5. únor
Svátek má Dobromila.
2026 – zemřel Ivan Englich, fotograf a divadelní a hudební manažer (narodil se 2. dubna 1934). Byl dlouholetým předsedou Rady Českého spolku pro komorní hudbu a předsedou správní rady orchestru PKF–Prague Philharmonia, v roce 1991 se stal spoluzakládajícím členem obnoveného Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost. Byl provozním šéfem divadla Semafor, vedl provoz Černého divadla Jiřího Srnce a Československého státního souboru písní a tanců a v podobné funkci působil také na Mezinárodním jazzovém festivalu, založeném v roce 1964. Jeho dcera Kateřina Englichová se stala přední českou harfistkou.
2013 – zemřel Paul Tanner, americký pozounista, vynálezce Tannerinu (narodil se 15. října 1917). Za 2. světové války byl členem souboru Glenn Miller Orchestra, později profesorem na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a studiovým hudebníkem. V padesátých letech vynalezl nástroj nazvaný Tannerin, případě electro-theremin, napodobující zvuk thereminu. V roce 1966 na tento vlastní nástroj hrál například na hitovém singlu skupiny The Beach Boys „Good Vibrations“.
1995 – premiéru měla Symfonie č. 3 pro smyčcový orchestr, dílo Philipa Glasse. První uvedení se uskutečnilo v Künzelsau, Stuttgartský komorní orchestr řídil Dennis Russell Davies.
1962 – zemřel Jacques Ibert, francouzský skladatel, dirigent, muzikolog a autor filmové hudby (narodil se 15. srpna 1890). Hudbě se věnoval od útlého věku, ale pomáhal v rodinném podniku otci a studovat na pařížské konzervatoři začal až v roce 1911, pod vedením Paula Vidala. Mezi jeho spolužáky byli Darius Milhaud a Arthur Honegger, se kterými později i spolupracoval. Živil se hlavně jako pianista v němých filmech a skladatel doprovodné hudby, postupně napsal víc než šedesát filmových skladeb, později i pro zvukové filmy. Po úspěšné účasti v soutěži Premier Grand Prix de Rome žil tři roky v Římě ve Ville Medici a napsal tam část svých nejlepších a nejznámějších prací. Celkem složil sedm oper, pět baletů, scénickou hudbu pro hry a filmy, písničky, sborová díla a komorní hudbu. V roce 1937 se stal, jako první muzikant, ředitelem na Academii de France ve Villa Medici v Římě, v roce 1955 byl jmenován generálním správcem Réunion des Théâtres Lyriques Nationaux, kombinovaně řízené z Paris Opera a Opera Comique. V roce 1956 byl zvolen do „Académie des Beaux Arts“ v Institutu ve Francii. Byl jedním z nejvíce nezávislých hudebníků moderní doby. Je pohřben na hřbitově Passy v Paříži.
1943 – narodil se Ivan Alexandrovič Čerepnin, francouzsko-americký skladatel s ruskými a čínskými předky (zemřel 11. dubna 1998). Poté, co krátce učil na Sanfranciské konzervatoři a Stanfordské univerzitě, se od roku 1972 stal ředitelem studia elektronické hudby na Harvardově univerzitě. Spolupracoval s Pierrem Boulezem, Henri Pousseurem a Karlheinzem Stockhausenen.
1939 – narodil se Evžen Zámečník, houslista, dirigent, pedagog a skladatel, zakladatel a umělecký vedoucí souboru Brno Brass Band (zemřel 19. února 2018). Studoval housle a skladbu na brněnské konzervatoři. Po vojenské službě v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého působil jako houslista v orchestru Státního divadla v Brně, odkud přešel do operního orchestru téhož divadla. Později vystudoval skladbu na JAMU v Brně, na Vysoké hudební škole v Mnichově a posléze obhajoval i externí aspiranturu na pražské HAMU. Od roku 1971 byl členem Státní filharmonie Brno a v letech 1994–2002 působil ve funkci ředitele brněnské konzervatoře. Byl plodným autorem, psal skladby orchestrální, vokální, komorní, mnoho z nich je určeno pro symfonické dechové a žesťové orchestry. Mezi významná díla patří také jeho dětské opery, zejména dvojice Ferda Mravenec a Brouk Pytlík.
