„Jako první český koncertní varhaník prováděl skladby Alexandra Guilmanta, Charlese-Marii Widora, Camilla Saint-Saënse, Enrica Marca Bossiho a k nim mnichovského Josepha Gabriela Rheinbergera a velká díla Franze Liszta.“

„Klička byl pro koncertní činnost znamenitě technicky vybaven a zároveň byl výborným klavíristou, který často vystupoval jako doprovazeč zpěváků a instrumentalistů.“

„Vrcholem jeho skladatelského úsilí je rozsáhlá Velká koncertní fantasie na chorál sv. Václave, která později vyšla tiskem jako součást alba soudobých skladatelů v roce 1914 v Paříži.“

Josef Klička nebyl jen brilantním hráčem na varhany, ale všestrannou muzikantskou osobností. Byl skladatelem, sbormistrem, dirigentem i dlouholetým pedagogem. Letošního roku slavíme sté sedmdesáté výročí jeho narození a sto let od odchodu na odpočinek.

Narodil se v Klatovech 15. prosince 1855 do hudební rodiny. Jeho otec Mansvet byl sklářským mistrem, ale zároveň ředitelem kůru v hlavním klatovském jezuitském chrámu, kde řídil sbor i orchestr. Malý Josef se u otce učil od dětských let hrát na housle a klavír a přispěním rodinného příbuzného skladatele Leopolda Měchury v jedenácti letech vstoupil na Pražské konzervatoři do houslové třídy Antonína Bennewitze. Po třech letech se ale vrátil zpět do Klatov a začal se připravovat na studium na Pražské varhanické škole. Tam se věnoval nejen studiu varhan, ale zároveň prošel důkladným školením v hudební teorii a skladbě, kterou byla škola proslulá. Studovali na ní i Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Josef Bohuslav Foerster. Varhanická škola byla tříletá. Klička ale nastoupil rovnou do druhého ročníku a školu, vedenou přísným ředitelem Františkem Zdeňkem Skuherským, absolvoval po dvou letech.

Z doby studia máme zachováno čtrnáct preludií a osm fug, označených skromně Úkoly, ale svědčících o pozoruhodném talentu a velmi brzy vyspělé kompoziční technice. Při škole začal Klička působit jako varhaník u sv. Trojice a v Emauzích. Následně dva roky zastával místo kapelníka u divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic, aby se roku 1878 stal druhým kapelníkem Prozatímního divadla, kde byl předtím v letech 1866 až 1874 prvním kapelníkem Bedřich Smetana.

Roku 1885 byl Klička povolán jako pedagog varhanní hry na Pražskou varhanickou školu. Spolu s Karlem Knittlem a Karlem Steckerem přinesli na školu čerstvý vítr a nové pedagogické metody. Proto byli při sloučení varhanické školy s Pražskou konzervatoří v roce 1890 všichni tři převedeni jako její noví profesoři. Také zastupovali ředitele Antonína Dvořáka na konzervatoři při jeho tříletém působení v Americe (1892–95). Klička vyučoval varhanní hru, orchestrální instrumentaci a hru partitur. K pedagogickému působení připojil ještě v létech 1890–1897 činnost sbormistrovskou ve významném pražském smíšeném sboru Hlahol. S ním prováděl koncertně sborovou literaturu, kantáty s orchestrem a provedl i Lisztovo oratorium Christus. 

V roce 1885, kdy začal pedagogicky působit na varhanické škole, byl v Praze otevřen koncertní sál Rudolfinum a v něm poprvé na naší půdě nový nástroj koncertního typu z dílny Wilhelma Sauera z Frankfurtu nad Odrou (tři manuály a pedál, padesát rejstříků). Tehdy nebylo obvyklé poslouchat varhany na samostatném koncertě, ale nové varhany obohacovaly koncerty sborové i orchestrální vloženými čísly. Klička byl pro koncertní činnost znamenitě technicky vybaven a zároveň byl výborným klavíristou, který často vystupoval jako doprovazeč zpěváků a instrumentalistů. Využil zájmu o varhanní literaturu, která byla tehdy orientována spíš na německou oblast, a přinesl ve svých programech i autory francouzské a italské. Jako první český koncertní varhaník prováděl skladby Alexandra Guilmanta, Charlese-Marii Widora, Camilla Saint-Saënse, Enrica Marca Bossiho a k nim mnichovského Josepha Gabriela Rheinbergera a velká díla Franze Liszta. 

Tyto autory také uplatňoval ve vyučování varhanní hry. Pedagogicky působil čtyřicet let a jako renomovaný profesor vychoval řadu žáků, kteří se později významně uplatnili ve varhanním světě. Z jeho třídy vyšli pozdější profesoři konzervatoře v Brně Eduard Tregler, František Michálek a Bohumil Holub. V Praze na konzervatoři úspěšně pokračoval jeho nástupce Bedřich Antonín Wiedermann. 

