Kurátor letošní 131. sezony Českého spolku pro komorní hudbu, původem íránský umělec, nyní však už také český občan, též propagátor cembala Mahan Esfahani byl opět v centru koncertní pozornosti. Stalo se tak 13. ledna podvečer v Sukově síni pražského Rudolfina. Na pestrém hudebním pořadu přineseném se vší péčí a reprezentativně se podílelo i pět dalších schopných instrumentalistů.

Při koncertu v Sukově síni kromě Mahana Esfahaniho, kterého pražské publikum už zná důkladně, tedy účinkovali (v pořadí rozsahu koncertní úlohy) Milan Al-Ashhab, česko-palestinský houslista, flétnista Oto Reiprich, Aneta Šudáková, čekatelka ve violoncellové sekci České filharmonie, Barbora Trnčíková, hobojistka nedávno s tímto orchestrem coby jeho členka vystupující i jako sólistka (reflexe ZDE), a klarinetistka Anna Paulová – vesměs známé tváře tuzemského umění…

Úvod koncertu, který příjemně průběžně neustále obměňoval nástrojové obsazení, patřil čtyřvětým Promenádám pro flétnu, housle a cembalo, H 274. Typický Martinů zde opět staví do popředí práci s rytmem. Ve skvělém podání muzikantů (dosaďme si jména dle výčtu výše) zaujala hlavně hravá třetí věta Scherzando, závěrečná Poco allegro (ono „Poco“ jsem hledal marně) zas představila autora jako schopného tektonika, kdy finální gradace spolehlivě přinesla kýžený efekt diváckého odzbrojení, resp. vyzbrojení nadšeným potleskem. Následovaly Tance z poslední opery Richarda Strausse Capriccio provedené opět bezpečně, zručně a i ve snaze o taneční nonšalanci (přemýšlel jsem, zda si je violoncellistka jista svým účesem, kdy výrazné prameny vlasů stékaly po tvářích nebezpečně blízko ke hmatníku – v daném svižném tempu jsem trnul, že levačkou uchopí kromě struny také vlas… nicméně nebylo nutné se obávat, vše v pořádku, i hráčsky sebejistě).

Poslechově s díly Martinů mívám problém v tom smyslu, že jejich častá, jaksi valivá motoričnost úplně neposkytuje možnost vstřebat právě slyšené; hudba jede stále dál v nových a nových impulzech, myšlenka střídá jinou a další v leckdy rychlém tempu. To, co dává vzniknout pocitu strhujícího vyprávění, může na druhé straně mince skýtat riziko netrpělivé uspěchanosti. To v kombinaci s Tanci z Capriccia, kdy divák dle informace v brožurce čekal třináct minut hudby, ale dočkal se spíše osmi (možná i šesti), a ještě dalšímu Con moto – Allegro v první větě následně hraného opusu Henryho Cowella Kvartet pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo už opravdu navodilo touhu po zklidnění, spočinutí, chvíli pohody. Ta blahodárně přišla v druhé, působivé větě Lento právě zmíněného, velice zdařilého díla autora, který si v životě prošel lecčím, včetně soudů a vězení (jak zpravuje výborně sepsané Slovo k programu Emila Drápely). Druhou větu kompozičně čisté, přehledné, barvité, přívětivé skladby však střídalo Allegro moderato věty třetí a hlavně Molto vivace té závěrečné, tedy do značné míry mi z první, skoro nepoměrně kratší půle pořadu (cca 25‘ – přestávka 20‘ – 42‘) vznikl dojem kvaltu, ještě podpořený typickou cembalovou sazbou, kdy v notách se to jen černá kuličkami. Navíc Esfahani při své suverenitě působí dojmem, že v obecnosti následuje trend hudební interpretace spočívající ve volbě spíše rychlejších temp. Místy mi v jeho podání vznikal až pocit sportovního výkonu. Faktor virtuozity byl v rámci celého vystoupení poměrně nápadný a přemýšlel jsem, zda vždy čistě funkční.

Za dozoru potomka skladatele se nicméně následně Mahanu Esfahanimu podařil svého druhu husarský kousek. Sonáta pro cembalo Petra Ebena byla v daný podvečer jedinou sólovou skladbou pro cembalo, interpret ji ale navzdory kontextu skladeb pro větší obsazení podal tak, že se skutečně stala vrcholem koncertu. Pozornost se náhle zaměřila pečlivěji na cembalistův um, ten měl výraznou práci kromě kláves i s pedály a registrací, na chvíli snad i v ohnivém, dramatickém tahu ztratil svůj jinak všudypřítomný nadhled a při své hře šel skutečně na tempovou hranici. Skladbě odevzdal všechno, co měl, a publikum to ocenilo. Poslechově celkově náročnější druhá polovice tak započala výkonem hodným zapamatování.

Součástí Esfahaniho vystoupení pak byl přirozeně také jeden kousek z odkazu Viktora Kalabise, tento skladatel byl totiž manželem Zuzany Růžičkové, světové cembalistky, jejíž sté výročí narození očekáváme napřesrok (přesně za rok 14. ledna 2027), Esfahani zas jejím posledním žákem. Sonáta pro housle a cembalo, op. 28 se stala v kontextu podvečera reprezentativním číslem ve smyslu, že cembalo se vrátilo ke své spíše doprovodné roli, aby ostatní nástroje zářily o to více – a česko-palestinský houslista se doprovodem původem íránského hráče rozzářit nechal.

Jediná úloha klarinetistky, totiž Koncert pro cembalo a pět nástrojů Manuela de Falla, byla k poslechu závěrem. Ještě než k ní došlo, komorní koncert ozvláštnilo snaživé a sympatické promluvení protagonisty, který v češtině mimo jiné avizoval přesun z české zimy ke španělskému teplu. Chronologicky 2793. koncert Českého spolku pro komorní hudbu zakončilo dílo kompozičně značně odvážné (a za mě i diskutabilní ve fragmentované, zvláštní druhé větě), které nepřineslo žádnou změnu v náhledu na výborný přednes účinkujících. Každé hrané skladbě se dostalo starostlivé péče – takový záznam se v archivu koncert natáčejícího Českého rozhlasu bude nepochybně vyjímat. 

Foto: Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp