5. červen
Svátek má Dobroslav a Dobroslava.
2010 – zemřel Arne Nordheim, norský dirigent a skladatel (narodil se 20. června 1931). Zaměřoval se na témata samoty, smrti, lásky a krajiny. Výrazně se však věnoval především konkrétní a elektronické hudbě. Navštěvoval Studio Eksperymentalne Polského rozhlasu. Elektronické kompozice psal i pro rozhlasové hry pro Norskou vysílací společnost. Jeho nejslavnějším dílem je Epitaffio pro orchestr a magnetofonový pás z roku 1963. Elektronika a orchestrální zvuk se mísí i v baletu Bouře podle Shakespeara. Se zvukovým inženýrem Eugeniuszem Rudnikem vytvořil zvukovou instalaci či skladbu s názvem Poly-Poly, určenou pro skandinávský pavilon na Expo ’70 v Ósace. Od roku 1982 žil v čestném sídle norské vlády Grotten vedle Královského paláce v Oslo. V roce 1997 byl zvolen čestným členem Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, v roce 2006 získal na Norské hudební akademii titul doktor honoris causa. Když zemřel, byl mu uspořádán státní pohřeb.
1965 – narodila se Sandrine Piau, francouzská sopranistka, která se věnuje především barokní hudbě. Původně studovala hru na harfu. Později studovala zpěv na Collège Lamartine a na Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris. Věnuje se baroknímu a lyrickému opernímu a písňovému repertoáru. Spolupracovala s předními dirigenty tohoto oboru, jako jsou William Christie, Philippe Herreweghe, René Jacobs nebo Nikolaus Harnoncourt. Věnuje se i francouzskému a německému písňovému repertoáru. Při koncertech a recitálech ji doprovázejí známí klavíristé Jos Van Immerseel, Roger Vignoles nebo Susan Manoff. V roce 2006 jí byla udělena hodnost rytíře Řádu umění a literatury.
1954 – narodil se Vytautas Miškinis, litevský skladatel, pedagog, sbormistr na litevské Akademii múzických umění a divadelní konzervatoři, umělecký ředitel mládežnického sboru Ažouliukas. Několik let dirigovat Kaunaský státní sbor a vokální soubor Museum Musicum. Se sbory dosáhl prestižních ocenění na několika mezinárodních soutěžích. Byl také členem poroty na významných mezinárodních sborových soutěžích. Složil a nahrál přes 700 skladeb, jak duchovních tak světských.
1941 – narodila se Martha Argerich, argentinsko-švýcarská pianistka patřící ve své době mezi nejvýznamnější interprety klasické hudby. Po přestěhování z rodného Buenos Aires do Evropy studovala u Friedricha Guldy v Rakousku. Debutovala na koncertě v osmi letech, v šestnácti vyhrála Mezinárodní hudební soutěž v Ženevě i Mezinárodní soutěž Ferruccio Busoni a její mezinárodní kariéra se odstartovala po vítězství v Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina v roce 1965. Její široký repertoár obsáhl období hudebního klasicismu a raného romantismu, ale také skladby autorů 20. století, kterými si vydobyla největší uznání. Nahrávala Chopina, Schumanna a Ravela, hrála ruské autory a natočila množství nahrávek komorní hudby. Vystupovala často s houslistou Gidonem Kremerem, violoncellistou Mischou Maiským a brazilským klavíristou Nelsonem Freirem. U publika sbírala body svým temperamentem, rebelantským duchem a především spontánní a nenásilnou virtuózní interpretací hudebních děl. Navzdory tomu, že je klavíristkou neobyčejných možností, její technika hry je považována za velmi osobitou. Má tři dcery, jejich otci jsou dirigent Chen Liang-Sheng, dirigent Charles Dutoit a klavírista a dirigent Stephen Kovacevich.