Vyvrcholením Kličkova pedagogického působení bylo jmenování profesorem Mistrovské školy Pražské konzervatoře, které zastával až do svých sedmdesáti let. Právě před sto lety v roce 1925 se vrátil na odpočinek do rodných Klatov, kde zemřel 28. března 1937. 

Kličkovo koncertní a pedagogické působení se vyvíjelo od mládí souběžně s rozsáhlou činností skladatelskou. Je autorem opery Spanilá mlynářka, kantát Pohřeb na Kaňku a Příchod Čechů na Říp, několika mší, smyčcového kvartetu a čtyř smyčcových kvintetů, Fantasií s doprovodem klavíru pro hoboj, klarinet, fagot a lesní roh, písní i ženských a mužských sborů. Zvláštní kategorií jeho tvorby jsou skladby pro harfu, dané tím, že jeho dcera Helena a syn Václav, pozdější profesor harfy na Pražské konzervatoři, byli virtuosy tohoto nástroje. Harfové skladby Fantasie na národní píseň Ach, není tu, není, Koncertní fantasie na národní písně, Duo pro dvě harfy a Andante cantabile pro tři harfy a varhany by možná stály za vyzvednutí z prachu zapomenutí.

Z jeho rozsáhlého skladatelského díla romantického stylu žijí především kompozice pro varhany, nástroj Kličkovi nejbližší. Nové varhany v Rudolfinu byly impulzem k vytvoření řady děl koncertního charakteru. Především na konci osmdesátých let 19. století vzniklo z jeho péra pět skladeb s názvem Koncertní fantasie. Nástrojovou stylizací a hráčskými nároky prozrazují, že je napsal virtuos svého nástroje a taky sám je na varhanách v Rudolfinu premiéroval. Jsou volnější formy, vyšperkované bohatou chromatikou, četnými překvapivými modulacemi a využívají působivě plena tehdejšího prvního koncertního nástroje v Čechách. Koncertní fantasie c moll, op. 27 a g moll, op. 39 byly šířeny až do dnešní doby pouze v opisech. Koncertní fantasie fis moll, op. 35 sice vyšla tiskem v roce 1888, ale byla dávno nedostupná.

Vrcholem Kličkova skladatelského úsilí je rozsáhlá Velká koncertní fantasie na chorál sv. Václave, která později vyšla tiskem jako součást alba soudobých skladatelů v roce 1914 v Paříži. Skladba ve volné formě pracuje s citáty chorálu v barokní verzi nápěvu. Ve středu díla zazní mohutně gradovaná dvojitá fuga, mistrovská kontrapunktická práce autorova, kde druhým tématem je svatováclavský chorál. Vyvrcholí hymnickou chorální citací nápěvu v plenu celého nástroje, aby závěr vyzněl do ztracena v nadzemském pianissimu. K těmto Fantasiím je možno ještě přiřadit Koncertní fantasii na motivy symfonické básně „Vyšehrad“ Bedřicha Smetany. Je spíš varhanním přepisem Smetanova díla s občasným Kličkovým doplněním, které se těšilo při tehdejší malé možnosti skladbu slyšet v originální orchestrální verzi velké popularitě.

Kratšího rozsahu a při využití skromnějších nástrojových požadavků jsou Tři legendy (D dur op. 49, d moll op. 54 a h moll op. 98). Vznikly také v nejplodnějších Kličkových tvůrčích letech na konci 19. a začátku 20. století. Nejrozsáhlejší a také poslední Kličkovou varhanní skladbou je čtyřvětá Sonáta fis moll. Jako jedinou si ji poprvé neprovedl sám autor, ale v roce 1917 nejlepší Kličkův žák a jeho nástupce na Pražské konzervatoři Bedřich Antonín Wiedermann. Sonáta zpracovává v první větě patetické téma, střídané s lyrickými částmi. Volná věta v E dur má pastorální charakter s živějším středem. Třetí věta zastupuje v Sonátě scherzo. Je jí Toccata v e moll s neustále rychle pádícím pohybem šestnáctin. Začíná a končí v pianissimu. Závěrečná věta ve fis moll je uvedena rozsáhlou introdukcí, po které následuje klasicky vystavěná passacaglia, která se od tichého uvedení v basu samotného pedálu přes stále se zrychlující pohyb manuálových hlasů rozvíjí až do dynamického vrcholu. Po něm nastoupí kóda ve Fis dur s připomínkou tématu z první věty, vystupňovaná do mohutného závěru. Klička je také autorem prvního novodobého Koncertu pro varhany s orchestrem d moll, op. 40, tak široce založeného, že samotná první věta má časové trvání, jako mívají obvykle celé třívěté instrumentální koncerty. 

Až v poslední době se podařilo prostřednictvím vydavatelství Amos Editio a Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu vydat tiskem kompletní Kličkovo varhanní dílo. Je to výrazem splácení letitého dluhu ke skromnému skladateli, který se významným a rozhodujícím způsobem zasloužil o rozvoj naší varhanní kultury.

Foto:/ zdroj: Wikipedia / Pavel Vlach / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Národní sborová databáze, Šumava.cz, archiv KlasikyPlus.cz, ZUŠ Klatovy