1939 – narodil se Jan Václav Novák, skladatel a klarinetista (narodil se 30. března 1876). Patří do širšího okruhu rodiny Náprstkovy, jejímž nejznámějším představitelem byl český vlastenec a cestovatel Vojtěch Náprstek. Na Pražské konzervatoři studoval u Františka Reitmayera. V roce 1903 se stal korepetitorem a členem orchestru brněnské opery. Od roku 1905 byl učitelem dřevěných nástrojů, klavíru a teorie na hudební škole v Českých Budějovicích. Krátce byl ředitelem hudební školy v Lounech a dirigentem místního symfonického orchestru. V roce 1915 se stal klarinetistou České filharmonie. Přivydělával si hraním na klavír v pražských kavárnách. Jako skladatel byl velmi plodný. Zkomponoval více než 200 skladeb a některé z nich (např. Sérénade d’amour) byly ve své době velmi populární. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
1927 – narodil se František Živný, skladatel a kontrabasista (zemřel 30. prosince 2006). Studoval na Pražské konzervatoři hru na kontrabas u Františka Hertla a Oldřicha Šorejse. Harmonii a kontrapunkt ho vyučoval Jaroslav Kofroň, u kterého dál pokračoval v soukromém studiu skladby. Od roku 1959 hrál na kontrabas v Semaforu v orchestru Ferdinanda Havlíka a na basovou kytaru v orchestru Karla Duby, s nímž podnikl v srpnu 1968 turné po Mongolsku, během kterého přežil nehodu autobusu v Ulánbátáru. Působil jako hudební režisér a později jako vedoucí dramaturg hlavní redakce zábavných pořadů v Československé televizi.
1926 – zemřel André Gedalge, francouzský skladatel a pedagog (narodil se 27. prosince 1856). Teprve v 28 letech vstoupil na Pařížskou konzervatoř a ještě téhož roku získal druhé místo v soutěži o Římskou cenu za kantátu La Vision de Saul. Studoval kontrapunkt u Ernesta Guirauda, který byl rovněž učitelem Julese Masseneta. V roce 1905 byl jmenován profesorem fugy a kontrapunktu na Pařížské konzervatoři. Z jeho žáků se proslavili zejména André Bloch, George Enescu, Arthur Honegger, Charles Koechlin, Darius Milhaud, Maurice Ravel a další. Působil také jako inspektor provinčních konzervatoří. V letech před první světovou válkou byl starostou v Chessy, Seine-et-Marne, kde také zemřel a je pochován. V roce 1895 byla jeho opera Pris au Piège odměněna cenou Prix Cressant. V červnu 1900 uvedla Théâtre national de l’Opéra-Comique jeho balet Phœbé. Z dalších jeho skladeb je významný kvartet Quatuor d’archet, sbírka melodií les Vaux de Vire a četné dětské písně. Zkomponoval i 3 symfonie. Ta třetí F-dur spolu s klavírním koncertem z roku 1899 byly považovány za mistrovská díla francouzské hudby. Nejvíc oceňován je ale za pedagogickou činnost. Nejdůležitějším dílem je učebnice kompozice fugy Traité de la fugue, která se používá dodnes. Vydal také knihu Vyučování hudbě prostřednictvím výcviku sluchu.
1921– narodil se John Pritchard, britský dirigent (zemřel 5. prosince 1989), který proslul jako interpret Mozartových oper i jako podporovatel soudobé hudby. V roce 1947 se připojil ke sboru operního festivalu v Glyndebourne, v roce 1949 byl jmenován jeho sbormistrem. S tímto místem na jihu Anglie zůstal spojen po většinu své kariéry: jako dirigent, od roku 1963 hudební poradce a od konce 60. let jako šéfdirigent a do roku 1978 hudební ředitel. V roce 1957 se vedle toho stal šéfdirigentem Královské liverpoolské filharmonie, v letech 1962–1966 byl šéfdirigentem Londýnské filharmonie; v roce 1973 ji řídil v Číně, při tamní vůbec první návštěvě britského orchestru. V 80. letech byl šéfdirigentem BBC Symphony Orchestra. Působil také jako generální hudební ředitel Opery v Kolíně nad Rýnem, hudební ředitel opery La Monnaie a na konci života byl tři roky hudebním ředitelem Opery v San Franciscu. Dirigoval rovněž v Královské opeře Covent Garden, ve Vídeňské státní opeře a s Vídeňskými symfoniky.
