„Známe ho díky kompletní nahrávce Beethovenových klavírních koncertů s Jiřím Bělohlávkem.“

„Je zřetelné, že měl kontakt s Alfredem Brendelem.“

„V reflexích jeho koncertů se však lze ujistit, že Brendela nekopíruje.“

Posledním večerem letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného je nedělní recitál Paula Lewise. Britský pianista přijíždí s tím, s čím v poslední době boduje nejvíc a nejlépe – s Beethovenem, Brahmsem a především s Haydnem.

Klavírní sonáty Josepha Haydna odrážejí zcela jedinečným způsobem vývoj klávesových nástrojů a literatury pro ně. Napsal jich několik desítek a jejich spektrum sahá od děl pro cembalo až po mnohem diferencovanější skladby pro fortepiano, tedy kladívkový klavír – instrument, který umožnil skladatelům mimo jiné vytvářet a požadovat podrobnější dynamické odstíny. I na moderním klavíru lze zachytit a dostatečně naznačit rozdíly mezi Haydnovou hudbou z konce padesátých let a hudbou z let devadesátých. Paul Lewis zahraje nejprve Sonátu č. 20 z roku 1771, skladbu užívající v názvu po partitách a divertimentech poprvé v Haydnově tvorbě slovo sonáta. Jako druhá je pak v Lewisově programu mnohem novější Sonáta č. 49 z roku 1790. Říkává se, že v ní zaznívají dva zajímavé motivy: jeden podobný základnímu motivu Beethovenovy Osudové symfonie a druhý podobný melodii skladby Pro Elišku.  

Paula Lewise známe v Čechách trochu víc díky jeho kompletní nahrávce Beethovenových klavírních koncertů pořízené v Londýně se Symfonickým orchestrem BBC a Jiřím Bělohlávkem. Pianista nemá zas až tak široký repertoár, ale na ty autory a na ta díla, která si vybere, se pak soustředí s mimořádnou intenzitou. V současnosti je soustředěn vedle Beethovena a Schuberta právě na Haydna, jehož sonáty, jak se ukazuje, byly dlouhou dobu evidentně nedoceňovány, ba možná podhodnocovány. A jejich spárování s Brahmsovými a Beethovenovými díly je v jeho programech velmi nápaditým a pěkným řešením. Nejinak tomu bude na přehlídce organizované festivalem Pražské jaro a nesoucí jméno Rudolfa Firkušného.

Haydna hraje Lewis precizně, kde je potřeba, figuracemi evokuje cembalo, v pozdějších sonátách se ale umí přiblížit až orchestrálním barvám. Jinde dosahuje beztížné lehkosti, v Beethovenovi ještě něčeho jiného typického, v Schubertovi také, v Brahmsovi zase například určité mysterióznosti…  V každém z těchto případů je zřetelné, že je přemýšlivým umělcem, obdarovaným interpretem, zručným pianistou… a že měl kontakt s Alfredem Brendelem.

Když vyrůstal, měl Paul Lewis napojení na hudbu hlavně prostřednictvím nahrávek. Už tehdy ho prý zaujaly – vedle Kempffových – ty Brendelovy. Byl samouk. Když se začal věnovat klavíru doopravdy, k Brendelovi se nakonec dostal. Do učení. A výsledky se dostavily. V první polovině 90. let se dopracoval k úspěchu v mezinárodní interpretační soutěži v Londýně a poprvé na sebe výrazněji veřejně upozornil. V zahraničních reflexích jeho koncertů se však lze ujistit, že Brendela Paul Lewis nekopíruje. Hovoří se v nich nejen o brendelovské klasické vyrovnanosti, ale také o vlastní emocionální vřelosti Paula Lewise. Jak víme z předchozích pražských hostování Paula Lewise, dosud vždy v rámci orchestrálních koncertů, hraje brilantně, najisto a muzikálně.

Foto: Josep Molina, Kaupo Kikkas