„Massenetova hudba opět překvapila. Nejde o ´právem zapomenutou´ operu. Naopak – přesnější by bylo ´bohužel zapomínanou´.“

„Děj je přesazen do moderních kulis, v tomto případě s takovou logikou a hlavně přesvědčivostí, že divák nic nenamítá.“

„Tak působivé a nesmírně silné znázornění smrti, jaké se podařilo v závěru Massenetovy opery, se v divadle nevidí často…“

Jules Massenet je fatálně nedoceňovaný autor. Napsal přes třicet oper a známe tři. Nejnovější příklad z festivalu Bregenzer Festspiele potvrzuje, že sáhnut po některé z většiny těch nehraných může znamenat a přinést mnohem víc, než jen „neudělat chybu“. Don Quichotte je titul, jehož hudební i divadelní síla, podpořená v tomto případě skvělou scénickou podobou, se projevila s až nečekanou intenzitou.

V amfiteátru na Bodamském jezeře, na plovoucí Seebühne, se v Bregenzu hraje po celé léto – celkem asi pětadvacetkrát – Verdiho Rigoletto, a to spektakulárním způsobem a pokaždé pro sedm tisíc diváků. Massenetovo dílo s pouhými třemi představeními uvnitř, v divadelním, koncertním a kongresovém sále Festspielhausu s téměř 1700 místy bylo z jiného soudku. Druhé ze tří uvedení se uskutečnilo v neděli jako matiné. Ve srovnání s verdiovskou podívanou, v dobrém slova smyslu masovou, to byl vlastně až téměř artový projekt, s plnou vážností nesoucí umělecké poselství, přitom dojemný, krásný a zábavný. Bregenzer Festspiele takový dramaturgický záměr mají a realizují už dlouho: to nejpopulárnější operní dílo jako open-air a druhé, naopak zřídka uváděné, uvnitř. Massenetův Don Quichotte naplnil dramaturgický úmysl vrchovatě.

Na prvním místě stojí partitura z roku 1910 – vydařená, osobitá, poutavá. „Comédie héroique“. Pět dějství s jasně nastolenými situacemi, ucelené epizody z literární předlohy. Hodně textu. Krásná, vesměs lyrická, místy burlesknější hudba. Pěvecké obsazení bylo výborné a vyrovnané, Vídeňští symfonikové hráli pod taktovkou mladého dirigenta Daniela Cohena, momentálně šéfa divadla v Darmstadtu, velmi jemně a přesně a Pražský filharmonický sbor přidal velkým scénám záviděníhodnou vokální jistotu – zřetelný a krásný zpěv tělesa, které je zvyklé na mnohem těžší a rozsáhlejší party a které při příležitostných odskocích do divadla jevištní pohybovou praxi vždy dožene. Ostatně v Bregenzu je takto v opeře v létě angažován už desátým rokem…

Massenetova hudba opět překvapila. Nejde o „právem zapomenutou“ operu. Naopak – přesnější by bylo „bohužel zapomínanou“. Je plná kouzelných tónů charakteristických pro francouzskou kulturu. Na dobu vzniku je trochu nemoderní, romantická, ale probleskne v ní dostatečně také impresionismus a verismus. Je poutavě svoje. Orchestr hraje často v jemných barvách. Dějství se většinou otvírají v pianissimu, typicky s hobojovým nebo klarinetovým sólem, ariosa nacházejí pěkné kantilény.

Libreto je dílem Henriho Caina, autora mimochodem spojeného celkem se sedmi z Massenetových oper. Hlavní postavou je Don Quichotte, ale středobodem je v tomto díle Dulcinée. Oslavovaná, obletovaná. Obdivuje ji i náš rytíř. Šermuje kvůli ní s jedním kavalírem, slibuje jí, že od banditů získá zpět její ukradený šperk, doufá, že ji potom požádá o ruku. Píše jí báseň a bojuje s větrnými mlýny, modlitbou přemůže bandity, ale zažívá zklamání: žena se mu vysměje a později upřímně přizná, že by ho nebyla hodna… Když rytíř později umírá, slyší ještě její zpěv.

Režisérka Mariame Clément (která stála letos na jaře za Prodanou nevěstou v drážďanské Semperoper – o tamní inscenaci čtěte zde a tehdejší rozhovor s režisérkou čtěte zde) zvolila v Bregenzu pro každé dějství Massenetova Dona Quichotta úplně jiné prostředí, patrně aby vyjádřila nadčasovost a všeplatnost příběhu. Podařilo se. Děj je přesazen do moderních kulis, což většinou nedělá dobrotu, ale v tomto případě s takovou logikou a hlavně přesvědčivostí, že divák nic nenamítá, jen se nechá vést a unášet. Hned vstup do celého představení je poměrně netradiční – z publika se zvedne muž a začne vykřikovat kontroverzní proklamace. Trvá docela dlouho, než dojde na jeviště a usadí se mezi několik dalších diváků, kteří budou sledovat divadlo na divadle – první dějství opery. Je situované do kašírovaných romantických kulis, příběh rytíře a jeho věrného sluhy začíná tradičně. Na scéně je i kůň a osel a Dulcinée zpívá postmutnělou píseň o odcházejícím mládí z balkonu. Souboj rytíře Dona Quichotta s jedním z jejích obdivovatelů nepostrádá prvky grotesky. Režie se šťastně pohybuje mezi realismem a humorem.

