8. duben
Svátek má Ema.
2002 – zemřel Josef Svoboda, scénograf (narodil se 10. května 1920), jevištní výtvarník a pedagog, jeden z tvůrců Laterny magiky. Za život vytvořil výpravu pro více než 700 inscenací. V roce 1945 byl angažován jako šéf výpravy ve Velké opeře Divadla 5. května, od roku 1948 působil pak v Národním divadle – postupně jako jevištní výtvarník, šéf umělecko-technického provozu, scénický výtvarník a šéf výpravy, šéfvýtvarník a scénický hlavní výtvarník. Jeho první zahraniční scénou byla Rusalka v Teatro La Fenice v Benátkách v režii Václava Kašlíka. Pracoval také pro newyorskou Metropolitní operu (Carmen, 1972; Sicilské nešpory, 1974; Prodaná nevěsta, 1978), v Kennedyho centru ve Washingtonu, ve Slovinském národním divadle v Lublani, v Grande Opéra v Paříži, na Hudebních slavnostech v Bayreuthu (1969 Bludný Holanďan; 1974 Tristan a Isolda), ve Velkém divadle v Ženevě, v Londýně (1974 Wagner: Prsten Nibelungův), ve státní opeře v Mnichově, v Miláně, v Deutsche Oper v Berlíně (Hoffmannovy povídky, 1969; Ariadna na Naxu, 1970; Z mrtvého domu, 1981; Salome, 1990) a v Komische Oper v Berlíně. Podílel se na přípravě scény pro EXPO 67 v kanadském Montrealu a pro EXPO 70 v japonské Ósace. Mezitím v roce 1958 připravil společně s bratry Alfrédem a Emilem Radokovými v rámci Laterny magiky pro československý pavilón na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu představení a realizoval pro něj scénu využívající promítací systém polyekran. Od roku 1973 byl v Národním divadle uměleckým šéfem Laterny magiky, po jejím osamostatnění v roce 1992 se stal jejím ředitelem. V letech 1968–1989 byl řádným profesorem architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. O scénografii přednášel také na univerzitách po celém světě – v Brazílii, USA, Kanadě, Itálii a Francii. V roce 1990 vydal ve spolupráci s Milenou Honzíkovou knihu s názvem Tajemství divadelního prostoru. České kulturní prostředí dalo světu po druhé světové válce tři mimořádné osobnosti: Miloše Formana, Milana Kunderu a Josefa Svobodu. Žádný jiný český umělec nedosáhl ve svém oboru tak zásadní postavení na mezinárodní kulturní scéně.
2001 – zemřel Jiří Zahradníček, operní zpěvák, tenorista (narodil se 22. listopadu 1923).
1995 – zemřel Andrej Očenáš, slovenský hudební skladatel (narodil se 8. ledna 1911).
1950 – narodil se Leo Marian Vodička, tenorista.
1933 – narodil se Jaroslav Smolka, hudební režisér, muzikolog a skladatel (zemřel 19. srpna 2011).
1921 – narodil se Jan Novák, klavírista a hudební skladatel (zemřel 17. listopadu 1984). Hudebně se nechal inspirovat neoklasicismem, částečně jazzem, trochu také racionálními postupy poválečné avantgardy, úplně nejvíc však latinou, která se stala charakteristickým znakem velké části jeho vokálních děl i základem jeho hudební poetiky. Když se dostal do USA, kde strávil několik měsíců, byl absolventem brněnské konzervatoře a studentem pražské AMU. V Tanglewoodu byl jeho učitelem Aaron Copland, ale rozhodujícím se pak stalo jeho setkání s Bohuslavem Martinů v New Yorku. Získal od něj mnohé podněty – a ve výsledku ho Martinů umělecky ovlivnil na celý život. Byl s ním v písemném kontaktu do konce jeho života… Když se Novák vrátil v roce 1948 do Brna, budil pozornost jako velký talent… Doktríně socialistického realismu se ve své svobodomyslnosti nikdy nepodvolil. Po sovětské okupaci v roce 1968 s rodinou emigroval na Západ. Žil v Dánsku, Itálii a v Německu, zůstal sám sebou, nepřidal se k tamní avantgardě. Jeho osobitá a invenční hudební řeč, objevovaná ve vlasti s jeho dílem postupně zase až po roce 1990, má jasné znaky: zřetelnost, živost, hybnost, nesentimentálnost, mistrovství instrumentace. Vyznačuje se humorem a vtipem, je posluchačsky vstřícná. Jeho skladby jsou skvěle napsány.