1930 – zemřela Irma Reichová, operní pěvkyně – sopranistka (narodila se 14. března 1859). Poprvé na sebe upozornila v roce 1874 při slavnostní mši na počest vybudování železničního mostu blízko rodného Křivoklátu. Začala v angažmá v německém divadle v Teplicích, ale necítila se tam dobře a vydržela tam jen necelý rok. Jan Nepomuk Maýr ji pak přijal do souboru Prozatímního divadla, kde okamžitě sklidila úspěch u obecenstva rolí Markétky v Gounodově Faustovi. Později působila v Národním divadle a vystupovala ve Varšavě a v Itálii a pak působila v budapešťské opeře.
1892 – zemřel Robert Rees, velšský operní pěvec – tenorista známý pod pseudonymem Eos Morlais (narodil se 5. dubna 1841). Záhy mu zemřeli rodiče, takže v devíti letech začal pracovat v uhelném dolu. Pseudonym si zvolil podle řeky Moralis protékající jeho rodištěm. Často vystupoval na festivalu National Eisteddfod.
1884 – narodil se Ralph Benatzky, česko-rakouský operetní skladatel, dirigent, autor filmové hudby, textař, scenárista, libretista, klavírista, divadelní ředitel, dramatik, překladatel a spisovatel (zemřel 17. října 1957). Byl mimo jiné žákem Antonína Dvořáka. S první manželkou Josmou Selim vytvořil velmi úspěšnou hereckou dvojici. V roce 1910 se stal dirigentem Kleines Theater v Mnichově. Pak vystřídal několik kabaretních scén, pro které psal písně, texty, scénky a menší operety. Díky nim se stal v roce 1914 hudebním ředitelem vídeňského kabaretu Rideamus a stal se nejpopulárnějším autorem hudebních komedií první poloviny 20. století. Vedle výpravných velkých operet se věnoval také menším hudebním komediím a úspěšná byla i jeho hudba k filmům. Zachováno nebo doloženo je několik stovek písní a chansonů, z nichž okolo dvou set je tištěných (Benatzky sám uvedl, že jich vytvořil pět tisíc), víc než sto hudebně dramatických skladeb, libreta, hudba a scénáře ke čtrnácti filmům, mnoho drobných i větších literárních děl. Byl pochován v Sankt Wolfgang im Salzkammergut, kde se odehrával děj jeho patrně nejslavnější operety Im weißen Rößl (U Bílého koníčka).
1855 – narodil se Hanuš Wihan, violoncellista a pedagog (zemřel 1. května 1920). Vystudoval Pražskou konzervatoř u Františka Hegenbarta, stal se profesorem violoncella na Mozarteu v Salcburku, sólovým violoncellistou v orchestru mecenáše barona Paula Derviese, violoncellistou pražského německého divadla, působil u Bilseovy kapely v Berlíně, u dvorní hudby knížete Schwarzenburga v Durynsku, u mnichovské královské dvorní kapely, byl členem bayreuthského orchestru pod taktovkou Richarda Wagnera a stal se známým a oblíbeným sólistou. Učil na konzervatoři v Praze, traduje se, že byl velice přísný a nevyhnul se ani fyzickým trestům. Z tehdejších vynikajících studentů houslí Karla Hofmana, Josefa Suka, Oskara Nedbala a violoncellisty Otto Bergera sestavil České kvarteto, které si svým vystoupením v Rudolfinu v roce 1891 získalo velký ohlas. Wihan do něj vstoupil po smrti Otto Bergera a zůstal dvacet let, pak ho vystřídal Ladislav Zelenka. Je pohřben na Olšanských hřbitovech. roce 1985 vzniklo smyčcové kvarteto tehdy velmi mladých umělců, kteří se rozhodli navázat na českou interpretační školu a z úcty k předchůdcům si dali jméno Wihanovo kvarteto. Zakládajícími členy byli houslisté Leoš Čepický a Jan Schulmeister, violista Jiří Žigmund, kterého později vystřídal Jakub Čepický, a Aleš Kaspřík, kterého později nahradil Michal Kaňka.
