„Mohli jsme vychutnat barvy jednotlivých nástrojů a obdivovat mistrovské umění interpretů, kteří hráli jakoby naprosto ztotožněni se svými nástroji i přednášenou hudbou.“

„Provedení interpretů nadzvedávalo ze židle a nemohlo nikoho nechat jen nezaujatě poslouchat.“

„Obdivovali jsme, s jak fascinující svobodou si interpreti pohrávají a tvoří jednotlivé variace.“

Legendární Jordi Savall, průkopník a obroditel interpretace hudby starších stylových období a gambového interpretačního umění, vystoupil v úterý 25. února v kostele sv. Šimona s Judy v Praze na cyklu koncertů pořádaných FOK. Po boku mu stáli jeho dlouholetí spolupracovníci a kolegové theorbista Xavier Díaz-Latorre a dirigent a hráč na klávesové nástroje Luca Guglielmi. Společně nás provedli fascinujícím světem pozdně renesanční a raně barokní evropské hudby, která nacházela zvláštní oblibu ve virtuózních variačních a improvizačních formách. Posluchače pozvali na cestu napříč Španělskem, Portugalskem, Itálií, Francií, Anglií a Německem, plnou fantazie, vzrušení, uměleckého rozletu a svobody.

Jordi Savall, fenomén v oblasti interpretace staré hudby, zavítal do Prahy. Jako světově proslulý gambista a zakladatel souborů Hespèrion XXI, La Capella Reial de Catalunya a Le Concert des Nations, které se zaměřují zvláštním způsobem na hispánské a středomořské hudební dědictví, získal za svou uměleckou a průkopnickou činnost četná ocenění, mezi jinými Midem Classical Award nebo cenu Grammy. Jordi Savall je oceňován nejen pro svého hudebního génia, ale i mimo umělecké kruhy – ve svých koncertních programech se zaměřuje na vytváření prostoru pro mezikulturní dialog a vzájemné porozumění národů, proto s jeho soubory hostují umělci z různorodých a často znesvářených národů. Hudba v jeho pojetí boří hranice nevraživosti, nedává prostor konfliktům, ale sbližuje. Proto byl v roce 2008 mimo jiné jmenován Velvyslancem Evropské unie pro mezikulturní dialog a Umělcem pro mír UNESCO.

A také program přednesený 25. února v kostele sv. Šimona a Judy v Praze měl sjednocující charakter, neboť hudebně otevíral hranice mezi různými kouty Evropy. Poukázal na to, že jak dnes, tak i v renesanci a baroku hudba spojovala národy, když si hudebníci napříč zeměmi předávali a oblíbili ty stejné tance a formy, které stále více zdokonalovali ve virtuózní a propracované kompozice nebo jen k uvolněným improvizačním hrátkám. Na vlastní oči spatřit a vlastní uši slyšet takovou osobnost je pro mnohé mladé hudebníky splněním snu. Krásné a inspirativní prostředí kostela přilákalo nejen je, ale i všechny, kdo hledají úlevu, potěšení a povzbuzení, které přináší poslech staré hudby. A právě tak to bylo i na úterním koncertě. Když ze zákulisí před posluchače vystoupili Jordi Savall, Luca Guglielmi a Xavier Díaz-Latorre, špičkové osobnosti ve svých oborech, jako by mávnutím kouzelné hůlky vnější svět za zdmi kostela zmizel a posluchači byli unášeni do světa, který uvolňuje fantazii a osvobozuje mysl.

Ve dramaturgicky skvěle sestaveném programu nám umělci odhalovali hudební poklady vrcholně renesanční a raně barokní hudby, některé všeobecně dobře známé a oblíbené, jiné od méně známých autorů, s překvapivými názvy a velmi originálním obsahem. V první části večera to bylo hudební putování Španělskem a Anglií. Na úvod zazněl sled oblíbených variačních a improvizačních forem Recercadas sobre Tenores španělského skladatele Diega Ortize. V těchto několika úvodních kusech, kterými byly La Spagna – Folia IV – Passamezzo antico – Passamezzo moderno III – Ruggiero IX – Romanesca VII – Passamezzo moderno II, nastolili atmosféru, která byla charakteristická pro celý večer.

