Květnové sobotní odpoledne v metropoli není všedním dnem. Město je vyprázdněné, ale v centru se pohybuje o to víc turistů. A festival Pražské jaro otvírá prostor kostela svatých Šimona a Judy talentům. Salon ZUŠ ve formátu dlouhého koncertu s nedlouhými čísly se už několikátým rokem stává prestižním místem prezentace absolventů Akademie MenART. Tedy dospívajících, kteří se společně se svými učiteli potkávali během školního roku se známými umělci v rolích mentorů a pod jejich vedením pracovali.

První číslo – a v publiku jsou hned vidět uznale udivené tváře. Ema Netopilová z kroměřížské „zušky“, jinak už absolventka klavíru na konzervatoři, vydává počet z toho, jak důkladně se teď vrhla na studium zpěvu. Árie z Händelovy opery Armida naznačuje, že její další hudební ambice zcela určitě dávají smysl. Pohyblivost hlasu má sice ještě rezervy, ale na druhé misce vah je nejen jasná muzikalita, umožňující oprávněně sebevědomý a přiměřeně přesvědčivý projev, ale také opravdu pěkný témbr.

Během odpoledne se v kategorii sólového zpěvu vedle prozatím ještě dívčích, dosud ne hotových hlasů postupně objevuje i trojice hlasů už opravdu zajímavých a se zřetelnou budoucností: Alisa Sheptytska z Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy s čistým a barevným projevem, Mahulena Tománková ze ZUŠ Žerotín s pěknými předpoklady věnovat se rovným průzračným způsobem staré hudbě a zcela jistě i výborná Adéla Řehořová z berounské ZUŠ Václava Talicha, která je sice zjevně „nervák“ a ne vše jí vyjde ideálně, ale stejně má evidentně velký talent.  

Stejná situace je v hudebních nástrojích, v nichž letošní výběr pro vystoupení na Pražském jaru padl na hoboje, fagoty a lesní rohy. Hobojista Tomáš Müller s fagotistkou Ester Kohoutovou s Zimmermannovou skladbou, hornistka Hana Molvová s Paulem Dukasem, hráčky na hoboj a anglický roh Tereza Kupková a Kristýna Kovalová v duu Pastýři z Provence od Eugèna Bozzy… K tomu před koncem první poloviny v aranžmá pro Dvouplátkový (tedy hobojový a fagotový) orchestřík Händelova Vodní hudba. A v samém závěru programu potom pro stejný soubor, navíc s lesním rohem a s dominujícím zpěvem, dlouho na vokály, pak i na slova, původní kompozice s názvem Emilyno jaro: premiéra nového komorního díla Beaty Hlavenkové. Přehledného, působivého, jako úkol pro studenty dirigované Radkem Baborákem úkolu zvládnutelného, ale rozhodně ne jednoduchého.   

Tři vstupy dávají během odpoledne postupně prostor pro slovní doplnění slyšeného. Ředitel Pražského jara Pavel Trojan a šéfka MenARTU Dana Syrová si notují v tom, že synergie stipendijního programu a renomovaného festivalu může ve výsledku přinést mladým muzikantům jen a jen užitek a publiku pohled do budoucnosti interpretačního umění.

Kateřina Kněžíková připomíná, že zásadní posun může u pravděpodobných budoucích hudebníků opravdu nastávat už na ZUŠ. Autorka novinky objednané pro tuto příležitost dává maličko nahlédnout pod pokličku. A hobojista Václav Borovka s fagotistou Tomášem Františem se předhánějí v odlehčení informací: ano, samozřejmě, že budoucnost je hlavně v dvouplátkových nástrojích…, jak ke všeobecnému veselí neopomenou zdůraznit; avšak neskrývají ani hlubší pohled na věc. Vždyť platí, že za každým úspěšným studentem či stipendistou stojí nejméně jeden osvícený pedagog…

Po koncertě se předávají diplomy, mladí se chtějí zvěčnit s mentory, vznikají hromadné i skupinové fotografie a sál ještě dlouho hučí přítomností těch, pro které šlo o završení naprosto výjimečné životní epizody, i těch, kteří si je přišli poslechnout. A že některá zde zmíněná příjmení patří i o generaci starším umělcům a hudebníkům – lidem ve věku rodičů a učitelů těch, kteří tu dnes vystupovali? Ano, i v hudbě nepadají jablka daleko od stromu a byly, jsou a budou v ní dokonce i rodinné klany…

Foto: Pražské jaro – Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp