„Eliška Tesařová má upřímný a hřejivý projev a zároveň disponuje krásně zabarveným hlasem mnoha odstínů.“

„Každá z písní byla vystavěna jedinečným způsobem do působivého gradačního oblouku.“

„Láska se tento večer dotkla srdcí všech přítomných.“

Nejen ve velkých koncertních sálech zaznívá hudba, která dokáže oslovit a naplnit lidská srdce. Archeologická základna v Mikulčicích nabídla svým příznivcům již po devatenácté kulturně-vzdělávací program s názvem Hudební archeologie, v němž se snaží propojovat umění a vědu a tak oživovat jedinečné kulturní prostředí v archeologické krajině Mikulčic. 6. března zde program „O lásce a válce“ umělecky zpracovali zpěvačka Eliška Tesařová, loutnista Jan Čižmář, traversistka Marta Kratochvílová a kontrabasista Marian Friedl, kteří zprostředkovali posluchačům „Misterios del Amor“ – tajemství lásky – skrze písně sefardských Židů. Večer byl plný emocí, příběhů, dramat a především lásky.

Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Brno ve spolupráci s Hudebními lahůdkami vytvořili speciální program, ve kterém originálním způsobem propojují umění a vědu. Jejich Hudební archeologie vždy nabízí svým příznivcům vědecký pohled archeologie na některou z oblastí lidského života a vedle toho jsou pozváni umělci, aby zkoumanou oblast vyjádřili jazykem hudby. Pro někoho jsou srozumitelnější slova vědecká, pro jiné je to právě hudba. V každém případě tímto originálním počinem iniciátoři trefně poukazují na to, že hudba se prolíná lidskými životy ve všech jejich oblastech a dějinných obdobích.

V rámci tohoto programu v Archeologické základně v Mikulčicích například loni vystoupil legendární Spirituál kvintet a v květnu se můžeme těšit na další pokračování cyklu hudebních večerů spolu s Ensemble Phoenix Munich a jeho uměleckým vedoucím, zpěvákem a loutnistou Joelem Frederiksenem. Programem XIX. pořadu Hudební archeologie byla „válka a láska“. Dvě zdánlivě protikladné síly, přesto se v jistém smyslu doplňují. Obě provázejí každodenní život člověka od počátku dějin, ačkoliv válku lze z vědeckého a archeologického pohledu dokázat mnohem snadněji než lásku. Přesto láska byla a je vždy jistou protiváhou války a nutno také přiznat, že mnohé války a boje byly pro lásku a ve jménu lásky, či jedné z jejích forem, vedeny. Většina bojů však byla vždy sváděna z nedostatku lásky.

Tuto dualitu války a lásky dokázali 6. března v Mikulčicích velmi krásným způsobem zpracovat archeologové ve spolupráci s umělci. Po úvodním programu vědců, kdy vedoucí základny v Mikulčicích Lumír Poláček představil nové publikace našich nejlepších znalců historického kovářství a zbrojířství Petra Žákovského a Patrika Bárty a pozornost se soustředila na meč jakožto symbol války a zároveň mocenského postavení majitele, byl dán prostor hudbě. Téma války vystřídala láska, aby tak byla ve vnímání života opět nastolena rovnováha.

Umělci v programu „Misterios del Amor“ vyjádřili lásku v deseti písních sefardských Židů. Sefardé jsou komunita španělských Židů, kteří byli ze Španělska definitivně vyhnáni roku 1492 jako výsledek dlouhé reconquisty. Od té doby putují Evropou a hledají místo k spočinutí, které nacházejí hojně ve středomořských zemích. Jejich písně a kultura v těchto oblastech jsou živé dodnes. Temperamentní písně jsou plné emocí, v melodiích a textech se odráží nejen touhy jednotlivců, ale zaslechneme v nich bolestné i nadějeplné tóny odkazující na pohnuté dějiny tohoto národa. Někdy nemusíme jít nutně na celovečerní koncert či operní představení, abychom, pohnuti krásnou hudbou, odcházeli vnitřně očištěni zpět ke starostem provázejícím každodennost. Tento večer, který byl na pomezí žánrů – klasického, lidově-tradičního a jazzového – nabídnul posluchačům všechno to, co hledají na koncertech klasické hudby – útěchu, výlet od reality daleko do vzdálených nebo cizokrajných končin, zasnění se i výslednou katarzi.

