve své době ale proslul hlavně jako interpret na klávesové nástroje, improvizátor a znalec varhan, jako hudební skladatel byl známý méně a jeho dílo po jeho smrti upadlo v zapomnění. O jeho znovuzrození na pódiích se zasloužil až od první poloviny 19. století Felix Mendelssohn Bartholdy. Bach působil ve světských i církevních službách na různých místech Německa, jeho nejvýznamnějšími působišti byly Výmar, Köthen a Lipsko. Výrazné hudební nadání projevoval už od dětství. Jeho rodiče zemřeli velmi brzy a oporou i prvním učitele se mu stal starší bratr Johann Christoph Bach. Dalším cenným učitelem a hudebním vzorem pro něj byl jeden z nejvýznamnějších skladatelů a varhaníků té doby, Dietrich Buxtehude, a později Antonio Vivaldi. Na místo kantora kostela svatého Tomáše v Lipsku se dostal až napotřetí a jako náhradník. Napřed byl vybrán Georg Philipp Telemann, který místo odmítl, poté kapelník z Darmstadtu Christoph Graupner, kterému ale nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Bach pak zůstal až do konce svého života a přitom si dál podržel titul knížecího dvorního kapelníka v Köthenu. Napsal nejméně čtrnáct set skladeb, stovky se ale nedochovaly, takže dnes víme o celkem 1126 kompozicích, které se označují zkratkou BWV a pořadovým číslem. Mezi nejznámější patří Braniborské koncerty, Dobře temperovaný klavír, Mše h moll, Matoušovy, Janovy a Markovy pašije, Vánoční oratorium, Magnificat, Hudební obětina, Goldbergovy variace a Umění fugy, které už nedokončil. Byl pohřben v Lipsku na hřbitově u kostela sv. Jana, později byly jeho ostatky uloženy v Kostele svatého Tomáše v Lipsku. Měl dvacet dětí, z nich čtyři se staly skladateli, Wilhelm Friedemann, Johann Friedrich Christoph, Johann Christian a nejslavnější Carl Philipp Emanuel, který sloužil u pruského krále Bedřicha Velikého. Od roku 1950 se na Bachovu počest koná v Lipsku Mezinárodní hudební soutěž J. S. Bacha.
1684 – narodil se Francesco Durante, italský skladatel a pedagog, čelní představitel neapolské školy (zemřel 30. září 1755). Je považován za jednoho z největších skladatelů duchovní hudby. Nenapsal naopak žádné jevištní dílo na světské motivy a i jeho instrumentální tvorba je relativně chudá. Byl ředitelem dvou nejslavnějších neapolských konzervatoří a vychoval řadu předních skladatelů, byli to např. Giovanni Battista Pergolesi, Antonio Sacchini, Nicolo Piccini, Pasquale Anfossi, Fedele Fenaroli, Pietro Alessandro Guglielmi, Tommaso Traetta. nebo Giovanni Paisiell. Obzvlášť byl ceněn jeho pedagog. Instruktivní skladby pro cembalo a solfeggia (hlasová cvičení) se dodnes používají v hudebním školství celého světa. Sám studoval mimo jiné u Alessandra Scarlattiho a u houslisty Gaetana Francone.