4. duben
Svátek má Ivana.
2011 – zemřel Bronisław Kazimierz Przybylski, polský hudební skladatel a pedagog (narodil se 11. prosince 1941). Od roku 1963 pedagogicky působil na Státní vyšší hudební škole v Lodži, nyní Hudební akademie Grażyny a Kiejstuta Bacewicze. Byl iniciátorem setkávání „Musica Moderna“, které od roku 1982 dvakrát ročně představuje soudobá díla polských i zahraničních skladatelů. Je mimo jiné autorem skladby Requiem. Na památku dětí – mučedníků války pro soprán, dva řečníky, dětský sbor a orchestr z roku 1976 nebo Missy Papae Joannis Pauli Secundi.
1987 – zemřela Jana Obrovská, česká skladatelka (narodila se 13. září 1930), redaktorka nakladatelství Supraphon, manželka kytarového virtuosa Milana Zelenky (1939). Proslula zejména skladbami pro kytaru. Získala druhou cenu v prestižní mezinárodní soutěži kytarových skladeb v Paříži v roce 1972 a o dva roky později se stala její skladba Hommage á Béla Bartók na této soutěži povinnou skladbou. Její dílo není příliš rozsáhlé. Věnovala se převážně instrumentální tvorbě, nejblíže jí byly koncertantní formy – odpovídaly jejímu citu pro vystižení charakteristické individuality vybraných nástrojů. Pražskou konzervatoř absolvovala Klavírním koncertem č. 1.
1984 – narodil se Augustin Hadelich, italsko-německo-americký houslista. Na mezinárodní scéně je známý širokým repertoárem sahajícím od standardních houslových koncertů po soudobá díla, jako jsou komorní skladby Bretta Deana, Stephena Hartkeho, Davida Langa, Györgyho Kurtaga, Coleridge-Taylora Perkinsona, Daniela Bernarda Roumaina, Torua Takemitsu nebo Bernda Aloise Zimmermanna a houslové koncerty Thomase Adèse, Györgyho Ligetiho nebo Henriho Dutilleuxe. Za skladbu L’arbre des songes posledně jmenovaného autora, hranou se Seattle Symphony Orchestra a dirigentem Ludovicem Morlotem, získal v roce 2016 cenu Grammy v kategorii Nejlepší klasické instrumentální sólo. Hadelich vyrůstal na venkovské farmě v Toskánsku, na housle se učil nepravidelně. V roce 1999 utrpěl při požáru farmy zranění, musel být letecky přepraven k ošetření do Německa. V letech 2004 až 2007 studoval na Juilliard School v New Yorku, kde se po promoci usadil. V roce 2010 debutoval s Newyorskou filharmonií, když zaskočil za houslistu Nikolaje Znaidera.
1977 – zemřel Alois Reiser, americký violoncellista, dirigent a skladatel českého původu (narodil se 6. dubna 1884). Působil v symfonických orchestrech v Pittsburghu a v New Yorku, v letech 1918–1929 byl dirigentem v newyorských divadlech a od roku 1929 pracoval jako skladatel filmové hudby a dirigent filmového orchestru v Hollywoodu. Kromě značného množství hudby pro film komponoval zejména komorní hudbu… Po absolvování Pražské konzervatoře byl nejprve členem České filharmonie. V roce 1904 poprvé odešel do Spojených států, kde účinkoval jako člen klavírního tria a Newyorského kvarteta, souborů českého obsazení. V roce 1909 se vrátil do České filharmonie a nadále se věnoval i komorní hře, především v Pražském triu. Před vypuknutím první světové války emigroval již natrvalo do Spojených států.
1977 – premiéru měla Symfonie č. 3 – Symfonie písní žalostných (Symfonia pieśni żałosnych), ikonické dílopolského skladatele Henryka Góreckého. Mimořádně sugestivně zhudebňuje modlitbu z 15. století, modlitbu polské dívky nalezenou na zdi v cele koncentračního tábora a polskou lidovou píseň. První provedení se uskutečnilo na Festivalu international d’art contemporain de Royan na jihozápadě Francie, sólistkou byla sopranistka Stefania Woytowicz. Nahrávky se počátkem 90. let prodalo přes milion výlisků, což je u soudobé hudby něco nevídaného… Po válce byl Górecki stoupencem radikální avantgardy, ale později se jeho hudební řeč velmi proměnila. Podobně jako Arvo Pärt nebo John Tavener bývá nazýván spirituálním minimalistou. Dospěl totiž k religiozitě, k emocionálně působivé, vnitřně opravdové, oproštěné, jakoby jednoduše a tradičně vytvářené hudební řeči, kterou někteří radikálové dokonce považují za nadbíhání publiku.
1972 – zemřela Anna Polmanová-Preclíková, sbormistryně a dirigentka (narodila se 28. března 1895). Hrála na klavír, housle a věnovala se i zpěvu. Zpívala v chrámovém sboru, stala se členkou pěveckého spolku Hlahol a hrála na housle v místním Orchestrálním sdružení. Studovala na Ženském učitelském ústavu v Praze a také dirigování u profesora Methoda Doležila. Až do odchodu do důchodu pak učila na nymburských školách. V roce 1920 převzala řízení nymburského Hlaholu a stala se tak první ženou – dirigentkou v Čechách, sbor se za jejího působení vypracoval mezi přední česká tělesa. Příležitostně vystupovala jako houslistka a klavíristka, byla první houslistkou místního orchestrálního sdružení i smyčcového kvarteta. Zkomponovala také sbor Matička na slova Jana Nerudy. Je pohřbena na novém městském hřbitově v Nymburce.
1967 – zemřel Mischa Elman, ukrajinsko-americký houslista proslulý svým vášnivým stylem a muzikálností (narodil se 20. ledna 1891). V roce 1943 uvedl premiéru Druhého houslového koncertu Bohuslava Martinů, který byl napsán přímo pro něj. Během devětadvacetitýdenní sezóny někdy vystupoval až na více než stovce koncertů. Jeho nahrávací kariéra trvala více než šest desetiletí; první desky natočil v Paříži v roce 1906; poslední LP snímky vznikly v New Yorku v roce 1967… Byl zázračným dítětem. Jeho dědeček byl tradiční židovský profesionální hudebník hrající klezmer. Elman se v jedenácti letech zúčastnil konkurzu u Leopolda Auera, kde zahrál Wieniawského Koncert č. 2 a Paganiniho. Auer ho okamžitě přijal na konzervatoř v Petrohradu… V roce 1904 debutoval v Berlíně, jeho londýnský debut o rok později zahrnoval britskou premiéru Houslového koncertu a moll Alexandra Glazunova. V roce 1908 hrál v newyorské Carnegie Hall. V létě 1914 absolvoval turné po Austrálii. Po vypuknutí první světové války v Evropě se Elman vrátil do Spojených států.
1961 – narodila se Dagmar Pecková, česká operní pěvkyně a divadelní herečka. Po angažmá v drážďanské Semperově opeře a ve Státní opeře v Berlíně vystupovala v mnoha operních divadlech po Evropě, v londýnské Královské opeř Covent Garden a v Sanfranciské opeře a koncertovala na významných mezinárodních pódiích. Na hudební nosiče nahrála písně Richarda Wagnera, Richarda Strausse, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Luciana Beria a Gustava Mahlera a operní árie Wolfganga Amadea Mozarta, George Bizeta, Pietra Mascaniho, Petra iljiče Čajkovského, Gaetana Donizettiho a Gioacchina Rossiniho. Je zakladatelkou, uměleckou ředitelkou a dramaturgyní Festivalu Zlatá Pecka, který pořádá každoročně od roku 2017 v Chrudimi. V letech 2024 a 2025 vydala dvě autorské knihy: Ty vole se neříká! a Tanec mezi vejci. V roce 2000 obdržela Cenu Thálie v oboru opera za roli Carmen v inscenaci pražského Národního divadla. V roce 2024 byla oceněna medailí Za zásluhy I. stupně, za zásluhy o stát v oblasti umění.
1960 – narodila se Jane Eaglen, anglická dramatická sopranistka žijící v USA. Proslavila se v operních rolích Richarda Wagnera a titulními rolemi v Belliniho Normě a Pucciniho Turandot. Vystupovala ve všech významných divadlech po celém světě, včetně milánské La Scala a newyorské Metropolitní opery, kde její kariéra začala rolí Brünhildy ve Wagnerově tetralogii Prsten Nibelungův. Začala vyučovat v Bostonu na konzervatoři. Je tam zakladatelkou a prezidentkou Bostonské Wagnerovy společnosti.
1957 – premiéru měla 10. symfonie brazilského skladatele Heitora Villa-Lobose. Francouzský národní rozhlasový orchestr dirigoval v Paříži autor.
1953 – narodila se Chen Yi, čínsko-americká houslistka a skladatelka, která získala mezinárodní pozornost jako plodná autorka integrující čínské a západní tradice a překračující kulturní a hudební hranice. Během takzvané Kulturní revoluce byla odvezena do pracovního tábora. Po návratu začínala jako koncertní mistryně Pekingské opery. Po přestěhování do New Yorku studovala skladbu na Kolumbijské univerzitě. V letech 1993 až 1996 působila jako rezidenční skladatelka v Ženské filharmonii (The Women’s Philharmonic), existující v letech 1981 až 2004 v San Francisku. Právě tam uspořádala jako první žena ve Spojených státech celovečerní multimediální koncert se svými symfonickými a sborovými díly. Od roku 1998 je profesorkou na Hudební a taneční konzervatoři University of Missouri–Kansas City. Jejím manželem je skladatel Zhou Long, absolventa Ústřední hudební konzervatoře v Pekingu a kolega profesor na University of Missouri-Kansas City.
1947 – narodil se Salvatore Sciarrino, italský skladatel, jehož tvorba obsahuje rozsáhlé množství komorní hudby, včetně mnoha skladeb pro dechové nástroje, pět klavírních sonát a desítku oper a divadelních děl. Skládat začal ve dvanácti letech jako samouk. Svůj originální a po léta téměř neměnný hudební jazyk nalezl velmi záhy. Jako jeden z těch, kdo se zasloužili o nebývalé obohacení palety nástrojových zvuků a zvláštních technik, patří po mnoho let k největším hvězdám soudobé vážné hudby. Jeho hudba bývá označována jako akustické divadlo nočních zvuků. Ve svých asociacích je skladatelem vrcholně psychologizujícím a vědomě manýristickým, až dekadentním. Preferuje extrémní dynamické rozdíly, respektive většinou velmi slabé zvuky na samé hranici ticha, a typicky staví na sugestivním opakování několika jednoduchých prvků… Z rodného Palerma se v roce 1969 přestěhoval do Říma, kde navštěvoval kurz elektronické hudby Franca Evangelistiho na Accademia di Santa Cecilia. V roce 1977 se přestěhoval do Milána, kde učil na konzervatoři. Nakonec se usadil v Città di Castello v Umbrii. Od roku 2013 vyučuje na Accademia Musicale Chigiana.
1944 – zemřel Karel Weis, český skladatel a sběratel lidových písní (narodil se 12. února 1862). Jeho nejvýznamnějším dílem je souborné velké vydání Český jih a Šumava v lidové písni, monumentální patnáctisvazkové dílo, které je výsledkem jeho skoro padesátileté sběratelské práce. Vycházelo postupně od roku 1928. Vedle řady oper a operet napsal kantátu Triumfátor, komponoval také baletní a filmovou hudbu a složil Symfonii c moll. Vystřídal řadu zaměstnání: v Praze působil jako varhaník kostela sv. Štěpána a současně jako kapelník a sbormistr Maiselovy synagogy, byl houslistou v Národním divadle a krátce kapelníkem divadla v Brně, jednu sezónu působil Budyšíně. Studoval na Pražské konzervatoři lesní roh, pak housle. Po čtyřech letech byl vyloučen, přešel na Varhanickou školu.
