„Žádám, aby varhaníci přiváželi na festival hudební literaturu svého národa.“

„Z Islandu ani z Portugalska zde ještě nikdy nikdo nehrál.“

„Zdaleka ne všichni varhaníci chtějí na koncertech improvizovat.“

„Lidé chtějí slyšet Bacha.“

„Milan Šlechta vychoval mnoho výborných varhaníků.“

Varhanicí v římskokatolické bazilice sv. Jakuba v Praze na Starém Městě je Irena Chřibková už čtvrtstoletí. A víc než dvě desetiletí současně stojí za pořádáním Mezinárodního varhanního festivalu, který se v kostele s největšími pražskými varhanami koná vždy na sklonku léta.

„Každý festival má svou ideu – letos jsem ho věnovala profesoru Milanu Šlechtovi, který před dvaceti lety zemřel a v říjnu by se dožil pětadevadesáti let. Vychoval mnoho výborných varhaníků a měl i zde v kostele řadu koncertů,“ přibližuje Irena Chřibková dramaturgii. Letos se koná celkem osm koncertů, šest z nich patří zahraničním interpretům. „Opakovaně zaznívá Bach, lidé ho chtějí slyšet, ale vždy žádám, aby varhaníci přiváželi na festival také hudební literaturu své země,“ zdůrazňuje. Od prvního srpnového čtvrtka do 20. září tak v Praze zní hudba nejen českých, německých, francouzských a italských autorů, ale také skladatelů z Dánska, Portugalska a Islandu.

Svatojakubské varhany jsou největšími v Praze a po nástroji u sv. Mořice v olomouci  druhými největšími v republice. Základ se váže k počátku osmnáctého století, k varhanáři Abrahamu Starkovi z Lokte – a varhany díky tomu mají svou jedinečnost. Slovy jednoho z interpretů loňského ročníku mají svatojakubské varhany široký fundament, velmi znělý horní stroj, mohutné mixtury. První přestavba se uskutečnila roku 1754, další v druhé polovině 19. století… a romantizační proces pokračoval v roce 1906. Zásadní zásah do stále ještě hodně barokních varhan nastal v roce 1941 podle návrhu varhaníka Bedřicha Antonína Wiedermanna. V roce 1956 začal nicméně dalšími úpravami opětovný návrat k baroknímu schématu. A na počátku 80. let pak závod Varhany Krnov obnovil původní Starkovy hlasy, ale ponechal i mnohé zajímavé romantické barvy. Nástroj tak má dnes čtyři manuály, 91 znějících rejstříků a 8277 píšťal a od roku 2011 navíc výrazně technologicky modernizovaný hrací stůl.

Na pravé tribuně kůru jsou ještě jedny menší varhany – chórové, díky mechanické traktuře a původním zásuvkovým vzdušnicím vhodné ke stylové interpretaci barokních skladeb. Letos si druhý nástroj vybrala pro část programu pouze sólistka úvodního večera Bine Katrine Bryndorf. Hodně se věnuje staré hudbě. Natočila před lety na CD komplet díla Dietricha Buxtehudeho.

„Napíšu, jak bych si program představovala, interpret udělá návrh, nástřel, a pak to upravujeme, i několikrát, až se nám to nakonec povede k oboustranné spokojenosti. Hrají zde vraníci s koncertní praxí, kteří vědí, jak programy tvořit – a když jim pošlu dispozici nástroje, tak vědí, co s tím…,“ říká Irena Chřibková. Každý ročník musí být podle ní zákonitě jiný, protože přijíždějí jiní interpreti. Ale dramaturgickou osnovu samozřejmě vždy vytváří –  a hovoří v té souvislosti především o intuici. Přeje si, aby nešlo o řadu koncertů, ale opravdu o festival. A kdo na jednotlivé koncerty chodí, tak linii procházející celým festivalem podle ní vycítí.

„Myslím, že u podobných varhanních festivalů je mimo jiné cílem připomínat takové osobnosti, jako byl Milan Šlechta – aby na ně budoucí generace nezapomněly. Měli jsme už ročník věnovaný Jiřímu Reinbergerovi, Jiřímu Ropkovi, Petru Ebenovi, Bedřichu Antonínu Wiedermannovi a dalším – a před deseti lety už také profesoru Šlechtovi, včetně výstavy,“ vypočítává Irena Chřibková. Sama patří mezi někdejší Šlechtovy žáky, a tak vytvořila letošní vlastní koncert jako vzpomínku na něj. „Za středobod svého programu jsem zvolila Grande piéce symphonique Césara Francka. Sám Francka i konkrétně toto dílo často hrával a já jsem u něj na AMU právě s touto skladbou absolvovala. A potom jsem vybrala českou hudbu – Kličku, Kabeláče. Oba také hrával.“ Irena Chřibková připravila svůj recitál na 30. srpna.

Z Portugalska přijal její pozvání António Manuel Esteireiro, z Itálie Sergio Orabona, z Islandu Björn Steinar Sólbergsson a z Německa Martin Sander – významný umělec, který zasedá v porotách a který před lety vyhrál interpretační soutěž Pražského jara. V Praze už koncertoval, ale na festivalu, který pořádá Svatojakubské Audite Organum, ještě nehrál. A Francii reprezentuje David Cassan, jehož program obsahuje velkou plochu věnovanou improvizacím. „Výborný muzikant, který vyhrál řadu soutěží. Letošní ročník je věkově výrazně mladší. Mladé umělce rozhodně podporujeme, “ říká Irena Chřibková.

Improvizovat se rozhodla i Jiřina Dvořáková Marešová, jejíž koncert umístil festival na 13. září. Sestavila si podle Ireny Chřibkové pěkný program – Novákův rozměrný Svatováclavský triptych, který se skoro vůbec nedává, skladbu Stavitelé chrámů od Radka Rejška a na závěr improvizace. „Varhanice málo improvizují. Je teprve druhou ženou v historii festivalu, která tak učiní. Tuto disciplinu se snažím udržovat. Improvizace patřila kdysi ke všem nástrojům, ale vymizela a zůstala v podstatě jen varhaníkům, kteří v kostelích musí nějak řešit předehry, mezihry, dohry…  Koncertně ale zdaleka ne všichni – ženy i muži – chtějí improvizovat,“ komentuje Irena Chřibková mladou kolegyni. Při improvizaci podle jejích slov varhaník nese maximálně kůži na trh: „Napadne ho něco, nebo nenapadne…? Téma jim ale dávám až čtvrt hodiny před koncertem. Jinak by to už nebyla pravá improvizace.“