Česká filharmonie si letos čtvrtý lednový den připomíná už sto třicet let od svého úplně prvního koncertu. V Rudolfinu ji při něm roku 1896 řídil Antonín Dvořák a zněla výhradně jeho hudba. V roce 2026 tam na Nový rok orchestr dirigoval Robert Kružík a od Dvořáka nezaznělo nic. Zato se podařilo sestavit pestrý a skvělý program ze světové hudby, který dal prostor melodiím i rytmům, chytlavosti i vtipu, emocím i virtuozitě. A té nejvíc.

Novoroční večerní koncert České filharmonie, přenášený veřejnoprávní televizí, byl po veřejné generálce, po Silvestru a po odpoledni prvního dne roku už čtvrtým uvedením stejného programu ve dvou dnech. Pokud se to na výkonu a na náboji vystoupení podepsalo, tak rozhodně jen pozitivně. Zhruba hodina čistého času hudby v devíti nedlouhých položkách, vtipnou i obsažnou moderací Marka Ebena doplněná na osmdesát minut bez pauzy, byla svrchovaně kompetentní nabídkou orchestrálního mistrovství – interpretačního i autorského. Robert Kružík, jinak šéfdirigent v brněnské opeře a ve Zlíně, vedl filharmoniky přesně i muzikálně. Provedení mělo v symfonické zvuku mimořádně vyrovnané parametry a tři mladší členové tělesa v roli sólistů nadchli výběrem vděčných děl i jejich špičkovým uchopením a zprostředkováním.

Hned úvodní položka programu, která se u nás moc nehraje, nadchla. Dmitrij Šostakovič Slavnostní předehru napsal sice v padesátých letech ke komunistickému výročí, ale šikovně se v ní vyhnul idiomům budovatelských písní a udržel balanc na hraně vojenského promenádního vyššího populáru. Skladba, plná fanfár, bravurních pasáží a poryvů energických staccat zazněla jako virtuózní směs nápadů, ve skvělém tempu i souhře.

Ravelova nádherná symfonická prskavka Alborada del gracioso, Šprýmařovo ranní zastaveníčko, původně část klavírního cyklu Zrcadla, měla vše potřebné – v impresionisticky apartní instrumentaci místa poetická i bujará, upomínající temperamentem na jeho gradující choreografickou báseň La Valse. Debussyho Svit luny v aranžmá Andrého Capleta s flétnami a harfami vyzněl okouzleně, splývavě měkce. Danzón č. 2 Mexičana Arturo Márqueze s barvitě efektními, temperamentními vlnami houpavých rytmů, smyslně rafinovaných i radostných, ztělesňuje svět latinskoamerických tančíren a karnevalů a orchestru dává možnost plně se ukázat ve schopnosti uvolněného nadhledu nad proměnlivostí a nároky partitury. Sestavu efektních čísel doplnili filharmonici kontrastujícím intermezzem z Mascagniho opery Sedlák kavalír, tentokrát s harfami, bez varhan. Ani na chvíli nepřišla po celý večer na mysl možnost, že by se dalo sklouznout k prázdné virtuozitě nebo k banalitám. Předehra k Bernsteinově broadwayské operetě Candide, vtipná, rozmarná a přidrzlá, korunovala koncert, spíše silvestrovský než státnicky novoroční, jako povzbuzení do nadcházejícího roku.

Pokud se týká sólových kreací, všechny tři, proložené do již zmiňovaných děl, byly neokázale mistrovské. Kateřina Javůrková zahrála Vilanelle pro lesní roh a orchestr od Paula Dukase přesně na pomezí idylického pastorálního nokturna a rozverné burlesky, Barbora Trnčíková přednesla mimořádně podmanivé hobojové téma z filmu Mission z pera Ennia Morriconeho jako dlouhodechou elegii a Walter Hofbauer vystřihl vysoce virtuózní rychlou Tarantellu „La Napolitaine“ od Oskara Böhmeho, německého trumpetisty a komponisty působícího od konce 19. století v Petrohradu. Všichni tři filharmonici v těchto vypíchnutých sólových kreacích nezklamali.

A nezklamal ani Marek Eben. Zasvěceně, inteligentně, laskavě i vtipně provedl publikum a televizní diváky základními informacemi, kontexty i chytře zábavnými odbočkami. Slova nebylo ani moc, ani málo a bylo skvěle okořeněno a mistrovsky vypointováno. Jen tak bokem nadhozená úvaha o tom, co asi tak dělá Stalin, který nechal při čistkách popravit v roce 1938 i skladatele Oskara Böhmeho, byla neodolatelná: bude se smažit v pekle tak dlouho, dokud jeho Tarantellu nezahraje bez jediného kiksu… Takže navěky. Mimochodem, moc pěkná představa; kéž by takhle Boží mlýny opravdu mlely… A Ebenova aktuální trefná poznámka na adresu roku 2026, jaký že asi bude v naší zemi připomínat divadelní žánr…? Podle všeho operetu.

Foto: Česká filharmonie / Petr Chodura

Facebook X E-mail WhatsApp