1940 – narodil se Stanislav Tesař, hudební vědec, organizátor a univerzitní pedagog. Byl vedoucím sekretariátu České hudební společnosti a v letech 1990 až 1996 ředitelem Českého muzea hudby v Praze, kde se zasloužil o zahájení digitalizace materiálů a historických pramenů. Působil i jako vědecký pracovník v Ústav teorie a dějin umění ČSAV. Významně se podílel na organizaci mezinárodních hudebních aktivit a je autorem mnoha hudebněvědných publikací. Vyučoval na katedře muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a na Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
1875 – premiéru měla symfonická báseň Vltava, druhá ze šesti částí cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Zazněla v Praze na Žofíně pod taktovkou Adolfa Čecha. Smetanova Má vlast, souborně provedená poprvé 5. listopadu 1882 v Praze na Žofíně, je vrcholným uměleckým projevem završujícím české obrození, dobu legitimního emancipačního snažení politicky, kulturně a jazykově dlouho upozaďovaného národa. Ve dvacátém století opakovaně plnila funkci symbolu se silným potenciálem povzbuzení pro těžké doby a přelomové okamžiky. Jedenadvacáté století nyní Mou vlast definitivně zařazuje jako klenot národní kultury do mezinárodního repertoáru a do světového hudebního dědictví. Postupně čím dál přesněji krystalizuje nadčasová hodnota této jedinečné kompozice. V tuzemsku je v nepřetržité řadě svátečních koncertů a souvisejících nahrávek konstantou, už po tři čtvrtiny století, tradiční uvádění Mé vlasti na květnovém Pražském jaru, a to už dlouho ve výroční den úmrtí skladatele jako jeho ikonické zahájení.
1875 – narodil se Pierre Monteux, francouzsko-americký dirigent (zemřel 1. července 1964), který svou kariéru dělil mezi Spojené státy a Evropu. Dirigoval pro baletní společnost Ballets russes Sergeje Ďagileva světové premiéry Stravinského Svěcení jara, Ravelova Dafnise a Chloe či Debussyho Her. V letech 1917 až 1919 byl dirigentem francouzského repertoáru Metropolitní opery v New Yorku, v letech 1919 až 1924 vedl Bostonský symfonický orchestr, v letech 1924 až 1934 amsterdamský Orchestr Concertgebouw, v letech 1929 až 1938 Pařížský symfonický orchestr a v letech 1936 až 1952 Sanfranciský symfonický orchestr. Byl znám díky dirigování francouzského repertoáru, ale sám měl prý rád spíše hudbu německých autorů, především Brahmsovu… V roce 1961 se jako šestaosmdesátiletý stal hlavním dirigentem Londýnského symfonického orchestru. Tento post zastával tři roky, až do smrti… V roce 1932 založil dirigentskou třídu v Paříži, kterou později přesunul do svého letního sídla v obci Les Baux-de-Provence na jihu Francie. Poté, co se v roce 1942 natrvalo přestěhoval do USA a dostal tam státní občanství, založil školu pro dirigenty a orchestrální hudebníky se sídlem ve městě Hancock (ve státě Maine). Mezi jeho studenty byli mimo jiné Igor Markevitch, Neville Marriner, André Previn, Lorin Maazel a Seiji Ozawa.
1872 – narodila se Pauline de Haan-Manifarge, nizozemská zpěvačka – altistka (zemřela 2. května 1954). Koncertovala po celé Evropě, odmítla nabídku zpívat ve Spojených státech. Největších úspěchů dosáhla jako oratorní pěvkyně. Jednou měla zřejmě v Curychu písňový recitál s Johannesem Brahmsem u klavíru. V roce 1904 měla zpívat v premiéře Mahlerovy Třetí symfonie; během zkoušek však musela kvůli nemoci svou účast na projektu zrušit. V roce 1920 se rozloučila s koncertním sálem Concertgebouw v Beethovenově Misse solemnis pod taktovkou Willema Mengelberga. V roce 1927 ukončila aktivní kariéru a pokračovala ve výuce.
1859 – narodil se Julius Rauscher, český hudební skladatel a pedagog (zemřel 17. března 1929). Zasloužil se o rozvoj hudebního života Kroměříže – byl sbormistrem pěveckého spolku Moravan a ředitelem jeho hudební školy. S tímto sdružením provedl mimo jiné kantátu Svatební košile Antonína Dvořáka a Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany. Založil také Rauscherovo (Kroměřížské) kvarteto… Studoval v Praze u Zdeňka Fibicha a na začátku umělecké dráhy byl členem orchestru Národního divadla. V roce 1889 hostoval jako dirigent v Gdaňsku, poté pracoval jako vychovatel v hraběcích rodinách v Chomutově a v Dymokurech. Později byl učitelem na hudební škole Žerotín v Olomouci, v letech 1894 až 1905 vyučoval na pedagogickém ústavu Innsbrucku a další dvě desetiletí působil na učitelském ústavu v Kroměříži. Po odchodu do důchodu často zajížděl na Slovensko a zabýval se moravskými a slovenskými písněmi.