1826 – zemřel Carl Maria von Weber, německý skladatel, klavírista a dirigent (narodil se 18. listopadu 1786). Jeho nedlouhý život byl poznamenán zdravotními problémy, ale stal se jedním z nejvlivnějších skladatelů počátku 19. století. Rodák ze severoněmeckého Eutinu studoval v Salcburku u Michaela Haydna a pak ve Vídni a v sedmnácti byl jmenován dvorním kapelníkem města Vratislavi, ale v roce 1813 přijal nové místo ředitele a dirigenta pražské německé opery – souboru, který hrál v dnešním Stavovském divadle. Byl jím po tři sezóny. V Praze se také roku 1817 oženil se zpěvačkou Carolinou Brandtovou. Jeho opera Čarostřelec, premiérovaná v Berlíně 18. června 1821, se považuje za zakladatelské dílo německé romantické opery. Weber dílo dirigoval i v Praze, rok po premiéře. V té době už působil v Královském dvorním divadle v Drážďanech, kterou řídil posledních deset let života. Byl tam předchůdcem Richarda Wagnera, který jeho tvorbu považoval za svůj vzor… V Praze se hrála v roce 1824, rok po vídeňské premiéře, i jeho velká hrdinsko-romantická opera Euryanthe. Vyzvání k tanci je klavírní skladba z roku 1819, dobře známá také v orchestraci Hectora Berlioze z roku 1841. Většina klarinetových skladeb byla napsána pro německého virtuóza Heinricha Baermanna. Weberova hudební řeč navazuje na Mozarta a Beethovena, zejména klavírní skladby však vynikají již jasným romantickým vzletem. S oblibou komponoval také pro dechové nástroje. Dosáhl s nimi výrazovosti, kterou zužitkoval v operních partiturách. Byl nicméně nejen autorem prvních romantických oper, ale také tím, kdo zavedl užívání taktovky při dirigování… Romantickou operu Oberon, mající podtitul Přísaha krále elfů, odjel dirigovat do Londýna, kde měla premiéru 12. dubna 1826. Rozhodl se tam, že bude partituru revidovat tak, aby opera mohla být uvedena rovněž v němčině. K tomu však za jeho života už nedošlo. Skladatel, oslabený tuberkulózou, v Londýně zemřel. Jeho nevšední talent jako skladatele, klavíristy a dirigenta připomíná Mozarta, jehož manželka Constance byla Weberovou sestřenicí. Způsobem orchestrace a přesvědčivým vyjádřením nálad se stal vzorem pro skladatele od Meyerbeera po Wagnera, Liszta, Berlioze a Glinku.
1816 – zemřel Giovanni Paisiello, italský skladatel (narodil se 9. května 1740). První opery uvedl na scénách severní Itálie, v Bologni a v Modeně a od r. 1765 i v Benátkách. Jejich úspěch byl tak velký, že byl záhy pozván k návratu do Neapole, kde obdržel zakázky od největších neapolských scén Teatro Nuovo a Teatro San Carlo. Během necelých deseti let složil na 35 oper uváděných v celé Evropě, mimo jiné i v Praze. V roce 1776 obdržel Paisiello nabídku od Kateřiny Veliké na místo dvorního kapelníka v Petrohradu. Pokračoval tak v řadě italských operních skladatelů, kteří působili na carském dvoře a mezi než patří taková jména jako Francesco Onofrio Manfredini, Baldassare Galuppi, Tommasso Traetta, Giuseppe Sarti a Domenico Cimarosa. Největší úspěch mu přineslo zhudebnění Beaumarchaisova dramatu Lazebník sevillský. Libreto, které napsal Giuseppe Petrosellini sice značně otupilo původní text, ale Paisiellovi se podařilo napsat hudbu tak znamenitou, že opera bývá dodnes hrána vedle mnohem známějšího zpracování Gioacchina Rossiniho. Na dvoře císaře Josefa II. vytvořil m.j. 12 symfonií, které se ale nedochovaly. Obrovský úspěch však sklidil s operou Re Teodoro in Venezia na libreto tehdy proslulého osvícenského básníka a kněze G. B. Castiho. Příběh samozvaného sicilského krále vybral pro zhudebnění sám Josef II. Uvádí se, že operou byl nadšen i Wolfgang Amadeus Mozart a spolu s petrohradským Figarem měla významný vliv na vznik Mozartovy Figarovy svatby. V roce 1785 byl jmenován dvorním skladatelem neapolského krále Ferdinanda IV. a kapelníkem neapolského dómu. V roce 1801 byl pozván Napoleonem Bonaparte do Paříže. K jeho císařské korunovaci v roce 1804 složil Paisiello slavnostní mši a poté mu byl povolen návrat do Neapole. Stal se mimo jiné jedním ze tří ředitelů spojených neapolských konzervatoří a v roce 1808 byl povýšen do šlechtického stavu.
