PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Svou vášnivou, hudebně chytlavou operou Carmen se zařadil mezi nejúspěšnější skladatele.“

„Symfonie C dur je mladistvé mistrovské dílo sedmnáctiletého studenta ukazující už na jeho mimořádný talent, nicméně dílo za skladatelova života nikdy neprovedené…“

„Pařížská společnost nedocenila skladatelovo hudební i dramatické novátorství a nebyla připravena na realismus díla – na to, že hrdinka není ctnostnou ženou.“

Georges Bizet se dožil pouhých sedmatřiceti. Proslavil se především operou Carmen, odehrávající se v Seville kolem roku 1830 a hudebně těžící z tamního koloritu. Měla v Paříži premiéru v březnu 1875, přesně tři měsíce před skladatelovou smrtí, která se připomíná 3. června.

„Dirigování si vyzkoušel už ve škole, když předstoupil před studenty při provedení Beethovenovy Sedmé symfonie.“

„Seznámení s A. J. Lernerem a F. Loewym se pro něj stalo požehnáním; dokázal jejich nápady uvádět do praxe a dohlížet na kvalitu jejich provedení.“

„Metropolitní opera si jej najímala vždy, když se věnovala operetě.“

Coby houslista v mládí zaskakoval v Berlínské státní opeře či v orchestru Berlínských filharmoniků. Jelikož ho však přitahovala také taktovka, učil se dirigentské řemeslo u Wilhelma Furtwänglera, Ericha Kleibera, Bruno Waltera a Richarda Strausse. V Americe se uplatnil jako specialista na muzikály; oddirigoval na Broadwayi například dvě třetiny z bezmála tří tisíc představení My Fair Lady. V operetním repertoáru spolupracoval s newyorskou Metropolitní operou. Při návratech do Evropy mu tleskal Berlín v divadle Theater des Westens. Dvakrát získal Tony Award a těsně mu unikla jedna Grammy. To vše a mnohem víc byl karlovarský rodák Franz Allers.

„Smuteční obřady z Panteonu Národního muzea přenášel Československý rozhlas, večer pak vysílal reportáž z pohřebního průvodu Prahou.“

„Pohřbu se v Křečovicích zúčastnilo na čtyři tisíce lidí.“

„Suk sleduje důsledně svou ideu, bez kompromisů vůči interpretům i vůči posluchačům. Právě to z něj činí autora, kterého svět doceňuje až s odstupem.“

S Českým kvartetem procestoval jakou houslista půlku světa, a tak komponoval hlavně o prázdninách, zejména u Dvořáků na Vysoké, nebo v rodných Křečovicích. Ale často i při turné. Jeho skladatelský odkaz čítá v osmi desítkách děl pouhých sedmatřicet číslovaných opusů. Přesto je to odkaz mimořádný, pomalu, ale jistě čím dál víc oceňovaný i v zahraničí. V mládí žák Antonína Dvořáka, dospěl nakonec kompozičně od romantismu k přemítavé básnivosti, meditativnosti a expresivnosti, a to ve výrazové šíři sahající od citlivé intimity až po monumentální, horečnatou polyfonii. Josef Suk… Zemřel před devadesáti lety, 29. května 1935.

„Vivaldi měl prokazatelné obchodní a umělecké kontakty s českými zeměmi.“

„Jeho hudební jazyk je přijatelný širokými posluchačskými vrstvami. A atraktivitu jeho nedlouhých instrumentálních koncertů často zvyšují programní názvy.“

„Na danou dobu je navíc neobvyklé, že skladatel vydal koncerty s doprovodnými sonety.“

V muzikantské hantýrce Čtveráci. Jinak Čtvero ročních dob. Vivaldiho čtyři programní houslové koncerty zaznívají v české metropoli už po léta málem denně na komerčních koncertech pro turisty. Ať už je důvod jakýkoli, pravdou však je, že do Prahy patří. Tištěnou sbírku vlastních skladeb obsahující mimo jiné i Le quattro stagioni věnoval totiž autor v roce 1725 hraběti Václavu z Morzinu, jehož palác v nynější Nerudově ulici, známý také jako Dům U mouřenínů, je dodnes významnou barokní památkou Malé Strany.