1848 – americkou premiéru měla opera Nabucco od Giuseppe Verdiho, a to v Astor Opera House na Dolním Manhattanu v New Yorku. Už roku 1853 byla budova prodána Newyorské obchodní knihovně, která ji přejmenovala na Clinton Hall; v roce 1890 ji pak kvůli potřebě dalších prostor zbourala a nahradila ji jedenáctipatrovou budovou, nazývanou také Clinton Hall, která na místě stojí dodnes. Pod původním názvem Nabucodonosor byla Verdiho opera poprvé uvedena v milánské La Scale 9. března 1842.
1843 – narodil se Hans Richter, rakousko-maďarský dirigent, jeden z nejvýznamnějších ve své době (zemřel 5. prosince 1916). Richard Wagner si ho zvolil za dirigenta premiéry Prstenu Nibelungova v rámci prvních Hudebních slavností v Bayreuthu roku 1876. Když pak roku 1877 musel Wagner odjet dirigovat sérii koncertů v Londýně, aby získal peníze na splacení dluhů, Richter ho doprovázel a střídal se s ním. Díky tomu mohl později v Anglii častěji vystupovat a v letech 1885–1909 vést Birminghamské hudební trienále. Richter byl od rou 1871 kapelníkem v Národním divadle v Budapešti a od roku 1875 kapelníkem a prvním kapelníkem Královské dvorní opery ve Vídni; toto místo zastával dalších pětadvacet let. Vedle toho byl v letech 1875–1898 dirigentem filharmonických koncertů a v letech 1880–1890 dirigentem Společnosti přátel hudby. V dětství byl v Löwenburgově konviktu ve Vídni, ve škole vychovávající hlasově nadané chlapce pro Vídeňskou dvorní kapelu. V letech 1860 až 1865 se pak na vídeňské konzervatoři učil hře na housle a lesní roh. Už roku 1862 se stal hornistou v Divadle u Korutanské brány, kde tehdy sídlila dvorní opera. Díky doporučení přišel potom do kontaktu s Wagnerem. Ten ho roku 1867 povolal do Mnichova, kde působil jako dirigent sboru a korepetitor a od roku 1868 jako druhý kapelník opery. Jako asistenta ho pověřil zpracováváním svých rukopisů pro tisk. Richter získal Wagnerovu plnou důvěru. Byl proto svědkem na Wagnerově svatbě s Cosimou.
1804 – narodil se Joseph Fischhof, klavírista, skladatel a profesor na Vídeňské hudební konzervatoři (zemřel 28. června 1857), původem z Moravy. Publikoval řadu děl o hudbě a byl sběratelem Beethovenových partitur a rukopisů, které se staly důležitými pro životopisce. Jacob Hotchevar mu předal kopii Beethovenových dokumentů, která se dříve ztratila a později se stala známou jako Fischhofův rukopis. Jeho nejzajímavějším žákem byl George Lichtestein, hudebník maďarského původu působící druhou polovinu života ve Skotsku, zakládající člen a prezident Edinburské hudební společnosti, ředitel Edinburského filozofického institutu a ředitel a vedoucí hudebního oddělení na Charlotte Square Institution.
