8. leden

Svátek má Čestmír.

2004 – zemřel Ivo Jirásek, hudební skladatel (narodil se 16. července 1920), autor opery Mistr Jeroným, určené ke stému výročí otevření pražského Národního divadla v roce 1983. Kompozici studoval u Aloise Háby, dirigování u Pavla Dědečka a Zdeňka Chalabaly a operní režii u Ferdinanda Pujmana. V roce 1945 se stal asistentem Rafaela Kubelíka v orchestru České filharmonie, od roku 1946 působil ve Slezském divadle v Opavě, nejprve jako dirigent, ale později se stal šéfem opery. Vyučoval dirigování na konzervatoři v Ostravě a byl také ředitelem Ochranného svazu autorského.

1988 – zemřel Michael Tippett, britský skladatel (narodil se 2. ledna 1905). Komponoval spíše lyricky, měl v oblibě Bachova a Händelova díla. Současné moderní vlivy, a s nimi také podněty z jazzu a blues a z expresivnějších hudebních projevů, vpustil do své hudby jen do určité míry a až ve zralých letech. Zasazoval se celoživotně o hudební vzdělávání, popularizoval hudbu v rozhlase. Tippettovým největším a nejznámějším dílem je oratorium Dítě naší doby. Je odpovědí na nacistické pogromy proti Židům během Křišťálové noci v roce 1938. Nadčasově působící text, stručný, ale výstižný, si jako libreto napsal k oratoriu sám. Vyjadřuje nářek nad ztrátou rozumu, který ovládne zlo a bída, popisuje hledání spravedlnosti i zklamání nad tichým souhlasem s holocaustem, formuluje naději spojenou s cestou do zaslíbené země a s jarem Ze skladby nezaznívá prázdná monumentalita ani přehnaný patos. Je naopak komorně působícím dílem, které nicméně přináší silnou výpověď o utrpení a lidských nadějích během války. V oratoriu, premiérovaném v roce 1944, vyjádřil Tippett zásadní protest proti diktatuře, rasismu a útlaku, nicméně chtěl, aby skladba vedla spíše k usmíření… Jeho odkaz je trochu zastíněn tvorbou Benjamina Brittena.

1986 – zemřel Pierre Fournier, francouzský violoncellista (narodil se 24. června 1906). Koncertoval po Evropě i v Americe, vyučoval v Paříži na École Normale de Musique a na konzervatoři. V 50. letech cestoval po Jižní Americe, často v doprovodu Alfreda Rossiho. Bohuslav Martinů mu věnoval Koncert pro violoncello a orchestr č. 1.

1972 – premiéru měla Symfonie č. 15 A dur, op. 141 Dmitrije Šostakoviče. Zazněla v Moskvě v podání Všesvazového rozhlasového a televizního symfonického orchestru pod taktovkou Maxima Šostakoviče, autorova syna. Objevují se v ní jako citáty motivy z Rossiniho Viléma Tella a z Wagnerových oper, ale také témata z některých skladatelových dřívějších děl. První provedení mimo Sovětský svaz se konalo ve Filadelfii 28. září 1972 v podání Filadelfského orchestru pod taktovkou Eugena Ormandyho.

1967 – zemřel Josef Böhm, hudební skladatel, varhaník, ředitel kůru a sbormistr (narodil se 20. listopadu 1881), poslední žák Antonína Dvořáka. Po studiích působil jako člen orchestru Nového německého divadla v Praze, na kůru katolického chrámu v Karlíně a od roku 1901 jako člen Německé filharmonie. Roku 1902 se přestěhoval do Vysokého Mýta.

1951 – zemřel Gustav Zeitzschel, německý operní pěvec (narodil se 1. února 1868), lyrický tenorista. Ve Výmaru mu byl udělen titul Velkovévodský saský dvorní operní pěvec. Působil rovněž v Městském divadle ve Frankfurtu nad Mohanem, v Městském divadle v Cáchách, v operním souboru Národního divadla v Berlíně, v Novém městském divadle v Norimberku, v Městském divadle ve Freiburgu a poté v Chemnitz… Kariéru operního pěvce definitivně ukončil ve věku 70 let, po více než 3600 vystoupeních, a to v kostele sv. Jana ve Würzburgu, kde zpíval jednu z rolí v Janových pašijích Heinricha Schütze.