1921 – narodil se Jaroslav Kofroň, hornista, skladatel, sbormistr, dirigent, pedagog a sběratel lidových písní (zemřel 22. července 1966). Na Pražské konzervatoři studoval hru na lesní roh u Emanuela Kauckého, hudební teorii u Antonína Modra a sborový zpěv u Vojtěcha Bořivoje Aima. V roce 1948 se stal profesorem pražské konzervatoře, ale dále studoval skladbu u Jaroslava Řídkého a dirigování u Františka Spilky. Už v době studií hrál v Příbramské filharmonii, v orchestru Velké operety (dnešní Divadlo v Dlouhé) a v Pražském velkém orchestru. Sezonu byl dirigentem Pěveckého sdružení pražských učitelů a poté řídil pěvecké sdružení Pražská Typografia. Od roku 1952 byl členem Komorního sdružení profesorů pražské konzervatoře. V letech 1953–1954 byl sbormistrem a druhým dirigentem Pražské zpěvohry. Tragicky zahynul v Bulharsku. Komponoval hlavně skladby pro lesní roh, jak instruktivní, tak koncertní. Kromě toho byl autorem mnoha skladeb taneční a estrádní hudby a sborových úprav lidových písní. Slavná je jeho sbírka, která obsahuje na 300 původních lidových písní z oblasti středního Slovenska.
1921 – narodil se Josef Pukl, varhaník, improvizátor, klavírista a skladatel (zemřel 23. prosince 2006). Narodil se jako jediný syn Ludvíka Pukla, který byl nevojickým varhaníkem a vedl i tamní chrámový sbor a orchestr. Po studiích na brněnské konzervatoři byl v roce 1942 totálně nasazen na práci v Německu, kde pracoval nejprve s budoucím hudebním skladatelem Janem Novákem v továrně Opel v Kolíně nad Rýnem a pak v rakouském Rohrau. Po válce dostudoval varhanní hru na Hudební fakultě JAMU a začal vyučovat na brněnské konzervatoři, později jako vedoucí varhanního oddělení. Mezi jeho žáky patří například Aleš Rybka, Aleš Bárta, Zdeněk Pololáník, Kamila Klugarová nebo Hana Bartošová. Celý život hrál při bohoslužbách, zejména v kostele sv. Jiljí v Brně-Komárově. Vytvořil také varhanní doprovod k několika desítkám písní v jednotném kancionále, s ohledem na dobové poměry pod pseudonymem František Dobeš. Na kontě má na sedm set vystoupení doma i v zahraničí. V roce 2001 obdržel Cenu města Brna.
1918 – narodil se Kara Karajev, sovětský skladatel a pedagog ázerbájdžánského původu (zemřel 13. května 1982). Studoval na konzervatoři v Baku a poté na Moskevské konzervatoři u Dmitrije Šostakoviče.V roce 1938 mělo premiéru v moskevském Velkém divadle jeho první velké dílo Píseň srdce, zhudebněná báseň Rəsula Rzi. V roce 1941 se stal vedoucím filharmonie v Baku, později ředitelem městské konzervatoře, na které působil jako profesor od roku 1959. Mezi jeho žáky byla řada později úspěšných skladatelů. Jeho syn Fərəc Karajev je také skladatelem. Je pohřben v Aleji čestných zesnulých v Baku.
1916 – tenorista Enrico Caruso nahrál v Camden, New Jersey, pro Victor Talking Machine Company píseň O sole mio.
1909 – narodila se Grażyna Bacewicz, polská skladatelka a houslistka (zemřela 17. ledna 1969). Skládala symfonie, houslové a jiné koncerty, komorní skladby, scénickou a filmovou hudbu. Po Marii Szymanowské byla druhou polskou skladatelkou, která došla uznání ve světě. Vystudovala varšavskou konzervatoř. Pak studovala skladbu v Paříži pod vedením Nadii Boulangerové, hru na housle zdokonalovala pod André Touretem. Při dalším pobytu v Paříži ji vedl Carl Flesch. Houslové úspěchy přišly rychle, ještě před válkou. Získala 1. cenu na Mezinárodní houslové soutěži Henryka Wienawského, byla první houslistkou Polského rozhlasového orchestru, koncertovala po Evropě. Jako skladatelka tvořila napřed v neoklasickém stylu, v další fázi tvořila pod vlivem Karola Szymanowského, po válce začala užívat i folklórní prvky, dostala se pod silný vliv socialistického realismu, ale nikdy se neuchýlila k budovatelským písním. Na konci 50. let přijala nové výzvy a začala experimentovat s novými postupy, např. dvanáctitónovou řadou, témbrovou hudbou, vyvinula techniku tzv. „patchworkingu“, založené na širokých citacích, mimo jiné i vlastních děl. Současně vyučovala harmonii a kontrapunkt na konzervatoři v Lodźi a skladbu na varšavské konzervatoři. Získala nejvyšší cenu v Mezinárodní Chopinově soutěži skladatelů ve Varšavě (1949), první cenu v Mezinárodní soutěži skladatelů v Liège (1951), první cenu v orchestrální sekci Mezinárodní soutěže skladatelů UNESCO v Paříži (1960) nebo zlatou medaili v Mezinárodní hudební soutěži královny Elisabeth v Bruselu (1965).