Druhé dějství je zprvu šokující. Don Quichotte a Sancho Pansa jsou v hotelovém pokoji. Rozmlouvají spolu. Dohadují se. Když se nečekaně rozestupuje zadní stěna a z doposud nenápadného větráku otáčejícího se u stropu se stanou obrovské lopatky, proti nimž rytíř pošetile a marně vyráží vyzbrojen nejrůznějšími součástmi koupelnového vybavení, dostává scéna grády tak absurdní a komické, že se divák neubrání vděčnému smíchu.

Ve třetím dějství, v epizodě odehrávající se zase úplně jindy a jindy, čekají rytíř a jeho sluha na bandity. Scéna evokuje vybydlené předměstí, kostým hlavního hrdiny si pohrává s motivy blízkými americkému komiksovému hrdinovi Spidermanovi. Hrdinství zmiňují i grafitti na oprýskané zdi. Zpočátku to vypadá na jasnou ztrátu života. Horda chuligánů pod silou až nadpřirozeného rytířova fluida však v nemálo absurdní situaci zjihne. Šperk dobrovolně vydají a ještě požádají o požehnání… Massenet tady patrně byl ve svém záměru upřímně duchovnější, režie šla naopak do plné nadsázky, ale i na této hraně přijatelně a s empatickým odhadem, bez úmyslu pobouřit.

Nejdál režie zašla ve čtvrtém dějství, odehrávajícím se v jakýchsi kancelářích, v open space, zalidněném postavami obdivovatelů nepřístupně se tvářící Dulcinée, šéfky v brýlích a kostýmku. Znovu se nabízí vysvětlení – situace zachycené v Cervantesově Donu Quijotovi a zprostředkovaně v Massenetově Donu Quichottovi jsou univerzální… Jestli režisérka šla ještě dál a uvažovala o genderových motivech, nebo ne, není asi to nejpodstatnější. Každopádně je nepřehnala. Jsou tu otravní obdivovatelé a mezi nimi jeden směšně důvěřivý… V závěru této epizody vystupuje Sancho Pansa před oponu a zpívá nádhernou árii.

Pak už přichází jen epilog. Rytíř umírá. Děje se tak na jevišťátku, které je umístěno na jevišti, z něhož výjev sleduje Dulcinée jako divačka. Divadlo na divadle. Scénografie se ale nevrací k úvodním kašírovaným kulisám a historickým kostýmům. Dulcinée po chvíli odchází, uličkou v hledišti k hornímu východu, zalita cíleným světlem z otevřených dveří. Za chvíli už se její hlas ozývá z dálky a ležící rytíř za jemné hudby pokojně odchází ze života. Pak také Sancho Pansa vystupuje z děje a jde v ostrém nasvícení mezi diváky pryč, jinam, ven. Na scéně, která patří už jen do reality obývané zesnulým Donem Quichottem, se v tu chvíli jevišťátko s jeho tělem sune dozadu a v rychlém sledu se zavírají postupně tři opony. Tak jednoduše nápadité, působivé a nesmírně silné znázornění smrti a pocitů kolem ní, jaké se podařilo v závěru Massenetovy opery, se v divadle nevidí často…

Titulní roli zpíval maďarský barytonista Gábor Bretz, obdařený znělým, nosným a příjemným hlasem, vysokou postavou a schopností důstojných pohybů. Jeho sluhou byl britský barytonista David Stout, pěvecky zcela rovnocenný. Jedinou ženskou postavu opery ztvárnila ruská mezzosopranistka Anna Goryachova s plným vášnivým hlasem a neméně jistým hereckým projevem, ať už s vějířem, nebo s hrnkem kávy v rukou. Nikdo nepřehrával.

Massenetův Don Quichotte se v Bregenzu hraje ještě 29. července. Tři představení se pro tak hudebně i vizuálně zdařilou inscenaci zdají až marnotratně málo! Skvěle prezentované obecně neznámé dílo. Jedinou, zato nepřehlédnutelnou anomálií oproti jiným operním představením byl reklamní spot jistého výrobce žiletek, který publikum muselo zhlédnout na samém začátku na plátně spuštěném přes oponu. Asi není náhodné, že sloganem „Chlapci nepláčí“ nebo snad „Kluci nebrečí“ korespondoval s jedním z článků v programovém sešitu, pojednávajícím o biologické definici genderových rolí. Takže přece jen domyšlení námětu opery až do naší doby…?

Foto: Bregenzer Festspiele – Karl Forster