„Karel Kovařovic nadějného basistu okamžitě přijal do svého operního souboru.“

„Za pětatřicet let v Národním divadle vystoupil celkem ve 212 úlohách během více než pěti tisíc představení.“

„Pravnuk Lukáš na letní olympiádě v Barceloně bral roku 1992 zlato, o čtyři roky později v Atlantě stříbro.“

Trojnásobně se liší od většiny z těch, kterými se tento cyklus dlouhodobě zabývá. Ano, podobně jako třeba spisovatel Ota Pavel se basista, režisér a příležitostný herec Emil Pollert původně jmenoval Popper; nicméně o jeho židovském původu není v žádném z jeho životopisů zmínka. Nebyl také většinovou českou společností nikterak šikanován ani on, ani později jeho rozvětvené potomstvo. A s tím může rovněž souviset skutečnost, že Emil Pollert neměl nikdy potřebu se vydat daleko do světa, protože náramně uspěl doma. 

„Johannes Brahms je dobrým příkladem autora, jehož tvorba je uvězněna v žaláři mýtického vyprávění.“

„Díky Brahmsovi získávají stoupenci hudebního akademismu zdánlivě mocnou zbraň obracející se proti wagnerovským a lisztovským požadavkům na sepětí hudby s dramatem.“

„Brahms se podílí na proměně hudebního vyjadřování, jež má svůj počátek u Beethovena a konec u Schönberga, Berga a Weberna.“

V roce 2033 uplyne sedmý květnový den dvě stě let od narození Johannesa Brahmse. Jubileum určitě bude podnětem pro intenzivní poslouchání jeho hudby i pro opětovné promýšlení jeho odkazu. A tam se naskýtá zásadní otázka. Není náhodou přetrvávající obraz konzervativního tradicionalisty bezmyšlenkovitým klišé, pohodlným mýtem, zakrývajícím to podstatnější, totiž inovativní stránku Brahmsova díla, která ovšem není halasnou revolucí, ale neméně vlivnou tichou revoltou…?

„Ve Vídni se Salieri brzy stal protežovaným oblíbencem císaře. I díky tomu ve čtyřiadvaceti získal jednu z nejdůležitějších hudebních pozic v Evropě.“

 „Jaký byl vztah Mozarta a Salieriho, se dá jen domýšlet. Byli si zcela jistě názorově, sociálně a lidsky dost vzdálení. Ale neexistují důkazy o skutečném nepřátelství. Spíše o tom, že spolu žili v kooperativním vztahu.“

„Jako nejzajímavější představitelé klasicismu vystoupili Haydn, Mozart a Beethoven. Jak se stalo, že ti ostatní, včetně Salieriho, přestali být hráni a jsou dnes, často s překvapením, objevováni, není velkou záhadou.“

O velikonočních svátcích se v severoitalském městě Legnago rozezněly tóny oratoria La passione di Gesù Cristo. Koncert orchestru a sboru z nedaleké Verony v místním divadle připomněl, že před dvěma sty lety, 7. května 1825, zemřel tvůrce díla, tamní slavný rodák Antonio Salieri. Autor duchovních děl, instrumentální hudby a čtyř desítek oper, proslulý vídeňský pedagog a císařský dvorní kapelník. Italský hudebník, teprve v roce 1997 soudem v Milánu oficiálně a definitivně očištěný od podezření a legend, že otrávil Mozarta.

„Do Konviktu chodil nejen na koncerty, ale také do hostince, který provozovali rodiče jeho přítele, skladatele Karla Bendla. Přivedl tam i Brahmse.“

„Místo violisty v divadelním orchestru opustil v roce 1871. Spoluúčinkoval tam mimo jiné při premiérách Smetanových oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta a Dalibor.“

„Byt v Žitné ulici si skladatel držel, i když byl v Americe.“

Antonín Dvořák se narodil a dětství trávil v Nelahozevsi u Vltavy. Nějakou dobu jako dospívající prožil ve Zlonicích, jeden školní rok v České Kamenici a mnohem později tři školní roky v Americe. Od roku 1877 pravidelně jezdil na Vysokou u Příbrami, od roku 1884 do vlastní vilky, kde každoročně trávil letní měsíce a měl tam druhý domov. Nejvíc je však přece jen spojen s hlavním městem. V Praze bydlel od šestnácti let a v Praze také 1. května 1904 v nedožitých třiašedesáti zemřel.