1907 – premiéru měl 1. smyčcový kvartet od Arnolda Schönberga. Uskutečnila se ve Vídni. Rozsáhlé jednověté dílo o stopáži přes 45 minut bylo začátkem jeho reputace jako skladatele.
1900 – narodila se Władysława Markiewiczówna, polská pianistka, skladatelka a pedagožka (zemřela 17. května 1982). Vystudovala Akademii Hudební společnosti v Krakově a pokračovala v Berlíně. Začala koncertovat s Arturem Malawským a v duu se Stefanií Allinównou a vyučovat na Státní hudební konzervatoři v Katovicích, na které se v roce 1958 stala profesorkou a v letech 1963 až 1968 na ní vedla klavírní oddělení. Mezi její studenty patřili například Tadeusz Żmudziński, Kazimierz Kord, Andrzej Jasiński a Wojciech Kilar. Byla členkou Svazu polských skladatelů a Společnosti Fryderyka Chopina. Získala rytířský kříž Řádu znovuzrozeného Polska.
1887 – premiéru měla opera Otello od Giuseppe Verdiho, jeho předposlední. Libreto k ní napsal skladatel a literát Arrigo Boito podle Shakespearovy hry Othello, mouřenín benátský. První provedení se uskutečnilo v milánském divadle Teatro alla Scala, v titulní roli vystoupil tenorista Francesco Tamagno. Česká premiéra se konala 7. ledna 1888 v pražském Národním divadle. Libreto do češtiny přeložil Václav Juda Novotný, Desdemonu zpívala Berta Lautererová, pozdější manželka skladatele Josefa Bohuslava Foerstera.
1882 – narodil se Emanuel Jaroš, skladatel a pedagog (zemřel 12. dubna 1959). Studoval na Pražské konzervatoři varhany a skladbu. Byl žákem Antonína Dvořáka. Působil jako varhaník a ředitel kůru v několika pražských chrámech (sv. Haštal, Panny Marie Sněžné a u sv. Rocha na Olšanech). Kromě toho se intenzivně věnoval pedagogické činnosti. Učil na soukromé hudební akademii Dvořákeum. Okolo roku 1924 omezil skladatelskou činnost a plně se věnoval hudební výchově dětí, pro které i publikoval.
1861 – narodil se Bjarnat Krawc, lužickosrbský skladatel, sbormistr a organizátor hudebního života (zemřel 25. listopadu 1948). Stal se učitelem a zároveň klavíristou nově založeného pěveckého spolku Towarstwo serbskich seminaristow Swoboda, později byl jeho sbormistrem začal pro něj skládat. Seznámení se s dílem Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a zejména první zájezd do Prahy (1885) ovlivnily jeho další uměleckou činnost. Stejně jako oni se při komponování inspiroval lidovou hudbou, vydal řadu zpěvníků a hojně psal pro sbory. V letech 1887–1892 studoval kompozici na drážďanské konzervatoři u Felixe Draesekeho. Zapojil se do činnosti pěveckých spolků Vlastimil a Hlahol. Roku 1889 založil spolek evangelických Lužických Srbů Čornobóh, v roce 1893 ženský pěvecký sbor Schneiderscher Frauenchor a také Volksliedchor. Po první světové válce přispěl organizováním mnoha koncertů k oživení hudebního života Lužice. Roku 1923 inicioval založení Svazu lužickosrbských pěveckých spolků, v roce 1927 založil lužickosrbský komorní sbor Lumir. V letech 1926–1928 vydával hudební přílohu měsíčníku Łužica Škowrončk ze serbskich honow. Byl kritikem fašismu. Při bombardování Drážďan v únoru 1945 přišel o veškerý majetek a cenné rukopisy. Koncem téhož roku přesídlil do Varnsdorfu, kde opět učil hudbu. Několik měsíců před svou smrtí mu bylo uděleno československé občanství, byl jmenován čestným občanem města Varnsdorf a oceněn titulem Národní umělec srbského lidu. Intenzivně propagoval lužickosrbskou hudbu v zahraničí a slovanskou ve své vlasti. V roce 1918 byl jako první Lužický Srb za své zásluhy oceněn titulem „královský ředitel hudby“, kterého se mu dostalo od saského krále Friedricha Augusta.
