„Všichni hráli s úsměvem a s potěšením z možnosti komorního muzicírování.“

„Nekorancův výběr árií byl vhodný a poutavý, kontakt s publikem okamžitý a trvalý.“

„V rukou neustále se usmívajícího Josefa Špačka se koncert stal plnohodnotnou uměleckou záležitostí, milým vkročením do roku 2019.“

Novoroční koncert České filharmonie byl po všech stránkách ojedinělý. Orchestr hrál bez dirigenta, v menším obsazení a program zůstal u klasiky, ale obešel se bez velkých slavnostních čísel i bez podbízivosti a zábavnosti za každou cenu. Virtuozita skladeb působila o to neokázaleji, oč byla zřejmější. A celý večer měli v rukou mladí.

Sympatický koncert o patnácti nedlouhých číslech se i s přestávkou vešel do dvou hodin, jak potřebovala pro přímý přenos Česká televize. I s jedním přídavkem navíc, už nad časový limit, zvýraznil umění tenoristy Petra Nekorance, zanedlouho – v únoru – sedmadvacetiletého. Druhým sólistou byl houslista Jan Mráček, jemuž bylo sedmadvacet loni. A program nastudoval a od prvního pultu vedl dvaatřicetiletý koncertní mistr Josef Špaček. V orchestru mozartovské velikosti a stejně pěkného zvuku usedli zejména ti mladší filharmonici; ale ať nejmladší, nebo o trochu starší, všichni hráli s úsměvem a s potěšením z možnosti veskrze komorního muzicírování. Byla to vlastně alternativa. Alespoň v porovnání se skutečně symfonickými programy České filharmonie, v nichž k pultům o něco vážněji usedá nejméně třikrát tolik muzikantů, než jich bylo 1. ledna, a v nichž krátké instrumentální skladby nemají téměř místo.

Takovými stručnými skladbami byly především Beethovenova Romance F dur, Čajkovského Valčík-scherzo C dur a Tanec skřítků – fantastické scherzo „La ronde des lutins“ – od Antonia Bazziniho. Všechny tři patřily houslistovi Janu Mráčkovi, který se zhostil sólových partů ve všech třech případech se suverénním nadhledem, brilantně, bezchybně, poctivě, bez strhávání pozornosti na sebe a bez zdůrazňování vnějšího dojmu. Beethovena zahrál krásně cudně, Čajkovského romanticky a paganiniovsky virtuózní skladbu od Bazziniho naprosto strhujícím způsobem.

Podobně měli na prostřídání několik malých čísel sami filharmonici. V předehře k Mozartově Figarově svatbě zdůraznili kontrasty, ve čtvrté větě z Bizetovy mladistvé Symfonie C dur v sebejistém tempu její esprit, v Korngoldově Tanci ve starém stylu v plném zvuku i v sólech všechny pikantnosti od neoklasických prvků po líbivou lyriku. Italská serenáda Hugo Wolfa je, navzdory názvu, nejrafinovanější a nejsložitější z toho, co v ryze orchestrálních číslech zaznělo. Dílo je velmi podrobně instrumentováno, má pěkná drobná violová sóla. Až v něm se objevily limity dirigování od pultu koncertního mistra – některé komplikovanější přechody by pro úplnou přesvědčivost snesly jasnější názor a ráznější vedení. Vtipně odlehčený konec nicméně vyšel pěkně.

Petr Nekoranec připravil osm árií. Nejprve to byli Mozart, Donizetti, Rossini a Verdi, potom dvě málokdy slýchaná čísla – melodická árie z opery Královna ze Sáby od Karla Goldmarka z roku 1875 a chytlavý popěvek o třech slokách z opery Postilión z Lonjumeau od Adolpha-Charlese Adama z roku 1836. Možná poprvé jsme tuto vycházející hvězdu, úspěšnou v cizině i v tuzemsku v opeře, slyšeli v Rudolfinu s orchestrem. Hlas mu v poslední době evidentně zesílil, přesto je zatím nadále tím zpěvákem, který okouzluje lahodností, lehkostí a pohyblivostí hodně vysoko posazeného hlasu, ale ne fondem – patří k těm, které na balkoně Dvořákovy síně nemůže být slyšet tak dobře jako v přízemí. Výběr árií byl vhodný a poutavý, kontakt s publikem okamžitý a trvalý. V ukázkách z opery Don Pasquale zpíval Nekoranec s kytarami a tamburínou a pak se sólovými houslemi, později potěšil Nápojem lásky a Lazebníkem sevillským i méně známou kavatinou z Verdiho Lombarďanů.     

Postilióna z Lonjumeau zpívával Nicolai Gedda. Málokdo dosáhl jako on, bez použití falzetu, až na nejvyšší hraniční tón „d“, který árii před koncem korunuje. Petr Nekoranec to zvládá se stejnou plností a otevřeností hlasu. Nehledě na to, že zazpíval celý výrazově odlehčený výstup s neodolatelným úsměvem, zčásti vsedě na hraně pódia, zčásti za chůze na pódium.

Přídavkem, šestnáctou položkou programu, nemohla nakonec nebýt slavná árie z Donizettiho komické opery Dcera pluku, v níž tenorista dosáhne celkem devětkrát na vysoké „c“, což zůstává pro mnohé v tomto hlasovém oboru jen snem i pro jednou jedinkrát. I když „c“ jsou ve čtyřech dvojicích, v nich vždy jen s malou pomlkou, a i když jsou všechna – ať už jich budeme počítat osm, nebo skokem dosažená jen čtyři – dost krátká, to deváté (nebo páté) finální árii v obvyklém efektním prodloužení skutečně bohatýrsky korunuje. Petr Nekoranec patří k těm šťastlivcům, jejichž lehoučký hlas nemá s tímto úkolem očividně zdaleka tolik práce jako velké operní hlasy, schopné ovšem uzpívat úlohy, k nimž se on možná nikdy nedostane.

Novoroční koncert České filharmonie se zdál být při prvním pohledu do programu trochu nesourodou směsicí krátkých čísel. V rukou mladých – obou vynikajících sólistů a neustále se usmívajícího Josefa Špačka – se nicméně stal milým vkročením do roku 2019, plnohodnotnou uměleckou záležitostí – a také příslibem, že Česká filharmonie bude často spoluurčovat, co v hudebním provozu znamená slovo inovativnost.

Foto: Petra Hajská