Kurátor aktuální 131. sezony Českého spolku pro komorní hudbu Mahan Esfahani vystoupí v Dvořákově síni Rudolfina. Završí tam kompletní uvedení Bacha opusu magnum – po prvním díle hraném na podzim zahraje celý druhý díl Bachova Dobře temperovaného klavíru, BWV 870–893. Ten čítá celkem čtyřiadvacet dvojic preludií a fug, komponovaných ve všech dvanácti durových i mollových tóninách. Esfahani bude hrát, navzdory názvu díla, na cembalo, jelikož cyklus není určen pro konkrétní klávesový nástroj. Akce se koná 6. dubna.

Cembalistu Mahana Esfahaniho čeká obří úkol. O rozsahu koncertní úlohy svědčí už katalogové označení Bachovy kompozice rozpjaté od čísla 870 do čísla 893 – umělec tedy fakticky zahraje čtyřiadvacet svébytných skladeb postupujících půltónově od úvodní tóniny C dur až k závěrečné h moll. Pořad přirozeně zahrnuje přestávku po dvanácté dvojici preludia a fugy (f moll, BWV 881); každá polovina koncertu potrvá přibližně sedmdesát minut a Esfahani bude jediným účinkujícím na pódiu.

Bachův Dobře temperovaný klavír (Das wohltemperierte Klavier), dokončený roku 1722, byl ambiciózní odpovědí na jednu z klíčových otázek dobové hudební praxe: jak sladit rostoucí tonální ambice skladatelů s technickými možnostmi klávesových nástrojů a zavedených systémů jejich ladění. Starší ladicí systémy – zejména středotónové – zvýhodňovaly některé tóniny, zatímco jiné zněly falešně, a tudíž nepoužitelně. „Dobře temperované“ ladění (odlišné od dnešního rovnoměrného temperování) pak znamenalo kompromisní rozdělení oktávy, které umožňovalo hrát ve všech tóninách s přijatelnou intonační kvalitou, přičemž každá si zachovávala vlastní barevný charakter. Bachovo dílo mělo tedy demonstrativní význam: cyklus čtyřiadvaceti preludií a fug ve všech durových a mollových tóninách představoval praktický důkaz, že nový způsob ladění otevírá skladateli i interpretovi dosud netušené možnosti. Zároveň šlo o promyšlenou pedagogickou sbírku, jak Bach sám uvedl v předmluvě: měla sloužit „k užitku a poučení hudbychtivé mládeže“, ale i „k obveselení těch, kdo jsou již v tomto umění zběhlí“. První díl tak v sobě spojuje experiment, systematičnost a v ní skrytou stylovou pestrost.

Druhý díl Dobře temperovaného klavíru psal Bach v letech 1738–1742 jako reakci na obrovský ohlas dílu prvního, ovšem v naprosto odlišné životní i tvůrčí situaci. Zatímco první díl může připomínat katalog či encyklopedii možností, které Bach často zkusil vůbec poprvé, druhý díl působí komplexněji: soustředí se na maximální vnitřní soudržnost a výrazovou hloubku jednotlivých částí, přičemž rámec všech dvaceti čtyř tónin považuje za samozřejmost. I zde v každé tónině fuga navazuje na preludium. Preludia jsou často rozsáhlejší, mnohovrstevnatější a stylově konkrétnější – objevují se zde prvky tanečních forem, koncertantního stylu ovlivněného italskou hudbou i komorní sonáty. Některá preludia působí téměř improvizačně, jiná mají naopak přísnou architekturu a komplikovanou formu. Fugy druhého dílu patří k vrcholům Bachova kontrapunktického umění.

***

Reflexi poslední Esfahaniho vystoupení v rámci sezony Českého spolku pro komorního hudbu čtěte ZDE. Reflexi provedení prvního dílu Dobře temperovaného klavíru čtěte ZDE.

Foto: Petr Chodura

Facebook X E-mail WhatsApp