1810 – narodil se Ole Bull, norský houslista a skladatel (zemřel 17. srpna 1880). Pocházel z významné norské rodiny, jeho bratr byl významným architektem a jeho strýc působil jako soudce a politik. Zařadil se mezi norské národně romantické umělce. Robert Schumann o něm napsal, že se svou rychlostí a čistotou hry vyrovnal Paganinimu. Byl přítelem rakouského skladatele Ference Liszta a několikrát s ním hrál. Už ve čtyřech letech uměl na housle všechny písně, které slyšel od matky. V devíti hrál na housle v orchestru bergenské divadelní scény a byl sólistou Bergenské filharmonie. V osmnácti se stal ředitelem Hudebního lycea a Divadelního orchestru a spřátelil se s Henrikem Wergelandem, který později napsal Bullovu biografii. V roce 1832 v Paříži sdílel pokoj s Friedrichem Chopinem a s moravským houslovým virtuosem Heinrichem Wilhelmem Ernstem. Podařilo se mu stát se virtuosem na vysoké úrovni a s vysokými příjmy, odehrál tisíce koncertů. Jako skladatel napsal více než sedm desítek děl, ale dnes je známo jen asi deset. Nejznámější je Sæterjentens søndag (Neděle mlékařky). Oslavoval myšlenku Norska jako suverénního státu dděleného od Švédska, což se stalo realitou o necelé století později v roce 1905. V roce 1850 spoluzaložil první divadlo, ve kterém herci mluvili norsky, Det Norske Theater v Bergenu, které se později stalo hlavní bergenskou scénou: Den Nationale Scene. V létě roku 1858 se Bull setkal s patnáctiletým Edvardem Griegem, byl přítelem rodiny Griegů, protože jeho bratr byl ženatý se sestrou Griegovy matky. Všiml si Edvardova talentu a přesvědčil rodiče, aby ho poslali na Lipskou konzervatoř. Sbíral nástroje, měl mnoho krásných houslí a viol od Amatiho, Gaspara da Salò, Guarneriho, Stradivariho a také jedny z nejlepších houslí na světě od Gaspara da Salò, vyrobené kolem roku 1574 pro Ferdinanda II., arcivévodu Rakouského. Sbírka je teď v Bergen Vestlandske Kustindustrimuseum. Sám často hrál na housle Guarneri del Gesù, také dnes součástí sbírky. Hrál nejen na housle, ale také na hardangerské housle, neboli housle farmářské housle, neznámý, exotický nástroj, o který se Bull v Paříži pokusil vzbudit zájem. Několikrát navštívil Spojené státy a setkal se s velkým úspěchem. V roce 1852 získal rozsáhlý pozemek v Pensylvánii a založil kolonii, kterou nazval Nové Norsko, běžně se jí říká kolonie Ole Bull, dnes státní park přístupný veřejnosti se sochou skladatele, kterou zaplatili norští občané a v parku byl umístěna u příležitosti 150. výročí založení Nového Norska v roce 2002. Důkazem jeho slávy byl pohřební průvod, pravděpodobně nejokázalejší v historii Norska. Loď přepravující jeho tělo vedlo patnáct parníků a mnoho menších plavidel.
1786 – narodil se Karel František Pitsch, českoněmecký varhaník, skladatel a pedagog (zemřel 12. června 1858). Je považován za mistra kontrapunktu a jednoho z posledních představitelů pozdně barokního varhanního umění v Čechách. Postudiích působil jako vychovatel a učitel mimo Prahu, v roce 1832 tam přesídlil a stal se varhaníkem v kostele svatého Mikuláše na Malé straně. V roce 1839 začal učit na Varhanické škole v Praze, už o rok později byl jmenován jejím ředitelem a stal se vysoce ceněným varhaníkem a vyhledávaným pedagogem. Mezi jeho žáky patřili např. Josef Leopold Zvonař, Alois Hnilička, Karel Bendl, Eduard Nápravník i Josef Förster mladší. Byl čestným členem řady uměleckých společností: pražské Společnosti na podporu hudby, Cecilské hudební jednoty, Salcburského Mozartea nebo holandské Maatchapyj toot Bevordering der Toonkunst. Byl rodilým mluvčím němčiny a česky se začal učit až ve svých šedesáti letech. Je pohřben na Olšanech. Jeho nejvýznamnějším dílem je sbírka 72 varhanních preludií a fug Museum für Orgelspieler, která vyšla ve třech svazcích v letech 1832–1834. Obsahuje mimo jiné skladby starých českých barokních mistrů jako byli Josef Seger, František Xaver Brixi, Bohuslav Matěj Černohorský, Jan Zach a Václav Jan Kopřiva.