1795 – narodil se Joseph Böhm, houslista maďarského židovského původu, ředitel Univerzity múzických umění ve Vídni, proslulý houslový pedagog (zemřel 28. března 1876). Vzbuzoval pozornost tím, že jako jeden z prvních houslistů hrál své koncerty bez not, zpaměti. Poté, co primárius Schuppanzighova kvarteta odešel do Petrohradu, převzal roku 1819 zbývající členy. Soubor proslul zejména těsnou spoluprací s Ludwigem van Beethovenem. Böhm se komorní hudbě věnoval i po rozpadu kvarteta. Například 26. března 1828 uvedl v premiéře Schubertovo Trio op. 100. V letech 1821–1868 byl také členem Císařského dvorního orchestru. Podílel se tak na mnoha významných koncertech, včetně uvedení Beethovenovy 9. symfonie v roce 1824, na kterém se vedle dirigenta podílel i téměř hluchý autor. Böhmovy učební metody a síla jeho osobnosti vedly k označení generace houslistú vzešlých v té době z univerzity jako vídeňská houslová škola. Mezi jeho žáky byli Joseph Joachim, Edouard Reményi nebo Heinrich Wilhelm Ernst.
1785 – narodila se Bettina von Arnim, německá spisovatelka a skladatelka (zemřela 20. ledna 1859), narozená jako Elisabeth Catharina Ludovica Magdalena Brentano. Byla i zpěvačkou, vizuální umělkyní a ilustrátorkou, patronkou mladých talentů a sociální aktivistkou. Byla archetypem ducha doby romantismu a stála za řadou tvůrčích vztahů významných uměleckých osobností své doby. K jejím přátelům patřili Goethe a Beethoven, Felix Mendelssohn-Bartholdy a jeho sestra Fanny, Robert a Clara Schumannovi, Franz Liszta a Johannes Brahms. V letech 1806 až 1808 pomáhala shromažďovat lidové písně, které vytvořily sbírku Des Knaben Wunderhorn, společné dílo jejího bratra a jejího budoucího manžela Achima von Arnim. Sbírka se stala základním kamenem romantického hudebního a básnického stylu, některé z písní později zhudebnila řada skladatelů, mezi nimi i Gustav Mahler.
1762 – narodil se Stephen Storace, anglický skladatel klasické éry, známý především svými operami (zemřel 19. března 1796). Dochovaly se nicméně jen jeho dvě vídeňské opery, z londýnských v plné partituře a partech pouze jedna… V roce 2016 byla objevena kantáta Per la ricuperata salute di Ofelia, kterou složilo trio autorů – Mozart, Salieri a neznámý „Cornetti“, což mohl být pseudonym pro Stephena Storaceho… Tištěné partitury všech jeho oper obsahují propracované rytiny pravděpodobné scénografie; předpokládá se, že kresby byly Stephenovým vlastním dílem. Jeho sestrou byla slavná operní pěvkyně Nancy Storace, která mimo jiné zpívala Zuzanku na premiéře Mozartovy opery Figarova svatba.
1752 – narodil se Niccolò Antonio Zingarelli, italský skladatel (zemřel 5. května 1837). První operu „I quattro pazzi“ zkomponoval již v 16 letech a byla uvedena v roce 1768 jako školní představení. První veřejně provedenou operou byl „Montezuma“, kterého uvedlo v roce 1781 divadlo San Carlo v Neapoli. Stal se kapelníkem milánského dómu a později v chrámu Santa Casa v Loretu, v roce 1804 vystřídal Pietra Guglielmiho ve funkci sbormistra Sixtinské kaple ve Vatikánu, stal ředitelem konzervatoře v Neapoli a sbormistrem neapolské katedrály po Giovanni Paisiellim. Mezi jeho žáky jsou m.j. Vincenzo Bellini, Michael Costa nebo Saverio Mercadante. Zkomponoval na čtyři desítky oper, nejslavnějšími operami se staly „Giulietta e Romeo“ (1796) a jeho předposlední „Berenice“ (1811). Rozsáhlé je i jeho chrámové dílo, mše, oratoria, kantáty, moteta. Pouhý měsíc před smrtí, ve věku 85 let, zkomponoval rozsáhlé oratorium „Útěk do Egypta“ a rekviem pro sebe sama.
1739 – premiéru mělo oratorium Israel v Egyptě, dílo George Friderica Handela (Georga Friedricha Händela). Uskutečnila se v londýnském divadle King’s Theatre v Haymarketu. Libreto, složené výhradně z vybraných pasáží ze Starého zákona, zejména z knihy Exodus a z žalmů, připravil zřejmě Charles Jennens, který sestavil biblické texty také pro Händelova Mesiáše.