„Česká filharmonie je orchestr, který se do věcí, jejichž kvalitu přinejmenším podvědomě cítí, dovede pozoruhodně intuitivně vciťovat.“

„Je obtížným úkolem dostát všem detailům partitury Sukova Epilogu, a přitom posluchači poskytnout vlastně intimní sdělení.“

„Postupně se vztah ke každému dílu víc a více zvnitřňuje a prohlubuje, člověk už skladbu ‚nepřemýšlí‘ , ale ‚dýchá‘.“

Dirigent Jakub Hrůša pro abonentní koncerty České filharmonie přelomu dubna a května připravil k provedení v pražském Rudolfinu společně s Korsakovovou Šeherezádou málo známé Sukovo veledílo – Epilog op. 37. Nejen v tuzemsku, ale výrazně i v mezinárodním koncertním dění se v posledních letech profiluje vedle dalších konstant také jako pravidelný a zasvěcený interpret symfonického odkazu Josefa Suka. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad charakterem i kvalitami a dopadem Sukovy hudby a dává nahlédnout do vývoje svého vztahu k ní. Podrobně se samozřejmě věnuje právě Epilogu.

„Byl zřejmě nejroztoulanější postavou tohoto cyklu, neboť žil kromě Prahy v mnoha dalších městech.“

„Také v počtu skladeb by se mezi dalšími z podobného těsta neztratil, neboť jich zkomponoval na čtyři stovky.“

„Kvůli problémům s alkoholem, paděláním a podvodům byl opakovaně vězněn.“

Stává se to už takřka frází – o každém, kdo prožil trochu dobrodružnější život, by prý šlo napsat román. Vždyť ale ve skutečném životě se přece lidem stávají věci, o kterých kdyby napsali do scénáře, každý dramaturg nebo editor by je vyškrtl s tím, že tohle už je pro čtenáře, posluchače či diváky příliš nepravděpodobné, prostě přitažené za vlasy! Přesto (anebo právě proto?) není třeba přetavovat kdejaký životopis v literární dílo. Jestli by některý mohl mít u publika úspěch, neboť je nadmíru barvitý, týkal by se muže, který stihl být varhaníkem i skladatelem, manželem i tulákem, virtuosem i podvodníkem. Řeč je o Robertu Führerovi.

„Recenzenti provázeli provedení a později i záznam Bachovy Mše h moll mnoha superlativy. Za všechny snad tato slova: úchvatná svěžest, elán nebeského tance.“

„Půltuctu vystoupení na Salcburském festivalu, po Bachovi, Biberovi, Stradellovi, Zelenkovi a Myslivečkovi, prozatím završil v roce 2024 mimořádně čestný úkol: Mozartova Mše c moll.“

„Hudba a děj v brněnské Figarově svatbě směřují kupředu tak poutavě, že nezbývá chvíle na obavy ze zdlouhavosti nebo schematičnosti, které se v případě nenápaditého přístupu mohou u posluchače dostavit dokonce i v Mozartově hudbě…“

Figarova svatba v Národním divadle Brno zůstane po letošní březnové premiéře ještě dlouho v paměti. Nejen díky pěveckým výkonům a synergii režie Jiřího Heřmana a Mozartovy hudby, ale velmi výrazně díky hudebnímu nastudování. Je dílem Václava Lukse, který je už druhým desetiletím zásadní osobnosti tuzemské scény historicky poučené interpretace starší hudby. Své Collegium 1704, se kterým se zapisuje i na evropskou mapu, založil v roce 2005.

„Nahrazení juliánského kalendáře gregoriánským se v nekatolických severních regionech německého prostoru zpozdilo o více než století, do roku 1700.“

„Bach byl geniální hudebník jako tvůrce i jako interpret – ale k tomu neoddělitelně rovněž evangelík, přiměřeně teologicky vzdělaný a uvažující, upřímně věřící.“

„Jde o typicky protestantskou hudbu s jasným poselstvím, v níž má podstatný význam zhudebněný německý text se všemi svými teologickými obsahy a souvislostmi.“

Tři sta čtyřicet let od narození Johanna Sebastiana Bacha se i letos připomíná dvakrát. V durynském Eisenachu se v roce 1685 narodil 21. března, ale my jeho narozeniny slavíme hlavně 31. března. Divné? Ani ne. Tam, kde žil, byl juliánský kalendář nahrazen gregoriánským až v roce 1700. A tak máme dvě možnosti, kdy jeho odkaz s poukazem na jubileum zvýraznit. První datum je podle starého kalendáře. Někdo ho používá. Druhé, podle kalendáře platného dnes, je nicméně obvyklejší a častější.