1894 – premiéru měla Symfonie č. 5 B dur Antona Brucknera. První orchestrální provedení se uskutečnilo ve Štýrském Hradci, a to v neautentické podobě s pozměněnou orchestrací ve wagnerovském stylu a vynecháním 122 taktů finále. Za úpravami stál a dílo dirigoval Franz Schalk. Bruckner byl nemocný a nemohl se zúčastnit, takže tuto symfonii nikdy v podání orchestru neslyšel. Úplně poprvé bylo dílo veřejně provedeno na dvou klavírech Josephem Schalkem a Franzem Zottmannem 20. dubna 1887 v prostoru Bösendorfersaal ve Vídni.
1876 – premiéru měla opera La Gioconda od Amilcara Ponchielliho. Libreto Arriga Boita (pod pseudonymem Tobia Gorrio) vychází ze hry v próze Angelo, tyran Paduánský od Victora Huga z roku 1835. Dílo v roce 1874 objednal Giulio Ricordi z hudebního nakladatelství Casa Ricordi. První nastudování se hrálo v milánském divadle Teatro alla Scala s italskou sopranistkou Maddalenou Mariani Masi v titulní roli a španělským tenoristou Juliánem Gayarrem v roli Enza. Drama se setkalo s pozitivním ohlasem: Gioconda, příklad italského žánru Grande opera, ekvivalentu francouzské Grand-Opéra, byla nejúspěšnější novou italskou operou mezi Verdiho Aidou a Otellem.
1870 – zemřel Charles Auguste de Bériot, belgický houslista a skladatel (narodil se 20. února 1802). Komponoval pro housle, včetně deseti koncertů. Jeho díla se využívají k houslové výuce – průkopnická technika a romantický styl z nich dělají důležitý stupeň pro studenty, usilující o získání pevného základu před studiem hlavních koncertů hudebního romantismu. S úspěchem podnikal cesty do Londýna, Paříže a dalších hudebních center tehdejší Evropy. Byl také virtuózním pianistou. V roce 1843 se stal vedoucím pedagogem hry na housle na Královské bruselské konzervatoři. Mezi jeho významné žáky patřili například Henri Vieuxtemps nebo Heinrich Wilhelm Ernst. Žil s operní pěvkyní Marií Malibran, jejich syn Charles-Wilfrid de Bériot se stal profesorem klavíru; byl učitelem Maurice Ravela a Enriqua Granadose.
1854 – zemřel Józef Elsner, německý skladatel, dirigent, hudební teoretik a pedagog, proslul zejména jako učitel Fryderyka Chopina (narodil se 1. června 1766). V letech 1799–1824 byl šéfem opery Národního divadla ve Varšavě, kde uvedl třicet svých oper a dva balety. V letech 1802–1806 vlastnil obchod s hudebninami, ve kterém vydal 24 svazků Sbírky nejlepších polských hudebních skladeb a písní. Podílel se na organizaci symfonických koncertů, přispíval teoretickými články do polských časopisů i do lipského časopisu „Allgemeine Musikalische Zeitung“. V roce 1814 založil Náboženskou a národní hudební společnost, jejímž úkolem bylo pořádání koncertů a výchova hudebníků, učitelů hudby, varhaníků a zpěváků. Učil zpěv v Boguslawského Dramatické škole a hudební teorii a skladbu pro školách, které sám řídil: Základní škole hudebního a dramatického umění, Institutu hudby a deklamace, na Pěvecké škole Velkého divadla a posléze v Ústavu guvernantek a na Hlavní hudební škole, kde vychoval řadu polských skladatelů, včetně Chopina. Byl čestným členem mnoha hudebních institucí doma i v zahraničí, m.j. Krakovské společnosti přátel hudby a Musikverein der Universitätskirche St. Pauli v Lipsku, také řádným členem zednářské lóže. Je pochován ve Varšavě na Powązkowskim hřbitově. V rodném Grodkówě bylo vybudováno jeho muzeum.