K tomu, aby byl člověk schopen přednést písně, které v sobě skrývají všechnu hloubku lidského nitra, od emocí plných nadějných tužeb přes divokou nepokrytou radost až k prosté a ničím nezmenšené bolesti, musí mít člověk, jak se říká, „srdce na dlani“ – otevřené dostatečně k tomu, aby se nechal hudbou zcela prostoupit a naplnit a se stejnou upřímností a přímočarostí ji vyjádřit a předat posluchačům. Hlavní protagonistka večera Eliška Tesařová má upřímný a hřejivý projev a zároveň disponuje krásně zabarveným hlasem mnoha odstínů, který díky široké variabilitě intenzity, techniky užití a výrazu dokázal vykreslovat silně emotivní příběhy jednotlivých písní s velkou expresivitou. Její hlas a způsob přednesu dojímal až k slzám. Dokázala se snadno a okamžitě dotknout srdce posluchačů, neboť sama před něj předstoupila se srdcem obnaženým. V každé vteřině vystoupení chtěla obdarovávat posluchače – upřímným citem, radostí a láskou vyjádřenou zpěvem.

Totéž jsme cítili i od jejích spoluhráčů, Marty Kratochvílové, Jana Čižmáře a Mariana Friedla. Maximální soustředění a stoprocentní přítomnost v daném okamžiku. Jejich napojení na sebe navzájem bylo zřejmé, ačkoliv jako soubor v tomto složení fungují jen velmi krátce. Přesto jejich komunikace skrze hudbu a vzájemné doplňování fungovaly skvěle. Každá z písní byla vystavěna jedinečným způsobem do působivého gradačního oblouku – často začala jen jemným sólovým hlasem s intimním podbarvením flétny nebo loutny a s každou slokou gradovala v intenzitě výrazu až k vrcholu, odkud se zase se slábnoucí silou jakoby stahovala až do nitra interpretů a končila poklidným zahloubáním v pianissimu. Jiné písně byly živelné a temperamentní od začátku do konce, a poukazovaly tak na ničím nezkrotitelnou touhu po životě, lásce, svobodě a štěstí.

Velmi zdařile se hudebníci střídali ve svých improvizacích a předávali si vůdčí roli ve vedení instrumentálních meziher, vždy jiným způsobem, aby písně neztratily svou živost a překvapivost. K barevnému a dramatickému vystavění programu také přispělo střídání nástrojů – Marta Kratochvílová střídala barokní příčnou flétnu s pikolou, Jan Čižmář hrál střídavě na renesanční loutnu, theorbu a vihuelu, Marian Friedl rozezněl svůj kontrabas vícero zvukovými technikami přes klasickou hru smyčcem a pizzicato až po variace perkusivních technik. Eliška Tesařová většinu písní doprovázela hrou na bubínek a tamburínu a vedle toho byly do písní zakomponovány další trefně doplňující prvky, jako hra zvonek a na podkovu.

Celý večer byl barevný a emotivně silný. Krásnou komorní atmosféru podbarvovaly plamínky několika hořících svící. Postupně tak zaznělo deset písní, z nichž každá se jiným způsobem dotýkala tématu lásky. Me estas Mirando měla roztoužený výraz plný nadějí. Jako by nás touto písní umělci vyzvali na cestu – na cestu rozličných příběhů o lásce. Druhou píseň Adio querida, která byla v protikladu více bolestná a dramatická, potom vystřídala krátká instrumentální mezihra – živelná španělská skladba od neznámého autora, Lanchas para Baylar. Veselí pak rozehnala krásně vystavěná píseň smutného intimního charakteru De Santanyí vaig partir, při níž běhal mráz po zádech, ostatně jak tomu bylo u většiny písní po celý večer.

Čtvrtá La galana i la mar byla zpěvem plným čistého sentimentu, zamilovanosti a následně roztouženého těšení se na svatební spojení dvou srdcí. Opět následovala instrumentální vsuvka, tentokrát virtuózní variace na Chaconnu císaře Leopolda I., kterou zahrála s lehkostí, nadhledem a přirozeností Marta Kratochvílová na barokní příčnou flétnu. Prvek rytmického doprovodu zvonku skladbu originálním a překvapivým, ale zároveň příjemným způsobem propojil s další písní mírného výrazu Alta es luna. No hay más Flandes byl název šesté písně, která v sobě měla oheň a vzbuzovala radost. Po té následoval oblíbený instrumentální španělský tanec Canarios od Gaspara Sanze z poslední čtvrtiny 17. století, po kterém zazněly v těsném propojení tři písně – La rosa entflorece o lásce nešťastné a nenaplněné, Morenica, kde průzračně čistý zpěv Elišky Tesařové naznačoval útěchu lásky naplněné, a trojici uzavřela živá a temperamentní Morena me Ilaman. Jako přídavek zazněla píseň naopak vážnější, Durme durme, která, procítěně provedená, jako by symbolicky uzavřela celý večer.

Láska se tento večer dotkla srdcí všech přítomných a poslání Hudební archeologie bylo i tentokrát naplněno. Venku za stěnami budovy možná zuřily nadále války a konflikty a kdejaké viry a nemoci, ale my uvnitř jsme si opět mohli připomenout, že pro lásku má smysl žít a za život z lásky má smysl bojovat.

Foto: Archeologický ústav AV ČR – Brno, ilustrační – Fb účinkujících