„Svatebními košilemi uvedenými v Birminghamu rok poté, co v Londýně dirigoval kantátu Stabat mater, pokračovaly zahraniční úspěchy Antonína Dvořáka.“

„Erbenovy básně Dvořáka zaujaly svérázným koloritem, důrazem na mravní principy i svým rytmem a spádem.“

„Svatební košile by neexistovaly, nebýt kantáty Stabat mater. Jak z hlediska příležitosti, tak z hlediska tvůrčích zkušeností.“

Kantáta Svatební košile je prvním dílem, které Antonín Dvořák komponoval na objednávku z Anglie. Zazněla tam poprvé v létě 1885 na festivalu v Birminghamu. Premiéru měla nicméně o pár měsíců dříve v Plzni. Osmadvacátého března ji tam v čele Orchestru 35. pěšího pluku a místního Hlaholu dirigoval sám autor. Zaužívaný anglický titul vokálně-instrumentální skladby mimochodem v překladu zní o dost jinak než v případě literární předlohy, Erbenovy balady: Nikoli The Wedding Shirts, jak by se dalo čekat, ale The Spectre’s Bride – Duchova nevěsta či Nevěsta přízraku.

„Vystudoval hru na klarinet na brněnské konzervatoři ve třídě Antonína Doležala.“

„Uskutečnil se pod hlavičkou Svazu bojovníků za svobodu a byl to první basklarinetový recitál v dějinách.“

„Prvních pět skladeb ze sedmi jsou kompozice určené původně pro jiný sólový nástroj, Horák je pro basklarinet adaptoval.“

24. březen 2025 je dnem sedmdesátého výročí od prvního samostatného basklarinetového koncertu v dějinách. Prvním koncertujícím basklarinetistou byl Josef Horák (1931–2005).

„S Václavem Talichem a Jaroslavem Křičkou, spolužáky a nejlepšími přáteli, si říkali Tři mušketýři.“

„Jeho život v Rusku v letech 1914 až 1920 se podobal dobrodružnému románu.“

„Za nepředstavitelných podmínek v pankrácké věznici, kde strávil sedm set dní, na malých kouscích toaletního papíru vytvořil pohádkovou operu Tři vlasy děda Vševěda a instrumentální Nonet.“

Před osmi desetiletími, 6. března 1945, se v Terezíně v nedožitých pětašedesáti letech uzavřel život posledního žáka Antonína Dvořáka – hudebníka, legionáře, demokrata a vlastence Rudolfa Karla, politického vězně nacistů, in memoriam nositele Řádu Tomáše Garrigue Masaryka. Karel je autorem oper i klavírních, komorních a symfonických děl, z nichž některá vznikala ve vězení. Současný hudební život mu nadále zůstává mnohé dlužen.

„Pro Nettlův osud bylo rozhodující jeho členství ve vzdělávacím spolku Urania.“

„Kdoví kolikrát mu uškodila příslušnost k tajemnému spolku, opředenému úvahami o skrytém vlivu na společnost.“

„Psal se rok 1946, když byl Nettl jmenován profesorem hudební vědy na univerzitě v Bloomingtonu.“

Jen několik kilometrů od Náchoda se uprostřed líbezné krajiny nalézá rarita svého druhu. Venkovské ghetto. Od 18. století jej v obci Velká Bukovina, kde dnes žije pouhá stovka obyvatel, tvořilo deset domů v uličce zvané Židovská. K nim přibyla nevelká synagoga a rituální lázeň. Cenný, protože dodnes zachovaný, je židovský hřbitov s barokními či klasicistními náhrobky. O tom, jak a proč se Židé v tak malé obci kdysi ocitli, nepanuje shoda; nejpravděpodobnější se zdá verze, že sem uprchli před pogromy z nedalekého Polska. Ať tak, či onak, 10. ledna 1889 zde přibyl do rodiny Nettelů, později jen Nettlů, syn narozený ve Vrchlabí a pojmenovaný Paul.

„Když Neveuxe požádal o svolení převést Juliettu do opery, spisovatel vycítil, že poetika jeho hry a hudba českého skladatele se k sobě budou vzácně pojit.“

„Druhá adresa v Nice pokrývá období od září 1954 do poloviny léta 1955. Půlkruhový prominentní výhled s večerními západy slunce.“

„Ariadnu, mající také návaznost na francouzskou Riviéru, skladatel na scéně nespatřil a neslyšel. Stejně jako Řecké pašije.“

V Nice na jihu Francie strávil Bohuslav Martinů v první polovině padesátých let umělecky podstatné a plodné období. Přineslo od října 1953 do července 1955 řadu zralých děl, mimo jiné Epos o Gilgamešovi, Fresky Piera della Francesca, Hobojový koncert, operu Mirandolina a Otvírání studánek. Setkání s Nikosem Kazantzakisem v blízkém letovisku Antibes dalo navíc základ budoucí práci na Řeckých pašijích. Méně se však ví, že skladatel pobýval v Nice už na přelomu let 1936 a 1937 a že právě tehdy a tam dokončil operu Julietta, která měla pak premiéru v Praze 16. března 1938.