1848 – zemřel Gaetano Donizetti, italský hudební skladatel (narodil se 29. listopadu 1797). Spolu s Vincenzem Bellinim a Gioacchinem Rossinim byl vůdčí osobností stylu belcanto, jedním z nejdůležitějších předchůdců Verdiho. Zkomponoval 71 oper, 16 symfonií, 19 smyčcových kvartetů, 193 písní, 45 duetů, tři oratoria, 28 kantát a řadu instrumentálních koncertů, sonát a dalších hudebních forem. Jeho první opera měla premiéru v Neapoli v roce 1822. Ve městě působil ve 20. a 30. letech. V roce 1830 dosáhl mezinárodní slávy díky představením opery Anna Bolena. Jeho dalšími nejslavnějšími jsou opery Nápoj lásky, Lucie z Lammermooru, Roberto Devereux, Dcera pluku a Don Pasquale. Donizettiho popularita se rychle rozšířila po celé Itálii a stal se jedním z nejvýznamnějších autorů oper v italštině i francouzštině. V roce 1840 nebyl jmenován ředitelem Neapolské konzervatoře a přestěhoval se do Paříže. V roce 1842 byl jmenován k rakouskému dvoru ve Vídni, ale udržel si vazby na Paříž. V roce 1843 se u něj objevily příznaky pokročilé syfilidy. Musel být uzavřen do ústavu pro duševně choré. Nakonec byl převezen do rodného Bergama, kde po dvou letech duševního rozkladu a utrpení zemřel.
1815 – zemřel Jakub Jan Ryba, skladatel (narodil se 26. října 1765), muzikant a učitel, ale také básník, obrozenec a přívrženec osvícenské filozofie. Studoval v Praze na piaristickém gymnáziu, poté studoval filozofii. Získal značný rozhled, kromě češtiny a samozřejmé němčiny četl francouzsky, italsky, latinsky i řecky. V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku a od roku 1788 až do smrti působil jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem. Byl vizionář a upřímně věřící katolík. Když komponoval Českou mši vánoční, šlo mu o to, aby evangelium o narození Spasitele zapůsobilo srozumitelně. Vytvořil hudební jesličkovou hru, ve které na formalizovaném půdorysu katolické bohoslužby neobvykle užil neliturgický text, navíc téměř bezprecedentně český. Vytvořil projev lidové zbožnosti, avšak nikoli té pověrečné, ale opravdové, křesťansky upřímné. Na kůru kostelíka ve Starém Rožmitále zazněla skladba poprvé na Vánoce 1796. Dnes je populární jako nejznámější lidové písničky. Není pěveckého sboru, který by ji nezpíval, není většího kostela, kde by nebyla během vánočních dnů alespoň jednou uvedena. Pouštějí se do ní nejen profesionálové, ale i amatéři. Znají ji v Čechách všichni, stejně jako znají koledy. Život ukončil dobrovolně. Jeho čin měl důvod v dlouhodobé vyčerpanosti, depresích, obtížné ekonomické situaci rodiny, trýznivém fyzickém onemocnění, v neutěšených vztazích nekonformního učitele s nadřízenými a také ve vlivu stoické filosofie. Jako sebevrah byl pochován bez obřadu na zrušeném morovém hřbitově, teprve po čtyřiceti letech spočinul na rožmitálském hřbitově.
1708 – narodil se Jiří Čart, houslista a skladatel (zemřel 1778).
1692 – narodil se Giuseppe Tartini, italský houslista a skladatel (zemřel 26. února 1770). Zkomponoval přes sto skladeb pro housle, z nichž většinu, jistě přes sto, tvoří houslové koncerty. Proslulost si však nejvíc udržuje Houslovou sonátou g moll zvanou Ďáblův trylek, skladbou obtížnou i na moderní poměry… V roce 1721 byl jmenován mistrem kaple v bazilice svatého Antonína v Padově se smlouvou, která mu umožňovala hrát i pro jiné instituce. V Assisi studoval v mládí u Bohuslava Matěje Černohorského.
1533 – narodil se Claudio Merulo, italský renesanční hudební skladatel a varhaník (zemřel 4. května 1604), známý nejvíc svou inovativní hudbou pro klávesové nástroje, ale i hudbou komponovanou v benátském vícesborovém stylu. Roku 1557 se stal varhaníkem v kostele svatého Marka v Benátkách, což byla tehdy mimořádně prestižní pozice. Později působil v Parmě. Jeho klávesová hudba měla obrovský vliv, který lze najít zejména ve Frescobaldiho a Sweelinckově tvorbě; díky Sweelinckově pedagogickému působení lze pak velkou část virtuózní klávesové techniky severoněmecké varhanní školy, která vyvrcholila u Johanna Sebastiana Bacha, považovat za důsledek Merulových inovací.