1798 – narodil se Alexej Fjodorovič Lvov, ruský houslista, skladatel a dirigent, ředitel Petrohradské dvorní pěvecké kapely a autor hudby k carské ruské hymně Bože, carja chrani a dalších (zemřel 28. prosince 1870). Kvůli svému služebnímu poměru neměl možnost vystupovat na veřejných koncertech, a tak hrál na setkáních hudebních spolků, v salonech a na dobročinných večerech, kde se proslavil jako vynikající virtuóz. Přitom se spřátelil s Felixem Mendelssohn-Bartholdym, Giacomo Meyerbeerem, Gaspare Spontinim a Robertem Schumannem, kteří jeho mistrovství vysoce oceňovali, a to jak jako sólisty, tak i orchestrálního hráče. Jako stoupenec klasické školy, shrnul základy hry na housle v brožurce, k níž přiložil vlastních 24 capriccií, dodnes významných.
1722 – zemřel Johann Kuhnau, německý právník, skladatel, varhaník a cembalista (narodil se 6. dubna 1660). Je pokládán za autora první sonáty pro klávesové nástroje – Jeho Eine Sonata aus dem B je nejstarší známou dochovanou skladbou této formy. Skládal církevní i světskou hudbu. Většina jeho vokální tvorby je ale ztracena. Dochovaly se jen některé kantáty, moteta a čtyři cykly skladeb pro klávesové nástroje. V roce 1701 se stal kantorem v kostele sv. Tomáše a tuto funkci si podržel až do své smrti. V roce 1723 ho ve funkci vystřídal Johann Sebastian Bach.
1633 – narodil se Gian Domenico Partenio, italský zpěvák, kněz a skladatel (zemřel 18. února 1701). Jako operní skladatel debutoval v roce 1669 v divadle Teatro Santi Giovanni e Paolo dramatem Genserico, komponovaným na libreto hraběte Nicolò Beregana. Později napsal ještě čtyři další opery, ale proslul zejména jako sbormistr a skladatel chrámové hudby. Začal jako tenorista ve sboru baziliky svatého Marka v Benátkách. V červenci 1685 se stal zástupcem sbormistra a po smrti Giovanni Legrenziho v květnu 1690 se stal jeho nástupcem ve funkci maestra di cappella. Vedle toho působil i jako ředitel nemocnice Ospedale dei Mendicanti a nějakou dobu také v léčebně nevyléčitelně nemocných Ospedale degli Incurabili.
1625 – zemřel Orlando Gibbons, anglický renesanční skladatel a varhaník (narodil se 25. prosince 1583). Byl velmi všestranný skladatel, věnoval se hudbě vokální i instrumentální, církevní i světské. Napsal mnoho madrigalů a církevních písní, známá je např. This is the record of John. Dochovaly se také desítky skladeb pro violu da gamba a pro klávesové nástroje, šest z nich bylo součástí vůbec první tištěné sbírky skladeb pro klávesové nástroje v Anglii, publikované pod názvem Parthenia kolem roku 1611, dalšími přispěvateli byli William Byrd a John Bull. Král Jakub I. jej ustanovil členem Chapel Royal, kde působil jako varhaník nejpozději od roku 1615 až do své smrti. Také hrál na klávesové nástroje na dvoře prince Karla, pozdějšího krále Karla I., a na varhany ve Westminsterském opatství.