„V roce 1848 na Žofíně zasedal Slovanský sjezd. Na jeho památku byl ostrov v roce 1925 přejmenován na Slovanský.“

„Vltava měla samostatnou premiéru 4. dubna 1875 na Žofíně, kde předtím poprvé zazněla 14. března i báseň Vyšehrad.“

„První souborné uvedení Mé vlasti se na Žofíně konalo v neděli 5. listopadu 1882. Dirigoval Adolf Čech.“

Slovanský ostrov v Praze, respektive tamní palác Žofín, byl v devatenáctém století místem řady významných kulturních a společenských akcí a událostí. V roce 1848 tam zasedal Slovanský sjezd, v sálech se konaly také koncerty. Mimo jiné právě zde vystoupili Franz Liszt, Hector Berlioz, Petr Iljič Čajkovskij či Richard Wagner a debutoval houslista Jan Kubelík. Opakovaně tam zněla Dvořákova a Fibichova hudba a v roce 1882 se na Žofíně konalo první souborné uvedení Smetanovy Mé vlasti. Premiérově se předtím ve stejném sále rozezněly i jednotlivé básně cyklu. Na jaře 1875 Vyšehrad a Vltava.

„O Ravelovi napsal Martinů, že se jeho hudba dostává k hranici rafinovanosti, ale že má vybroušenou formu a že jde vždy o čistý, jasný a přesný projev.“

„Pětkrát se za studií pokusil získat Římskou cenu, stipendium, které by pro něj bylo zajímavé po hmotné stránce, ale také by posílilo jeho skladatelské renomé.“

„Instrumentoval pro orchestr Musorgského Obrázky z výstavy – a řadu dalších upravovatelů stejného klavírního cyklu v celosvětové symfonické koncertní praxi v pomyslné soutěži zcela převálcoval.“

Před sto padesáti lety se narodil Maurice Ravel, Francouz s baskickými předky, virtuózní skladatel komponující hudbu blízkou impresionismu a jedinečným způsobem současně i neoklasicismu. Když v roce 1918 zemřel Claude Debussy, začal být považován za nejlepšího žijícího francouzského skladatele. Právem.

„Nikdy si nějak zvlášť dobře nerozuměli a setkávali se jen příležitostně. I umělecky byl každý jiný.“

„Prokofjev, očekávající pozici ´celebrity´, byl ochoten k velkým ústupkům. Jeho návrat do Moskvy se kryje s dobou, kdy v deníku Pravda vyšel článek Chaos místo hudby.“

„S Prokofjevem a Šostakovičem je to možná podobné jako se vztahem mezi Mahlerem a Straussem.“

Před osmdesáti lety, v lednu 1945, měla premiéru Pátá symfonie Sergeje Prokofjeva. V něčem se podobá Páté Šostakovičově z roku 1937. Obě díla, virtuózní a závažná, rozhodně spíše optimistická než tragická, odrážejí nutnost vyrovnat se s požadavky vládnoucí propagandy, ale zároveň tvůrčí snahu politickému diktátu nepodlehnout. Prokofjev a o patnáct let mladší Šostakovič měli společného protihráče, ztělesněného Stalinem, avšak současně vykazují i mnoho rozdílného. Hudebně i lidsky. A byli vůbec přátelé?

„Narozen v Čechách uprostřed třicetileté války, prožil většinu života v cizině jako protestantský exulant.“

„Bývá označován za nejvýraznější osobnost německé duchovní hudby mezi Heinrichem Schützem a Johannem Sebastianem Bachem.“

„Jeho rozsáhlé dílo je odborně uznáváno víc na Slovensku než u nás.“

Necelých deset kilometrů jihovýchodním směrem od Mladé Boleslavi se v úrodné krajině, na okraji táhlého hřbetu Chlum, nalézá nevelká obec Žerčice. Poprvé písemně zmíněná roku 1070 v Kosmově kronice, prožila si své nejkrušnější období za třicetileté války, kdy byla roku 1639 kompletně vypálena švédským vojskem. Jedenáct let předtím, konkrétně 21. prosince 1628, se v Žerčicích, kde ani dnes nežije víc než kolem čtyř stovek obyvatel, narodil celoevropsky uznávaný skladatel Samuel Capricornus. Vlastním jménem Samuel Friedrich Bockshorn.