Téměř všechny interpretované skladby byly totiž velmi oblíbené variace nad ostinátní basovou linkou z 16., 17. a počátku 18. století. Tyto formy dávaly nejen prostor předvést hráčskou virtuozitu, ale také předpokládaly větší či menší míru improvizace hudebníků, což vytváří jedinečnou živost a neopakovatelnost těchto skladeb. Někteří si možná chaconnu nebo folii představují jako něco, kde se opakuje pořád dokola totéž, a je to tedy vlastně velmi neoriginální a předvídatelné. Opak je pravdou. Tento večer, sestavený z takových variačních forem, se rozhodně nikdo nemohl ani na chvilku nudit nebo odtáhnout pozornost jiným směrem. V sále i na pódiu panovala po celý večer atmosféra maximální soustředěnosti, neboť umělci museli být na sebe naprosto napojeni, aby dokázali jednotlivé variace tvořit ve sjednoceném duchu. A zároveň to byla atmosféra plná vzrušení a napětí, ve které jsme se zatajeným dechem sledovali vývoj variací a živé improvizace umělců. Bylo krásné nechat se jimi vtáhnout a unášet do světa, který nám při veškeré jeho virtuozitě dokázali zprostředkovat s obdivuhodnou lehkostí, plynulostí, nadhledem, až jakoby samozřejmostí.

Po úvodních Recercadas se představili interpreti každý zvlášť. Xavier Díaz-Latorre zahrál na barokní kytaru Jácaras a Canarios španělského skladatele Gaspara Sanze. Skladba zahraná s precizní virtuozitou, krásnými akcenty a artikulací měla skvělý náboj a „drive“. Poté jsme se přenesli do světa anglických virginalistů ve skladbách Johna Bulla Fantastic Pavan a Galliarda z „Fitzwilliam Virginal Book“. Luca Guglielmi se také ukázal jako mistr svého nástroje. V jeho rukou dosahovalo cembalo krásných znělých barev a zřetelnosti a skladba v jeho provedení s jasnými rétorickými impulsy měla úžasný tah a výmluvnost. Jordi Savall poté předvedl své obdivuhodné gambové umění ve skladbě Tobiase Humea s názvem Musicall Humors, která v několika částech vytváří příběh pochodujících vojáků. Autor v ní využívá různé techniky smyčcové gambové hry, a my jsme si tak gambu mohli užít v mnoha barvách od medově sladké po kovově dunivou a šustící.

Díky příznivé akustice sálu jsme mohli vychutnat barvy jednotlivých nástrojů a obdivovat mistrovské umění interpretů, kteří hráli jakoby naprosto ztotožněni se svými nástroji i přednášenou hudbou. První polovinu uzavřela trojice tzv. „nových romanesek“, které jsou obdobou či úpravou romanesky klasické. Společně zahráli Recercadu V Diega Ortize, Greensleeves to a Ground anonymního anglického skladatele a uzavřeli vlastními improvizacemi na mexický tanec Guaracha, který byl perfektním, živým a zábavným završením první části večera.

Druhá část večera byla neméně poutavá a pestrá. Na úvod zazněla cembalová Toccata a Passacaglia d moll Uranie z „Musicalischer Parnassus“ Johanna Caspara Ferdinanda Fischera, kterou opět bravurně a s poutavým nasazením zahrál Luca Guglielmi. Po návštěvě Německa jsme dostali ochutnávku toho nejlepšího z Francie – Jordi Savall zahrál neobyčejně jímavě, niterně a podmanivě oblíbenou gambovou skladbu Marina Maraise Lex Voix Humaines, na kterou navázaly rovněž populární Maraisovy Couplets des Folies d´Espagne. Provedení interpretů nadzvedávalo ze židle a nemohlo nikoho nechat jen nezaujatě či lhostejně poslouchat. Každá skladba oslovovala a mluvila.

Slova se posléze ujal Xavier Díaz-Latorre, který zahrál na theorbu Chaconnu Roberta de Visée. Dur-mollově proměnlivá skladba byla zahrána velmi poutavě, měla krásný vývoj a tah a s obdivem jsme žasli, jak krásně se sólová theorba nesla prostorem kostela. Celý večer uzavřela trojice variačních skladeb z Portugalska a Itálie. V první z nich, Glosas sobre „Todo el mundo en general“ od Francisca Correy de Arauxo, vynikla obdivuhodná lehkost hry virtuózních diminucí Jordiho Savalla i lahodný zvuk jeho sopránové violy da gamba z doby kolem roku 1500. Vrcholem večera pak byly společné improvizace umělců, nejprve na anonymní Canarios a poté Gallarda Napolitana od Antonia Valente. Znovu jsme obdivovali, s jak fascinující svobodou si interpreti pohrávají a tvoří jednotlivé variace, od velmi jemných melodických, po divoce rytmické a zběsile virtuózní, mezi kterými jsme zaslechli i jakoby ševelení větru a ptačí štěbetání.

Celý večer byl nezapomenutelným a velmi inspirujícím zážitkem. Umělci hráli bez jakékoli vnější exhibice. Tvořili s naprostou vnitřní upřímností a oddaností hudbě i pokorou před jejími tajemstvími a mocí. Někdy se snažíme slovy popsat hudbu a to, co obsahuje či zprostředkovává, ale přitom zatím hudba vlastně vyjadřuje to, co slova vyjádřit nedokážou. Některé věci se musejí zažít a pocítit na vlastní kůži.

Foto: Petr Dyrc