1950 – zemřel Jan Hilbert Vávra, operní pěvec, hudební pedagog, malíř a sochař (narodil se 9. ledna 1888). Debutoval v opeře opavského německého divadla. V roce 1912 hostoval v Národním divadle v Praze v roli Evžena Oněgina a zůstal tam jako člen ansámblu s přestávkami až do roku 1930. Později v ND ještě několikrát hostoval. V letech 1932–1933 byl ředitelem divadla Uranie a v letech 1939–1950 vyučoval zpěv na Pražské konzervatoři.

1938 – narodil se Jevgenij Něstěrenko, ruský operní pěvec (zemřel 20. března 2021), host předních světových scén – Metropolitní opery v New Yorku, Royal Opera Covent Garden v Londýně nebo milánské La Scaly, kde debutoval v roce 1975 jako Boris Godunov. V roce 1970 získal první cenu na Mezinárodní soutěži Petra Iljiče Čajkovského, od roku 1971 do roku 2002 byl sólistou ve Velkém divadle v Moskvě. V Praze byl prvním ruským umělcem, který v Národním divadle vystoupil v roli Vodníka ve Dvořákově Rusalce.

1936 – narodil se Zdeněk Mácal, dirigent (zemřel 25. října 2023), vítěz mezinárodní dirigentské soutěže v Besançonu v roce 1965 a Dmitri Mitropoulos Competition v New Yorku roku 1966. V druhé polovině šedesátých let se o něm hovořilo jako o možném „korunním princi“, který by mohl nastoupit do čela České filharmonie po Karlu Ančerlovi. Avšak stejně jako Ančerl, i Mácal po srpnové okupaci v roce 1968 emigroval na Západ. Postupně byl hudebním ředitelem Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem a Hannoverského rozhlasového orchestru, šéfdirigentem Sydney Symphony Orchestra, hudebním ředitelem Milwaukee Symphony Orchestra a hlavním dirigentem chicagského Grant Park Summer Festival. V letech 1993 až 2002 stál v čele New Jersey Symphony Orchestra. Od roku 2003 do září 2007 působil jako šéfdirigent České filharmonie.

1911 – narodil se Andrej Očenáš, slovenský hudební skladatel (zemřel 8. dubna 1995). Spolu s dalšími slovenskými skladateli patřil na mistrovské škole konzervatoře v Praze mezi žáky Vítězslava Nováka. Orientoval se na symfonickou, vokálně-symfonickou a komorní hudbu inspirovanou zejména folklorními tradicemi rodného kraje. Vystřídal řadu zaměstnání: byl referent a později šéfredaktor hudebního vysílání Československého rozhlasu v Bratislavě, ředitel konzervatoře, tajemník Svazu slovenských skladatelů, předseda Svazu čs. skladatelů, pedagog na konzervatoři i na Vysoké škole múzických uměn, kde byl i děkanem…

1905 – narodil se Giacinto Scelsi, italský hudební skladatel (zemřel 9. srpna 1988). Jeho nejslavnějším dílem je Quattro pezzi su una nota sola (Čtyři skladby na jednu notu) z roku 1959. Komponoval zvláštní skladby, mnohdy kroužící jen kolem jediného tónu, zato vždy velmi komplexní a ve svém průběhu překvapivé, nevztahující se k žádným vzorům ani k žádné známé tradici, strhovaly nebývalou silou. Podivuhodným vnitřním nábojem se výrazně odlišovaly od běžné dobové avantgardní produkce.

1896 – narodil se Jaromír Weinberger, skladatel a dirigent (zemřel 8. srpna 1967). Skladbu studoval na Pražské konzervatoři a později v Lipsku u Maxe Regera. Rok pracoval jako učitel v USA, pak se však vrátil do Československa a vyučoval v Praze a v Bratislavě. Od roku 1929 žil střídavě v Badenu u Vídně a v Modřanech u Prahy. První velký a okamžitý úspěch se dostavil 27. dubna 1927, kdy byla v Národním divadle v Praze poprvé uvedena jeho opera Švanda dudák. Její libreto bylo přeloženo do 17 jazyků a byla hrána po téměř celé Evropě. Stala se jednou z nejpopulárnějších oper meziválečné doby vůbec, jen v prvních čtyřech letech byla provedena více než dvoutisíckrát. V roce 1931 se dostala i do Metropolitní opery v New Yorku.

1891 – zemřel Fredrik Pacius, finsko-německý hudební skladatel (narodil se 19. března 1809), mimo jiné také autor finské, estonské a livonské hymny. Začínal jako druhý kapelník královské kapely ve Stockholmu, roku 1834 byl jmenován profesorem hudby na univerzitě v Helsinkách. Tam v roce 1845 založil Symfonickou společnost, roku 1848 Pěveckou jednotu. Roku 1852 vytvořil první finskou operu Lov krále Karla na historicko-romantický text Zachrise Topelia. Některé části opery zlidověly.

1843 – premiéru měl Klavírní kvintet Es dur Roberta Schumanna; při tomto prvním veřejném uvedení v lipském Gewandhausu hrála klavírní part Clara Schumannová, skladatelova manželka. Skladba má extrovertní, možná až bujarý charakter. Je považována nejen za jednu z jeho nejlepších, ale i za významné dílo celé komorní hudby devatenáctého století.

1831 – zemřel František Vincenc Kramář, hudební skladatel (narodil se 27. listopadu 1759), někdy uváděný jako Franz Krommer. Působil jako varhaník v Tuřanech u Brna, v roce 1785 odešel do Vídně a pak přijal zaměstnání v Uhrách. Do Vídně se vrátil v roce 1795 jako houslista, kapelník, skladatel a pedagog a nakonec byl ve službách u císařského dvora. Po smrti krajana Leopolda Koželuha se stal ředitelem komorní hudby a dvorním skladatelem a toto místo zastával až do konce života. Kompozičně se věnoval zejména skladbám pro dechové soubory a pro sólové dechové nástroje – klarinet, hoboj, lesní roh a fagot. Na přelomu 18. a 19. století byl ozdobou hudební Vídně.

1822 – narodil se Carlo Alfredo Piatti, italský violoncellista, hudební skladatel a pedagog (zemřel 18. července 1901). Veřejně poprvé vystoupil v 15 letech a od 16 let koncertoval po celé Evropě. Po založení londýnských Populárních koncertů Proms v roce 1859 se stal jejich trvalým hostem po 39 sezón. Vystupoval také ve smyčcovém kvartetu houslisty Josepha Joachima.

1788 – premiéru měla opera Axur, re d’Ormus od Antonia Salieriho na libreto Lorenza da Ponteho. Jde o italskou verzi Salieriho francouzské opery Tarare z roku 1787, napsané na libreto Pierra-Augustina Carona de Beaumarchais. Úspěch opery Tarare v Paříži vedl císaře Josefa k požadavku, aby Da Ponte a Salieri operu přepracovali pro italské provedení ve Vídni. Jazykové, slohové a vokálně technické rozdíly mezi francouzskou a italskou operou se však ukázaly být tak veliké, že Da Ponte raději napsal na dané téma nové libreto. Ve Vídni se Axur stal jednou z nejslavnějších oper a byl hrán mnohem více než například Mozartův Don Giovanni, uvedený v podobnou dobu.

1735 – premiéru měla opera Ariodante George Frederica Händela, a to v londýnském divadle Covent Garden. Šlo o skladatelovu první tamní sezónu po přestěhování jeho projektů v žánrech italské opery z Theatre Royal Haymarket. Anonymní italské libreto je založeno na adaptací několika zpěvů eposu Orlando Furioso od Ludovica Ariosta. Dílo bylo později zapomenuto a oživovat se začalo až v 70. letech 20. století. Dnes je považováno za jednu z nejlepších Händelových oper.

1713 – zemřel Arcangelo Corelli, italský barokní skladatel a houslista (narodil se 17. února 1653). Jeho přínosem je jednak rozvoj barokní instrumentální formy concerto grosso, kterou sice převzal od Alessandra Stradelly, ale dal jí jméno a dovedl ji k formální dokonalosti, takže se stala vzorem pro díla takových skladatelů jako byl Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach nebo Georg Friedrich Händel, a za druhé zdokonalení techniky houslové hry. Tu dále rozvíjeli jeho žáci, např. Francesco Geminiani nebo Pietro Locatelli. První velký úspěch zažil v osmnácti letech v Paříži. Strávil nějaký čas u svého přítele skladatele a houslisty Cristiana Farinelliho, strýce proslulého kastráta Farinelliho. Nějaký čas pobýval také na dvoře bavorského prince, v Římě řídil hudební produkce pro královnu Kristinu Švédskou, pracoval v Modeně pro vévodu modenského, v paláci kardinála Ottoboniho pravidelně organizoval pondělní koncerty, na nichž uváděl díla svá i svých současníků. Je pochován v římském Pantheonu. Zanechal po sobě nejen značný majetek, ale i rozsáhlou a velmi kvalitní sbírku obrazů.