„Jako první český koncertní varhaník prováděl skladby Alexandra Guilmanta, Charlese-Marii Widora, Camilla Saint-Saënse, Enrica Marca Bossiho a k nim mnichovského Josepha Gabriela Rheinbergera a velká díla Franze Liszta.“

„Klička byl pro koncertní činnost znamenitě technicky vybaven a zároveň byl výborným klavíristou, který často vystupoval jako doprovazeč zpěváků a instrumentalistů.“

„Vrcholem jeho skladatelského úsilí je rozsáhlá Velká koncertní fantasie na chorál sv. Václave, která později vyšla tiskem jako součást alba soudobých skladatelů v roce 1914 v Paříži.“

Josef Klička nebyl jen brilantním hráčem na varhany, ale všestrannou muzikantskou osobností. Byl skladatelem, sbormistrem, dirigentem i dlouholetým pedagogem. Letošního roku slavíme sté sedmdesáté výročí jeho narození a sto let od odchodu na odpočinek. 

„Parcelu na nábřeží koupila spořitelna v červnu 1873. Stavělo se v letech 1876 až 1881 a roku 1884, rok po definitivním otevření českého divadla, byla monumentální a krásná stavba hotova.“

„V dnešní Dvořákově síni, mezi válkami zasedacím sále, československý parlament třikrát zvolil prezidentem Tomáše Garrigue Masaryka.“

„S Rudolfinem jsou spojeny hned první ročníky festivalu Pražské jaro, jehož založení inicioval dirigent Rafael Kubelík. A tak právě tam v květnu 1946 Leonard Bernstein poprvé dirigoval mimo americký kontinent.“

Sto čtyřicet let provozu a jen o jedenáct roků méně od prvního koncertu České filharmonie, osmdesát ročníků festivalu Pražské jaro a třiatřicet let od znovuotevření po zásadní rekonstrukci… To jsou některá základní data a jubilea připomínaná v roce 2025 v souvislosti s pražským Rudolfinem. Nejstarší z nich připadá na 7. února. Nový svatostánek umění, velkoryse projektovaná novorenesanční stavba s koncertním sálem a výstavními prostorami, se oficiálně otevřel veřejnosti ten den v roce 1885.

„Bezděčné vyzařování z takových bohatě obdarovaných dirigentů skoro až sálá. Jde o charisma. Ale i o fascinaci jejich mimořádně zvládnutým řemeslem.“

„Titul hlavního hostujícího dirigenta nese v jeho případě jedinečný přívlastek ‚K poctě Rafaela Kubelíka‘. ‚Změnil můj život,‘ konstatoval loni Simon Rattle.“

„Česká filharmonie podle jeho slov ‚zní jinak než jakýkoliv jiný orchestr‘, což – jak říká – samozřejmě myslí jako kompliment.“

Sir Simon Rattle oslavil v Praze s Českou filharmonií s jen několikadenním zpožděním lednové sedmdesátiny. Přál si k nim prý jako dárek mít možnost v Rudolfinu dirigovat Janáčkovu Glagolskou mši. Splnilo se mu to – a sám třemi abonentními koncerty vrchovatě obdaroval celkem tři tisícovky lidí. Plus filharmoniky, filharmonický sbor a sólisty. Protože i pro ně muselo jít v jejich práci o zážitek vymykající se každodennosti…

„Stal se klíčovou postavou vrcholné renesance díky tomu, že dokázal spojit hudební myšlení populární v Římě s nizozemskou polyfonní hudební školou.“

„Je skutečným králem duchovní hudby a věčným otcem italské hudby, prohlásil prý Verdi.“

„V 19. století jeho styl jako vzor a inspiraci objevili ti, kdo se v katolické církvi snažili duchovní hudbu zbavit operních a dalších světských znaků.“

Styl nejuctívanějšího z renesančních autorů, papežského hudebníka šestnáctého století Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, byl ještě po staletích pro mnohé vzorem ideální katolické chrámové hudby. Napsal stovky duchovních skladeb, které na první poslech zaujmou klidnou krásou a vyvážeností i srozumitelností zhudebněných textů. Zemřel 2. února 1594 ani ne v sedmdesáti. Na svět přišel s určitou pravděpodobností 3. února 1525. Tedy před pěti sty lety.